Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 28.kapitola

08.10.2009 (18:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1932×

28.kapitolka

Carlisl:

Po Belle ani stoupy. Kde jen je? Nechápu proč musí být někteří upíři tak krutí. Kdybych tak mohl udělat něco víc… Jenže co? V kapse mi zavibruje telefon. Alice.

„Co se děje?“zeptám se rychle. Našli něco?

„Tati potřebuji pomoci. Já, tak nějak jsem spadla. No prostě se sejdem doma ano?“ Snad to není vážné. Nemám doma moc výbavy a pryč teď nemohu.

„Dobře. Za pět minut jsem tam.“řeknu. A rozeběhnu se domů.

Byl jsem doma rychleji než jsem si myslel. Zastavím se u dveří, a vyhlížím ji. Pak je uvidím. Jaspera jak běží k domu a v náručí nese Alici. Ta měla zavázanou ruku a Obvaz(?) prosakoval krví. Proboha! Snad jí Jasper neublíží. Nevím vůbec jak je starý…

„Alice! Co se ti stalo?“ a přitom udělám místo na pohovce. Jasper jí tam položí.

„No…tak nějak jsem spadla. Ale Jasper mi pomohl.“vysvětlovala. Podívám se na něj.

„Šel jsem kolem. Zaslechl jsem ji. Když jsem ji našel, omyl jsem jí ránu sněhem, a obvázal mým trikem.“ Dovysvětlil. Já přitom sundal provizorní obvaz a prohlédl si ránu. Nevypadala nějak vážně. Ale tři stehy to chtít bude.

„Jaspre prosím skoč mi nahoru pro kufřík. První dveře vpravo.“ihned vyběhl nahoru. „Musím to vyčistit a zašít. Našla si nějaké stopy?“ zeptám se ještě nadějně. Sklopila hlavu. Nejspíš aby skryla slzy. Pak teprve promluvila.

„Byla tam se námi. Ale neukázala se. Jen nám řekla že to zvládneme samy a zase odešla. Pomáhala Jasperovi… Ale… Proč se mi nechce ukázat? Proč mi neřekla ani slovo?“ ptala se mě zoufale. Nakonec jí na tváři začali stékat dvě veliké slzy. Nejsem moc rád když má rodina smutní… Ach… Co všechno Bella slyšela od toho cizího upíra?

„Neboj Alice. To všechno se vysvětlí. Jen, musíš trochu Bellu chápat. Teď je moc smutná a plná bolesti. Je těžké s tímhle žít sám.“

„Alice, nesmíš zapomenout, že, Bella si myslí, že Edward se bude ženit, a že vy všichni jste na ni už  zapomněli.“ Řekl Jasper, který už stál vedle mě i s kufříkem. Tak tohle si myslí? To je moc zlé…

„Promiň Alice, ale… Nechci riskovat tvůj život…. Na to jsi pro mě až moc důležitá…“ dodal šeptem. Ach tak. Jasper miluje mojí dceru. Hm… Až se dáme dohromady zase jako rodina, nabídnu mu v ní místo. Za to co udělal pro Bellu, si to zaslouží.

„Dobře Jaspere. A můžeš pro ně něco udělat?“ zeptala se ho Alice. Já jí mezitím umrtvím ránu. Oslovený na ni pohlédl. „Najdi Bellu. Ty jsi jediný, komu věří. Ty jediný jí můžeš vrátit tělo. Přiveď mi sestru. Prosím…“oči zase plné slz. Jeho pohled změknul.

„Jestli si to opravdu myslíš, pak ji jistě přivedu. Vyrazím hned. Budu spěchat.“řekla vydal se ke dveřím. Stále jsem omýval ránu, aby tu nebyla cítit její krev.

„A Jazzi?“ zavolala na něj ještě. Pousměji se. On se otočil ve dveřích.

„Děkuji.“ Řekla jen. Pokynul hlavu a vyběhl ven, do začínající sněhové bouře.

Bella:

Seděla jsem na stromě, a sledovala dopadající vložky. Přitom mi moje myšlenky lítali po všech směrech. Bolest dál mučila mé tělo. Avšak teď jsem dumala nejvíc nad dnešní reakcí Alice. Edward mi řekl že na mě zapomněli. Tak proč jsou všichni tak smutní a hlavně proč mě hledají? Edwardovi se budu širokým obloukem vyhýbat, protože si znova nenechám způsobit tolik bolesti. Ale… najednou už mi věci prostě tolik fuk nebyli. Přece jen mi zůstalo něco z lidství. Zvědavost. Proč na mě ale musel být Edward takový? Proč mi nemohl říct pravdu rovnou před Vánoci. To bych ji ustála. Ale jak ji mám ustát teď, když mám srdce spálené?

Po tvářích mi zase kanuly slzy. Já ale běžela vánicí, k autu. Protože jsem neměla klíčky, prostě jsem rozbila jedno okénko. Snad mi Jazz odpustí. Vzala jsem si svůj batoh, a běžela zpět. Zase vyskákala na větev a usadila se tam. Ty mě kryli před sněhem. Vytáhla jsem z batohu Discmena a pustila si Evanescence. Plakala jsem, ale při poslouchání těch tónů a jejího hlasu zpívající o bolesti, se všechno snášelo lépe. Nakonec jsem se i odhodlala otevřít album. Pozastavila jsem se nad fotkou mého milovaného otce. Co teď asi dělá? To se nedozvím… Teď mě více potřebuje přítel. Nakonec jsem zase vytáhla papír, uhel, a dala se do kreslení.

Nakonec se podívám na své dílo. Spatřila jsem rozbouřené moře, a na druhém, anděla. Jak jsem mohla nakreslit Anděla?..

Jasper:

Vydal jsem se do lesa. Začal jsem u mého auta. Našel jsem ho s rozbitým okénkem. Takže tu už byla. Kam šla ale pak?

Hledal jsem několik hodin. Vánice mi znepříjemňovala snahu. Každá stopa se smazala. Tak jsem hledal dál a dál. Ani jsem nevolal její jméno. Nechtěl jsem ji varovat. Nechtěl jsem ji odehnat.

Když jsem se už pomalu pro dnešek vzdával naděje, zaslechl jsem známé noty. Evanescece. Jenže s ním mi sem vítr nesl i jiné zvuky. Pláč a podivné …škrábání. Vydal jsem se za těmi zvuky. Šel jsem jak tak tiše, jak to šlo. Nakonec jsem došel na moulou louku, které vévodil velmi starý a velký strom. Zvuky vycházeli ze zhora. Podívám se tím směrem. Uvidím tu divnou věc, která mě však přinesla neskutečnou radost a naději. Ve vzduchu se tam vznášeli desky, sluchátka a discmen. To může mít na svědomí jediná Bytost. Im. Bella , má přítelkyně.

Pomalu a potichu začnu lézt nahoru. Krůček za krokem. Když jsem na větvi pod ní, muzika najednou ustala.

„Im neodcházej prosím. Musím s tebou mluvit.“jenže to už všechny věci rychle skončili v batohu, a mě se zdálo, že se nachystala ke skoku.

„Ne prosím. Nejdřív mě vyslechni. Dalo mi mnoho práce než jsem tě našel. Dej mi alespoň šanci.“ Zaprosím. Větev která byla před chvilkou ohlá, se zase narovnala a batoh se zase umístil a jinou větev. Skvěle je tu…

„Ano. Ale jen proto, že nechci aby si byl neustále takhle smutný. A jsem na tebe pyšná, že jsi Alici dokázal dopravit domů.“řekla ještě. Vzlyky ustaly. Pak jsem viděl odkápnou tu černou kapku vody… Hm… pak  příjdu čím to je.

„Chci ti něco ukázat. A je to pravda. Musíš mi věřit. Nebo to alespoň zkus. V tom lese to nebyl Edward.“ A pak jsem vztáhl ruku k místu, kde jsem si myslel že sedí Bella. Najednou mě zaplnila šílená bolest, jako bych byl u nějaké vesnice plné lidí. Vesnice, kterou právě zalévá láva, a já musel cítit všechnu tu bolest. Bojoval jsem s touhou dát ruku pryč. Pak to ustalo. Bella použila svůj štít. Vím že to co udělám jí způsobí bolest, ale ona musí znát pravdu.

A já začal vzpomínat na okamžiky, které ona musí znát. Na hádku mezi mnou a Edwardem. Na to jak mi ukázal svoji minulost a myšlenky ostatních. Na to jak Alice trpěla. Jak trpěli až do teď všichni Cullenovi…  Tohle všechno jsem jí ukazoval když jsem najednou dostal ránu. Padal jsem dolů a větve co mi stáli v cestě se lámaly.

„DOST!“zakřičela přitom. „Dost… Já to nesnesu.“slyšel jsem jen zašeptat její slova. Pak spadla také dolů do sněhu. Už jsem věděl přesně kde leží. Ležela stulená do klubíčka a brečela. Viděl jsem dopadat ty černé kapky vody. Ona pláče! Ale jak to, vždyť upíři nemohou plakat… Jenže ona není klasický upír. Ona je ojedinělá.

Přistoupil jsem k ní, snažil se zmírnit její bolest. Jak nejvíc jsem dokázal. Jenže… Nepomáhalo to. Držela kolem sebe štít, kterým jsem nedokázal proniknout. A to mě moc mrzelo. Bylo mi jedno jak mě právě shodila ze stromu. Já ji chápal…

„Im… Dej pryč ten štít. Pomohu ti.“ Zašeptám… Nedokáži se dívat na to jak trpí.

„Nemohu. Ta bolest je na tebe moc. Je ale opravdu pravda to co jsi mi nyní ukázal?“ zeptala se zvláštně. A však jsem cítil její naději.

„Proč bych ti to jinak ukazoval. Zaleží mi na tom, abys již nebyla přízrak. Abys mi mohla pomáhat jako ta stará Im nebo Bella.“ Neboj já to ustojím. Chci ti pomoci…

„Nezlob se. Ale tu bolest máš už teď problém snést… Vím jak trpíš. Nezasloužíš si trpět jako já.“ Kecy. Ona mi už moc pomohla a dnes (nebo včera?) nás zachránila před tou největší chybou v našem životě. Chybou, kterou by si ani jeden z nás neopustil.

„Pokud o to opravdu stojíš, dám ti tedy možnost. Ale připrav se na něco, co ještě nejspíš nezažil. Protože mé břímě není lehké.“ Mě neodradíš. Slyšel jsem povzdech.

„Dobrá. Třeba mi zase pomůžeš. Ale kdybys to už opravdu nesnesl, musíš mi to říct.“ Pokývám hlavou. Takhle už jsme to jednou udělali. Doufám, že jí zase pomohu.

„Do toho.“řeknu odhodlaně. Cítím, jak stahuje svůj štít. Ve mně totiž stoupala neskutečná bolest. A když jsem myslel, že už snad zešílím, konečně přestal stoupat. Avšak něco takového jsem opravdu nezažil… Podlamovaly se mi kolena ale já se snažil odolávat. Pozvedl jsem ruce a zavřel oči. Snažil sem se co nejmíň vnímat tu bolest, smutek a soustředit se na jediné. Pomoci jí a vrátit jí podobu.

Bella:

Jasper mi chtě pomoci. A já o to nyní stála. Protože jestli to všechno byla pravda, znamená to pro mne mnoho. Teď jsem seděla na louce, bez svého štítu, a cítila jak na mě působí uklidňující účinky Jazzova daru. Věděla jsem co kvůli mně Jasper musel podstoupit, a to mě moc mrzelo, protože tohle jsem nepřála nikomu. Otevřu zase oči.

Jazz Stál přede mnou, oči zavřené a ruce natáhlé  mým směrem. Klepali se mu. Je už vysílený. A já se již cítím dobře. Sakra. Je to těžší než jsem si myslel. Nevím jak dlouho to ještě zvládnu. Otevřel oči a pohlédl na mě. Usmál se a já cítila jak přestal. Vyčerpaně začal klesat k zemi, ale já ho zachytila.

„Konečně. Alespoň trochu jsem ti pomohl. Sice to není ještě ono, ale aspoň něco.“ A zase se slabě pousmál. Obrním se štítem.

„Děkuji. Uděláš pro mě ještě něco?“kývne. „ Dej mi na ně zatím pozor. Vím že nechceš abych zase odešla. A já to neudělám jen... Je to moc informací.  Musím to trochu vstřebat. Ale zase si to užiješ. Doneseš jim asi dobrou zprávu. Dej mi pár hodin.“ Oči plné radosti.

„Dobrá. Budeme tě čekat. A jsem moc rád jak jsi se rozhodla. V tom lese to opravdu nebyl on. Věř mi.“ A já mu věřila. Byl můj přítel na život a nasmát. Zasloužil si důvěru.

„Než se vydáš k nim, dej si pár litru krve. Nejen kvůli síle, ale hlavně kvůli kontrole…“  otočím se a chystám k odchodu, když něco uvidím. Na místě kam dopadali mé slzy, se teď dělo něco zvláštního. Sníh se začínal kupit. Pak najednou vyrašil zelený stonek s velkým pupenem. Pupen praskl, a přede mnou nyní byla černá lilie s bílím středem. Nádhera… sehnu se a utrhnu ji. Byla tak jemná a křehká. Co to dělá?myslel si jazz. Podám mu květinu.

„Podívej. Teď jsem ji utrhla…“ a vložím mu ji do otevřených rukou.

„Co jak… jak mohla vyrůst tak rychle a navíc ve sněhu?“

„Nevěříš na kouzla?“zeptám se. Já na ně totiž věřila. A co jiného by mohlo být tohle? „Asi by jsi měl začít. Protože ony jsou všude kolem nás. Je jedno v jaké podobě. Ale jsou. A ty jsi teď viděl to nejzvláštnější, avšak ne nejkrásnější. Dones jí prosím Cullenům…“ a rozeběhnu se pryč. Nechala jsem tam Jaspera, ať si bloumá, co se to vlastně stalo.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 28.kapitola: