Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila - 15. kapitola

08.03.2011 (22:00) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1291×

Dívka, která (ne)přežila

15. kapitola

Pláč pro mě byl vyčerpávající, ale nic jiného jsem dělat nemohla. Do očí mě bodalo pronikavé světlo. Světlo, které naznačovalo cestu ven. Kdybych tak měla sílu a odvahu se odpíchnout od země a vzít nohy na ramena. Kdyby to tak šlo. Kdybych se jim tak mohla postavit a vytřít jim jejich hnusný, odporně krvavý zrak.

Cítila jsem, že se ke mně zase někdo přibližuje. Na další ubohý rozhovor jsem neměla náladu, ani chuť a ani sílu. Stejně se dotyčný nenechal odradit a přisedl si o kus dál. Jak milé.

„Ráda tě vidím,“ zaznělo z dívčích úst. Jo, to už jsem dneska jednou slyšela a jak to dopadlo. Nereagovala jsem. Nepotřebuju se zahazovat s nějakou příšerou, kanibalem, nebo co oni vůbec jsou.

Ale poznala jsem jí. Přišla za mnou i potom, co provedla.

Bylo mi děsně nepříjemný, že se na mě dívá. Že tam bez pohnutí sedí a sleduje každý detail v mé tváři. Že mě přímo propaluje svým ledovým pohledem. Bylo to, jako kdyby sledovala svou kořist. Vyměřovala si teritorium, připravovala se k útoku tak, aby jí nikdo jiný neohrozil a o kořist nepřipravil. Vážně to nebyl skvělí pocit. Nevydržela jsem to a nasupeně se na ni podívala. Vypadala klidně, vyrovnaně. A vypadala úžasně, až to bylo děsivý.

„Já tebe ne,“ odsekla jsem.

„Bello, ty si vážně myslíš, že jsem tohle chtěla?“ Najednou se v její dokonalé tváři objevil smutek a bolest. Herečka je to taky dost dobrá. Málem jsem se na místě soucitně rozpustila.

„Dej mi pokoj,“ procedila jsem skrz zuby a doufala, že jejich nová nádhera odkráčí.

„Místo toho, abyste mě hledali, jste se na to vykašlali. Jak si myslíš, že se mám chovat?“

„Abys věděla, už toho nelituju. Nejsi to ty. A za další, ty vůbec nevíš, co jsme prožívali,“ hádala jsem se. Copak jsme s tím mohli něco udělat? Vyjít ven a dojít až sem? Postavila se a pohrdavě se dívala dolů.

„Udělali ze mě to, co jsou oni, a jsem jim za to vděčná. Konečně mám to, co jsem vždycky chtěla. Už nikdy nebudu obyčejná šedá myš tvojí úžasné party. Nebudu se muset ohlížet na jediného kluka, který o mě náhodou zavadí, protože ty chceš, abych byla šťastná. Jsem jiná a jsem za to ráda.“

„Přeju ti to,“ řekla jsem ironicky a nespustila z ní oči.

„Víš vůbec, kdo my jsme?“ zeptala se s výrazným nadšením v hlase. Jo, to mi od samého začátku vrtá hlavou. Jenomže teď je mi to zcela… vy víte kde.

„Hrdinové určitě ne, možná nějací pošucim co si myslí, že svět od teď paří jenom jim. Blázni, co se rádi zakusují do čerstvého masa. Dobrá vizitka.“

„Nemáš ani ponětí, co všechno se ti v mojí blízkosti může stát. Jsi zatím to nejvoňavější, co jsem kdy potkala, ale příkaz je příkaz. Jsme upíři, Bello,“ odpověděla a já měla dojem, že špatně slyším. Jediné, co jsem na to mohla odpovědět, byl horoucný smích. Jo, bylo to směšný. Upíři jsou snad v pohádkách pro dospělé, dokonce i pro děti. Točí se o nich filmy a ona mi teď řekne, že je nějaká dávno vyhynulá mýtická bytost?

„On tě ten smích přejde,“ vyprskla a ladně odkráčela. Moc prostoru mi na přemýšlení o celé té situaci a komedii nedali. Za necelou minutu si pro mě přišli dva maníci. Nejspíš od toho veleváženého šéfa, co se na mě tak těší. Nenechala jsem sebou vláčet po zemi a raději se snažila jít po svých. Když za smrtí, tak alespoň ještě jako normální člověk.

Vyšla jsem ven a do očí mě bodlo ostré světlo. Tentokrát to bylo jiné. Po několika krutých hodinách chladu, tmy a suchého vzduchu, to byla extrémní změna. Mohla jsem se rozkoukat, mohla jsem se nadechnout. A mohla jsem si prohlídnout ty pošuky. Pardon, upíry.

Nehnutě jsem stála na místě. To nakonec donutilo nechutně krásného blonďáka vykročit směrem ke mně. Už z dálky to vypadalo, jako by se usmíval od ucha k uchu. Kdybych ho potkala v San Franciscu, mohla bych na něm oči nechat. Kdo ví, jak směšně bych se před ním natřásala jen proto, aby o mě okem zavadil. Jenže tohle bylo jiný, krutě jiný. Vypadal jako slaďouš, co předvádí modely od Gucciho a poblázňuje fanynky u obrazovek svým sexy tělem a novou kolekcí boxerek, tak proč mi přijde, že tohle nebude jen tak nějaký cukrouš?

Marně jsem se snažila zapátrat v paměti, kdy jsem četla něco o upírech. Nic jsem neobjevila, nejspíš proto, že jsem nikdy nic takového nečetla. Holky na to sice trochu ulítávaly, ale tohle se mě fakt netýkalo.

Zastavil se pár centimetrů ode mě a upřeně se mi díval do očí. Mé byly určitě plné strachu, ale ty jeho? Jako kdyby mě chtěly lapit do svých sítí a nikdy nepustit. Jako kdyby mi hodil návnadu a já ji slupla jako malinu. Jako krvavé jezero, do kterého bych měla a hlavně musela, vstoupit. Jako by mě v něm chtěl utopit.

Nemohla jsem uhnout pohledem, nemohla jsem mu uniknout. Byl velmi blízko a měl nade mnou nepředstavitelnou moc.

„Isabella,“ vydechl a mě ovála exotická vůně. Směs medu, avokáda a kokosu, odhadovala jsem. Vůně, která naprosto předčila vůně všech vůní světa.

„Tak krásná, tak tvrdá, tak sebejistá a tak aromatická,“ pokračoval. Jeho hlas. Tón, který mi do tváří vehnal červeň. Bože, co to se mnou ten pokrytec dělá? Prala jsem se se sebou, hádala se, ale nemohla jsem tomu přijít na kloub. Naprosto mě ovládl.

„Dobře tě znám. Musím se ti přiznat. V noci před spaním jsi nejkrásnější,“ promluvil těsně vedle mého ucha a mnou projel elektrický proud. Proč tohle dělá?

„Zmizte,“ poručil těm maníkům, aby se sklidili někam jinam.

„Vy taky,“ otočil se na Angelu s Jessicou. S odfrknutím se vzdálily.

„Omlouvám se za nepříjemné podmínky, do kterých ses dostala. Mrzí mě to, ale jinak to nešlo udělat. Nejsem až tak mírumilovný, víš.“ Jeho rty se jemně pohybovaly, až jsem skoro přestala vnímat, o čem to vůbec mluví.

„Jmenuji se William.“

„Hm,“ zabručela jsem. Bylo mi úplně fuk, jak se jmenuje. Dostávala jsem se zpátky do reality a začala kolem sebe vnímat víc věcí najednou. Třeba to, že tu nechci stát a nechat na sebe čumět. A taky mě zajímalo, co se mnou bude.

„Co se mnou uděláš?“ Odstoupil o kus dál a rozesmál se. Na můj vkus až příliš hlasitě. V takovém stavu zůstal pár vteřin, možná patnáct, a pak se zase upřeně a vážně podíval na mou maličkost.

„Nejsi zas tak chytrá, Bello,“ provokoval.

„Správně. Kdybych byla, nestála bych tu teď s tebou,“ štěkla jsem, ale s ním to ani nehnulo.

„Proč zrovna já? A proč oni? Udělali ti něco? Bylo tak moc nutné všechny mé blízké zabít? Vždyť teď nikoho nemám, to jsi chtěl? O to ti šlo?“ rozkřičela jsem se. Nechtěla jsem se před ním rozbrečet. Byla jsem tvrdá, tvrdá jako skála a stala jsem se nedůvěřivou a umanutou. Jo, taková jsem byla přesně po tom, co jsem se tam dostala. Do té hnusné díry plný idiotů.

„Jsi neobyčejná, cenná a určitě velmi chutná a já tě potřebuji. Tvoji přátelé dostali to, co zasluhovali. A abych pravdu řekl, účel byl, abys zůstala úplně sama. Bez přátel a bez rodiny.“ Jen, co to dořekl, projela mnou tupá dýka. Zapíchla se přímo do srdce, do mého pukajícího srdce.

„Slyšela jsi dobře. Už nemáš nikoho,“ pousmál se. 

„Ty hnusný hovado! Ty sobeckej parchante, hajzle!“ bušila jsem pěstmi, škrábala, trhala… K ničemu to nevedlo. Jeho kvádro bylo netknuté, stejně jako on. Připadalo mi, že buším do kamene, do sochy. Do něčeho… neživého.

Sesunula jsem se k zemi a začala hystericky brečet. Ztratila jsem je, ztratila jsem ho…

„Nerozloučila jsem se,“ zašeptala jsem mezi vzlyky. Klekl si ke mně.

„Vítám tě v mém světě. Věčnost čeká.“

Pokračování příště

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila - 15. kapitola: