Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 2. kapitola

16.07.2011 (12:15) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2582×

Když už jsem si byla jistá, že auto nevidím, tak jsem zabouchla dveře a rozbrečela se. Nedalo se to zastavit.

Nakonec jsem necítila nic. Byl to takový ten klid po bouři.

Probral mě až hrom, který bych pár vteřin před doprovázen bleskem. Od malička jsem neměla ráda bouřky. Vždycky, když nějaká ta bouřka byla, jsem běžela k rodičům do postele, kde jsem na ni zapomněla a spokojeně usnula.

Jenže teď tu nejsou ani rodiče, ani teta, ale jsem na to už trošku vetší, než je zdrávo.

Do uší jsem si nasadila sluchátka a pustila jsem si Fairytale Gone Bad od Sunrise Avenue. Ten song jsem zbožňovala.

This is the end you know
Lady, the plans we had went all wrong
We ain’t nothing but fight and shout and tears.

Je to jako vystřižené z nějakého románu. Boj, křik a slzy. Dokázala jsem si to pevně představit.

We got to a point I can’t stand
I’ve had it to the limit; I can’t be your man
I ain’t more than a minute away from walking.

Je to ta nejsobečtější věc, kterou může člověk udělat. Říct si, že nemůžu, i když musím.

We can’t cry the pain away
We can’t find a need to stay
I slowly realized there’s nothing on our side.

Všechno, co člověk hledá, nejsou důvody. Jsou to pouze výmluvy. Výmluvy, aby se vyhnul věci, které se ale nevyhne. Ona si ho dříve nebo později najde.

Out of my life, Out of my mind
Out of the tears we can’t deny
We need to swallow all our pride
And leave this mess behind.
Out of my head, Out of my bed
Out of the dreams we had, they’re bad
Tell them it’s me, who made you sad
Tell them the fairytale gone bad.

Odejít, utéct. Pořád to samé, jako minulý bod. Utéct a hledat důvody, kterých se člověk stejně nedohledá. Vše má své řešení, ale nic nemá své důvody, proč…

Nad mým nesmyslným myšlenkovým pochodem jsem se jen zamračila a upadla do říše snů, která mě vítala s rozevřenou náručí. Kolem mě a hlavně ve mně vše utichlo a můj srdečný ten zpomalil a dech se mi vyrovnal.

„Už jsem se obával,“ promluvil za mnou ledově ostrý hlas, „že nepřijdeš.“

„Máš pravdu. Neměla jsem chodit. Jít sem byla osudová chyba. Ale ne moje,“ odsekla jsem mu a nenamáhala jsem se otočit.

„Copak, slečinka se začíná rozkoukávat?“ smál se jiný hlas z jiného úhlu, protože jsem ho neslyšela tak jasně, jako jeho.

„Já se už rozkoukala dost.“ Až teď jsem se prudce otočila a z mého hrdla se ozvalo lví zavrčení. Hluboké a hlasité. Oba ustoupili o dva kroky dozadu.

„No tak, kočko. Přece se nezlobíš? Jen si užijeme příjemný večer a potom všichni zapomeneme na to, že jsme se vůbec sešli a svět bude hned spokojenější.“ Přišel ke mně ten druhý a pohladil mě po vlasech. Zvedl se mi žaludek, ale nebála jsem se. Nebyla ve mně ani kapička nějakého strachu.

„Vážně si myslíš, že jsem tak pitomá? No tak…“ procedila jsem skrz zuby. On si ale nedal pokoj. Pořád na mě sahal a snažil se mi svléct mikinu.

„Tak tohle,“ uštědřila jsem mu ránu mezi žebra a on se s bolestivým zakňučením svezl na zem, „už nikdy nedělej.“ Ten první tam pořád stál a díval se na svého kamaráda.

„Tak co s tebou…“ Obešla jsem si ho a pořád na něm visela pohledem.

„No, já bych asi měl jít.“ Než ale stihl udělat jen titěrně malinký krůček, stála jsem před ním a lámala mu vaz. Stejně jako jeho kamarád se svezl na zem, ale nevydal ani hlásku. Bylo to rychlé.

Těla jsem ukryla v nedalekém lese do země. Tak hluboko, aby nemohla být objevena.

„Co to, do háje…!“ Zvedla jsem se do sedu a rozdýchávala ten sen. Měla jsem za život hodně, ale hodně moc podivných snů, ale přísahám, že tenhle jsem v životě neměla.

Šla jsem si dát ranní sprchu a vykonat ostatní ranní hygienu. Nakonec jsem skončila v kuchyni se županem na sobě a turbanem na hlavě a dělala si menší snídani v podobě smažených vajíček.

Nakonec jsem nádobí dala do myčky a šla se obléct. Vzala jsem si těsné, černé rifle a modré, obyčejné tričko a černou mikinu.

Sedla jsem si ke stolku a vzala do rukou Na Větrné hůrce od Ellise Bell. Nechápu, proč Emily Brontëová použila mužský pseudonym.

Párkrát jsem se nedostala dál, než na druhou stránku. Tohle dílo jsem zrovna nemusela… Takže jsem se snažila zuby nehty vydržet prvních několik stránek. Potom už to šlo lehce. Ono když čtete pořád nějaké knihy, tak vás ty přechody nebaví a těžko si zvykáte.

Špatně odbočit. Jednou nebo víckrát. A tak si prokopat cestu ven… Už jsem opět u mých myšlenek. Párkrát jsem zamrkala a knihu odložila na stolek. Špatná rozhodnutí. To je v pořádku. Tak to má být… Nějak jsem ani nechápala, o čem přemýšlím. Určitě to bude ještě z toho snu. Povzdechla jsem si a šla jsem si udělat čaj.

Popíjela jsem horký čaj s jablkovou příchutí a vůní skořice. To byl můj oblíbený. Ovšem se ale dělil o příčku s černým čajem.

Uslyšela jsem bouchnutí okna a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Lekla jsem se. A hodně. Určitě to byl vítr. Venku sněžilo, že bylo vidět… spíše nebylo vidět nic. Vyběhla jsem schody do mého pokoje, odkud jsem si myslela, že byl ten zvuk. A nemýlila jsem se. Okno bylo dokořán a začalo mi dovnitř sněžit.

„Sakra.“ Vrhla jsem se k němu a zavřela ho. Ale tou kličkou prostě nešlo otočit. Musela jsem se do toho opřít celou mou vahou, abych to vůbec zavřela. Když to cvaklo, oddychla jsem si.

Dveře naproti v pokoji se s ohlušující ránou zavřely a mě opět vynechalo srdce. Ne, tohle vůbec není děsivé…

„Je tu někdo?!“ zařvala jsem. Žádná odezva. Opřela jsem si hlavu o zeď a dýchala jako po uběhnutí šestistovky. Alespoň že jsem ráno zatopila v krbu, protože díky tomu oknu tu není moc teplo.

***

Díky tomu, co se stalo, jsem zůstala celý den ve střehu. Pořád jsem něco slýchávala, ale spíše jsem si to vsugerovala. Už opravdu blázním. Navíc jsem každou chvilkou čekala hovor nebo sms od tety, že dorazila. Brazílie… Zajímavá země, ale nějak netoužím ji poznat. Ale Peru… To zní lépe.

To mi připomíná, že za měsíc nastupuju do školy. Dohodly jsme se, že chvilku počkáme. Na mé bývalé škole jsem byla vždy napřed. Dobře si vše pamatuji, takže není problém.

Škola… Na mé předchozí škole mi vše vycházelo, měla jsem dobré známky, spoustu kamarádů… Mí kamarádi mi chybí. Spoustu z nich jsem znala už od školky, takže jsme si byli hodně blízcí, prakticky jako sourozenci. Jenže pak se to stalo a já skončila tady. A tak jsem tu skončila – ač nedobrovolně. Rodiče mě sem brali každé léto na čtrnáct dnů. Měla jsem tu pár kamarádů, to ano, ale nějak jsem je neznala. Pamatuji si jen asi Mikea Newtona. Víc tváří si nedokážu vybavit. Mají vůbec ponětí, že jsem tady? Forks je malé městečko a cokoli se kde šustne, hned to ví i lidé na druhém konci města, ne-li v La Push.

On to nebyl zase takový zapadákov. Jsou i horší města. Tady je v centru alespoň nějaká ta diskotéka, pár barů a nějaký ten butik. Ale i tak, žádná sláva. Když se to vezme z opačného konce, je tu bohatá příroda. Typická pro mírný pás. Jehličnaté stromy, někde i listnaté. Srnky, laňky, pumy… Tuhle – pro ostatní spíše stinnou – stránku na tomhle pochmurném městě miluju.  Ale když si vzpomenu… A dost! Nesmím na to už myslet. Měla bych potom o důvod navíc se tím zabývat, a to se mi v tuhle chvíli ani nechtělo. Jindy bych se do toho vrhla po hlavě, ale teď nebyla nálada. Dobře, přiznávám, že se v tom čas od času začnu šťourat, ale když nedojdu k žádnému smyslnému řešení, uložím do jako Cold Case.

Vzala jsem si do rukou můj mobil a začala prohlížet historii hovorů, protože mi na displeji vyskočila poznámka s tím, že mám asi šest, sedm nepřijatých hovorů. Po kontrole historie jsem zjistila, že jich bylo daleko více, než sedm. Pořád to bylo neznámé číslo, neznámé číslo, potom Mia – s kterou jsem neměla chuť mluvit, ona nepatřila zrovna mezi ty upřímné přátele… – ale ani jeden hovor nebo zpráva od tety, což mě znepokojilo a vytvořilo mi to menší vrásku na čele. Určitě je ale asi ještě v letadle, které se jen zpozdilo nebo nemá zapnutý mobil, možná je i někde s Patrickem.

V šest večer jsem znovu zatopila v krbu a pustila si televizi, aby v domě nebylo takové ticho. Bylo mi příšerné vedro, až to začalo být nesnesitelné. Sundala jsem si kalhoty a mikinu s tričkem a nahradila je kraťasy s tílkem. Sundala jsem si ještě ponožky a vlasy si stáhla do culíku, který jsem skřipcem připevnila. Nějak to nepomáhalo, ale bylo to určitě lepší. Pustila jsem si na sebe můj bílý větrák. Sledovala jsem televizi, ale nevěnovala pozornost tomu, co vysílali. Podle pár úryvků to mohl být asi Mentalista. Tenhle seriál by byl ten poslední, na který bych se dívala. Na tváři se mi mihlo něco, co mohlo vypadat jako úšklebek a já přepínala stanici za stanicí, až mi spadl ovladač. Neměla jsem sílu ho zvedat, a tak mě zaplavila vlna úlevy a tmy.