Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 41. kapitolka

05.12.2009 (21:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1477×

41.kapitolka

Jacob:

Seděl jsem na místě spolujezdce. Jasper řídil a Bella seděla vzadu. Dřív by mě ani nenapadlo si sednout do auta s upírem. A teď tu sedím rovnou se dvěma. A že by mi to vadilo? Vůbec ne. Prohlédnu si dlahu kterou mi udělala Bell. Kde se tohle naučila? To chodila jako malá do skautů? Na odpověď se ozvalo její zahihňání. Tak ty seš zase v mojí hlavě jo? Zeptám se naoko naštvaně. Přestala se smát.

„Promiň. Jen mě zajímalo čemu se tak šklebíš.“ Omluvila se hned.

„Ne to je v pohodě. Chápu tě. Mít tu možnost, udělám to samé.“ Zamyslela se.

„Co myslíš Jazzi. Mám to zkusit?“zeptala se ho. Pohlédl na ni přes zrcátko.

„No… myslím že by si to měl vyzkoušet. Je to zajímavé. Ale je to na tobě.“

„Hele o co tady jde?“ zeptám se vyjeveně. Nic jsem nechápal. Oba se jen usmály. Sakra a neřeknou to! Už jsem chtěl zase protestovat když se mého krku dotkly Belly ledové ruce. Lekl jsem se jako když vám z čista jasna najednou nasypou sníh za krk. Pak jsem ale cítil jak z jejích rukou něco proudí do mého těla. Instinkty ovládly mé tělo a já se začal cukat.

„Klídek. Radši otevři oči a pořádně se rozhlédni. Chtěl jsi vědět jaké to je.“ Nechápal jsem zase nic a proto jsem otevřel oči. To co jsem uviděl... Nemožné! Viděl jsem jak Jasper přemýšlí nad Alicí. Viděl jsem sebe přes Belliny oči. Pohlednu na svoji ruku. Jakmile mrknu, spatřím svoje rozdrcené kosti jak rostou zase k sobě. Zvedne se mi žaludek. To je nechutný!

„Tak se na to nekoukej ty trumbero!“směje se mi Bella. Pak ale pohlédne ven a posmutní. Pomalu jsme se blížili k hřbitovu. Jakmile spatřím stromy, klesne mi brada. Tak tohle je vážně moc. Nikdy bych nevěřil že uvidím takové věci jako teď. Tak takhle Bella zjistila stav Charlieho. Moje malá skoro sestřička je vážně jedinečná.

   Když auto zastavilo na parkovišti u hřbitova. Bella ze mne sejmula svůj dar. Zase jsem viděl jako smrtelník. Vystoupil jsem z auta. Jazz si ještě zkontroloval čočky a pak si nasadil svůj oblíbený klobouk jak jsem zjistil během Belliného pohledu. Ona vystoupila jako poslední. Ještě před tím se třikrát zhluboka nadechla. Nevím kde je vzala, ale najednou měla na obličeji velké sluneční brýle. Opravdu k nepoznání.

„Připravena?“ zeptám se. Pomalu kývla. Všichni tři se tedy vydáme k jejímu hrobu. Kamínky nám chrastili pod nohama. Jazz se stále ohlížel kolem. Už jsme byli jen kousek od uličky kde ležel Rodinný hrob Swanů, když Bella ztuhla na místě a zhluboka se nadechla. Vyděšeně mě nás chytla za ruce a po mém těle se najednou začalo rozlévat teplo. Nechápal jsem co se to děje. Ale to už nás Bells táhla pryč. Jazz byl vedle stejně jako já. Moment, proč je vlastně vidím tak blbě? Co to zase udělala? „Jsi neviditelný.“hlesla rychle a nervózně.

„Sakra co se děje? Koho si ucítila?“zeptám se nervózně. Ona se ale jen dotkne Jazzovi paže. Ách zase ta jejich komunikace! Jasper najednou ztuhl a kývl. Chytl mě za paži a schoval mezi stromy pryč z cesty. Bella se pomalu vydala k jejímu hrobu. Proč mi to sakra nemůže ani jeden říct? Radši jsem se tedy zaposlouchal do okolí. Třeba budu mít štěstí. Slyšel jsem…

Kroky, asi Belliny. A pak tichý hlas. Pro mé uši byl ale tak líbezný. Krásnější jsem neslyšel.

„Jak se tam vlastně máš? Ukážeš se mi ještě někdy? No asi ne. Zítra má přijet Alice. Už se těším. Je to jediná kamarádka, která opravdu stojí za to. Potom co si zmizela, a ona se odstěhovala, to bylo děsné. Ale když jsem tě slyšela v pokoji a viděla, určitě se tam máš dobře. Tady jsem donesla nové svíčky. Představ si, že Ben už si dokázal najít jinou. To dobré ne? Jsem ráda že není sám. Ale jsem taky ráda za svoji svobodu. Jen kdybych si ji měla s kým užít. … Pamatuješ když nás Alice vzala na ten ranč? Nikdy nezapomenu jak si tam na té louce cválala. Vypadala jsi jako kdybys nikdy neměla takový zlý osud. Ale zdání klame jak se říká. A to koukám že i počasí. Už budu muset jít. Zítra se stavíme s Alicí. To ti slibuji.“ Ozvalo se zase. Pak už bylo slyšet jen šustění a kroky pryč. Toužil jsem vyhlédnou abych uviděl dívku které patří ten krásný hlas, když mě Jazz zastrčil zpátky a sám se tam vmáčkl. Právě totiž prošla kolem. Její vůně byla taková… Připomínala mi pomeranč, růže, a něco co neumím popsat. Jedno vím zajisté. Nikdy na tu vůni ani na hlas nezapomenu. Proč ale snad jsem se…? Zatřepu hlavou abych dokázal rozumně myslet. Najednou mě Jasper vytáhne ven. Pohlédneme na sebe. Oba jsme už vidět a hřbitovem se ozývá pláč.

„Irma.“hlesli jsme oba. Jazz popadnul bundu kterou předtím hodil na zem a rychle si ji při lidském běhu oblíknul. Já běžel vedle něj. V uličce se šokovaně zastavím. To snad není možné! Na to co spatřím, není slov. Bella klečela u svého hrobu, a plakala! Ano opravdu plakala. A kdyby jen to. Její slzy měli buď temně černou a nebo byly stříbrné. Stále mi to nešlo do hlavy. Upírka pláče!

Bella:

Kdybych jen tušila že se tu sektám s Angelou! Musela jsem skrýt i Jacoba. Jak by vysvětlil svoji podivnou dlahu a lehké oblečení? Když jsem ale došla k Angele, pozorovala ji, jak se změnila, poslouchala jak mluví… Neslo mi to bolest. A přesto jsem nedokázala odejít. Tak moc jsem se jí toužila zjevit. Tak moc bych jí chtěla obejmout a všechno jí vysvětlit. Zůstat tu sní a smát se jako dříve. Chtěla bych to tak moc… Ale přeji si věci, které se nikdy nemohou a nesmí splnit. Byla bych obrovský sobec kdybych to dovolila. Když poté odešla, pláč už nešel dál držet. Obzvláště při pohledu na můj hrob. Padla jsem na kolena. Nechala jsem slzám průchod. Charlie a Angela si zaslouží něco, co jim bude vždy útěchou. Vedle rodinného hrobu byl ještě jeden. Překrásně zdobený. S dvěma andělíčky mojí fotkou, a zarámovanou kresbou naší rodiny. Sama jsem ji malovala. Pod mým portrétem stálo:

Isabella Swan

1990 – 2009

Milovaná dcera a přítelkyně.

Skvělá dívka která,

bude navždy v našich srdcích.

Chybíš nám.

Z mé hrudi se začínali ozývat vzlyky. Ani jsem si neuvědomila, že jsem stáhla svůj dar. Až teprve když se mě dotkly Jazzovi ruce. Položil mi ruce kolem ramen a snažil se mne uklidnit. Chtěl použít svoji moc, ale kolem mé mysli i těla byla silná obrana. Slíbila jsem že už nikdy neponese moji bolest. Nehodlám to porušit. Slyšela jsem jak moje slzy dopadají na kamennou desku, jak se po ní pohybují, a jak najednou ztuhnou. Pak už bylo slyšet jen praskat pupence. Věděla jsem, že jakmile otevřu oči, spatřím spoustu lilií. Ale nevím zda černých, nebo bílých… Nemohu tu takhle dál sedět. Věděli jsme to všichni. Jacob za námi se nervózně ošil. Otevřu tedy oči. Přede mnou byli oba druhy mých vykvetlých slz. Hrob byl nyní ještě krásnější. Bylo mi jasné, že tohle udělá mým blízkým radost. 

   Vzpomenu si na Jacoba. Mohla bych mu přeci pomoci. Vyndám si z kapsy lahvičku s kamínky z jedné z vyhaslých sopek. Štěstí už nepotřebuji. Vysypu je tedy na hrob. Pochytám všechny zářivé slzy do lahvičky.

„Jaku.“ Řeknu jen šeptem. Hned se ke mně naklonil. „Ukaž mi ruku. Tu raněnou.“ Nechápavě mi ji podá. Koutkem oka spatřím jak se Jazz pousměje. Rychle mu sundám dlahu. Sykl bolestí. Nakapu mu na ruku pár mých slzy, které si ještě setřu z tváře. Nechápavě mě pozoroval. Zase mu ruku dám do dlahy.

„Proč jsi to udělala?“zeptá se nakonec. Vstanu.

„Jsi v pořádku? Můžeme jít?“zeptal se Jasper.

„Ano. Mám jeden jednoduchý důvod. Moje slzy, moje síla. Moje síla, pro tvou pomoc.“ Řeknu jen a se sklopenou hlavou se vydám pryč. „Sejdeme se na útesech. Ale pokud dovolíš, ráda bych byla na chvíli sama.“ A pak přeskočím zeď a vběhnu do lesa.

Jasper:

Zase je smutná. Ach… proč jsme se jen setkaly s Angelou tady? Stáhnu si klobouk víc do čela, a jdu za Jacobem který už pomalu šel pryč.

„Vysvětlíš mi jak to myslela a proč jsme museli zmizet?“zeptal se mě potichu Jacob. Mám mu to říct? Tohle je přeci na Belle… ale asi je to jedno.

„Když se tamto stalo Edwardovi, Bella u něj proplakala mnoho hodin. Jakmile už byla silná, snažila se mu pomoci. Potom co byla silná natolik, že se mu napojila na vědomí byla hrozně šťastná. Když pak začala plakat stříbrné slzy, něco jí došlo. Oni jsou už jako jeden. Takže slzy její radosti a síly, budou i jeho síla. A tak mu je vmazala do rány. Dávala mu tak sílu. Sílu bojovat dál. Bez nich, by Edward nejspíš zemřel. Ty květiny, mají stejnou vlastnost. Edward je pojmenoval slzy andělů. A já s ním musím souhlasit. Ona ti tak dává sílu. Aby se tvá ruka dříve zahojila. Slib mi jedno. Až se lidé budou ptát na ty květiny, řekni prostě jejich název. Nic víc. Charlie i Angela to pochopí.“

„Angela? Moment to je ta její kamarádka že?“ zeptal se.

„Ano. Její téměř sestra. To ona byla teď u jejího hrobu. To na Angelu se tam byla Bella podívat. Víš sám jak Bella trpí za ostatní. Ani nepotřebuje můj dar.“

„Ach… už to asi všechno chápu.“

„Jen si nemysli. I přede mnou má Im tajemství. Ale to má asi každý co?“ ušklíbnu se na něj. I on na mě. Vydáme se k autu. Nasednu si a Jacob také. Zítra přijede můj andílek…. Konečně ji zase spatřím. Určitě se moc těší na Angelu.

„Ehm… víš, tak jsem přemýšlel. Zajímalo by mě, Je teďka Bella opravdu šťastná? Myslím s Edwardem, s vámi… Je šťastná?“ zeptal se. Přitom  mě tak zvláštně pozoroval… jakoby nejistě. Už chápu. Jak dlouho to asi věděl?

„Ach tak. Ty ses o ni bál kvůli jeho a naší změně že?“

„Jasně že jo! Sakra ona a Charlie patří do rodiny. A nejen naší. Bella je členem i smečky, ačkoliv to asi netuší. Myslíš že mě ne vyděsilo že se dala dohromady s upírem? Prožila si tolik. Nechtěl jsem aby jí ještě někdo ublížil. Vždyť je to naše malá sestřička.“

„To je jasné. Můžu tě ujistit, že teď už šťastná je. To co se stalo dneska, z toho se vzpamatuje. Když překousla tolik, tohle bude dýchánek. Slibuji, že jako její pokrevní bratr na ni dám pozor.“řeknu a podám mu ruku. Stiskne mi ji zdravou rukou.

„Platí. A děkuji.“řekl mi ještě. Jeho emoce to všechno potvrzovaly. Avšak se změnilo několik věcí. Všiml jsem si že je hlouběji zamyšlený než před návštěvou. Nad čím asi bloumá?

Jacob:

Jednu věc už jsem si urovnal. Bella je opravdu šťastná. A to si zaslouží ze všech nejvíc. Stále ale nemohu uvěřit, že Bella opravdu dnes plakala. Myslel jsem že, o upírech něco vím. Ale ona? Vymiká se všemu co znám. Jako obvykle. Je prostě jedinečná. Kdyby tak Charlie viděl co všechno dokázala, co dokáže teď, jak je vímečná… byl by opravdu hrdý. Slzy andělů… Edward to trefil. Bells je jeho anděl, a strážný anděl Charlieho a Angely. Lepší název jsi neumím představit.

Bella:

Seděla jsem na útesech. Pozoruji divoké a nespoutané vlny, jak do sebe naráží, a snaží se navzájem zničit. Jakmile se jedna z vln roztříští o útesy, vždy odlétne sprška kapek kolem. Létají vysoko, a vítr je odnáší dál. Už chápu námořníky, a kapitány. Chápu proč se vydávaly se svými loděmi přes moře. Riskovali své životy i majetek. Svou krásou je ohromilo, a lákalo do svých spárů. Vždyť moře je tak krásné a přitom nebezpečné. Někdy klidné, a někdy divoké a vzteklé. Opravdu všechno má tomto světě emoce. Je jen na nás je objevit a porozumět jim.

   Začínala jsem být klidnější. Smutek mě opustil. A místo toho, se mne zmocnila neblahá předtucha. Něco se stane. Špatného a bolestného. Mohu tomu zabránit? Musím se pokusit. Jinak bych tu předtuchu ani neměla. Mám je přeci jen vždy, když mohu něco změnit. Na zápěstí mě zapálil náramek. Ten který jsme měly společný s Alicí a Angelou. Je to ono? Ale která? Rychle vyskočím na nohy. Alice určitě ne… Potom tedy Angela! Popadnu mobil.

„Jazzi! Na nic se mě neptej. Nevšiml sis kam jela Angela?“vyhrknu.

„Šla pěšky domů. Myslím.“odpověděl rychle a zmateně. Sakra… Je jen jedna možnost.

„Kde jste?“

„Na kraji Forks.“ Bezva... To je ještě šance.

„Ihned to otoč a jeď směrem Angele. Pak ti to vysvětlím, není čas!“ řeknu mu rychle a už běžím. Neviditelná, poblíž silnici. Směrem k Angele. Ta předtucha byla opravdu silná a děsivá… Musím tomu zabránit. Ať je to cokoliv.

   Vyběhnu ze zatáčky. Zastavím. Konečně jsem ji uviděla. Angela šla se sklopenou hlavou a v uších měla sluchátka. Zaposlouchám se do okolí. Ticho. Až na dvě auta. Jedno jede rychleji než druhé. Ve kterém je Jazz? Sakra a ze kterého směru to jede? Do háje! Kdyby se to tu tak blbě nerozléhalo! Svižným poklusem se tedy vydám k Ang. Radši AŤ JSEM NA BLÍZKU! SAKRA TO SNAD NE! Křičím na sebe v myšlenkách. Jsem od ní už jen třicet metrů. Jenže z obou stran se vyřítilo auto. Jedno ihned zpomalilo, ale to které jelo ke mně zády jelo stále rychle. Až moc. A ještě sebou cukalo sem tam. To ne! Na Ang ne! Zhrozím se jakmile si uvědomím že míří na ni. Zviditelním se. Je mi všechno jedno. Jen se nesmí nic stát!

poznámka: konci napovím tímto - Bez boje není výhry... Ale zase to nebude Melodrama...;-)