Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila 6. kapitola

27.12.2010 (17:15) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1188×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dívka, která (ne)přežila

6. kapitola

Sebastian se otočil na mě a já hned poznala, že to, co se stalo v lese, se opravdu stalo.

„Něco tam je, něco je uneslo.“

Mikovo tělo bezvládně padlo do křesla. Já nebyla schopná říct jediné slovo a ostatní? Nevěřícně se po sobě dívali.

„Nesmíme ven,“ řekl někdo, ale kdo, to jsem nezaregistrovala. Ani za nic jsem nedokázala vstřebat nahormaděnou energii a vnímat okolí. Všechno bylo tak jiné, tak cizí a vzdálené.

Desítky minut jsem stála v rohu pokoje a každou chvílí jsem čekala, kdy se konečně zhroutím. Kdy ta chvíle příjde... Nepříjemný tlak se mi dostával pod kůži.

Všechno bylo špatně. Jessica a Angela. Dvě neodmyslitelné části naší party. Další dvě části mého já. Jedna mě dokázala podržet, poradit, vyslechnout, porozumět. Druhá byla zase neskonale ukecaná, netrpělivá a tak nějak všeznalá. I přes to jsem ji nikdy moc nemusela. Už od chvíle, co jsem se objevila v první třídě a ona se usmívala z poslední lavice a mávala na mou osobu. Bez reptání jsem byla donucena si sednou k ní a sedět tam až do konce základní školy. Oddychla jsem si, když základní škola byla za mnou a mě čekala střední, jenomže ani tam jsem se nezbavila její společnosti. Ale i přesto všechno. Stále to byla má bezprostřední spolužačka a nenahraditelná kamarádka, která byla přítomna snad u každé (ne)normální situace. Královna školy, která o všem a o všech věděla. Jen jedno se jí nedařilo. Získat Mika. A když se jí to skoro podařilo, zmizí si kdo ví kam a kdo ví s kým.

Angela byla skoro má nejlepší kamarádka, která si vyslechla i ty nejnudnější části mého života. A já ji její shovívavost oplácela. Angelina nepřítomnost ve mně vyvolávala pocit, že mi něco chybí. A byl to správný pocit, protože ona mi moc chyběla. Byla to polovina mého já a já věděla, že se nedokážu vyrovnat s tím, když se neobjeví, či ji nenajdeme.

„Slyšíte? Co budeme dělat?“ hysterčila Naomi. Konečně jsem si něčeho všimla. Její zvýšený tón mě vrátil zpátky do reality, ale o moc lepší to nebylo. Raději bych byla zpátky u vzpomínek a těch chvílích, kdy jsme byli všichni pohoromadě.

„Naomi, nejanči,“ okřikl ji Mark, který ji celou dobu držel kolem pasu. Alespoň někdo si z tohoto výletu odnese něco pozitivního.

Každý z nás si hleděl svého. Každý z nás nad něčím přemýšlel. Jen Naomi to až moc hystericky prožívala. Na jednu stranu jsem její pocity chápala. Kdyby to šlo, chovala bych se stejně. Ale něco ve mně blokovalo mou náladu vyjít na porvch. Na druhou stranu, prožívá to až moc.

Všichni máme stejné šance a všichni jsme ohorženi. I přesto hysterčí jen ona jediná. Mark ji musel neustále uklidňovat, až mu nezbylo nic jiného, než ji odvést do jejího pokoje. Byla to úleva. Její přítomnost nám nijak nepomáhala, ba naopak. Mike nepromluvil, Erik šel v jeho stopách, Sebastian si je měřil pohledem a když né je, tak mě, což mi nedělalo moc dobře. Raději bych byla v tuto chvíli neviditělná.

V místnosti panovala velice tíživá atmosféra. Proto jsem musela na chvíli ven, nedalo se to déle odkládat. Co jim má člověk v takové situaci říct?

Sebrala jsem se a odcházela ke vchodovým dveřím.

„Co to děláš?“ uslyšela jsem za sebou. Sebastian se zvedl z křesla a rozešel se ke mně.

„Jdu na chvíli ven, nemůžu tu s vámi zůstat,“ bránila jsem se. Jako by mi to k něčemu bylo.

„Ven? Zbláznila ses? Jestli sis nevšimla, tak tam něco je a ty mu akorát nahraješ do karet. Nech toho, Bello,“ rozčiloval se. Dělal, jako bych to nevěděla. Nejdu přece skákat do jámy lvové.

„Potřebuju čerstvý vzduch a ten je venku, né tady. Jestli ti to udělá dobře, může se mnou někdo jít.“

„Já,“ ozval se Mike, než Sebastian vůbec dokázal zareagovat. Samozřejmě, že by byl rád, kdyby mohl jít se mnou on. Věděla jsem to. Choval ke mně jisté sympatie, kterých jsem si všimla.

„Dobře.“

Vyšla jsem na terasu a chtěla se posadit na nejbližší židli. Mike šel rovnou za mnou. Než jsem se stihla posadit, chytl mě za rameno a dával mi tím najevo, že se chce projít. Nevěděla jsem, jak zareagovat, ale co může být horšího, než se jít projít okolo chatky?

„Je mi to líto,“ začala jsem, když jsme se vzdálili od chaty.

„To mě taky,“ odpověděl.

„Víš, já v tom lese taky něco viděla, ale bylo to tak rychlé, že nevím, co to mohlo být,“ přiznala jsem se. Nač to odkládat. Řekla bych to buď já sama, nebo by se Sebastian prořekl.

Co já vím, hlavní je, že Mike to ví.

Podíval se na mě tím svým zoufalým pohledem, až se mi zasekla písmenka v krku a já nebyla schopna na to nijak odpovědět. Nebyla jsem schopná ničeho.

Věděla jsem, co cítí.

Nikdo z nás na tom nebyl o moc líp. Každý přemýšlel nad tím, zda zavolat policii, jít to raději vyřešit sami, a nebo se co nejrychleji zbalit a odjet domů. Ale co bychom řekli rodičům? A co teprve rodičům Jess a Angely?

Bože, Bello, přestaň!

Po pár metrech jsme se rozhodli se zase vrátit zpět. Chodit tu okolo bylo víc, než nebezpečné. A i má odvaha má konec. Co by se dělo, kdybych i já s Mikem zmizela? Jak by se s tím ostatní vyrovnali? Jaké kroky by podnikly? A vůbec, co by bylo dál? Bello, na co to zase myslíš? Tobě i Mikovi se nesmí a nemůže nic stát, to přece takhle nejde.

„Měli bychom se vrátit,“ prolomil ticho Mike, který celou dobu sledoval zemi pod nohama a já jen kývla na souhlas.

Chystala jsem se otočit čelem k chatě, když v tom jsem ucítila dotek na svém rameni. Dotek byl velmi nepříjemný. Mrazil a kdo ví, co by z něho zbylo za pár chvil. Ruka, která se dotýkala mého těla, tlačila a skoro drtila.

Mike to být nemohl. Stál vedle mě a jeho ruce byly svěšené podél těla. Tak kdo tedy? Lekla jsem se. Mike si toho všiml a rychle se otočil na útočníka. Já jeho pohyb po vteřině zopakovala. Jak jen to...?

„Ahoj,“ zaznělo z jejích úst.

Stála před námi, jako by se nechumelilo. Její výraz byl naproto klidný a vyrovnaný. I když mě se zdálo, jako by se tvářila vítězně. Oči karmínové barvy, bledá pleť, ostře řezané rysy. Kam se poděl tak známý a milý obličej?

Stála před námi a přece to byla ona. Vlasy smotané do úhledného drdolu, dva tmavé prameny vlasů podél obličeje a na sobě krvavě červené mini šaty.

Zabloudila jsem zpátky k jejímu pohledu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť, vždyť...

„Jessico?“ zeptal se Mike a nevěřícně se na ni díval.

„Rádi mě vidíte?“ zazubila se a tím nám ukázala svůj dokonalý chrup. Sakra, kde k němu přišla?

„Ne, to není ona. To nemůže být ona,“ promluvila jsem a ona své oči, své naprosto rudé oči, upnula na ty mé.

„Bello, cožpak mě nepoznáváš? Jsem přece tvá velmi dobrá kamarádka.“ Její hlas mě pálil v krku. Cítila jsem, jak se každé slovo zarývá do mé kůže. Bylo to, jako kdyby mi někdo tupým nožem dloubal do rukou. Nesnesitelné a přece možné.

Chodila kolem nás, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby nikdy nezmizela.

„Miku, stýskalo se mi,“ vydralo se z jejích našpulených rtů. Mike se nehnul z místa. S otevřenou pusou sledoval svou přítelkyni a nebyl schopen slova. Neochotně jsem do něho drcla, aby se probral k životu a udělal něco.

„Mně po tobě taky, Jess,“ vydechl.

Skvělé, to jsi mi opravdu pomohl. Jessica ho chytla za ruku a jeho dlaň položila na svou tvář. Zavřela oči a vypadala, že se nechává něčím unášet.

„Nádherně voníš,“ zašeptala se stále zavřenými víčky. O čem to sakra mluví? Nevšímala si mé přítomnosti a proto jsem toho využila. Naklonila jsem se k Mikovi a lehce se nadechla. Necítila jsem nic. Snad jen nepatrnou stopu po kolínské. Co jí mohlo tak vonit?

„Odvedu si tě,“ opět promluvila a já myslela, že špatně slyším.

„Kam?“ zeptal se Mike, který nevěděl, kam s očima.

„Daleko,“ vydechla.

,,Nutně se potřebuji odreagovat. A ty, Bello? Tvůj čas nadejde, ale až někdy jindy.“

„O čem to sakra mluvíš?“ zařvala jsem. Otevřela své děsivé oči a usmála se.

,,Mám rozkaz tě nezabíjet, takže... Třeba se ještě někdy setkáme. A teď běž, běž za tou chátrou,“ rozkřikla se.

„A pamatuj si, pokud se někdo z nich o našem setkání dozví, nedožiješ se dalšího rána.“

„Ale Jessico, co se s tebou stalo?“ zavzlykal Mike. Bože, on se bál. Držela jsem jeho dlaň ve své a za nic na světě jsem nebyla rozhodnutá ji pustit a nechat ho, aby odešel. Aby odešel s Jessicou.

„Máš moc otázek, kocourku,“ usmála se na něho. Pak se zase podívala na mě.

„Slyšelas, tak běž!“

S hrůzou v očích jsem se rozběhla k chatě. Měla jsem strach a ani jediné slovo, co vydrala z těch ohavně rudých rtů, jsem nechápala.

Mike za mnou křičel, ale já dělala, že neslyším. Jak jsem jen mohla? Jenže i kdybych tam s ním zůstala, i kdybych se jí postavila, nebylo by to k ničemu.

Dnes už to vím.

Celá udýchaná jsem doběhla na terasu a rozhodla se otevřít dveře a vejít. A mimo jiné, všechny informovat o dalším zmizení.

Pokračování příště

Shrnutí

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila 6. kapitola: