Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 40. kapitolka

01.12.2009 (20:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1269×

40. kapitolka

Bella:

Všichni jsme seděly u ohně. Ryby už bylo skoro upečené. Dorazila celá smečka i Emily. Byla šťastní že mě vidí. Jazzovi moc nedůvěřovali. Ale poté co s ním Seth začal zase blbnout, a můj bratr mu začal vyprávět zážitky, nedůvěra opadla. Byla jsem zase šťastná. Všichni mi vyprávěly co se tu dělo za mé nepřítomnosti. Celkem zajímavé věci. Ale u některých novinek mě bodlo u srdce. Přesto jsem nebyla smutná. Jen mě stále trápilo několik myšlenek. Angela. Co teď dělá? Jak je na tom? Měla bych ji co nejdříve navštívit. Mé pokožky se dotklo slunce. Všichni kluci utichli a pozorovali mě. Jazz se usmál. Emily s Leah také. A Jacob na mě koukal s pusou dokořán.

„Co?“ zeptám se. Neodpověděly. Ten pohled mi není moc příjemný. Jako pod rentgenem. Nemám ráda pozornost. Proč to slunce muselo vyjít zrovna když jsme tu? Čapnu mikinu ležící vedle mě, a obléknu si ji. Narazím si kapucu na hlavu aby mi slunce nesvítilo do tváře. Všem to ihned došlo. Konečně.

„Jsi nebezpečně hezká Irmo. Abychom se tě báli. Je dost nezvyklé aby se tvá pokožka takto třpytila víš?“ řekl s úšklebkem Jacob.

„Teda pokud vyleze sluníčko ještě nějaký den co budeš tady, asi bych měl začít nosit sluneční brejle. Mohl bych z těch odlesků taky oslepnout.“ rejpnul si Paul.

„Dávej si pozor abych tvůj příděl ryb nedarovala Jakovi jo? Taky bych ti místo jídla mohla ohřát jen psí konzervu.“ Rejpnu si zase já. Jak slyšel zmínku o svém jídle, ztichnul a pak se zamračil. Kluci kolem se začali smát. Jazz mi pomohl sundat ryby z klacků a začal je pokládat na misky které donesla Emily se Samem. Seth je začal rozdávat. Za to jsem mu dala o jednu navíc. Samozřejmě vyzbylo i na Emily. S chutí se všichni pustily do jídla. Já tam jen tak seděla s Jazzem, a vesele je pozorovala. Nakonec mě můj bratr chytil za ruku a jemně mi ji stiskl. Hned jsem se s ním propojila myslí.

„Je dobře že jsi šťastná. Budeš jim tedy chtít říct pravdu?“

„Zaslouží si ji vědět. Ale sama… sama to asi nedokážu. Alespoň ne všem. Je jich opravdu hodně. Ale Emily nesmím moc říci. Mohla bych ji tím ohrozit. Nechám ať se všichni přemění. Budou pak propojeni. Emily ale stejně budu moct ukázat jen útržky. Je to asi jediná možnost.“

„Jsi moudrá Im. Neboj budu tu s tebou. Udržím tvoji mysl v klidu ano? Slíbil jsem přeci Edwardovi že na tebe dohlédnu.“

„Děkuji Jazzi. Děláš pro mne tolik. Jsem ti navěky zavázána“.

„Nemel hlouposti. To já ti vděčím za tolik. Zachránila jsi mi život, naučila mě mnoho a ještě mi dala další důvod k životu. Dala jsi mi Alici. Tahle jsou jen maličkosti.“

„No to nevím. Ale děkuji. Vždyť já ti také vděčím za život.“

Usmála jsem se na něj a přerušila propojení. Všimla jsem si že všechny ryby mezitím zmizely. To jsme si povídali tak dlouho nebo jedí tak rychle? Jazz mi stiskla rameno. Sundala jsem si kapuci. Všichni až na Jacoba a Setha teď pohodlně seděli a pozorovali nás.

„Bylo to skvělé Irmo. Stále jsi dobrá kuchařka. Čemuž se trochu divím.“ Polichotila mi Leah.

„Děkuji. Ráda jsem pro vás udělal jídlo. Ale měly byste také poděkovat Jakovi který je vykuchal a Emily která mi donesla koření.“

„Jo ale tys byla hlavní lovkyně.“

„Ano. To je pravda. A jak tak pozoruji prázdné talíře, mohla jsem pár kilo přidat.“ Všichni se zasmály Emily na mne mrkla. Bylo mi jasné že ona mne chápe ze všech nejlépe.

„No Ehm… Irmo? Víš, nechceme naléhat ale všichni bychom rádi znali tvůj příběh. Co se vlastně stalo.“začal pomalu Jacob. Sklopila jsem oči a chvilku jen mlčky přemýšlela. Odkud jen začít? No nakonec jsem se rozhodla začít opatřením bezslov. Obalila jsem sebe a jazze do štítu. To kvůli emocem. Já tam byla aby mi Jasper mohl pomáhat. Zhluboka jsem se zbytečně nadechla.

„Dobrá. Musím vás ale upozornit, že můj příběh bude dlouhý a pro mne namáhavý. Možná se vám nebudou líbit některé okamžiky. A Emily, nemohu ti ukázat vše. Ukáži ti jen úryvky. Některé chvíle jsou pro tebe moc… ehm drastické. Nechci abys mě viděla jako zrůdu. Na některé věci nejsem vůbec hrdá. Chci tě jen chránit ano?“ pokynula hlavou a chápavě se usmála. „Také se prosím netrapte nad mým osudem. Má cesta sice byla těžká, ale je to už minulost. Zase mě čeká hezká budoucnost. Přeměňte se prosím na vlky. Budu propojena jen s jedním. Zbytek je na vás.“

„Dobře Im. Z toho co nám říkáš, je nám jasné jak ti to ubližuje. Chceme abys věděla že si moc vážíme toho že nám vše prozradíš.“ Řekl Sam. Pak se všichni zvedly a odešli do lesa. Vrátili se jako obrovští vlci. Vypadaly děsivě. Moje instinkty se ve mně začali příčit ale já je odrovnala ignorováním. Nemohu jim dát šanci na průchod mým tělem. Když jsem je tak viděla, nejraději bych svého vyprávění ušetřila i Setha. Ale stejně by se to dozvěděl.

„Leah?“ zavolala jsem na ni. Šedá vlčice šla ke mně. Původně jsem chtěla spojit svoji mysl s Jakem ale, popravdě jsem se bála být mu na blízku. Moje instinkty byly ještě silnější pokud jsem se dotkla jeho mysli. Všichni vlci si lehli na břicho a položili si hlavu na tlapy. Emily přešla k tomu druhému největšímu černému a opřela se mu o bok. Přitom mu zapletla prsty do srsti. Věděla jsem že to je Sam. Bylo ale zvláštní že ten čokoládově hnědý vlk naproti mně je největší. Přesto že Jacob není alfa. Ale on to má vlastně v krvi. Jednu ruku vložím do Leeiny hlavy. Zatřásla se. Klid. Vím že je to trochu nepříjemné. Pomyslela jsem si. Tos vystihla. Ale na jednu stranu fajn když mám v hlavě myšlenky i nějaké dívky než jen kluků. Usmála jsem se a druhou ruku vložila do rozevřené dlaně Emily.

Při první vzpomínce sebou všichni škubli. Pak už ale poklidně leželi a vnímali jen mé vzpomínky. Ukazovala jsem jen ty důležité. Když viděli ty upíry, ozvalo se jednohlasné zavrčení. Bylo zvláštní co jsem nyní cítila. Byla jsem napojena na dvě bytosti, ale cítila jsem myšlenky mnohem více bytostí. Myšlenky vlků mě překvapovaly. Už se nedivím když si Emmet dělal legraci z Edwarda. Že musím mít paměť jak stádo slonů. Tehdá jsem ho za tuhle urážku nakopla do zadku. Ale nyní jsem to pochopila. On by mi opravdu mohl nyní říct všechny myšlenky které kdy slyšel. Tedy kdyby tu byl se mnou. A takhle to probíhalo celé dopoledne. Poté co jsem jim ukázala poslední důležitou věc. Vyčerpaně jsem stáhla své síly. Hledala jsem útočiště ve svém vědomí. Vyčerpaně jsem zavřela víčka. Pouze jsem poslouchala co se kolem děje. Jazz mě chytil za rameno.

„V pořádku?“zeptal se starostlivě. Myslela jsem že to spojení bude málo vysilujíci. Ale ve skutečnosti jsem se cítila celkem unavená. Jak by to tedy dopadlo kdybych jim to ukazovala každému zvlášť? Na ty následky jsem nechtěla ani pomýšlet. Najednou jsem ucítila teplé paže jak mě jemně odejmuly. Byla to Emily.

„zažila jsi toho tolik… osud k tobě byl tvrdý.“ zašeptala mi do ucha. Také jsem ji objala. Slyšela jsem jak postupně všichni mizí v lese. Mezitím se ale museli o něčem bavit podle chvilkového zamručení. Emily vstala. Její kroky zněly blízko mě. Já stále ale oči neotevřela. Jen tak jsem tam seděla a nabírala síly. Z lesa se k nám začaly přibližovat kroky. Mnoho. Jdou zpět. Až když se zastavily kousek ode mne,  otevřela jsem oči a pohlédla na ně.

Všechny tváře byly plné emocí. Každá jinou. Avšak jedno byla společná lítost.

„Chtěly znát moji minulost. Teď ji znáte.“řekla jsem smířlivě. Pochopím pokud se mě trochu budou bát vzhledem k tomu co jsem udělala v šíleném záchvatu.

„S takovým osudem by bojoval málokdo. Dokázala jsi toho tolik. Shodli jsme se na jednom. Nikoho silnějšího neznáme. Je jen pár lidí kteří by byli schopni zdolat tolik překážek.“

„Ano má cesta byla těžká. Ale cíl stál za ten boj. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem zavraždila ty zmije. Ani že jsem jí vyrvala srdce z těla. Oni mi udělali to samé. Jen doufám, že jsem vám neublížila odhalením svých schopností. Nejsem moc ráda za to, co jsem v nepříčetnosti dokázala.“ Poslední tři věty jsem už řekla jen pro jejich uši. Emily totiž o mém nepříčetnosti nic nevěděla. Tak to má být. Neměla by vědět  že jsem vrah. Zbytečně by se trápila.

„Teď víme proč je tak důležité chránit Charlieho. Tím to odhalením jsi nám neublížila. Je to sice trochu šokující, ale ty jsi byla vždy bojovnice. Přeměna to jen prohloubila. Slibujeme že nikdy nepolevíme v ostražitosti.“ řekl mi Sam jakožto vůdce smečky. Vděčně jsem mu stiskla ruku. Nebylo to sice příjemné, ale je mi to fuk. Pak jsem pohlédla na moře. Potřebuji krev. Jsem oslabená. Poodstoupila jsem o pár kroků.

„Teď mě budete muset omluvit. Vy jste se najedly a já po svém vyprávění ztratila sílu. Vím že se vám to příčí takže jdu lovit do moře. Jaspere jdeš taky?“ jen pokynul hlavou.

„Dejte prosím pozor ať vás nikdo nevidí. Až se vrátíte půjdeme.“řekl ještě Jake. Kývnu sundám si mikinu a jdu k vodě. Jazz si nechá jen džíny. Skočím do vody a společně plaveme na lov. Ani jeden z nás dvou nepromluvil.

Po lovu jsme se setkaly s Jacobem který na nás už čekal.  Vzala jsem si z batohu oblečení a šla se do lesa převléct. Mokré vlasy jsem si před tím osušila ručníkem který tu Emily zanechala. Hned po mě šel do lesa Jasper.

Jacob:

Ležel jsem zase jako vlk na jednom z velkých kamenů. Bella se zase objevila. Měla na sobě volnější džíny, vysoké kecky, černé tílko a černou mikinu. Na tváři zamyšlený výraz.

„Stále tomu nemohu uvěřit. Ta naše drobná Bella, je najednou tak silná upírka, že ještě zraněná zabila tři upíry během několika vteřin. Je to neskutečné.“ Konstatoval Seth.

„Naše mladší ségra se stala velkou a silnou. Spíš, je neskutečné co všechno zakusila. Ona má s Edwardem stejné pouto jako Sam s Emily. Jsem si konečně jistý, že je dobře že je s ním. Ale už mu asi nikdy nebudu věřit že se o ní postará. Když to řekl naposled, unesli ji a přeměnili.“

„No to možná. Ale Jasperovi můžeme věřit na sto procent. Dokázal nám že on ji ochrání. Ano ale všiml jsis že i on si začal s člověkem? Jestli přemění člověka, nebo mu ublíží, nesmí na naše území. A to by nesměla ani Bella. Určitě bude brzy Cullenová.“

„Nestraš. Tak brzo zase ne. Ale koho myslíš tím člověkem?“

„Alici. Edwardovu sestru. Ale už dost. Tohle by slyšet neměla.“

Bella si naházela věci do tašky. Ty pak odneseme k Emily. Slíbila že je vypere. Taky vyndala pár dalších věcí. Vysušila si obrovskou rychlostí vlasy. Pak si je rozčesala a připnula sponkami k hlavě. S úsměvem mě pozorovala. Nechápal jsem co to dělá. Ale trpělivost přináší růže.

„To máš pravdu Jaku. Nechci se skrývat. Takže se musím upravit. Promiň že ti zase nahlížím do mysli. Ale jinak bych nevěděla na co odpovědět.“ Zasmál jsem se. Zafoukal vítr a mě se dostal prach do uší a srsti. Bylo to nepříjemné. Vstal jsem a začal se oklepávat. Na to se rozesmála. Alespoň že se bavíš. Pošlu ji. Přestala se smát a pomohla mi oklepat prach. Pak otevřela malou taštičku. Už jsem na ni neviděl a ona neviděla na mne. Cha! Teď mám klid.

Z lesa se vynořil Jazz. Kdy byl tak dlouho? No to je jedno. Taky byl převlečený. Vidím správně? On má zelené čočky! Vypadá to zvláštně.

„Měl jsem menší problém. První dva páry se na mích očích hned rozleptaly. Musel jsem si je umýt a pak trochu osušit. Nic příjemného.“řekla na vysvětlenou když si všiml mého pohledu. Pokynu hlavou. Jakmile se zase otočím na Bellu spadne mi čelist. Co ona nedokáže s make-upem! Přede mnou stál někdo jiný. Nyní její pleť nebyla tak bledá. Mela normální barvu. Načervenalý nádech jí dodával na lidskosti. Měla modré čočky, rtěnku která jí zesvětlila pusu. Místo své hnědé záplavy vlasů, měla černou paruku se sestříhaným účesem. Tak tohle je hustý. Kam se poděla ta stará Bella co nemusela Make-up?

„Každá holka se mění. Ale děkuji za kompliment. Jsem ráda že nejsem poznat.“usmála se na mě. Takže můžeme vyrazit? Kývla. Společně se tedy rozeběhneme do lesa. Čekal bych že Belle budou trochu ty věci překážet a ono nic.¨byl to zvláštní pocit běžet s upíry za zadkem. Instinkty kázaly otoč se a bojuj, ale srdce se jen radovalo že je tu Bella zase s námi.

Doběhneme k Emily. Z domu se ozýval rachot. Co se tam zase děje?Zvednu se na zadní a snažím se nekouknout dovnitř oknem. Přátelé za mnou mezitím staly jako sochy. Už vidím do pokoje. Všechno se zdá v pořádku teda až na polštář který vyletí šílenou rychlostí proti mně. Uhnu. Chci podívat na toho zmetka- PRÁSK! Okno se mi zavřelo před nosem. Uhodilo mě silou do čenichu a ještě mi tam někdo přiskřípl tlapu. Z hrdla se mi vydralo bolestné zakňučení.   A spadl jsem na záda. V přední noze mi pulzovala bolest. Cítil jsem jak mi zase srůstají kosti. Irma zavrčela a rychle se ke mně sklonila. Natočil jsem svou obří hlavu k oknu.

„Tak a máš to! Myslím že z minulého tejdne jsme si už kvit.“ Šklebil se na mne Paul. Zavrčím. Svině jedna!

„Teda Paule! Vím že se rádi perete a hašteříte. Ale rozdrtit mu dlaň? To nevim jestli je dobrej nápad.“řekla Bella. Vyčítavě a naštvaně.

„Hups… trochu jsem tam dal asi víc síly…. No nic. Užij si dlahu čéče.“ Řekl a zmizel.  Slyšel jsem jak vyběhl z domu pak se přeměnil. Tak tohle si odskáčeš! Pár tejnů mi nechoď na oči a možná ti jen zlámu pár kostí. Pošlu mu.  Ale prosim tě. Radši si dojdi k veterináři jo?

„Kluci přestaňte.“promluvila Bella. Slyšela všechno.

Bella:

Já už je asi nechápu. Tolik se změnily. Dřív se jen tak praly. Ne si lámaly nosy, a drtili dlaně. Paul to vážně přehnal. To chce odplatu! Hm… psí žrádlo? Vymalovat mu pokoj zatím co by spal? Však na něco přijdu.

„Co zase dělali?“ zeptala se Emily která akorát vystrčila hlavu z okna.

„Paul Jakovi rozdrtil dlaň.  Nemáš prosím tě obinadlo? A prosím tě mohu si u tebe nechat věcí?“trochu se zamračila. A ale potom vlídně kývla. Na okamžik zmizela. Pak z okna vylítlo obinadlo. Jazz ho zachytil a podal mi ho.

„Ehm Bello? Víš že Jacob?“ zeptal se opatrně. Protočím oči.

„Samozřejmě že vím. Pomož mu se obléct. Já si zatím odnesu věci.“ Vstanu od ležícího Jakoba a jdu za ke dveřím. Vzduchem se neslo chvění. Tak fajn. Emily už stála u dveří.

„Tak ukaž. Vyperu ti to. A nebude ti potom vadit no ten… ehm vlkodlačí pach?“

„Kdepak Em. Vždyť mě znáš. Jak bych mohla nadávat na svoji rodinu? Ještě jednou děkuji.“

„Nemáš za co. Ani nevíš jak jsme rádi že jsi se stavila. A s těma klukama, nedělej si hlavu. Oni pořád něco vyvádí. Ale Paul to přehnal. Jacob měl být s vámi a dát na vás pozor. Teď to nejde. Už jsem zavolala Sethovi. Jake zůstane tady.“

„To je dobré Emily. Já se o něj postarám. Nebude potřeba aby se měnil. Jen nech Setha ať si užívá volna. Ještě něco. Dej mi prosím pozor na batoh. Nechci ho všude tahat sebou ale nechci aby se mi v něm někdo hrabal. Taky vzkaž Samovi, ať tu záležitost s Paulem nechá na mne. Taky mu něco dlužim.“

„Dobře ale snad mu nechceš ublížit?“

„Kdeže. Jen mu provedu nějakou rošťárnu.“ Mrknu na ni a běžím za klukama. Jacob tam sedí na zemi a snaží se nepohybovat dlaní. Jazz sedí u něj a snaží se mu navodit dobrou náladu.

„Tak jsem tady. Ukaž tu ruku.“ A kleknu si k němu.

„To je dobré Im. Za chvilku to sroste.“

„Hloupost. Já o vás hodně vím. Nechtěla jsem to říct ale tobě to řeknu. Nejste sami. Vím že rozdrcené kosti se hojí pár týdnů. A pokud je nějaká hlavní zlomená tak to samé. Takže, sádru ti nemohu dát, ale mohu ti udělat pořádnou dlahu.“ Všimla jsem si hromádky nových prken. Nějaké jsem popadla. Ignorovala jsem Jakoba a Jazze, kteří na mě oba vyjeveně zírali. Trochu jsem si s prkny hrála. No tak by to šlo. Vyndám z kapsy malý šátek.

„Jaku zatni zuby. Asi to bude bolet.“A opatrně jsem položila jeho ruku na prkno s šátkem. Slyšela jsem jak se mu scvakla čelit. Položím mi na ruku zbytek šátku. Poté začnu pevně obvazovat obinadlem.

Prohlédnu si své dílo. Mělo by to držet. Jak si to také prohlédne a pak se na mě usměje.

„Díky Irmo. Ani to nevypadá tak hrozně. Mohu se tě jen na něco zeptat? O kom si to mluvila?“ zeptal se mě. Jazz taky zpozorněl.

„To by zajímalo i mě. Nezmínila jsi se o tom.“

„Nemusíte taky vědět všechno. Radši už pojďte.“ Řeknu jim jen s úsměvem. Taky by chtěli všechno vědět. Pomohu Jakovi na nohy. Pak se vydáme k jeho autu.

„Co provedem tomu Paulovi? Určitě máš už Im nějaký plán…“ řekne s úšklebkem Jazz.

„No možná….“

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 40. kapitolka: