Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka jménem Alice - 16. kapitola

26.10.2011 (09:15) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1361×

„Víš, jak jsem ti vyprávěl o tom, co James provedl s mou rodinou? A víš, jak jsem ti vyprávěl o mém synovi? Jak jsem si myslel, že je mrtvý, že ho James zabil?“ Alice přikývla, „jediné, co jsem ti neřekl bylo, že můj syn se jmenoval Sebastian.“

Alice zalapala po dechu. Došla jí slova. Nevěděla, co říct. Představila si, jakou asi musí cítit Jasper bolest a co musí teď prožívat. Věděla, co nastane. Věděla, že si bude muset její milý zvolit - mezi ní a mezi svým synem. Nehodlala ale toto rozhodnutí nechat na něm. Musela si být jistá, že se rozhodne správně. Dovede ho až do cíle. Až do Volterry - ať už to je kdekoliv.

„Myslím, že jsme právě získali směr naší cesty - pojedeme do Itálie, do Volterry. Musíme zachránit tvého syna, Sebastiana.“ Jasper se chystal protestovat, ale Alice ho umlčela. Polibkem. Políbila ho, chytla ho za ruku a rozběhla se.

Nyní je čeká tak trochu jiné "dobrodružství"... A oba si toho byli vědomi. Jasper věděl, co musí udělat. Musí Jamese doběhnout dřív, než se dostane se Sebastianem do Volterry. Bylo mu jasné, že vládci si nenechají nic vysvětlit a ihned Sebastiana zabijí. Upíří děti se přece v tomto světě netolerují...

Alice a Jasper utíkali, jak nejrychleji mohli. Běželi už celý den. Nedopřáli si oddych ani na chvíli. Věděli, že musí - stůj, co stůj - Jamese doběhnout dřív, než se dostane do Volterry. Jakmile totiž překročí hranice města, bude již pozdě. I když už byli oba žízniví, pokračovali stále dál a dál. Běželi takto několik dní. Najednou ale Jasper zastavil.

„Alice, musíme si dát chvíli pauzu, oba dva se potřebujeme nakrmit. Musíme mít sílu, jinak nebudeme mít proti Jamesovi šanci. Navíc ani nevíme, jak je na tom Sebastian, jakou má sílu on, jestli šel s Jamesem dobrovolně a jestli mu věří. Musíme počítat s tou nejhorší variantou - s bojem,“ řekl. Alice jen přikývla. Vydali se tedy do lesa, dosyta se nakrmili a pokračovali v cestě.

O několik dní později, které strávili převážně cestováním, se dostali k hranicím Itálie. Doufali, že není ještě příliš pozdě. Snad James a Sebastian ještě hranice nepřekročili. Okolní pach ale nasvědčoval tomu, že tu jsou první. Rozhodli se proto, že poslední večer stráví odpočinkem. Zajdou si na lov a stráví pár romantických chvil. Oba totiž věděli, že můžou být jejich poslední.

Jasper se nebál, že by Jamese "nepřepral", měl ale strach o Alice a o Sebastiana. Bál se toho, co James Sebastianovi napovídal za lži. Děsil se nadcházejících dní, ale na druhou stranu se i těšil. Těšil se, až opět uvidí svého syna, až uslyší jeho hlas, až s ním bude moct promluvit - pokud mu to bude tedy dovoleno. Tak moc si přál, aby všechno skončilo dobře. Chtěl mít Alice, ale chtěl i Sebastiana. V tuto chvíli si nebyl jist, který z nich dvou byl pro něj důležitější. Nedokázal si představit, že by si měl mezi nimi vybrat a toho druhého poslat na smrt. Bál se, že přijde o Alice. Konečně našel pravou lásku a tak brzy by o ni měl přijít? Bál se ale, že přijde o syna. Tak dlouho musel být bez něj. Toužil ho poznat, učit ho, starat se o něj. Byla to muka. Nedokázal si představit život bez ani jednoho z nich. Obětoval by pro ně všechno. Pro oba.

V tu chvíli byl Jasper naprosto bezradný. Nechtěl na budoucnost myslet, protože ho děsila. Ale věděl, že je lepší být na všechno připraven. Ale dá se na tohle vůbec připravit?

...

James a Sebastian nebyli daleko od hranic Itálie. Nespěchali, ale ani se nijak moc nezdržovali. Jen na nezbytně nutnou dobu. Vždy se nakrmili, když bylo potřeba - James předstíral, že je, stejně jako Sebastian, vegetarián. Sice mu to nebylo moc po chuti, ale momentálně mu nic jiného nezbylo. Byl totiž přesvědčený, že Sebastian nic netuší. Myslel si, že neví nic o své minulosti, o tom, kdo je. Nevěděl, že Sebastian si už některé střípky minulosti poskládal dohromady. Zatím šlo vše podle jeho plánu. Byl spokojený.

Pohled Sebastiana:

Od té doby, co jsme opustili Victorii - nebudu říkat matku, protože to moje matka není. Mám ji svým způsobem rád, ale to, co udělala, bylo neodpustitelné. Vzala si mě k sobě, dobře se o mě starala, ale lhala mi. Kdyby byla co k čemu, tak by mi řekla pravdu. Řekla by mi o mých pravých rodičích, řekla by mi, že je James zabil. Ale ona ne - lhala mi. No, abych se vrátil k původní myšlence - od té doby, co jsme opustili Victorii, se mi dařilo před Jamesem skrývat mé úmysly. Nevěděl jsem, co přesně chystá, ale byl jsem si jistý, že má něco v plánu. Jen tak, najednou, zničehonic, by pro mě totiž nepřišel a nechtěl mě odvést s sebou. Nedal na sobě ale nic znát, proto jsem byl opatrný. Už jsem nebyl takový, jako dřív, po tom, co jsem se dozvěděl, už jsem mu nevěřil každé slovo, které pronesl.

Zrovna jsme udělali další zastávku na naší cestě. Byl jsem unavený a hladový - potřeboval jsem se vyspat a nakrmit. Kupodivu mi lidská strava teď ani moc nechyběla. James s sebou měl zásobu čokoládových tyčinek a brambůrků - na tom jsem především přežíval. Krev tvořila větší složku mé stravy, proto to pro mě nebyl problém. Ale už jsem se těšil, až si dám nějaký pořádný jídlo, třeba nějakej steak. Jídlo jsme měli sice vyřešeno, ale pořád jsem byl poloupír a potřeboval jsem spát. Nespal jsem sice tak často a hodně, jako dosud, ale přesto jsem nějaký spánek potřeboval. Proto jsme dnes zastavili a rozhodli jsme odpočinout si. Byli jsme už kousek od hranic, proto James ani moc neprotestoval. Jindy mě hnal kupředu, ale dnes tomu bylo jinak. Byl nějaký zamyšlený, zasněný. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou...

Věděl jsem, že bych si měl začít promýšlet další své kroky, ale copak jsem mohl, když jsem nevěděl, co mě čeká? Napadlo mě ale, že už jednou se mi zjevilo to, co jsem chtěl vědět - ve snu. Předtím se to stalo náhodou, ale co kdybych se teď pokusil si vizi navodit? Stálo to za zkoušku. Lehl jsem si tedy, zavřel jsem oči a v duchu si opakoval, co bych chtěl vidět. Budoucnost, budoucnost, co se bude dít dál? Tyto slova jsem si opakoval pořád dokola, až jsem se začal propadat do říše snů.

Ve snu jsem viděl mladou dívku, byla moc hezká. Na první pohled jsem poznal, že je upír. Viděl jsem ji v lese. Nebyla sama. Byl s ní ten muž, kterého jsem viděl už dřív. Můj otec. Ty roky se na něm vůbec nepodepsaly. Jak by taky mohly, když byl upír. Slyšel jsem, jak se o něčem baví. Neslyšel jsem všechno, jen útržky.

„Volterra... James... Sebastian...“ To bylo jediné, co jsem zaslechl.

Jakmile jsem se probudil, začal jsem přemýšlet nad tím, co se mi zdálo. Vypadalo to, že mi James nelže, a že mě opravdu vede k otci. Pořád se mi ale na tom něco nezdálo. Proč zabíjel moje rodiče a dával mě k Victorii, když mě teď vede zpět k otci? Co ho k tomu přinutilo? Vždyť i on musí vědět, že se mu bude chtít otec pomstít, jakmile ho uvidí.

...

„Sebastiane, nachystej se, budeme muset opět vyrazit,“ zavolal James. Bylo jasné, že už to nebude dlouho trvat a oni se někde střetnou s Jasperem a Alice. Otázkou ale bylo - kde? Ve Volteře? Nebo ještě dříve?

Pro Alice a Jaspera by bylo výhodnější, kdyby se to stalo ještě před vstupem do Itálie. James ale doufal v opak. Věděl, že když vládcům přivede Sebastiana, nechají ho s Alice odejít. A o to jediné mu šlo. Bylo mu jedno, co se stane s chlapcem a s jeho otcem - šlo mu jen o Alice...

<< shrnutí >>

Moc děkuji za kometáře. Doufám, že vás povídka ještě stále baví. Vypadá to, že pomalu finišujeme - ale zdání může klamat, vše závisí jen na vás...

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka jménem Alice - 16. kapitola: