Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 39. kapitolka

18.11.2009 (18:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1421×

39.kapitolka

Jasper:

Na pláži nás už čekal jeden z vlků. Ten nejmenší. Seth? Nebyl jsem si jistý. Ale Bella se na něj pousmála. I když on ji vidět nemohl. Jacob se natáhl na pláž. A Im nás zviditelnila. Bylo to příjemnější.

„Měla by sis něco ulovit. Muselo tě to hodně vysílit. A málem bych zapomněl. Něco pro tebe pak mám.“přikývla.  Seth nám zmizel v lese.

„Asi máš pravdu. A co pro mě máš?“

„Alice počítala s tím, že bys možná chtěla pozdravit své přátele jako člověk. Takže pro tebe mám měnící balíček jak to nazvala. Prý budeš vědět co s tím. Já vyfasoval kontaktní čočky“ a pousměji se.

„Alice myslela na všechno. Musím ji pak poděkovat.“ Řekla a pousmála se. Cítil jsem, že byla trochu smutná. Ale zároveň šťastná. A to bylo důležité. Slyšel jsem jak se za ,mou někdo plíží. Instinktivně jsem se obraně otočil. Přede mnou stál mladý chlapec. Krátké vlasy měl rozcuchané a na tváři lehce naštvaný výraz.

„Sakra! Vás pijavce je teda fakt těžký překvapit. No asi bych se měl představit. Jmenuji se Seth. Bellin oblíbený mladší bráška… “ Jacob se na to lehce zasmál vlčím hrdelním smíchem. Bella nás ale nevnímala. Zaujatě pozorovala moře.

„Rád bych řekl že mě těší Jaspere ale dost smrdíš.“ A široce se na mne usmál. Je možné aby upír přátelil se psem? Asi ano.

„Takže Seth… Hm… pokud si vzpomínám, tys tam byl taky vid? A patřil si k těm co byli potom nešťastní, když poznali Im.“ Zamračil se.

„Ano. Nikdo z nás to nečekal. Do teď si vyčítám že jsem zaútočil. Promiň.“

„V pořádku. My oba vás chápeme. Jen jste bránili území. Nemohli jste to tušit. Nevičítej si to pokud nechceš aby si to vyčítala i ona.“ A pokynu k Belle hlavou. Jen kývl.

„Musím říct, že moc dobře bojujete… všichni. Mám za sebou i potyčky s dětmi měsíce ale vy jste mnohem lepší v boji.“ Řeknu. Pyšně vypjal hruď ale poté najed vyjeveně vykulil oči.

„Voni existujou i opravdový vlkodlaci? Ty co se mění na úplněk?“ Jacob přestal spát a také se podíval mým směrem.

„Ano. Jsou vysocí asi dva metry, silní a velmi agresivní. Potkali jsme je v Rusku. Zabili nám stvořitele. Jsem jim vděčný. Díky nim jsem mohl utéct. I když mě později napadl jeden z nich.“ A zamračil jsem se nad tou vzpomínkou. Neměl jsem ji rád….

„Páni… Budeš mi o tom pak vyprávět?“ zeptal se nadšeně Seth. Jacob se pousmála a zase usnul. Bylo vtipné pozorovat tohoto kluka jak se nebojí upírů, nadšeně tu poskakuje a chce vyprávět příběhy.

„Mohl bych. Ale myslím, že by se ti mohlo líbit i vyprávění Irmy. Asi vám všem. Je dlouhé. Ale když ho vypráví po svém, nikdy na něj nezapomenete… Nám se zaspalo hluboko do srdce. To co dokázala…. Je silnější než myslíš.“

„Já vím. Všichni jsem ji měli moc rádi. Vždycky mi pomáhala s úkolama. Taky si dost rozuměla s Leah. A Paulem se věčně handrkovala. Teda… po té nehodě vlastně ne.“ Pohlédl jsem na Bellu. Položila batoh a vytáhla skicu. Začala kreslit spícího Jacoba. Neviděl jsem jí do mysli. Ale cítil jsem jak se jí víří emoce. Každou chvíli jiná. Buď vzpomínala nebo přemýšlela. Ale spíše to první. Její tahy byli rychlé ale plynulé. Napadlo mne, že by ji u tohohle měl někdo vyfotit. Edwardovi by se to moc líbilo.

„Stále kreslí?“zeptal se mě šeptem náš nový přítel. A poté se posadil na zem s začal kreslit klackem do písku. Posadím se k němu na vyplavený kmen.

„Ano. Hodně. Její pokoj je samá skica. Myslím, že vám dá také kousek sebe.“

„Jak to myslíš?“

„Vždycky své obrazy kreslí srdcem. Jsou plné emocí. Nevím jak to dělá, ale já ty emoce cítím opravdu z něj, aniž bych se na ten obraz podíval. Je to neuvěřitelné. Stejně jako její pláč.“ Slyšel jsem jak se nadechuje na další otázku. Ale nakonec se nezeptal. Bella měla pravdu. On je opravdu pohodový kluk. Spřátelí si každého.

    Co teď asi dělá Alice? Kdybych tak mohl být s ní…. Kdo jí teď bude v noci hlídat? Doufám že mi na ní dají pozor… Z myšlenek mě vyrušila Bella.

„Hotovo.“ Hlesla si pro sebe. Pak se pousmála nad svým dílem.  Nám ho ale neukázala.

„Bezva! Tak to si můžem dát ten závod ne?“ zeptal se hned nadšeně Seth. Vyskočil na nohy.

„No… tak dobře. Ale nebylo by lepší si jít nejdřív zaplavat?“ ani nečekala na odpověď. Sundala si boty, mikinu a vytáhla mobil z kapsy. Dala to na hromadu a rozeběhla se k moři. Začneme se smát. Seth skopl boty a běžel za ní. Pohlédnu na Jacoba. Hleděl na mne. Nevěděl jsem jestli smím. Jakoby to vytušil. Pohodil svojí obrovskou hlavou. Bral jsem to jako ano. Sundal jsem si horní část oblečení a boty. Plynulými skoky jsem se dostal k nim.

„Na to že jste pijavice, skáčete dobře.“ Smál se nám Seth. Bella se pousmála.

„Co takhle k snídani pečená ryba?“zeptala se.

„Hm… to zní velice dobře.“ A zamlaskal. Bella se pousmála a zmizela pod hladinou. „Skákal si někdy z útesu?“ zeptal se mě. Z útesu? Nepamatuju se.

„Ne. Ty ano?“ zeptám se  s úsměvem.

„Tsss…. A kolikrát. No to ale musíme napravit. Pojď… bude sranda.“ A chystal se namířit ke břehu. Hm… podíval jsem se na kde je vhodný útes ke skákání…. Nebyl daleko.

„Mám lepší nápad. Poplav za mnou. Ten útes je přeci kousek.“

„Teda… co vy ve tmě nevidíte… to jste netopýři nebo co?“

„No tak moc dobří zase nejsme.“ Usměju se na něj. Schválně ukážu své bílé zuby.

„Ježíš!  Radši se nesměj jo? Jinak se budu bránit svěcenou vodou. Nechci mít úpal nebo slepý voči víš?“ varoval mě. Jen jsem se zasmál. Tak tohle bude ještě psina.

       Když jsme doplavali k útesu, začali s námi házet silné vlny.

„Sethe radši mi vlez na záda. Trochu si zalítáme.“ Řeknu mu vesele.

„Ježiši! Ty ses zbláznil? Upírovi na záda? Sebevražda! Ty se ještě proměníš v netopejra a uneseš mě někam pryč…. Kdepak… Maminka mě učila nechodit nikam s cizíma.“

„Kdo řek že jsem člověk? Pejsky nesaju. Já radši mědvědy.“řeknu se smíchem. Při další mocné vlně mu trochu nateče do pusy. Ještě aby se utopil! Popadnu ho za ruku a táhnu blíž skále. „Drž se.“a přitisknu mu jeho ruce kolem mýho krku. Au. Palí a k tomu smrdí. Začnu šplhat jako pavouk nahoru. Když dorazím k větším výstupku, sundám ho ze zad.

„Br,… hnusnej pocit. Jako obří pavouk… a k tomu jsem byl na tvejch zádech, no to je ale trapně ujetý. Myslel jsem že vy dáváte přednost hraní na Batmana ale asi jsem se splet. A nebo to jen u tebe vede Spidermen? “ řekl a ušklíbl se.

„ Asi by sis měl spravit náhled hochu. Dem si hrát. Jde se lítat.  To bude větší sranda. Na vrchol je to jen deset metrů. Takže dej sem nohu.“řeknu a sepnu ruce. Nevěřícně se na mě podíval.

„No počkej… nevim jestli tí může věřit natolik, abych se nechal vyhodit do vzduchu.“ 

„Budeš muset hochu.“řeknu s úsměvem. „Neboj. Veř mi. Je to sranda.“

„No to ti teda děkuju. Lítat jako nějaký letadlo vzduchem… Co jsem si jenom myslel?“

„No tak. Nenechám tě spadnout.“ A netrpělivě přešlápnu. Zamračil se.

„No tak fajn.“ A nedůvěřivě mi vložil nohu do dlaní.

„Až tě vyhodim, stul se do klubka. Zbytek nech na mě.“přikývl. „Můžu?“ znova pokynul.

Zapružil jsem v rukou a nakonec ho vyhodil. Letěl vzduchem přitom radostně výskl. Přikrčím a se a vyskočím nahoru. Padnu ho za ruku kterou se držel kolem kolen a opatrně s ním dopadnu. Hned se postavil a smál se na celé kolo.

„To bylo super! Nevěděl jsem že je tak fajn bej letadlo…“

„A mě by nenapadlo že budu takhle blbnout s mým vrozeným nepřítelem. Se smradlavym čoklem.“

„Ta je fakt. Jak dlouho se asi budu muset mít než přestanu tak sladce smrdět?“ nakonec se oba rozesmějeme. Vzduchem se za nést Vůně zapáleného dřeva naplaveného mořem.

„Ale… B- Irma asi už chystá snídani.“usmíval se Seth. Pohlédnu na obzor. Spatřím ji jak vyskočila nad hladinu a něco hodila. No jasně. Celá ona.

„Máš pravdu. Jacob nejspíš svolává smečku na snídani. Ryb není málo.“

„Hohó! To se zase nacpem.“ A pohladil si břicho. Nemohl jsem si pomoct musel jsem se zasmát. Seth se na mě podíval, pak pokrčil rameny a rozeběhl se k útesu.

„Banzáj!“ vykřikl a skočil. Přitom udělal přemet. Rozeběhla jsem se za ním. Tak to zvládnu líp. Skočil jsem  přitom udělal asi tři salta. Ten let vzdechem byl skvělý. Cítil jsem se tak volný! Nic takového jsem ještě nezažil. Jednou, si tohle musí zkusit i Alice.

Bella:

Vzduchem i pod hladinou se neslo Sethovo“Banzáj!“. Dala jsem se do smíchu. Což mělo takový následek, že mi šli jen bublinky od pusy a znělo to jako

„Blblubleblbl….“ To mě rozesmálo ještě víc. Ale tentokrát jsem radši už vyplavala nad hladinu. Nic vám nepozvedne tolik náladu jako vaše vlastní chyba.

   Když jsem se přestala smát, zase se potopím a jdu hledat nějaké velké zvíře pro sebe. Potom co jsem narazila na žraloka, spokojeně jsem se zakousla. Teplá krev mi ztékala do žaludku. Takový blažený pocit…. Ale znám i lepší.

   Co asi dělá Edward? Co ostatní? Jak to jenom vydržím teďka bez Edwarda?

   No Jazz  s Sethem se očividně hodně baví. Jsem hrozně ráda že si sedli. I když je tohle hodně neobvyklé přátelství. Ale čemu se divim? Já sama přátelím se smečkou vlků, lidmi… Jsem to ale divná upírka. Jak to jenom vydržím teďka bez Edwarda? To všechno se mi hodní hlavou když plavu ke břehu rychlostí světla.  

   Vyjdu ven. Z mého oblečení odkapává voda. Je mi jedno že ho mám na sobě úplně nalepené. Chlad už necítím, tak co. Jen jsem s trochu vyždímala triko a kalhoty. Jacob už nespal. Zapálil oheň, a poté v Podobě vlka, postupně rozřízl drápem každou rybu.

„Já bych to udělala.“řeknu. Leknutím nadskočil. Což v jeho podobě vypadalo celkem dost legračně. Otočil se ke mně. Já se musela smát. Zašel za hromadu kamení. Já se vychovaně otočila. Vzduch se zase začal tak nějak chvět. Přeměňoval se.

„Teda Irmo, stále si nemohu zvyknout že chodíš tak potichu. Chceš aby mě trefil šlak?“

„Samozřejmě že ne Jaku.“Otočím se na něj. Stál u kmenu a usmíval se na mě. „Promiň. Ale ty ryby si mohl nechat opravdu na mě.“

„Jo a jak bys je prosit tě rozřízla? Nabrousila by sis nechty?“ zasměju se. No asi má pravdu.

„To je fakt. Tak pojď uděláme to spolu.“ Dáme se do přípravy. Bylo jich opravdu hodně.

   „Stejně ale musím uznat, že si dobrá lovkyně.“

„Děkuji. Jen mi je líto, že jsem neviděla žádného delfína. Všichni se mě až moc bojí.“

Chvíli bylo trapné ticho. Věděla jsem že Jacob nad něčím uvažuje. Asi se chce na něco zeptat. Dala jsem mu čas. On se vymáčkne.

„Bello-“začal. Přeruším ho

„Irmo.“řeknu mu důrazně.

„Promiň. Já chtěl jsem se tě zeptat, víš když si tu byla minule, co se vlastně stalo? Proč si byla tak slabá? Řekneš nám o své minulosti? Celá rodina by ji ráda znala.“ Rodina… která z nich? Samozřejmě že vlčí. Upíří ji už zná, a Charlie s Angelou se to dozvědět nesmí. 

„Nevím jestli to zase dokáži. Je to sice za mnou, ale stále to bolí víš? A slíbila jsem ti to. Takže se domluvím s Jazzem. Pomůže mi.“

„Takže ty žiješ teď s Culleny. Jsi šťastná?“

„ Teď ano. Když jsem se zase setkala s vámi, už jen kdybych mohla vidět Angelu.“

„To by se dalo určitě ještě zařídit. Nechceš se jít dneska podívat na svůj hrob? Myslím že bys ho měla vidět. Než ses tu zase ukázala, častokrát jsem tam byl. A nejen já. I jiní ze smečky a z La Push. Musí se nechat, že Charlie si nechal dát záležet.“ Jít se podívat na svůj hrob?

„tak dobře. Je to sice ulítlé, ale půjdu. Ráda bych to viděla.“

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 39. kapitolka: