Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 6. kapitola

15.08.2011 (12:00) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2779×

Došla jsem k jeho škole a sedla si na lavičku na parkoviště a čekala, než skončí hodina. Kolena jsem si přitáhla k bradě a objala je pažemi. Musela jsem přiznat, že byla opravdu zima a můj nový piercing lehce bolel – byla to taková bolest, jako když vám vane do obličeje řezavě studený vítr. A pak jsem ho uviděla… Šel přímo naproti mně. Jeho vlasy se pod náporem větru rozcuchaly, ale jeho výraz ve tváři zůstal nedotčen a jeho oči, které měly barvu tekutého zlata, které bylo vidět na míle daleko, měly předem určený cíl. Já. Ale ani mě oči nezklamaly. Pořád dokola jsem si musela připomínat, abych dýchala. Opravdu jsem vůbec nechápala, proč na něj tak civím. Měla jsem takový pocit, jako bych ho už někdy viděla, ale to bylo nemožné. Kdybych někdy viděla něco tak dokonalého, určitě bych si to pamatovala, to je nevylučitelné.

Došel až ke mně a s jeho příchodem mě ovanul ještě studenější vítr, až jsem zadrkotala zuby. Teprve až teď jsem si uvědomila, jak dlouho tu jsem; jak dlouho tu už mrznu. Jenže Matt nikde… Ještě malinkou chvilku a nebudu se moct ani pohnout, protože budu jen kousek ledu.

„Ahoj. Všiml jsem si tě, jak si prohlížíš parkoviště, tak jsem usoudil… Nehledáš někoho?“ promluvil ten dokonalý hlas směrem ke mně a já začala pochybovat, že mluví na mě.

„Hm… Ten, koho hledám, tu očividně není,“ sklopila jsem hlavu a s doufajícím světýlkem v očích se ještě jednou rozhlédla po parkovišti.

„Neznáš náhodou Matthewa Littlesea? Toho hledám,“ přiznala jsem. Trošku se zamračil.

„Matt je můj spolužák a tento týden je s ostatními na horách. Když už jsme u těch hor, není ti zima?“ zeptal se mě a v jeho hlase byla cítit starost. Starost? O tebe asi určitě ne, trubko!

„Ani ne, jsem zvyklá,“ snažila jsem se o co nejvíce přesvědčivý tón, ale kolena jsem si přitáhla ještě blíže, jak to šlo nejvíce. K mému štěstí to nemělo žádný účinek. Co tu ještě dělám…?

„Nechceš někam odvézt? Opravdu vypadáš promrzlá na kost a jsi bledá jako smrt,“ opatrně mě chytl za loket a vytáhl na nohy, které se mi skoro podlomily. Kdyby mě nedržel, asi bych se setkala se studenou a mokrou zemí. Ale co mu mám říct? Že jsem děcko, které uteklo z děcáku a žije na ulici a jediný důvod, proč čekala na Matta byl ten, aby u něj mohla ty nejkrutější dny zimy přečkat, takže ji nemá kam odvézt.

„Promiň, ale… Já… Já… Nemůžeš mě odvézt nikam,“ zpanikařila jsem, když se s autem rozjel na druhou stranu města, než odkud jsem přišla. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Něco si vymyslet? Kdyby mi alespoň šlo přemýšlet!

„Kdybych tě nechal v tomhle mrazu venku, byl by to hřích,“ ujistil mě.

„Prostě mě tady vysaď,“ dívala jsem se směrem k lesu, který za okýnkem utíkal.

„Kde bydlíš? Odvezu tě domů,“ promluvil nakonec a já ztuhla. Tak moc jsem si přála, aby se nezeptal zrovna na tohle.

„Nemáš mě kam odvézt,“ procedila jsem mezi zuby. Cokoli, jen ať se ze mě nesnaží dostat, že žiji na ulici… Už takhle jsem vedle něho jako nic.

„Jakto? No, tak jinak… Jak se jmenuješ?“ otočil se ke mně, ale hned potom dával pozor na vozovku.

„Já? No… Elena Campbellová?“ řekla jsem a konec věty jsem zvedla do otázky.

„Takže Elen… Nic mi to jméno neříká. Nebydlíš ve Forks, že? V Portlandu? Nebo v Seattlu?“ ptal se dál a mně začaly docházet nervy.

„Nemám domov, stačí?!“ řekla jsem a stočila jsem se hlouběji do sedačky a ze všeho nejvíc si přála, abych byla neviditelná. „Takže zastav, prosím.“ Sledovala jsem ho a vyčkávala na jeho reakci. Ztuhl, ale zatočil s volantem ke krajnici a zastavil. Natáhla jsem se po klice, ale ledové prsty mi v tom zabránily.

„Utekla jsi z domu? Proč…?“ zadíval se mi do očí a je rezignovaně zakňučela.

„Neutekla jsem z domu, ale z děcáku. Zavíral se a museli by mě poslat zpět do Richmondu, ale tam já prostě nemůžu,“ odpověděla jsem a sklonila jsem hlavu a víčka pevně přitiskla k sobě.

„V tomhle mrazu tě nikam nepustím. Nemůžeš v tom být venku… Vezmu tě k nám domů.“ Než jsem vůbec stačila ze sebe vydat slovo, auto se rozjelo minimálně stokilometrovou rychlostí. V té chvíli by se ve mně krve nedořezali.

„Co?! Ne, to nemůžeš! Vždyť… Já se mám venku fajn,“ zalhala jsem si do kapsy.

„Na pár dní,“ řekl a dupl na brzdu a až teď jsem si uvědomila, že jsme projeli snad celý les a stáli jsme na nějaké štěrkované příjezdové cestě k velké vile. To je jeho?! Wow… Vždyť musí být multimilionáři a on si chce domu přitáhnout bezdomovce? Tak to má odvahu.

„To je vaše?“ ukázala jsem na velkou, honosnou vilu přede mnou.

„Ne, naše je tohle,“ ukázal rukou na malinký domek asi tři sta metrů od nás. Byl málo vidět, ale obrys jsem viděla. Oddechla jsem si.

„Ale tohle je mé rodiny,“ usmál se a mně se znovu zastavilo srdce. Proč by potřeboval dům pro sebe, když tady musí mít pokoj velký jako náš domek s tetou?! Nechápu…

„Mám takový pocit, že jsi mě sem neměl vozit. Vážně, přežila bych to,“ snažila jsem se z toho ještě na poslední chvíli vykroutit.

„Určitě si tě oblíbí,“ mrkl na mě a zabouchl za mnou dveře a doprovodil mě až ke dveřím, z kterých vykukovala elfí hlavička s jehličím na hlavě. Trošku jsem zabrzdila, jak jsem se jí lekla, čímž jsem narazila do kamene. Až když jsem se ohlédla, došlo mi, že to byl Edward.

„Promiň,“ řekl a usmál se omluvně, „tohle je Alice, moje sestra.“ Dívka ve dveřích otevřela dokořán a vtáhla mě dovnitř a padla mi okolo krku.

„Ahoj Eleno! Tolik jsem se na tebe těšila! Určitě budeme velké kamarádky,“ švitořila a já měla najednou v hlavě obrovský, neonový vykřičník a milion otázek ohledně toho, odkud zná mé jméno a jak o mně ví. Ale ani jednu z otázek jsem se neodvážila nechat projít ústy. Edward mě popostrčil a zavřel za sebou dveře. V domě bylo teplo. Po dlouhé době mi bylo teplo. Pomohl mi sundat si bundu a spolu s Alicí mě vedli do obrovského pokoje, kde bylo šest osob.

„Dovol mi ti představit mou rodinu,“ řekl a podíval se po všech členech jeho rodiny. Měli tedy opravdu velkou rodinu… Taky měli hodně peněz, aby to uživili, no. Všichni byli ale neodolatelně nádherní a všichni byli bledí, až z toho šel mráz po zádech.

„Tohle je můj nevlastní otec, Carlisle Cullen a moje nevlastní matka Esmé. Rosalie a Emmett jsou mí nevlastní sourozenci. Jasper a Rosalie jsou dvojčata. Nakonec tu je Bella, má přítelkyně,“ stoupl si k vyšší brunetce a majetnicky ji objal kolem pasu a přitáhl si ji k tělu, „má mladší sestra Renesmé a Jacob, který je tu na výměnný pobyt, tu nejsou. Určitě se ale seznámíte, až se vrátí.“ Vypadá to, že jsou skoro všichni adoptovaní. Ale proč jsou tedy všichni tak stejně bledí a mají stejně topazové oči?

„Já… Já tu opravdu nebudu dlouho,“ ujišťovala jsem je. Na jednu stranu bych tu nejraději nebyla. Na druhou bych tu chtěla zůstat co nejdéle…

„Můžeš tu být, jak dlouho chceš,“ usmála se na mě Esmé – asi Esmé.

„Nechci otravovat,“ odpověděla jsem a sklopila jsem hlavu. Styděla jsem se za to, co jsem…

„Vůbec neotravuješ, drahoušku. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“

Rukou mi pokynula na velké mahagonové schodiště a šla napřed. Vyšla jsem pár prvních schodů, nakonec jsem je ale brala po dvou, protože ona už byla nahoře.

„Tady je tvůj pokoj. Kdybys cokoli potřebovala, hned vedle je Bella s Edwardem, ale většina z nás bude dole,“ vysvětlovala a já pokaždé kývla hlavou, že chápu.

„Opravdu vám děkuju, paní Cullenová,“ poděkovala jsem. Byla jsem jí opravdu vděčná. Hlavně Edwardovi. Díky nim nemusím trávit mrazy venku.

„Nemáš vůbec zač. A říkej mi Esmé,“ řekla, naposledy se na mě usmála a nakonec se vytratila. Batoh, který jsem měla hozený přes rameno, jsem hodila k posteli a sundala jsem si rifle, které jsem měla dole mokré ze sněhu a dala jsem je na topení, aby uschly. Otevřela jsem jedny ze dvou dveří, které byly naproti vchodovým dveřím, a nestačila jsem zírat. Byla to opravdu velká šatna. Byla celá přeplněná různými módními výstřelky a jeden z otevřených šuplíků byl plný různých krajek. S úšklebkem jsem zavřela dveře a otevřela ty druhé. Mé rty vytvořily velké O. Ta koupelna… Byla luxusní. Velký masážní box s vanou a sprchou, umyvadlo s velkou skříňkou a několika poličkami a hlavně obrovské zrcadlo. Vše to kontrastovalo s černo-červenými kachličkami. Pod podlahou bylo topení, a tak mi bylo příjemně. Ani nevím, kdy naposledy jsem se pořádně vykoupala. Rozhodně to bylo dávno.

Neodolala jsem, vysvlékla jsem se a natočila si plnou vanu horké vody, s pěnou snad až po okraj. Vlezla jsem si dovnitř a zavřela zasebou posuvnou zástěnu. Snad to nebude vadit.

Ponořila jsem se pod vodu a vynořila jsem se. Byla to úleva… Horká voda uvolnila celé mé tělo a já mohla konečně i normálně myslet. Vlasy jsem si umyla šamponem od Garnieru s olivovým a broskvovým olejem. Zvláštní. Zrovna tento šampon byl můj nejoblíbenější… Asi náhoda. Raději nic neřešit. Teď ne.

Když jsem vylezla ze sprchy, oblékla jsem si tričko, které jsem našla v mé tašce. Bylo mi trošku nad kolena. A abych nechodila bosa, vzala jsem si bílé, kotníčkové ponožky. Na vlasech jsem měla ručník a byla jsem spokojená na maximum.

Opřela jsem se o vnitřní parapet a sledovala přírodu, když vtom…

K minulé kapitole bylo šest komentářů (jeden jsem tam psala já), takže jsem k tisíci slov (můj základ) přidala dalších (plus mínus) šest set.

K této kapitole opět platí pravidlo, že jeden komentář, sto slov navíc. :) Takže pokud chcete číst delší kapitoly, tak komentujte. :P Není to vydírání, jen bych ráda věděla, komu to stojí za komentář nebo komu je jedno, jestli bude mít kapitola pět set slov nebo tisíc šest set. :)

Nepočítaje, že mám ve shrnutí napsanou do 18. srpna přestávku, ale co bych pro Vás neudělala! :P

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 6. kapitola: