Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 37.kapitolka

11.11.2009 (11:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1610×

Bella:
Šla jsem nahoru si zbalit věci. Přitom jsem přemýšlela. Charlie se odstěhoval do La Push. Sam ale říkal že Cullenovi na jejich území nesmějí podle dohody. Jinak by úporušili smlouvu. Takže Edward tam se mnou nemůže jít ale já tam mohu. A Jazz. Ještě nejsme Cullenovi. Ale pojede Jasper také dřív? Mohu to po něm žádat? Neublíží to Edwardovi? Ale můj bratr si zaslouží jejich omluvu. Také si zaslouží obě strany se poznat v dobrém. A to si minule nestalo…

„Bello?“zeptal se mě Edward zamračeně když stál po mém boku. Pohlédla jsem na něj a usmála se.

Starostlivý výraz zmizel. Tak se mi to líbí více. Položím mu ruku na tvář.

„Promiň. Jen jsem se zamyslela. Něco mi došlo. Vy máte přeci tu smlouvu viď? Kluci tě tam nepustí."

„Asi ani za Charliem. Možná… Edwarde domluvím se s Jazzem. Já chci být se smečkou a otcem co nejdéle. Chci jim být na blízku. A ty tam se mnou nemůžeš být. Zůstaň prosím tady s Alicí. Bude to tak lepší Promiň. Vím že se ti moc nelíbí že budu sama s tolika vlky, ale Jacob je jako můj bratr. On i Billi patří k mé rodině. Kluci mě znají taky,“ řekla jsem mu. Edward se začal tvářit smutně. Povzdechl.

„Máš pravdu. Vůbec mi to nedošlo. Věřím Jakovi. Ale jestli ti nějak, jakoliv a kdokoli ublíží, tak se neznám. Ale pokud si to přeješ, zůstanu tu s Alicí. Jaspere?“ řekl mi nakonec. Objala jsem ho. Tak moc pro mě znamená. Za chvilku už můj mladší bráška klepal na dveře.

„Slyšel jsem vás Bello. A pojedu. Třeba s těmi štěňaty bude sranda. Neřekl jsem ti snad ti budu pomáhat? Vždyť ti vděčím za život,“ řekl vesele. Nemohla jsem si pomoci. Musela jsem ho obejmout. Zůstal překvapeně stát. Pak zvedl ruku stiskla jsem mu ji. Na těch místech měl jizvu. Od vlků. Když jsem mu pomáhala, dostala se mu moje krev do rány. Takže jsme už vlastně pokrevní sourozenci.

„Neboj Edwarde. Dám ti na ni pozor. Přeci jsme pokrevní sourozenci.“ Ta poslední věta patřila spíše mě. Edward pozvedl obočí. Zasmáli jsme se.

„Při jednom souboji se naše krev smísila. Dělám si z toho srandu. Jsme teď totiž spojeni krví,“ dodala jsem vážně. Edward se pousmál.

„V tom případě, tvůj švagr radí svému švagrovi ať dodrží své slovo… jinak dostane do nosu. A pořádně,“ dodal výhružně. Stoupnu si mu do cesty a cvrknu ho do nosu. Za námi se ozval smích.

Alice stála ve dveřích se smíchem. Pak se ale zamračila.

„Snad mi nechceš zbýt přítele?“ šeptala Alice.

„No pokud mi nedohlíne na Bellu.“ Alice se tázavě otočila na svého kluka. Ten se podrbal na hlavě.

Edward:

„Takže pojedeš?“ zeptala se ho. Kývl.

„Děkuji. Někdo se musí postarat o to, aby se ještě nazečala prát.“ A opřela se o Bellu. Ta zaťala pěsti, a Alice ní najednou proletělela a spadla Jazzovi do náruče. Všichni jsme se začali smát. Ale Při pohledu na Bellu se mi něco nezdálo. V očích se jí mihl překvapení. Ona to neudělal cíleně? Když jsem začal otevírat ústa, přelušila mne ona.

Bella:

„Omluvíte nás chlapci? Potřebuji si s Alicí promluvit.“ Kluci se na sebe nechápavě podívali. To už jsem je ale začala strnadit ze svýho pokoje. Alice taky nechápala. Když jsem za kluky zavřela dveře hned jsem se k ní otočila. „Nelekni se.“ A vyvolala jsem přes ni štít. Trochu s oklepala. Nakonec jsem si před ni stoupla a vložila jí ruce do hlavy. Cukla sebou. „Ššš. Klid," začala jsem se s ní bavit přes myšlenky.

„To tě vážně slyším v hlavě?“ zeptala se nahlas i v myšlenkách.

„Ano. Nemluv nahlas.“

„Co se děje? Proč se bavíme takhle?“

„Ostatní. Tohle téma by se nemělo vynést. Ty to víš. Když si mnou proletěla, viděla jsem to. Ve štítu jsi kvůli svému bratru. A já v té hlavě kvůli ostatním upírům. Kdy jsi s námi o tom chtěla mluvit? Kdy s Edwardem? Až by se to stalo?“ zeptala jsem se jí zamyšleně.

Nechápala. „Promiň ale docela nechápu o čem mluvíš,“ poslala mi.

„O tvé přeměně. Chtěla jsi s námi o tom mluvit.“

„Ajaj. Chtěla jsem s tebou mluvit až po našem návratu. A ty jsi měla být první.“ „Alice proč se chceš vzdát budoucnosti se svojí vlastní rodinou?" Ani nevím proč jsem se ptala. Odpověď jsem stejně znala.

,,Protože jsem ji už našla. Ve vás, a hlavně v Jazzovi."

,,Dobrá tedy. Pokud je to tvé přání. Když to pude pomohu ti. Ale jsi si opravdu jistá? Víš co všechno ztratíš?“

„Ano. Ale pro Jaspera bych udělala cokoliv. Také chci být stále s vámi. Vím že to jako jedna z mála pochopíš. Ale Edward…“

„Alice… Sestřičko moje. On chce jen tvé dobro. do tohohle ti ale nemůže mluvit. Tvoje budoucnocnost se mění s Tvými rozhodnutími. Já s ním promluvím. Víš… vlastně bych udělala to samé.“

„Já vím. Měla jsem sen. Byla jsem v něm jako ty. Díky tobě Bell. Ty jsi to vysvětlila rodině. Ty jsi mi pomohla získat věčnost.“

„Wow… no něříkej hop dokud nepřeskočíš. No… Přece jen opravdu se chceš vzdát dítěte?“ po chvilce váhání kývla.

„Promiň. Ale víš… Je to už dlouho mým snem. A vždycky mohu zvolit adopci.“ „Dobrá. Dlužím ti mnohé a navíc, chci aby jsi ty, i můj bratr byli šťastní. Myslím si, že Edward hluboko ve svém srdci touží, abys ho nikdy neopustila. Neboj… Spolu to zvládneme.“ Kývla a objala mě. Také jsem ji objala.

„Vážně jsi mi řekla sestřičko?“ Zeptala se mě.

„Jo… Sice fyzicky jsi starší než já. A jsme jen dobré kamarádky a švagrové, ale pro mě jsi sestra. Promiň, že ti odvedu Jazze. Ale… Myslím, že obě strany by v této chvíly měli poznat dobré. A počítám, že ty budeš chtít předvést svého klučinu Angele.“ Jen se ušklíbla. „Tak fajn zruším štít, takže nesmysli na ten rozhovor. Zvládneš to tak dlouho?“ kývla. Odstoupila jsem o několik kroků.

Začala jsem si rychle balit. Do batohu jsem přihodila i čtvrtku s úhly. Ještě se musím převléknout. Vzala jsem si zelené plátěné kalhoty, černé triko s dlouhým rukávém, a tmavěmodré tílko. Vysoké kecky, a černou mikinu přes hlavu. Sepnu si vlasy.

„Teda… co se týče rychlého balení, to ovládáš skvěle.“zasmála se mi Alice. Vypláznu jazyk. „

Málem bych zapoměla. Na.“ A hodila mi malou černou krabici. Co to? Podívám se na obal a zasměji se.

„To mi pro tebe dal Carlis. Bude se ti hodit. Na simce přidané k tomu, máš uložená naše čísla. Ale to jedno se ti myslím bude hodit nejvíc.“ Nepochopila jsem. „Tak se podívej sama ne? Počkáme dole.“ Rozbalila jsem tu kabici a začala si zprovozňovat svůj nový mobilní telefon.

Musela jsem uznat že Carlis mě dobře odhadnul. Ten mobil se mi moc líbí. Hodila jsem si ruksak na záda. Prohlédla si telefoní čísla…. No ne! Carlis je skvělej taťka. Tohle číslo se mi bude tolik hodit. No je čas. Vydala jsem se z pokoje dolů. Našla jsem Jazze jak se loučí s Alicí. Edward čekal pod schody. Objal mě. Přitulím se k němu a spojím mu ruce za krkem.

„Nevím jestli to bez tebe vydržím.“ řekl mi potichu. Usměju se.

„Budeš muset. Neboj. Dám na sebe pozor. Vím že to chápeš, prostě já nevydržím jen tak tady v klidu sedět. Musím vidět Charlie i Jacoba s Angelou. Miluju tě,“ řekla jsem mu a políbila ho. Polibky mi oplácel. Ukončila jsem to. Začala se tu schomažďovat rodina.

„Carlisi, moc ti děkuji za mobil i za to číslo,“ řekla jsem mu. Jen se usmál.

„Není zač.“ Poodstoupila jsem od Edwarda a objala ho. Postupně všechny. Stejně i Jazz.

„Doufám že se nebudeš prát se šťěňaty. To by totiž bylo jako nefér vůči mě,“ škádlil mě Emmet.

„Neboj. Vy přijedete taky že jo?“ Esme kývla. „V tom případě se poptám smečky jestli by někdo něchtěl zápas.“ Emmet se na mě zářivě usmál a zvedl mě do vzduchu. Vydala jsem se ke dveřím.

„Tak se uvidíme tam. Ahoj,“ řekla jsem a nedočkave vyšla ze dveří.

„Ahoj,“ řekl Jazz a vyšel za mnou. Z domu se ozvalo vroucí šťastnou cestu. S bratrem se na sebe pousmějeme a s přicházejícím setměním se rozeběhneme vstříc mé rodině.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 37.kapitolka: