Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 27.kapitola

07.10.2009 (17:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1781×

27.kapitolka

Bella:

Jazz šel pryč. Byl smutný a zároveň naštvaný z toho co se stalo. Co mi Edward způsobil. Nevím kam šel. Tak daleko má schopnost nesahala. Já teď jen seděla na větvi, a pozorovala přírodu. Byla ze mě troska a já to věděla. Jediný důvod mého utrpení, je slib Jaspreovi, Angele, a Charliemu. Díky Jazzovi jsem si to uvědomila. Je to má povinnost je ochraňovat. Jenže, jak dlouho vydržím žít jako přízrak? Pár týdnu? Měsíců? Možná roků? Nevím. Ale bolest je neuvěřitelná, mé srdce a duše spálené. Ale nejhorší je, že i přes má zklamání a hořkost Edwarda stále neskutečně miluji. A jeho rodina je stále mojí. Prostě to jinak nedokážu. Ale mám na sebe takový vztek! Že jsem si vůbec dovolila zamilovat se do Edwarda! Jak jsem mohla být tak naivní? Jenže co se stalo, to už nikdo nezmění. Já tu budu se svojí bolestí, dokud mě bude potřeba. A to asi dlouho…

Z těchle všech úvah a smiřování s mojí budoucností a minulostí, mě vytrhl hlas Jaspera který jsem dolehl až z veliké dálky. Musela jsem napínat uši abych ho zaslechla.

„Ty bastarde! Jak jsi jí to mohl udělat? Víš co všechno prožila? Kolik bolesti? A ty… Vrazíš jí dýku do srdce. Copak nechápeš co všechno jsi způsobil? Jak moc Teď Im trpí? Přemýšlela nad smrtí! Ale já kvůli tobě nedovolím, aby Charlie a Angela ztratili strážného anděla. NEDOVOLÍM!!!“ Ale ne! Je u Cullenů! Ach ne… Musím se tam rychle dostat než udělá něco čeho bude litovat. I já… A rychle seskočím ze stromu a běžím za srdcem.

„Dost!“zakřičel on. Zrychlím ještě víc. Vítr mi fičel v uších, takže jsem neslyšela dalších pár vět. Až když jsem dorazila na louku, kde stál dům a před ním oni. Cullenovi v útočné pozici, Jasper držel jeho tak, aby se nepohnul.  „Nelži mi tu! Vždyť jsem toho všeho byl svědkem. Sakra jak si mohl? Počkej já ti dám zakusit co zažívala ona denně. DENNĚ!“ řval na něho zase Jazz. Pak se Edward najednou svalil do sněhu. Jako já při záchvatech. To ne! Rozeběhnu se jako o život všech milovaných. Teď ale jednoho. Jasper mu dával totiž ochutnat mé utrpení. A to nemohu dopustit. Stále ho miluji…

„Jazzi ne! Neubližuj mu.“zakřičím když mu svoji hlavu prostrčím jeho. Nechtěla jsem aby věděli o mé přítomnosti. Můj přítel ihned přestal.

„NEEE!“ zakřičela Alice když Edward padl do sněhu. A když Jasper přestal, rozplakala se. Hm… dřív bych se jí snažila utěšit, ale teď mi to už bylo prostě jedno. Jen jsem nechtěla aby se jim něco stalo. Nebo aby Jasper, který teď udělal několik kroků zpět, neudělal nějakou hloupost.  Pohled na Jaspera trochu nyní zmírnil moji bolest. Byl tom ohromenost, láska a radost. Hněv byl konečně pryč.

„Alice….“ Uniklo mu. Carlisl se zamračil. Pak promluvil. Jejich hlasy mi působili bolest.

„Kdo jste, a odkud znáte Bellu a moji dceru Alici?“zeptal se podezíravě. Mezitím se všichni shlukli u Edwarda, který stále ležel ve sněhu a svíral svoji hruď. Jeho plačící sestra mu byla oporou a hladila ho po tváři. Pohledy na jejich tváře, hlasy, výrazy, mi působili ještě větší bolest pokud je to možné. Musela jsem pryč. Nedokázala jsem to snést. Z hrudi se mi vydral vzlyky. Snad mi Jasper odpustí, že ho tu nechám samotného.

„Ach Jazzi…. Promiň. Ale já nemohu.“zašeptala jsem mu do ucha. Pak se otočila a dala do útěku pryč. Jasper se za mnou ještě otočil, ale pak musel uhnout před výpadem, což mi způsobilo ještě větší bolest. Nechala jsem ho v nebezpečí… Jak jsem mohla? No snad využije vše co jsem jej naučila…

Nevím kam jsem se dostala, ale jedno vím. Stále jsem na Aljašce. Akorát, že teď někde u pobřeží. Moře mi omývalo nohy a já vzlykala. Můj žal byl neutišitelný.  Plakal jsem pár hodin. Teď ale musím zkontrolovat Jaspera. Jak je na tom?

Alice:

Byla jsem šokovaná, zděšená, naštvaná a …. Zcela nepochopitelně šťastná. Šokovaná a zděšená z této hrozné zprávy, naštvaná na  Jaspera protože kvůli němu můj bratr trpěl. Ale přitom… Se mi líbil. Něco mě k němu táhlo a jeho přítomnost mě utěšovala. Ale jak teď mohu přemýšlet nad něčím takovým? Vždyť Bella mě potřebuje.

Carlis to celé zorganizoval. Všichni jsme šli hledat Bellu. Každý sám. Jasper vypadal, že má veliké bolesti. To mě moc mrzelo. No teď už ale byl čas vyrazit.

Venku si dáme rozchod. Každý jsme šli svoji cestou.  Za chvilku se okolím už rozléhalo naše volání. Jenže nikdo nám neodpověděl, a nic se nezměnilo. Všude byl stále ten čistý neposkvrněný sníh. „Bello!“ zvolala jsem zase. Už asi po sté. Ale ani jednou se mi nedostalo jakékoliv odpovědi. Ach jo. Proč mi to dělá?

Edward:

Od domu jsem se rozeběhl na sever a běhal po lese. Stále jsem volal její jméno. Žádná odpověď. Zase mě začala pohlcovat panika. Kdo jí chce tolik ubližovat? Proč ona? Proč můj anděl? Nechápal jsem to ale nepouštěl se nadějí. Je tu. A my ji najdeme. „Musím jí všechno vysvětlit. Musí se dozvědět pravdu. Nezaslouží si nic tolik, jako zpátky svoje štěstí a úsměv. Tentokrát navěky. Musím se jí omluvit.“ Mluvím už nahlas. Najednou se ke mně ve vánku donesla její vůně. I když se stala upírem, její vůně se moc nezměnila. I s ní na mě spadla sprška sněhu. STROMY! Bliklo mi hlavou. Co když celou dobu skáče po stromech, a teď se tu objevila? Ach… A já ji propásl. ZASE! JAK JSEM SAKRA MOHL?

Bella:

Našla jsem ho brzy. Poklusával lesem a volal mé jméno. To už jsem teď slyšela i z jiných směrů. Hledají mě proč? Hm… to je jedno. Nenechám si znova ublížit. Budu jen dohlížet na Jaspera. Ale teď bych mohl zkontrolovat Edwarda. Vyskočím na stromy a rozhlédnu se po okolí. Pak ho uvidím.  Rozeběhnu se jeho směrem.

Jen kolem něj proběhnu. Nechci aby o mě věděl, nechci aby o mě věděl kdokoliv z nich. Šla jsem na louku kde jsem měla poslední rozhovor s Jasperem. Tam jsem si lehla na do sněhu. Nedokázala jsem myslet rozumně. Až když jsem zaschla zase Jaspera.

„Bello kde jsi? Proč nepromluvíš ani ke mně?“ zvolal. Bolest se zvýšila a já začala vzlykat. Jenže, něco mě polechtalo na tváři. Dotkla jsem se těch míst. Jak je to možné? Jak to že mohu plakat? Já už vážně nic nechápu…

A tak jsem tam ležela ve sněhu, vzlykala a plakala. Nehýbala jsem se, a člověk by si pomyslel že jsem socha. Pomalu začalo sněžit. Na mé tělo dopadali sněhové vločky ale mě to bylo jedno. I když mě pomalu sníh pohřbíval, já stále ležela ve sněhu, plakala, utápěla se ve smutku a starých vzpomínkách. Sníh kolem mé hlavy byl již od slz černý. Po dlouhém boji, přišla tvrdá porážka. Porážka, která mě srazila až do věčných propastí.

Když už mi obloha zmizela z dohledu, uvědomila jsem si, že nemám svoje věci. Tak jsem se posadila. Měla bych si pro ně dojít. Je to jediný důkaz, že jsem byla člověk. Jenže, kousek ode mě jsem zaslechla vyjeknutí a pak bolestné syknutí. Zafoukal vítr, a ke mně se donesla vůně lidské krve. Ale ne. Alice. To už bylo ale málem pozdě. Vyskočím na nohy právě včas, abych spatřila Jaspera jak se žene k člověku. To ne! Rozeběhnu se za ním.

„Jaspere ne! To je Alice!“ zakřičím a skočím po něm. Dáme se do rvačky. Byla jsem jen neviditelná takže jsem mu mohla jednu pořádnou vrazit.

„Uvědom si kdo jsi. To je Alice….“řeknu. A pohlédnu Jazzovi do očí. Touha už zmizela a vystřídalo ji zděšení. Neviděl mě, ale slyšel a cítil. To mi bylo jasné.

„Co jsem to provedl? Málem jsem jí ublížil… Děkuji. Neodpustil bych si to.“

„Neboj. Řekla jsem, že na tebe dám pozor. A to udělám. Půjdeme společně za ní, a ty ji zkontroluješ. Nenechám tě udělat něco zlého.“ Řeknu mrtvě. Tak zněl můj hlas. Bezva. Jasper pokýval hlavou a vydal se za ní. Já běžela za ním.

Když Jasper uviděl Alici, ztuhnul. A já také. Už vím co se jí stalo. Alice seděla ve sněhu. Akorát asi chtěla telefonovat Edwardovi. Dlaň měla od krve, a rukavici protrhanou. Nejspíš upadla na ty kameny.

„Alice…“ promluvil Jasper. Pak k ní přistoupil. Ona jen zvedla hlavu a překvapeně se usmála. Jazz si po dovolení prohlédl její ránu. I já. Měla to celkem hluboké. Možná to bude chtít jeden nebo dva stehy. „Neříkej jí o mě…“ pošeptám mu.

„Našel jsi už nějakou stopu?“ zeptala se. S nadějí v hlase. A přece bolestí od té ruky.

„Ano. Pak ti to řeknu. Teď ale musíme k tvému otci. Nevypadá to dobře. Možná to bude chtít jeden nebo dva stehy. Navíc to je plné špíny. Teď to bude trochu bolet.“ Řekl jí. Pak vzal hrst sněhu, a začal pomalu přejíždět přes ránu. Sníh se pomalu zbarvoval do červena. Prostoupila jsem Jazzem a pomáhala mu se udržet. Když byla rána čistá, sundal si svetr. Svoje triko roztrhal na proužky, a obvázal Alici ruku. Zase si oblíkl alespoň ten svetr. Alice ho přitom všem pozorovala. V očích měla jak smutek, tak lásku. Hm… Takže nový pár upíra a člověka. Snad to nedopadne jako můj případ. Ale to se vlastně nestane. Jazz by jí to neudělal. Tím jsem si jistá na 300%.

„Teď už to zvládnete.“řekla jsem nahlas. Pak jsem se otočila a rozeběhla pryč. Jasper teď chvilku nebude hledat. Musí se o ni přeci postarat.

Jasper:

Bella mě zastavila na poslední chvíli. Jak jsem mohl být tak nezodpovědný? Jak jsem mohl podlehnout? Ach… Im prostě vděčím za mnohé. Když jsem Alici ovázal ruku svým trikem, smutně se na mě usmála.

„Děkuji.“ Zašeptala. Pak tou zdravou hmátla do kapsy a vytáhla mobil.

„Teď už to zvládnete.“ozvalo se najednou vedle nás. Takže tu pořád je! Alice vyskočila na nohy.

„Bello! Jsi to ty kde jsi? No tak ozvy se!‘“zvolala. Jenže ona zase odešla.

„Tys věděl že je tu s námi?“ zeptala se mě smutně. Přitom ale trochu nahněvaně. Jen sklopím zrak. Měla pravdu.

„Ano. Jenže ona mi to nedovolila říct. Byla ve mně, a držela mou touhy zkrátka na uzdě. Promiň. Ale já neodporoval protože mi moc pomohla. Jednou to pochopíš.“ Řeknu jí.

„Ach… Promiň chápu. Asi to pro tebe muselo bát moc těžké. Jako upír odolat krvi… Edward mi o tom jednou vyprávěl.“ Řekla položila mi zdravou ruku na rameno. Její dotyk byl tak teplý i přes tu rukavici… tak příjemný. Cítil jsem se plný. Přesně tak jak mi to říkala Im. Věděl jsem, že ji miluji ale miluje i ona mě? Zkusil jsem cítit její emoce. Musel jsem se pousmát. Bylo tam něco víc…

Alice vytočila číslo na Carlise. Hned to zvedl.

„Co se děje?“ozvalo se tam.

„Tati potřebuji pomoci. Já, tak nějak jsem spadla. No prostě se sejdem doma ano?“

„Dobře. Za pět minut jsem tam.“ A položil to. Alice telefon zase uklidila a pomalu se vydala směrem k domu.

„Snad nechceš jít v tomhle stavu pěšky?“ zeptám se zaraženě. Zvedla obočí.

„Hledat už dnes asi nemůžu a odvoz nemám.“

„Odvoz ne. Ale odnos ano. S tou rukou musíš být v klidu. Edward tě už určitě někdy nes, takže ti to nebude vadit. Můžu?“ zeptám se. Alice vyvalila oči. Bral jsem to jako ano. Přece ji nenechám jít v tomhle stavu pěšky. To nejde. Vezmu ji do náruče a rozeběhnu se s ní k domu.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 27.kapitola: