Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 13.

21.12.2009 (20:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1225×

Kapitola 13.

Když jsem přišla už se mě nikdo naštěstí neptal jestli jsem zjistila jak vypadal ten vrah. Myslím si že už jim to Alice řekla protože viděla že jsem rozhodnutá se Tima zeptat. Edward se ke mně hned přihnal a políbil mě a pak už jsme šli do pokoje, kde jsme v našem polibku pokračovali. Po chvilce se Edward opět odtrhl a já chytala dech. Pak jsem se ho zeptala jak se měl na lovu. Tak vyprávěl co všechno s klukama vymysleli. Když jsem zjistila že je čas jít na kutě, připravila jsem si věci do školy a šla do koupelny. Na pokoji zbyla jen Rose s Emmettem. Když už jsem byla vysprchovaná šla jsem zpět na pokoj. Ani ne sekundu po mě přišel Emmett s tím že by už měli jít k sobě na pokoj.

„Tak dobrou noc a ať se vám zdají nějaké pěkné sny,“ řekla jsem hlavně Emmettovi a políbila Edwarda na rozloučenou. Emmett se na mě chvíli koukal jak na zjevení a pak se začal smát. Nakonec odešli a já jsem se mohla oddat snům které si stejně žádné nepamatuji.

Ráno mě probudil ne zrovna obvyklý jev tady na Aljašce.  Svítilo totiž sluníčko. No mě to může být stejně jedno já se neopálím. Vylezla jsem z pokoje šla do koupelny a pak do školy. Je to takový zvláštní jít sama vždycky se mnou chodil Edward. Naštěstí samota netrvala dlouho protože jsem potkala Lusy.

„Ahoj, jak to že sama?“ zeptala se Lusy a my pokračovali spolu ke krámku pro kafe.

„Ale Edward něco zařizuje,“ vymyslela jsem si z fleku a koupila si kapučíno a nějakou svačinu. Lusy mě napodobila a my pokračovali na přednášky. Prázdné místo po Edwardovi zaplnila Lusy a tak se den dal docela přežít. Po všech přednáškách co jsme dneska měli mi zbylo ještě hodně času. Napsala jsem Edwardovi SMS že se jedu jen tak projet. Kdyby náhodou se mě rozhodl hledat. Došla jsem na parkoviště a zalezla si do mojí a Timovo Audi A5. Škoda že nemám ten typ kabrioletu. Vyjela jsem z kampusu a rozjela jsem se k pobřeží. Milovala jsem když se můžu prohánět jen tak přírodou sama jen já a auto. Projížděla jsem se po útesu když jsem si vzpomněla na jedno menší jezero jenom pár kilometrů od univerzity. Obrátila jsem auto a jela směrem k jezeru. Ani ne za půl hodiny jsem tam byla. Zastavila jsem skoro u břehu a sedla si na lavičku která byla hned na břehu. Nikdy jsem tu nebyla ale hned na první pohled se mi to tu líbilo. Protože mělo za chvíli zapadat slunce počkala jsem si dokud nezapadne a srovnala si alespoň tak všechny myšlenky. Jakmile slunce zapadlo nasedla jsem do auta a jela na kolej. Než jsem ale strčila klíček do zapalování už mi vyzváněl mobil. Edward kdo jiný.

„Ahoj potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho hned na úvod.

„Ne jen jsem měl strach jestli se ti něco nestalo a kdy se vrátíš?“ ptal jsem mě zas on.

„Zrovna vyjíždím a budu na koleji si tak za půl hodinky.“ Oznámila jsem mu a ukončila náš hovor. Rozjela jsem se tedy ke kolejím a pozorovala padající tmu.

Když jsem přijížděla ke kampusu všimla jsem si auta které jsem tu ještě neviděla. Byl to černý Mercedes s italskou poznávací značkou. Zaparkovala jsem vedle něho jelikož nikde jinde nebylo místo. Sebrala jsem všechny svoje věci a vystupovala z auta když jsem narazila na osobu v černém plášti.

„Pardon,“ omluvila jsem se a chtěla odejít pryč ale ta osoba mě nenechala.

„Kate Dawsnová?“ zeptal se mě neznámý. Jen jsem kývla a myslela že mě nechá na pokoji. To jsem se ale šeredně mýlila. Než jsem se nadala už jsem čichala vůni známého chlorofylu. A na mě dolehla tíživá tma. Probudilo mě až náhlé teplo které jsem ucítila. Pomalu se my začaly vracet všechny smysly a já ucítila něco měkkého pode mnou. Donutila jsem se abych otevřela oči. Oslepila mě záře slunečního světla které je i na Aljašku neobvyklé. Pořádně jsem se rozhlédla po místnosti a zjistila že stěny nejsou omítnuty ale visí na nich starověké tapisérie. Koukala jsem na stěnu ve které byly zasazeny dveře. Přemýšlela jsem jestli jsou zamčené či ne. Pak jsem se dál podívala po pokoji a uviděla velkou skříň vedle které byl toaletní stolek se židlí. Posadila jsem se na posteli a zjistila tak že je hrozně velká. Ještě chvilku jsem se rozhlížela když někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla jsem a byla zvědavá co se stane. Do dveří vstoupil nějaký svalnatý muž zahalený v tmavě šedém plášti. Zavřel za sebou a popošel asi tak dva kroky. Pořádně jsem ale neviděla do tváře. A tak jsem nevěděla jestli třeba se bát či ne.

„Aro by s Váma chtěl mluvit,“ řekl a pořád tam stál. Aro to mi něco říká. Počkat snad nejsem v Itálii. To by mi ještě scházelo.

„Dobře tak jdeme ať to mám za sebou,“ řekla jsem a udělala dva kroky k němu.

„Slečno chtělo by to něco trochu důstojnějšího,“ ukázal na moje schválně potrhané džíny a mikinu se šíleným nápisem.

„A jako do čeho když tu s sebou nic nemám,“ ptala jsem se a on přešel k té skříni a otevřel jí.

„Dovolili jsme si Vám nakoupit,“ řekl s takovým tónem. Šla jsem se podívat blíže ke skříni. Když jsem to uviděla málem mě klepla Pepka. Ty jsou snad horší než Alice. Ve skříni bylo nepřeberné množství večerních šatů různých halenek kalhot dokonce jsem viděla kostýmek a mohla bych ještě pokračovat. Na dně skříně byly boty taky všech možných barev a tvarů. Když jsem tak prohlížela ty různé oblečky padly mi do oka jedny šaty a k nim jedny boty. Řekla jsem tomu strážci aby na chvilku odešel a já se oblékla. Pak jsem vyšla před dveře a my mohli konečně jít.

„Sluší vám to slečno,“ složil mi kompliment a provázel nás spletitými chodbami. Po cestě dlouhé snad kilometr jsme zastavili u velkých těžkých dveří. Najednou jakoby na mě padla panika z toho co tam budu říkat a co vlastně budu dělat. Nevěděla jsem co po mě budou chtít a jestli se vůbec vrátím živá. Jedno jsem ale věděla jistě a to že bych vedle sebe potřebovala Edwarda. Doufám že mu nic neudělali a ostatním taky. Taky jsem si vzpomněla na Tima proč on tu vlastně není se mnou proč jsem tu jenom já. Můj průvodce otevřel dveře a vstoupil do nich a já ho napodobila.

„A Felixi vidím že vedeš naší vzácnou návštěvu,“ prohlásila osoba která seděla uprostřed ze tří trůnů. Docela mě pobavilo že jsem pro ně vzácná návštěva. Ale kdo kdy naposledy zacházel s uneseným tak jako se mnou? Když Felix poodstoupil viděla jsem do tváří třem osobám na těch trůnech. Zaskočil mě kontrast mezi vínovými oči a bledou pokožkou. Chvíli jsem si je prohlížela a zkoušela se přesvědčit že se mi to opravdu nezdá. Mezitím ten prostřední něco naznačil a Felix opět zmizel. Zůstala jsem tu jen já a ti tři.

„Těší mě že tě poznávám Kate Dawsnová nebo raději Isabello Swanová?“ zeptal se. Rychle jsem vzpomínala jak mi Edward s ostatními vyprávěl kde kdo sedí a kdo jak vypadá.

„Jak je libo, Aro,“ usmála jsem se na něj, když chce hrát hru přidám se.

„To je velmi milé že znáte naše jména ale kdopak vám je řekl snad někdo koho znám?“ ptal se znovu tím svým vlezlým hlasem a usmíval se u toho jako kdyby mu to dělalo nějaké potěšení.

„Myslím že moje přátele Cullenovi budete znát,“ odpověděla jsem mu stejně mile.

„Ach ano jak bych mohl zapomenout,“ vstal a přibližoval se ke mně. Já jsem jen stála a snažila se vypadat neutrálně a neznervózňovat se tím že jsem tady sama s lidožroutskými upíry.

„A jak se vám líbí šaty drahá Isabello,“ ptal se mě znovu na další pitomé otázky. Taky mě strašně znervózňovalo moje bývalé jméno a ještě celé. Vzpamatuj se tohle zvládneš. Povzbuzovala jsem se ale bylo mi to prd platné.

„Ano šaty jsou krásné jen jsem neměla čas je všechny prozkoumat,“ řekla jsem a trochu mě uklidnilo to že si zase odplul sednout na svůj trůn.

„Asi víte proč tu jste Isabello?“ zeptal se mě ten bělovlasý. Caius myslím že se jmenuje.

„Tuším proč tu jsem,“ odpověděla jsem mu a založila si ruce.

„Tak mi to řekněte co si myslíte,“ pokračoval. Hledala jsem vhodná v hodná slova abych je nějak neurazila a neudělali si ze mě svačinku. Přemýšlela jsem co bych jim měla říct.

„No tak já čekám. Klidně to tady na mě vybalte,“ podjeboval mě a já si všimla že čeká na jakoukoli záminku aby mě mohl zničit.

„Dobře tedy začnu. Asi tak před šesti lety jsem se měla hodně fajn. Žila jsem v úplně rodině než jste však zasáhly vy. Vy jste zabili rodiče a teď po mě chcete abych vám to zopakovala. Co proboha ještě chcete? Zničit mě aby jste se mojí rodinky zbavili úplně? To že před šesti někdo objevil že by mohli existovat upíři vás opravňuje k jeho okamžité popravě? A já pravděpodobně jediný človíček na světě který ví že někdo jako vy existuje co chcete udělat se mnou? Taky mě zabijete aby byl pokoj.“ Začínala jsem pomalu ale jistě hysterčit a když jsem viděla jak se ke mně ten prostřední natahuje aby mě asi utěšil tak jsem ucukla a odběhla ke stěně co nejdál od nich.

„Ano Isabello něco takového je v plánu,“ nevyjádřil se úplně jestli mě zabije nebo ne. A na mě dolehla další vlna mého hodně dlouho pěstovaného vzteku na vrahy mých rodičů.

„A co si jako o sobě myslíte, že jste nějak vynímeční, že všemu můžete poručit, vy si snad myslíte že se lidé nikdy nedoví že nějací upíři existují, Co budete dělat pak, provede nějakou největší akci na lidstvo nebo se konečně smíříte s tím že by lidé mohli vědět že existuje někdo nad lidmi?“ zakončila jsem svůj slovní průjem který jsem na ně skoro křičela tak že by to snad mohli slyšet i na Sicílii. Mezitím co jsem mluvila jsem si ani nevšimla že jsem se zase přesunula doprostřed místnosti. Aro kolem mě kroužil a vypadal že nad něčím usilovně přemýšlí. Bylo už to nějakou minutu co tu panovalo hrobové ticho. Zrovna v tuhle chvíli mi tu chyběl můj Edward. Neměla jsem žádnou oporu a díky tomu to taky takhle dopadlo. Vypadalo to že Aro dopřemýšlel a položil mi ruku na rameno. Díval se mi při tom do očí ale já do těch jeho nechtěla musela jsem to přežít. Nakonec přestal a zavolal mého průvodce. Felix mě dovedl do pokoje ze kterého jsme vyšli.

„Felixi, můžu se tě na něco zeptat?“ oslovila jsem ho

„Když ti to nějak pomůže,“ byl docela milý

„Stoprocentně si to všechno slyšel a tak jsem se chtěla zeptat co si myslíš že se mnou udělají,“ zeptala jsem se ho na rovinu.

„Podle toho co jsem slyšel a jak je znám bych řekl že buď tě zabijí a nebo a to by byl zázrak tak tě přemění. Ale spíš bych se přiklonil k té první variantě podle toho jak si dopálila Casiuse. Myslím že si to ještě žádný člověk nedovolil,“ řekl a usmál se.

„Díky za upřímnost,“ poděkovala jsem mu a za ním se zavřely dveře.

Měla jsem teď spoustu času k přemýšlení na téma co se mnou bude. Taky jsem myslela na Edwarda a jaké by to bylo kdyby jsem ho tu měla po boku a vůbec nad spoustou nedůležitých věcí ze kterých jsem nakonec usnula. Nespala jsem ale moc dlouho protože mě probudil studený dotek na mé kůži. Otevřela jsem oči a viděla jak mě někdo nese v náruči. Někdo koho bych tu ale ani ve snu nečekala.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 13.: