Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 38. kapitolka

15.11.2009 (07:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1530×

Jasper:
Jen co zaběhneme do lesa, Bella mě dožene a položí mi ruce na paži.
„Nelekni se. Kvůli lidem a naší vyšší rychlosti z nás udělám přízraky. Nemusíš se toho bát. Není to tak zlé pokud s tím počítáš.“řekla za běhu. Zavřela oči. Nepřipadalo mi to jako dobrý nápad takhle běžet, ale ona na to moc nedbala. Najednou jsem začal cítit, jak se mi po těle rozlévá chlad a podivný pocit prázdna. A pak zase teplo. Ten pocit neumím popsat. Ale měla pravdu. Žádná bolest křeč nic. Jen ty pocity a teploty. Bella mě pustila. Rozhlédnu se. Páni… Tak tohle jí závidím. Takovýhle pohled! Ty stromy a rostliny… Pohlédnu na Bellu. Viděl jsem ji jen velice matně. Nemáme být neviditelní?
„Ano. Ale ty jsi teď přízrak jako já. Ty jediný mě vidíš.“ A jsme cítit? „Ne. Přízraky neucítíš.“ Jaké to je proběhnout člověkem nebo stromem? Zeptám se ještě. „Tak to zkus ne? Ale doběhni mě pak. Já čekat nebudu.“ Viděl jsem jak její rysy zneutrálněli. Oči jsem ale neviděl. Tak zkusím alespoň ten strom. Namířil jsem si to ke stromu. Bella se zasmála. Ale ne moc vesele. Spíše nedočkavě, nervózně.
Když už jsem byl před tím správným stromem, rozmyslel jsem si to. Zkusím to jindy. Jenže… mech je kluzký. „Jejda!“ujelo mi. Nemohl jsem zastavit a tak jsem po hlavě proletěl stromem. Máchal jsem rucema vzduchu. Nějak mi nedošlo co jsem nyní. Když jsem letěl kmenem, nemohl jsem tomu uvěřit. Viděli jsem i cítil jak jím proudí míza. Jak roste, jak se houpe ve větru. Málem to bylo neuvěřitelné. Jen jediná věc mi dokázala pravdu. Tedy vlastně bytost. Bella. Nevím kde se tam vzala, ale najednou mě držela za batoh ve vzduchu ale běžela dál. To pro ni bylo hlavní. U toho se také smála na celé kolo. A já s ní. Visel jsem v její ruce za batoh jako pytel brambor. Až tohle povím Alici.
„Ty si snad větší nemohlo než já!“obvinila mě. „Zastavovat nebudu jak jsem ti řekla. Takže už běhej ve vzduchu. Až tě pustím, buď zase spadneš, a nebo konečně poběžíš. Neboj… budeš mít dost času. Si tohle všechno ozkoušet. Kdykoliv budeš chtít, udělám z tebe přízrak.“ Jak o tom tak mluvila, došlo mi jak to zní. Uchichtl jsem se pro sebe. Kudy vlastně poběžíme?
„Naše cesta?“zeptám se potichu. Nemohl jsem kvůli blízké silnici mluvit normálně. Bylo by to asi hodně divné. Cítil jsem jak přemýšlí. Při pohledu na ni jsem viděl jak se jí myšlenky víří v hlavě. Celé mapy jí probíhali před očima. Nakonec pomyslela na cestu podél pobřeží. Kývl jsem. Zabočila více na západ a já běžel za ní. Už teď se mi stýskalo po Alici. Ale věděl jsem, že takhle pomůžu Belle. A ta si to také moc zaslouží.
Bella:
Užívala jsem si toho krásného pocitu z běhu. Toužila jsem sice mít u sebe zase Edwarda… ale tady to jinak nepůjde. Měla bych se domluvit z Jacobem…. Hm… Za jak dlouho tam budu? Vzpoměla jsem si na nějaká fakta, vypočítala pár vzorců… Jo to se stihne. Dáme si v na hranicích Kanady a států pauzu pro lov. Naplánovala jsem naši cestu ještě podrobněji a v myšlenkách ji poslala k Jazzovi. Nevím proč ale dokázala jsem si s ním nyní vyměňovat myšlenky. Aniž bychom se na sebe dívali a četli si je navzájem. Bylo to praktické.
Byli jsme na místě. Začala jsem přibrzďovat. Můj bratr taky. Sundala jsem si batoh ze zad.
„Tady si necháme věci. Dojdeme si na lov. V přítomnosti lidí a vlků nebudeme nic riskovat.“řeknu k němu v myšlenkách. Nechám ho neviditelného jen mu pomocí dotyk vrátím hmotnost… Povzdechl.
„Ty jo lepší pocit. Ještě že je noc.“usmála jsem se. Zavětříme a rozeběhneme se za kořistí.
Jazz skolil losa. Já si vystačila s něčím menším. Když po sobě uklidím, vytáhnu telefon. Najdu si v seznamu Blackovi. Jazz mezitím zahrabával stopy.
„Haló?“ ozvalo se ospale. Poznala jsem Jacobův hlas. Divím se že ho to vůbec vzbudilo. Většinou ho vzbudí jen dobře mířená pěst.
„Na nic se neptej. Buď o půlnoci na  severní hranici i se smečkou pokud chceš.“
„Bello?-“ ozvalo se překvapeně nazpátek. Rychle zaklapnu mobil. Blbec. Řekla jsem ať se neptá. Snad ho neslyšel Billy nebo někdo jiný.
„Po dobu co budeme v La push, oslovuj mě zase prosím jen Im.“ Promluvím k Jasperovi se sklopenýma očima.
„Nebylo by lepší Irmo? U toho se dá použít ta zkratka Im.“řekl Jazz zamyšleně.. No… to není špatný nápad. Irma… Hezké jméno.
„Tak to bylo to číslo? Myslím na Blackovi?“vyrušil mě bratr. Kývla jsem. On se na oplátku ušklíbl. Doběhneme si pro věci. Bylo už deset. Jen co mám oba své batohy, uskutečním z nás zase přízraky. Jazz se rozeběhl jako první. Ale dlouho svůj náskok mít nebude.
Doběhneme na hranici. Prudce zastavím, až udělám hluboké rýhy v zemi. Asi od půl dvanácté jsme už  byli jen  neviditelní. Jazz to do mě našije. A já překvapením málem spadnu po nose do sněhu.
„Promiň. Nečekal jsem tu rychlou brzdu. Nevím kde jsou hranice.“ Omluvil se když udělám několik kroků zpět. On stál stále na místě.
„Já ti to za zlé nemám. Ale radši se nadechni. Už stojíš na jejich území.“poradím mu. Slyšela jsem jak sem běží smečka. Rychle jsem ho popadla a postavila vedle sebe. Po kapce váhání použiji na Jazze zase dar. Ze sebe udělám viditelnou. Viděla jsem svého přítele jak stojí po mém boku.

Z lesa se ozvaly blízké rychlé dopady tlap. Plus jedny nohou. No jasně. Nakonec se z lesa vynořila Smečka. V čele stál velký černý vlk. Sam? No podle postavení asi ano. Ten nejmladší na mě pohlížel s nakloněnou hlavou. Seth. Měl šedou srst, a sněhobílá vlčice po jeho boku na mě vycenila zuby. Asi Leah. Došlo mi během jediného zkouknutí smečky. Ale, jich je přeci více ne? To už se ale ukázal zadýchaný Jakob. Srdce mi pookřálo. Zase o něco vyrostl. Usmál se na mě, a já na něj.

„Bello!“ vykřikl a objal mě. Bylo mi jedno že mě jeho pokožka pálí na rukou a zádech.

„Jaku.“uniklo mi šťatně. Položil mi ruce na ramena.

„Teda, musim uznat, že si teď fákt kočka. Teda ne že bys před tím nebyla…“

„díky. Taky si se změnil. Jen nevím jestli k horšímu nebo k lepšímu. Co se týče zápachu…. Tak to ROZHONĚ k horšímu. Smrdíš jak Paulovi ponožky.“ Řeknu s nakrčeným nosem. Seth se na to začal… smát? Jakob se ale zamračil.

„Ty zase smrdíš jako cukrová definfekce na záchod.“ Vrátil mi to taky s nekrčeným nosem. Stejně se ale oba začneme smát. Pak rozhlédl kolem a pozvedl obočí.

„Ty jsi tu sama? Copak Edward a ty…“radši nedokončil větu.

„Ale kdeže. Edward je přeci Culen. Zůstal zatím s rodinou, aby nedošlo k porušení smlouvy. A samotnou by mě nepustil. Je tu se mnou… Jasper. Jenže zatím není vidět. Nechci riskovat špatné reakce.“ Během mého vysvětlování se mu tvář rozjasnila, a nakonec zase nakrabatila přemýšlením. Pohlédla jsem na Jazze. Viděla jsem že stojí už v obrané pozici. Pohledem těkal od jednoho k druhému. Chápala jsem jeho chování. Všimla jsem si totiž Leah, která zavrčela. Jakob se otočil na Sama. Ten už ale zmizel v lese. Najednou jsem si všimla, že se vzduch tak trochu podivně chvěje. Ale zase to ustalo. Hned na to se totiž objevil Sam jako člověk v kraťasech.

„Mysleli jsme že přijdeš sama. Že ostatní počkají za hranicemi.“

„Až přijdou, nikdo nepřekročí hranice bez povolení. Ale myslím, že váš strach je tak trochu bezdůvodný.-“

„Vždyť to jsou upíři. Zabíjejí lidi.“skočil mi do řeči. Jakob na něj zamračeně pohlédl. Tak to ne.

„Same. Prosím vyslechni mě. Já se nepřijela hádat. Přišla jsem navštívit svého otce. Musím ho vidět. Stejně tak musím vidět Angelu. Chci být chvilku také s Jakem. Ani nevíš jak moc mi chybí oni a vy. A že Cullenovi jsou upíři… Alice není. A navíc, nikdo z nich si ji nevybral dobrovolně. Tím že jsou upíři, si zachránili životy. A také Carlis je doktor. To přeci víš. Kdybys ho poznal, pochopil by jsi, že on by člověku neublížil. Měl by jsi znát jeho příběh. Co všechno snesl. Neodsuzuj je za to, co jsou. Prosím. Ubližuje tím jim, a hlavně mě. Jazz je tu se mnou. Ale pokud nám nedovolíte překročit vaše hranice, odejdeme.“řeknu klidně. Radši odejdu smutná a v nejistotě, než rozpoutat bitvu. Jakob se na Sama podíval celkem rozrušeně. Seth zakňučel. Sam chvilku přemýšlel.

„Dobrá. Omlouvám se. Nebylo správné soudit někoho, koho pořádně neznám. Tebe ale znám. A pokud mi dáš slovo, budu mu věřit. Dej mi slovo že dohlídneš na svého přítele i sebe, a máš mé, že vám nikdo neublíží až překročíte naše hranice.“řekl. nadšeně jsem kývla.

„Máš mé slovo Same. Nikomu se za naší přítomnosti nic nestane, a nedojde k odhalení.“

„Tak tedy, vítej zase mezi námi Bello.“řekl už s úsměvem. Stejně tak se smál Jacob. Seth šťastně zavyl. A Leah energeticky švihla ocasem ze strany na stranu.

„Jazzi? Připraven?“pokynul hlavou. Dotkla jsem se ho tedy, a za minutku už tu stál hmotný, a viditelný. Jakob mu potřásl rukou, a omluvil za to minule.

„Mohu vás ještě o něco poprosit?“ vlci se obrátili ke mně. „Po dobu co budu tady, mě oslovujte jen Irmo nebo Im.“ Seth štěkl a ostatní pokynuly hlavou. Přistoupila jsem k nemladšímu vlku.

„Nazdárek ty jeden kluku. Co takhle malý závod po pláži? Třeba zítra?“ a podrbala jsem ho na hlavě. Chlupy mu pak trčely do všech stran. Jenom štěkl a zavrtěl ocasem. „Budu to brát jako ano.“

Udělala jsem nás zase neviditelnými. Šli jsme za smečkou, která už nebyla jako banda vlků. Přidali se k nám Paul, Jared, Quil i Embry. Všichni šli k Emili. Jen já s Jazzem a Jakem šli k Charlieho domu.

„Počkám tady. Nezapomeň, že on o tobě neví.“zašeptal mi ještě Jakob. To už jsem ale sama procházela dveřmi.

Slyšela jsem jak si venku Jazz povídá s mým přítelem, a také jsem slyšela, jak v tomhle domě hrála televize. Také dvoje pravidelně bušící srdce a poklidné pochrupování. Které sem tam narušilo tiché zašeptáni mého jména. Páni. Netušila jsem že Charliem také  mluví ze spaní. Celá nedočkává jsem šla za tím zvukem. Našla jsem ho v obývacím pokoji, jak pospává na sedačce. Lucky ležela na zemi. Posadila jsem se do křesla, a potichu je pozorovala. Bylo tak uklidňující. Chtěla jsem zkontrolovat i jeho zdraví. Tak jsem zase zamrkala a jen prohlížela jeho orgány. Zastavila jsem se ale u jater. Takhle přeci nevypadají zdravá… zviditelním se. Lucky najednou zvedla hlavu. Začala vrtět ocasem.

„Ššš… holka buď tiše.“ vytáhnu svůj telefon vyjdu do patra. Vytočím Carlise.

„Carlisi? Potřebuji pomoci.“

„Nějaké problémy, máme hned vyrazit?“

„Ne to vůbec ne. Už jsme tady a v pořádku. Nebyly komplikace s přechodem ale prosímtě moc se mi nelíbí Charlieho játra….“popíšu mu celou situaci.“

„No, máš pravdu. Takhle zdravá nevypadají. Zatím to není vážné. Ale měl by jít k doktorovi co nejdřív. Musíš ho tam nějak nenápadně nasměrovat. Chce to ještě pár vyšetření, ale nejspíš asi už odhaduji oč jde.“

„Dobře. Díky Carlisi. A prosím až budete blízko, musíte mi zavolat. Pozdravuj všechny.“řeknu ještě.

„Samozřejmě. A není zač.“řekl. položila jsem to. Edward už věděl že jsem dobře dorazila mohl jim to říct. Ale teď se musim poradit s Jakobem a bratrem.

Vyběhnu ven a všechno jim řeknu. Jakob na mě užasle vyvalí oči.

„Zjev se mu. Bude si myslet že to byl jen sen.“řekl Jazz. Taky mě to už napadlo… Ale nejsem si jistá.

„Když já nevím…“

„B-Irmo neboj se. Charlie je silný, takže si z toho hlavu dělat nebude. Často se mu o tobě zdá. Tohle je nejrozumnější řešení. A kdyby měl nějaké řeči Sam, to už vyřídím sám.“

„Tak dobře díky.“ Zase jsem zaběhla do domu. Zvýšila jsem o trochu víc hlasitost televize. Když ve zrovna dávaném filmu vybuchlo auto, Charlie se s trhnutím probudil. I lucky. Nerada jsem je budila, ale zase Charlie nemohl přeci spát na kanapi. Vždy ho z toho boleli záda. Se slabým úsměvem jsem sledovala jak malátně vypl telku a šel si lehnout. Moje fena šla za ním. Už chápu jak to před tím myslela Angela. Chtěla jsem jí t za ním, když jsem se pozastavila u jedné fotky. Byli jsme na ní ještě jako celá rodina i s Blackovími. Já byla malinká, a Seděla jsem Charliemu na ramenou. Renné se smála. Vedle nás stál Billi, jeho manželka a mezi nimi stál malý Jakob. Byla to moc hezká fotka. To bylo…. Ach ano. Charlie mi o tom jednou vyprávěl. Byli jsme na pláži, udělat si piknik. Kdo tenkrát  mohl tušit, co všechno nás bude ještě čekat?

Vešla jsem  k Charliemu do pokoje. Byl útulně zařízený. Táta už ležel pod peřinou a chrápal. Lucky ležela stočena u jeho nohou.

Vzpomněla jsem si na ty nejšťastnější okamžiky mého života. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Pochytala jsem se do dlaní. Nechala jsem jimi nasáknou konec tílka. Pak jsem ho odtrhla a čekala až vyraší lilie. Netrvalo to moc dlouho. Utrhla jsem ji, rozpustila si vlasy, přimotala ji do nich a celkově se zviditelnila. Snad nejsem moc bílá….

„Charlie… Tatínku.“promluvila jsem do jeho spánku. Nejdříve otevřel oči. Když své volání zopakuji, posadí se a rozhlíží po celém pokoji. Když spatřil mě stát v rohu pokoje, zalapal po dechu. Lucky už stála na zemi a dívala se na mě. Ale nevítala mě. Tak jak jsem jí nařídila.

„Bell?“ zeptal se nevěřícně.

„Tati… Ráda tě zase vidím. Chci abys věděl že se mám dobře. A že jsem ráda, žes to nevzdal. Udělej pro mě ale ještě něco prosím.“ Stále mě pozoroval neschopen slova.

„Dojdi si k doktorovy. Cítím, že jsi nemocný.“

„Bello… ty jsi mmmrtvá?“zeptal se nevěřícně. Musela jsem mu připadat jako anděl. Nechtěla jsem mu dělat naděje, ale zase jsem mu nechtěla ublížit…. Přijdu na způsob jak zabránit čtení některých myšlenek. Ale znova mu ublížit prostě nedokáži.

„Nejsem. Sice na tebe dohlížím jako tvůj strážný anděl ale stále se pohybuji. Sice se tohle nesmí, ale nechci aby se ti něco stalo. Chci aby si žil ještě dlouho. Zajdi si proto prosím k doktorovi.“

„Ale… ty přeci.. v tom dopise bylo napsáno…“

„Ano. Ale taky už se ti neukáži pokud to nebude potřeba. Každým takovým to výstupem, tě ohrožuji na životě.“

„Proč? Jak to? Co ti brání být tu s námi?“

„Spousta věcí. A hlavně tvoje bezpečí. Já už nejsem jako ty i když se to tak zdá. Budu tě chodit navštěvovat. Ale nebudeš o tom vědět. Jen Lucky to možná pozná. Musím jít… Je čas. Tak sbohem tati.“řekla jsem. Pak jsem pomalu začala mizet. Charlie vyskočil na nohy běžel k místu kde jsem před chviličkou stála. Ale já se mezitím, poodešla jinam. Charlie padl na kolena. Lucky k němu přišla, a olízla mu tvář. Smutně zakňučela. Nemohla jsem ten pohled snést.

„Půjdu…“slíbil ještě. Já už ale vybíhala pryč.

Vyběhla jsem ven. Pomalu začínalo svítat. Jakob a Jazz mě viděli a tak mi šli naproti. Zastavím se před nimi.

„Co se stalo?“ zeptal se Jazz když vycítil mé emoce. Nebyla jsem schopná slov.zase jsem ho já káča pitomá ohrozila na životě! Tuhle chybu už udělat víckrát nesmím… musím hlavně teď přijít na způsob, jak chránit jeho vzpomínky. Jak to říci jim? Slovně ne… Radši jsem se tedy dotkla rukama jejich paží.

Poté co jsem jim ukázala po svém způsobu co se stalo, Jazz mě objal. Jakob stál stále přimražený namístě. Překvapený jak jsem mu zdělila pravdu, a překvapený, co jsem mu vůbec zdělila.

„To bude dobré. Klid Bello. Je to lepší než mu zase ublížit. Nějak přijdeme na způsob jak ho ochránit.“pošeptal mi Jazz a pak mě pustil. Cítila jsem jak se na mě snaží působit darem. Nechala jsem ho. Bylo to příjemnější s jeho darem.

„Silná jako vždy. Chápu tě. Já bych nedokázala asi mnoho věcí. Jen mi řekni, kde by mohl být ve větším bezpečí než tady mezi smečkou vlků?“řekl mi Jakob a rozhodil ruce. Musela jsem uznat, že má pravdu. Také mi to zvedlo náladu.

„Potřebuji se nějak odreagovat. Myslíš, že bychom mohli jít na pláž?“zeptala jsem se ho.

„Pokud zůstaneme takhle, myslím že jo. Ale pokud vám to nebude vadit, až budete vy blbnout, já si zchrupnu. Jinak zítra nebudu moct normálně fungovat. Kdo by se pak postaral o to, aby se tu ještě něco nesemlelo?“ řekl vesele. Stejně jsem ale věděla, že hluboko uvnitř, ho něco žere. Všimla jsem si toho, když jsem viděla skrz.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 38. kapitolka: