Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 8. kapitola

29.08.2011 (07:15) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2987×

Probudily mě až paprsky slunce, které se mi zabodávaly do zad, ale bylo to příjemné. Moment! Slunce?

Prsty jsem si promnula oči a opřela se o polštáře. Podívala jsem se směrem k oknu a uviděla čistě modrou oblohu, na které plavalo slunce, jehož paprsky pálily.

Dveře bouchly a do místnosti vpadla osoba – opět Edward. Ve vteřině jsem si přitáhla přikrývku až ke krku, protože když jsem večer chtěla usnout, tak bylo strašné vedro, takže jsem spala jen ve spodním prádle.

„Ehm… Mohl bys…“ nebyla jsem schopna najít to správné slovo.

„Oh. Promiň. Já jen… Už je půl sedmé. Rozhodli jsme se tě zapsat na školu. Budeš tam chodit s námi. Měla bys už vstávat,“ uchechtl se a změřil si mě pohledem a já se přistihla, jak se mi do obličeje nalévá krev.

„Dobře, ale nechal bys mě se alespoň obléct?“ ušklíbla jsem se.

„Jasně,“ zasmál se a během dvou vteřin byla místnost prázdná. Jak to dokázal tak rychle?

Když jsem byla už připravena, že se zvednu a půjdu se obléct a udělat ranní hygienu, někdo zaklepal na dveře. Jen jsem protočila očima a přikrývku si opět přitáhla až ke krku.

„No?“ vyzvala jsem klepající osobu. Dveře se začaly otevírat a do pokoje nakoukla Alicina hlava s rozježenými vlasy.

„Alice!“ oddechla jsem si.

„Hele, zlato. Už je načase, abys šla s námi do školy. Tak rychle!“ V té době už jsem nebyla pod přikrývkou, ale byla jsem jednou nohou v koupelně. Nechtěla jsem dělat problémy, takže jsem to vzala rychle. Záchod, sprcha, čištění zubů a trošku jsem si i vysušila vlasy. Zabalila jsem se do ručníku a otevřela jsem dveře od mého pokoje a nakoukla dovnitř, zda tam pořád je Alice. Ano, byla tam. Seděla na posteli vedle nějaké hromádky oblečení a blaženě se usmívala. Dříve, než jsem vůbec stihla mrknout, vrazila mi do náruče hromádku s oblečením – na které byly mimochodem i boty – a nasměrovala mě opět do koupelny. To jsou všichni tak rychlí?!

***

Dojídala jsem poslední sousto toastů s marmeládou, když mě Alice opět netrpělivě zatahala za rukáv.

„No tak, sestřičko, dělej! Přijdeme pozdě!“ Já bych ji někdy…!

„No jo… Počkat – sestřičko? Já nejsem žádná tvoje sestřička, Alice!“ obořila jsem se proti ní, nevnímajíc to, že jestli to takhle půjde dál, přijdeme až na poslední hodiny.

„Ode dneška už jsi moje sestřička. Tak pojď už!“ podávala mi batoh, kterého jsem se až do teď nevšimla. Hodila jsem si ho přes rameno a Esmé jsem ústy němě naznačila, že to bylo výborné.

Alice mě přímo vystrkala ze dveří a poručila mi, abych si sedla do jejího Porsche. Byl to model Turbo 911 S. Ten model jsem znala.

Ještě než nastartovala, nastoupil na místo spolujezdce Jasper a ona dřív, než se vůbec stačil připásat, měla plyn sešlápnutý úplně naplno. Začala jsem panikařit. Před očima se mi vybavila autonehoda rodičů, při které zemřeli. Předjížděli jsme v rychlosti nějaké pomalé auto a smáli se, když mě do očí udeřilo silné světlo motorky, která se vynořila z ničeho nic a nakonec jsem viděla jen vodu a pak už nic…

„Alice! Zpomal, prosím!“ vykřikla jsem a ona dupla na brzdu a zajela ke krajnici. Odpásala jsem se a vystoupila z auta. Z ničeho nic se vedle mě objevila Alice, které byl v patách Jasper, který měl obličej stažen bolestnou grimasou.

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně, když jsem měla obličej v dlaních a chodila sem a tam.

„Moji rodiče zemřeli v autě!“ vyhrkla jsem a potom si v duchu nadávala, že jsem nebyla zticha. Zrovna tohle jsem jim říkat nechtěla…

Alice se nervózně zatvářila a podívala se na Jaspera. Ten jen kývl.

„Proč jsi to neřekla hned? Bože, ty jsi truhlík…“ objal mě Jasper a já si skousla ret. Jen, abych nezačala brečet.

„Promiň, Elen… Opravdu jsem to nevěděla,“ řekla a sklopila hlavu.

„Nic se neděje, Alice. Jen jsem byla… vyděšená,“ usmála jsem se na ni, „ale myslím, že bychom měli jet, protože už nám zbývá jen patnáct minut,“ nastoupila jsem do auta, zabouchla za sebou dveře – snažila jsem se je zavřít jemně – a připásala se. Alice rozjela auto, tentokrát nejela ale sto desítkou, ale osmdesátkou, jak bylo na značce.

***

Vysadili mě u školy a řekli mi co a jak. Přišlo mi, jako by na mě všichni koukali, ale přitom si každý hleděl svého, až na pár jedinců, které asi zajímal nový objekt. Nervózně jsem se rozhlédla a vyšla pár schodů, než jsem se konečně dostala do budovy. Hned napravo byla cedulka s nápisem Kancelář. Šla jsem až k ceduli, dokud jsem neuviděla za rohem dveře se stejným nápisem, jako na té ceduli. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Z místnosti se ozvalo „Dále“, tak jsem zlehka otevřela dveře a nakoukla dovnitř.

„Dobrý den, jmenuji se Elena Campbellová. Jsem tu nová,“ přesunula jsem váhu z jedné nohy na druhou a stolku, za kterým seděla postarší paní s krátkými černými vlasy. Mohlo jí být tak čtyřicet pět. Vzala do ruky nějaký seznam a zamračila se.

„Mám tu zapsanou jen Elenu Cullenovou…“ položila seznam zpět na úhledně složenou hromádku nějakých lejster.

„Ehm… Žiju u doktora Cullena a jeho rodiny,“ podotkla jsem. Sakra! To mi nikdo neřekl, že jsem tu pod jejich příjmením!

„Oh, aha. Tak slečno Cullenová, nastupujete do prvního ročníku, tady máte rozvrh a třídu máte v druhém poschodí,“ usmála se na mě a podávala mi rozvrh.

Když jsem vyšla z kanceláře, zamířila jsem si to do druhého poschodí přesně tak, jak mi řekla. Chodba byla plná lidí, i když zbývalo pouze pět minut do začátku vyučování. Hned na kraji jsem našla třídu 1.B. Jop, tak to je ta moje… Nádech, výdech. To bude v pohodě, pomyslela jsem si a vešla do třídy, kde bylo zatím pár lidí, kteří i tak zvedli zrak, když jsem vešla. Nikdo nic ale neříkal a já byla ráda. U každé lavice jsem viděla pohozené batohy, jen u jednoho kluka vzadu u okna bylo volno. Neměla jsem sice v plánu sedět s někým, natož s klukem, ale budiž.

„Eh… Ahoj. Všude je plno, můžu si přisednout?“ skousla jsem si ret, když jsem ho uviděla. Vlasy měl plavé a rozcuchané. Jeho obličej byl spíše ještě takový dětský, ale přesně mu to šlo k jeho modrým očím, které byly modré jako čisté moře.

„Jo, jasně,“ koukl se na místo vedle sebe, kam jsem si zrovna sedala. Tašku jsem si hodila vedle sebe a podívala se na rozvrh. Dějepis? No tak to bude nuda… A velká. Vždycky jsem v dějepise plavala, jenže nikdy se mi nechtěl ani učit, protože mě prostě historie ani moc nezajímala.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se.

„Jsem Elena Campbellová Cullenová. A ty?“ To Cullenová jsem už řekla potichu.

„Já jsem Mike. Mike Newton,“ usmál se, čímž odhalil dvě řady zářivě bílých zubů.

„Mike?! Ten Mike?“ vypískla jsem nahlas, až se po mně pár lidí otočilo.

„Ehm?“ nechápal. To je tupounek!

„Kdysi jsme si spolu hrávali… Když jsme byli malí. Jezdívala jsem sem někdy o prázdninách,“ připomněla jsem mu a doufala, že si vzpomene.

„Aha! Ježiši, já jsem blbec! To tvé jméno mi něco připomínalo… Ale nepamatuju si, že bys byla s těma… Cullenovýma,“ rozhlédl se, jako by někoho z nich hledal.

„Je to na dlouho…“ úsměv mi pohasl. Nechtěla jsem mu tu vyprávět o tom, jak mi zemřeli rodiče, potom teta, ani o dětském domově a ani o tom, jak jsem byla na ulici…

„Já mám času dost,“ usoudil, když začala výuka. Učitel si mě ani nevšiml a já z toho byla v sedmém nebi. Neměla jsem moc ráda být středem pozornosti.

„Rodiče zemřeli… Byla jsem poslána sem. Teta nakonec taky zemřela,“ vysvětlila jsem a vynechala tu třešničku na dortu. Nemusí vědět všechno.

„Promiň. To je mi líto…  Nevěděl jsem…“

„Nevadí. Já se s tím už smířila. Potom jsem skončila u Cullenů a teď jsem tady,“ rozhlédla jsem se okolo a pohlédla z okna. Venku už pršelo. Ráno bylo krásně, že bych se mohla opalovat. Už pěknou hodinu prší. To se dalo čekat.

„Mimochodem, Miku. Máš hezké jméno,“ mrkla jsem na něj. Opravdu se mi líbilo.

„Díky. Mám ho po dědovi,“ zasmál se, „ten sem taky chodil na školu. Už to bude dobrých devadesát let. Neznal jsem ho. Zemřel dřív, než jsem se narodil…“

„To je mi líto, že jsi ho nikdy nepoznal. Ale když máš jeho jméno, určitě byl celý ty,“ ponamenala jsem a chvilku se zaposlouchala do učitelova výkladu.

„… tak přesně tohle bylo roku 1912.“ Tak to možná bude něco s první světovou válkou, hádám. Asi deset minut po tom zazvonilo a já si znovu přehodila tašku přes rameno a přemýšlela, kde bych mohla najít učebnu Trigonometrie.

„Elen?“ houkl na mě Mike.

„No?“

„Dneska je v La Push párty na oslavu pololetí. Přijdeš?“ zeptal se nejistě. Jeho výraz v obličeji mě donutil se pousmát.

„Jasně, ráda. Tady je moje číslo. Vyzvedl bys mě, prosím?“ začala jsem mu psát na kousek papírku mé číslo.

„To nebude problém,“ usmál se, dal mi na tvář pusu a odkráčel si ven ze třídy. Zůstala jsem tam sama a pořád byla překvapena tím, co udělal… Odvážný kluk. Uchechtla jsem se a odešla konečně taky, abych nezmeškala druhou hodinu, kterou ani nevím, kde mám.

To bylo rychlé, že? Dvě kapitoly napsané za jeden den. :D Teď už tu máte necelých 1600 slov. Snad Vám to bude stačit a nezlobíte se na mě, že si nemůžete délku ovlivnit sami. Jenže jak jsem psala u minulé kapitoly - vhledem k tomu, že většinou na schválení čekám dva nebo tři dny, tak bych to nestihla napsat do čtvrtka. Potom začíná škola a já budu zase bez času, proto chci psát předem, abych měla zásobu. :)

Edit: 1 komentář = 100 slov!

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 8. kapitola: