Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila 9. kapitola

Tupá bolest hlavy, obsah obálky a verdikt Belly Swanové.

„Vstávej, ospalče,“ zaslechla jsem z dálky hlas, který mě nabádal se vzbudit.

Neochotně jsem zamručela a odezvou mi byl smích. Nedala jsem si říct a nechala víčka stále zavřené, ale dotyčný mě jen tak nenechal, bohužel. Zaregistrovala jsem jemné drcnutí do ramene, a pak další, a další. Nakonec někdo lehce zatřásl celým mým tělem a to už jsem nevydržela. Vzdala jsem to a konečně otevřela oči.

Nademnou se skláněl Sebastian. Jeho výraz napovídal, že se cítí nesvůj. Dokonce to začalo dopadat i na něho. Bylo to zřejmé, ale stejně. Pořád to nebyl on, kdo by to nesl nejhůře. Vlastně... mohla jsem jen děkovat za to, že se ke mně chová normálně.

„Ahoj,“ zaznělo z jeho narůžovělých úst.

„Ahoj,“ zabručila jsem. Únava si nedala jen tak říct a nechtělo se jí opustit mé tělo. Každý pohyb mě stále utrvzoval v tom, že není pravá chvíle na to vstát a začít fungovat. Kdyby to šlo, proválela a prospala bych půl života.

Sebastian se tak trochu přenesl do jiné reality a nechtěl ze mě odtrhnout ty své hluboké, ale i tak smutné, oči. Po pár dlouhých minutách, kdy už jsem nevěděla, kam s těma svýma uhnout, abych se vyhnula jeho pohledu, vrátil se zpátky a raději se přesunul vedle.

Vsadila bych se o cokoli, že se v ten moment lehce začervenal. Na jeho místě bych byla rudá celá, i když by se to v tu chvíli absolutně nehodilo. Ale stejně... Hezký kluk, který se dokáže červenat, není to roztomilé? Bylo to tak roztomilé, až jsem zapoměla na všechny problémy okolo.

„Jak dlouho jsem spala?“ Byla jsem zvědavá, jak jinak.

„Asi dvě hodiny. Už je večer.“

Promnula jsem si víčka a rozkoukávala se. Zas tak dlouho jsem nespala a dobře jsem to na sobě cítila. Zlámanost, ztuhlost a pořád doléhající únava. Žádná sláva, ale i tak. Odpočinek byl na místě.

Začali se mi vybavovat události, které se stali, než jsem upadla do spánku. V tu chvíli se mi žaludek stahl do klubíčka a místo hlavy jsem měla střep. Tupý střep, který někdo zabodává přímo do mozku. Otočila jsem se na bok a pomocí své dlaně se snažila umírnit otravnou bolest. Bylo marné čekat nějakou odezvu.

Pokud o hlavu nechci přijít doopravdy, budu se muset nadopovat práškami.

Sebastian mě opět sledoval zaujatě. Pod náporem bolesti jsem si odfrkla a naštvaně zavrtěla hlavou. Ups, to nebyl dobrý nápad. Bolest se, řekla bych, několikanásobně navýšila a já myslela, že o tak důležitou část těla, jako je má hlava, skutečně příjdu.

„Dávej pozor,“ přihnal se ke mně z ničeho nic Seb a chytl mě těsně před tím, než jsem se zřítila z postele. Pohotový manévr.

„Děkuju,“ snažila jsem se o úsměv, ale místo toho jsem na tváři vyčarovala obdivuhodnou grymasu. Alespoň jsem to usoudila ze Sebastianovo výrazu.

Konečně jsem se začala vymotávat z peřiny a posadila jsem se na okraj postele. Všechno se se mnou točilo, ale pořád jsem byla schopná se tomu nepoddat.

Zvedla jsem oči ke stolu a to očí mě bodlo pár povalujících se papírů.

Obálka!

Jak jsem na to mohla zapomenout? Vylezla jsem z postele a začala se přehrabovat ve věcech. Na stole nic, na zemi nic, v posteli nic... Kruci.

„Co hledáš?“ ptal se zmateně Sebastian, který se houpal na dřevěné židli.

„Tu obálku,“ odpověděla jsem. Jeho výraz zkameněl a jeho nohy vypověděli službu. Málem se rozplácl na zemi spolu s mojí židlí, ale jeho ruce včas zareagovali. Moc jsem si ho nevšímala a raději bloudila po pokoji s jediným záměrem. Najít ten zpropadenej papír.

„No tak, Bello. Nehledej to, stejně to tu není,“ ozvalo se těsně vedle mě. Nechtělo se mi otáčet, proto jsem tak trochu poslouchala Seba a mezitím se snažila něco ulovit v batohu. Bezúspěšně.

„Jakto? Kde to je?“ Byla jsem zmatená, vždyť jsem to měla u sebe.

Uchopil mě za ramena a otočil směrem k sobě. Díval se mi hluboko do očí. Přímo je probodával. Nejspíš mě chtěl znovu uklidňovat, ale já už se nenechám. Čekání bylo dost.

„Odnesl si to Erik, ale jestli to otevřel, to netuším. Bezvládnou jsem tě odnesl do pokoje a zůstal tu s tebou. Vypadala si hrozně, neměl jsem na výběr. Snad ti to nevadí.“

„O to teď nejde. Chci vědět, co po nás chtějí a to se dozvím, až si přečtu obsah té obálky. Chápeš? Musíme jednat, nebo tu chceš taky zemřít?“ vydala jsem ze sebe a ani nekotrolovala své slova.

Takhle jsem reagovat nechtěla, ale nic jiného mi nezbývalo. Byla to rozehraná hra a my jsme hlavní postavy. Sebastian se choval, jako kdyby věci, které se okolo něho děli, neviděl. Nebo spíš vidět nechtěl. Já ale taková nejsem a nikdy nebyla.

Moc dobře jsem věděla, co všechno se stalo a dokážu si živě představit, co se stát ještě může. Je pravda, že nemáme signál, nemáme auto a nemáme odvahu se sebrat a odejít po svých, ale přece muselo existovat něco, co nás odsud dostane.

Jsem o tom přesvědčená.

„Chápu,“ odpověděl. Nevím, co se to se všemi děje, ale já si tu připadám, jako z jiného světa.

Spustila jsem jeho ruce z mých ramen, vzala na sebe župan, který byl pohozený u postele a odešla z pokoje. Nechala jsem ho tam jenom tak stát a v tu chvíli mi bylo celkem fuk, co udělá, nebo co si bude myslet.

Seběhla jsem schody dolů do patra a rozběhla se směrem do obýváku. Postupem času se z něho stalo jedno z nejobydlovanějších částí v chatě. A nebylo divu.

Otevřela jsem dveře a zahlédla Marka, který seděl u televize. Byl tu sám, ale jakto?

„Kde je Erik?“ zeptala jsem se znenadání. Mark si mě v mžiku všiml.

„Asi u sebe, nevím.“ „Aha, tak dík,“ odpověděla jsem a zavřela za sebou dveře.

Má cesta nabrala jiný směr a to přímo za Erikem. Zkalepala jsem a čekala, než se otevřou dveře. Netrvalo to dlouho a přede mnou se zjevil Erik. Pobledlý a zoufalý.

„Ahoj, Bello,“ kuňkl.

„Ahoj.“ Nechtěla jsem se vtírat. Kdyby mě chtěl pozvat dál, udělal by to sám.

„Asi vím, proč jsi přišla,“ otočil se a odešel někam do svého pokoje. Za chvilku byl zpátky a nebyl sám. V ruce držel onu bílou obálku, jenomže byla stále zalepená.

„Neměl jsem sílu to otevřít. Něco mi říká, že bys to měla udělat ty,“ podíval se na mě a obálku mi podstrčil přímo pod nos.

„Dobře. Pak vám sdělím informace,“ uchopila jsem obálku, rozloučila se a odešla.

Zavřela jsem se v pokoji a jak jsem si mohla všimnout, Sebastian tam dávno nebyl. Určitě šel k sobě, nebo dolů. Pro mě to byla ideální chvíle. Nikdo mě nerušil, nikdo mě nepřemlouval, ať toho nechám.

Posadila jsem se na roh postele a dala se do rozlepení obálky. Stačilo jedno škubnutí a obálka se rozlepila. Zevnitř čouhal růžek bílého papíru, vysunula jsem jej a rozložila ho.

Nijak úhledné písmo, jako kdyby to někdo naškrábal na poslední chvíli.

První dojem mě nijak neuspokojil, ba napoak. Dala jsem se do čtení.

„Zdravím tě, má milá Bello,“ začala jsem. Cože?

„Divíš se, že vím, že právě ty to čteš jako první? Dívíš se správně, ale proč tomu tak je, je zatím nepodstatné. Měl bych být zdvořilý a představit se ti, ale takovou radost ti pro dnes neudělám. Proč se vůbec ozývám?

Učitě sis všimla dění okolo sebe. Mám jistý cíl, kterého bych chtěl dosáhnout a pořebuji k tomu tebe. Cesta k němu je velice trnitá, ale já s těmito problémy nikdy neměl žádný problém. Mimochodem, bylo by na místě, kdybys o mém tajemství věděla pouze ty.

Zatím se loučím

P.S.: Nasytil jsem se, ale pochybuji, že by se to tvé krvi dokázalo vyrovnat.

Bezvládně jsem se posadila na židli a upocenou rukou papír roztrhala na milion kousíčků a zmuchlala jej. Celá rozklepaná jsem vzala do ruky telefon a vší silou do něho namačkala známá čísla. Přemlouvala jsem ho, aby se vzpamatoval a poslechl mé usilovné snažení, ale nechtěl poslechnout.

Vzdala jsem to...

Podívala se do dlaně, vstala, došla k až oknu a papír vyhodila ven.

Pokud mě tolik chce, vyhovím mu, ale nepůjdu napříč zkáze přes mrtvoly svých spolužáků.

Pokračování příště

Shrnutí

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: