Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila - 12. kapitola

16.02.2011 (08:15) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1177×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dívka, která (ne)přežila

12. kapitola

Probudila jsem se asi o hodinu později.

Tvář jsem měla doslova přilepenou k podlaze od těch vtíravých a otravných slz. Celé mé tělo bylo zkroucené a zlámané. Nemohla jsem usnout líp, než u dveří.

Trvalo dobrou chvíli, než jsem byla schopná se postavit na nohy a rozkoukat se. Když se mi to všechno povedlo, otevřela jsem dveře a chtěla vejít do koupelny, která byla na konci chodby. Vehementně jsem se dostávala dovnitř, ale nešlo to.

Bylo zamčeno, nejspíš.

„Pojďte mi někdo pomoct,“ křikla jsem dolů a doufala, že mě někdo uslyší.

„Co se děje?“ ozval se Sebastian od schodů a nechápavě se na mě díval.

„Hádej,“ ukázala jsem na kliku od dveří a s rukama v bok čekala, až začne něco dělat. Chvíli mu to trvalo, ale pak konečně šel k těm stávkujícím dveřím a sáhl po klice. Nic.

Tváře mu zčervenali, svaly se napínaly, ale nepomáhalo to. Opřela jsem se o topení a čekala, kam to s tímhle přístupem dotáhne.

„Hned jsem tu,“ pověděl a zmizel mi z dohledu. Bomba. Já se tam asi nikdy nedostanu.

Podupávala jsem nohou nejmíň dvě minuty, než se ukázal.

Můj první dojem mi otevřel pusu dokořán. Nebyl sám. V ruce držel špinavou, těžkou a celkem velkou, sekeru. A ten jeho výraz. Napnutá nálada na chodbě by se dala krájet.

Vyjeveně jsem sledovala, jak jí za sebe zaklání a pak... Udeřil. Rána byla tak přímá, že kliku vylomil i se zámkem a místo toho se na místě objevila díra.

Vsunul ruku dovnitř a otevřel.

„Děkuju,“ pípla jsem k němu a chtěla se schovat v koupelně.

„Byla zamčená, ale klíč byl uvnitř,“ brblal si.

Zasekla jsem se v půli cesty a zapřemýšlela nad větou, kterou vypustil z úst. Otočila jsem se a zkoumavě si ho prohlédla. Něco na těch slovech bylo.

„Co jsi to říkal?“

„Nedělej, že jsi mě neslyšela,“ odpověděl celkem ironickým tónem.

„Nic jsem ti neudělala, tak nebuď takovej,“ pokárala jsem ho.

„Hm,“ zabručel a začal se vzdalovat.

„Jsi zamidrákovaná. Chceš chránit svět, ale nevidíš, co máš přímo před nosem,“ promluvil a zmizel mi z dohledu.

Že to nevidím? Ale jasně, že vidím. Počkat! Bylo zamčeno, ale nikdo tam nebyl? Klíč v zámku z druhé strany? Sakra. Do háje!

Vykřikla jsem a odskočila od dveří. Né, že bych to plánovala, ale představa, že tam někdo byl a že ten někdo nebyl nikdo z nás... byla děsivá. Takže ti hajzlové z venku si nakráčeli až sem a já asi vím, jak se tam dostali, ale jak se dostali ven? Umí chodit skrz zdi? Pořádně jsem se zamyslela a pak mi to došlo.

Naomi. Proto zmizela. Co když byla v koupelně a pak si pro ní přišli?Nepozorovaně. Zvlášť, když sem lezou mým oknem.

„Jsi v pořádku?“ volal na mě někdo ze zdola.

„Jasně.“

Má natěšená myšlenka na horkou sprchu byla fuč. Vypařila se.

Bello, prober se. Někdo ti leze přes okno do pokoje a ty se nebojíš?

Bojím, ale přece se nemůžu sebrat a s prosíkem jít za někým, jestli u něho nemůžu přespávat? Nebylo by to podezřelé?

Sebrala jsem všechnu poztrácenou odvahu, zvedla se a zašla do koupelny. Pomalu jsem za sebou zavřela dveře a ujistila se, že teď mě tu nemůže zamknout nikdo, i kdybych chtěl. Možná tak mě zabarikádovat a to snad nehrozí.

Vysvlékla jsem se a pustila horký proud vody. Smyla jsem ze sebe všechnu špínu tohoto výletu. Snažila jsem se myslet pozitivně, ale copak to šlo v místnosti, kde někdo byl? Někdo cizí?

Zařepala jsem hlavou, abych to zlé vyhnala a otevřela oči. To snad... Co to...

Nechala jsem puštěnou sprchu a rychlostí blesku vystřelila ze sprchového koutu. Nechápala jsem, jak jsem se tak rychle dostala pryč s rukou před pusou a stihla se ještě zabalit do ručníku.

Bílého, niní naprosto červeného.

„Kluci, honem!“ zakřičela jsem a stále se snažila nedýchat. Stačí pár nádechů a skácím se k zemi. A pak vyvrhnu včerejší večeři i s obědem.

Nedokázala jsem se na to dívat. Odvracela jsem zrak jak jen to šlo, ale pořád jsem to měla před očima. Neskutečně jim to travlo, alespoň mi to tak přišlo. Proud vody mě přesvědčoval o tom, že uteklo spoustu hektolitrů a oni jsou pořád dole.

„Kluci!“ přímo jsem zařvala a to nejhlasitěji, jak jen to šlo. Konečně jsem zaslechla hlasitý dupot a pak, jak se někdo snaží dostat ke mně.

„Sakra, co to je?!“

„Eriku, vem jí, dělej.“

„Do háje, omdlývá.“

„Vypni to, Sebe!“

„Musíme to...,“ to už jsem neslyšela.

Vzbudilo jsem se ve velké posteli, která kupovidu nepatřila mně. Protáhla jsem se a přišla na to, že se mi vlastně vůbec nechce vstávat. Postel byla vyhřátá, voněla drahou aviváží a já si v ní připadala jako andílek, který se válí na mráčku.

Hlasitě jsem zívla a pak se teprve posadila. Byla jsem u Seba, už po druhé. V jeho posteli, v jeho pokoji, ale bez něj. Nedivím se mu. Po naší minulé hádce se se mnou jen tak bavit nebude. Sama se divím, že mě vzal zrovna sem a né k někomu jinému.

Nadzvedla jsem peřinu, abych mohla zkontrolovat stav mého ošacení.

Převlékl mě. Chtěla jsem sebou zase plácnout do peřin, ale nemohla jsem si nevšimnout načervenlé kůže na rukách. Co to je? Přidržela jsem si dlaň na čele a chtěla si vzpomenout, co se stalo. A pak mi to došlo.

Žaludek se mi začal obracet o sto šest a k němu se přidala i hlava. Teď už neochotně jsem se položila a modlila se, aby to přestalo. Aby to všechno přestalo.

„Můžu dál?“ ozvalo se po chvíli. Opatrně jsem otevřela oči a postrkávala se do sedu. Musela jsem opatrně, protože hlavu mi zrovna probodával jeden z velmi nabroušených nožů a žaludek se mi zcvrkával.

„Jak je ti?“ Sebastian se posadil na kraj postele a prohlížel si mě. Musela jsem vypadat úchvatně.

„Bylo mi líp,“ šeptla jsem a zase si položila studené dlaně na čelo.

„Přinesl jsem ti prášek na bolest.“

„Jsi měl vizi, že mě bude bolet hlava?“

„Po tom, co se stalo, jsem tomu dost věřil a tak nějak to očekával,“ přiznal se a podával mi bílou pilulku a sklenici vody.

„Aha, tak díky.“

„Bello, co se tam stalo?“

„Koupala jsem se.“

„A dál?“

„Měla jsem zavřené oči,“ sklopila jsem pohled k peřině a začela zkoumat motivy tmavě modrého prostěradla. Mimochodem, moc hezkého prostěradla.

„Takže vůbec netušíš, jak dlouho to na tebe teklo?“

„Dlouho ne, snad.“

„Mám divné tušení,“ zapřemýšlel a odvrátil svůj zrak.

„A to?“

„Byla to krev.“

„To jsem poznala, ale co tím chceš říct?“

„Co když to byla krev někoho z těch, co tu s námi nejsou?“

Došlo mi to. Narážel na svou sestru. Co když to byla opravdu její krev. Na tohle jsem nemohla najít vhodnou odpověď.

„Tolik, tolik krve člověk snad ani nemá,“ napadlo mě po chvíli.

Schoval si tvář do dlaní.

„Nevím,“ odpověděl. Netrápila jsem ho dál žádnými otázkami, nebo svými výplodami fantazie. V hloubi duši jsem doufala, že ta krev nebyla lidská.

„Už to zabralo,“ přisunula jsem se k němu a pohladila ho po zádech.

„Co zabralo?“

„Prášek.“

„To je dobře,“ zvedl se a bezeslova odešel.

Chtěla jsem mu to ulehčit, ale nešlo to.

Z přemýšlení mě vytrhlo tiché ťukání na dveře.

„Dále.“

„Ahoj, je ti líp?“

Přišel se za mnou podívat Mark, jenže ten se mnou mluví jen tehdy, když mluvit opravdu chce. Tím chci říct, že si se mnou nepovídá jen tak.

„Jo, už jo. Je možný, že ta krev byla lidská?“ nadhodila jsem a ani se nerozmýšlela nad tím, co vlastně říkám.

„Ne, nebyla lidská,“ odpověděl a usadil se na židli u stolu. Nebyla lidská, takže krev ze zvířete.

„Jak to můžeš vědět?“

„Důvěřuj mi. Byla to krev, odhaduji, medvěda a né jednoho,“ rozpovídal se a já se nestačila divit.

„A to jsi poznal jak?“

„Vzhledem k množství, barvě, zápachu. Je toho dost, Bello. Nejsi tady jediná, co něco ví, nebo něco tají,“ pozvedl obočí a čekal, jak se vyjádřím já.

„Dobře, takže krev medvěda,“ stočila jsem rozhovor zase na jinou stranu. Mark byl vždycky něčím jiný a asi už chápu, čím. Zajímá se o samé divné věci. Koho by napadlo, že ta krev je medvěda. V těhle horách žijí stovky zvěře.

„Neměla by ses dlouho válet. Napadlo mě, že bychom jsme se mohli vydat na výpravu číslo dvě. Třeba budeme mít štěstí a něco objevíme,“ nadhodil nové téma, které mi opět vyráželo dech.

„Ty stvůry se dostali až sem a ty nás chceš poslat ven? Probourali si cestičku do chaty a my jim máme jít přímo naproti?“ chrlila jsem ze sebe.

„Když budeme pohromadě, nemůže se nám nic stát,“ mluvil naprosto vyrovnaně. Jako kdyby si myslel, že má pravdu a že se opravdu nic stát nemůže.

„To jsem si taky myslela, když jsme hledali Jessicu a při tom ztratili Angelu.“ Steskem se mi stáhla hruď. Udeřila jsem nesprávně.

„Jenže to jsme se rozdělili,“ nenechal se odbýt.

„Takže tu smrtící epidemii trochu urychlíme.“ Nechápala jsem, co tím vším sleduje. To nás chce zabít všechny na ráz?

„Rozmysli se, Bello. Buď budeme čekat tady, až nám připraví zase další krvavý překvápko, a nebo je překvapíme my. Vyber si,“ zakončil svou řeč a odešel z pokoje.

„Super. Pochopí už někdo, že to chce zabít jenom mě?! Najednou máte všichni hromadu energie na to mi měnit plány!“ vyštěkla jsem do prázdna.

Pokračování příště

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila - 12. kapitola: