Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětská láska je nejsilnější – 38. kapitola

03.01.2010 (11:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5293×

38. kapitola - Těhotná

„No nevím jestli je těhotenství nemoc,“ řekl v klidu a já ztuhla.

Vykulila jsem oči a s otevřenou pusou jsem na něj zírala. Cože to řekl? Těhotná? Co… vždyť… jak… Edward… je upír… nemůže mít děti… to není možný… nemůžu být těhotná, to je blbost. Koktala jsem i ve svých myšlenkách. Bylo by to vtipné, ale v jiné situaci. To, že jsem těhotná je taková blbost, jako že na Floridě žijou tučňáci. Zakroutila jsem hlavou a začala vnímat okolí. Edward byl pořád ztuhlý a Carlisle nás pozoroval.

„To je blbost,“ vyhrkla jsem najednou.

„Není. Jsi těhotná.“

„Ale… vždyť… Edward… je upír. Upíři… nemůžou mít děti… to… je… nemožný,“ koktala jsem ve skutečnosti.

„No, podle všeho může mít děti. Podle výsledků bys měla být ve třetím měsíci,“ vytřeštila jsem oči.

„Ještě před třemi týdny jsem byla panna,“ vyhrkla jsem rychle na obranu.

„To jen potvrzuje to, že je to dítě upíra. Bude se vyvíjet rychleji a podle všeho má i vliv na to, proč ti Edward najednou může číst myšlenky.“ Asi jediný v téhle místnosti byl v klidu.

„Takže, Bell, máš teď dvě možnosti. Buď půjdeš na potrat a nebo vysadíme léky a dítě donosíš. Podle mě bude celé těhotenství trvat devět týdnů, takže zbývá ještě šest. Vyvíjí se rychleji, tak je tu dost velká pravděpodobnost, že to zvládneš, ale pořád je šance, že ne. Když se ti vysadí léky, nevíme, jak se nemoc, díky tvému těhotenství, projeví.“

Dobře, tak jsem těhotná s upírem. Asi pojedu na Floridu přesvědčit se, že tam nebydlí tučňáci. Teď vážně. Mám zabít toho malého tvorečka ve mně, nebo se pokusit ho přivést na svět? Nikdy jsem nebyla vrah ani sebevrah, ale teď, i když se mi to nelíbí, musím jedno z toho být. Najednou se mi myšlenka toho, že budu mámou, začala líbit. Hlavně když si vezmu, že je to moje a Edwardovo dítě. To přeci nemůžu zabít.

Podívala jsem se na Edwarda, který nejevil žádné známky života. Vážně bych řekla, že je to socha, kdybych ho neznala. Podívala jsem se na Carlisleho, který se ještě přehraboval v těch papírech. Stalo se to z nějakého důvodu a já tomu nehodlám odporovat. Nedokážu to.

„Vysaď léky,“ řekla jsem nakonec rozhodně. Podíval se na mě a usmál se, i když starostlivě.

„Myslel jsem si to. Ale uvědomuješ si, že to nemusí dobře dopadnout?“ Přikývla jsem.

Mám zemřít na rakovinu, nebo že dám život dítěti? Když to tak vezmu, Edward mě nikdy nechtěl přeměnit, tak co. Konečně se pohnul. Podíval se na mě a vykulil oči.

„Jedeme domů,“ zavelel a už mě táhnul pryč. Skoro jsem za ním vlála, jak rychle mě táhnul pryč.

Jen co jsem nasedla do auta, šlápnul na plyn. Jestli jsem si někdy myslela, že jezdí jako magor, tak teď. Ani jeden nemluvil a tak jsem koukala z okénka ven na ubíhající krajinu. Až se to dozví Emmett, bude první upír, co dostal infarkt. Od teď už věřím úplně všemu. Podívala jsem se na Edwarda. Křečovitě držel volant a díval se ven. Jeho výraz nic neprozrazoval. To jsem tak nenáviděla, tu jeho neprůstupnou masku. Podívala jsem se zase ven a v tom mi něco došlo. Ten sen, co jsem měla na ostrově po pár dnech. Byla v něm malá holčička. Měla bronzové vlasy jako Edward a jeho oči, když byl člověk, ale v obličeji byla víc podobná mě. Přesto byla krásná, jelikož v ní bylo dost Edwarda. Když jsem si uvědomila, co dělá moje ruka, zmateně jsem se na ní podívala. Hladila jsem si bříško a to sama, bez rozmyšlení.

Bylo to přirozené. Cítila jsem jeho pohled, ale rozhodla se ho ignorovat.

Když už jsme zaparkovali v garáži, rychle jsem vystoupila a bez jakéhokoliv slova jemu nebo někomu z rodiny, šla k nám do pokoje – původně jeho pokoj.

Věděla jsem, že je hned za mnou. Stoupla jsem si doprostřed a otočila se k němu. Měla jsem strach a dost jsem váhala, jestli ano. Ale byl to on, kdo mě učil postavit se problémům čelem. Zkoumal mě pohledem jako posledních dvacet minut. Už jsem měla chuť mu vrazit. Zhluboka se nadechl. Zajímalo by mě proč, když to nepotřebuje.

„Bell, je hloupost. To, co se snažíš udělat… nemusíš to přežít ty ani to,“ řekl klidně, ale ve mně se zvedla obrovská vlna vzteku. Už chápu, proč se těhotné vždy vymlouvají na hormony.

„Není to hloupost, a když dovolíš, je to naše dítě,“ řekla jsem docela v klidu na to, jak jsem byla naštvaná.

„Můžeš zemřít. Bell, to nedovolím. Nedovolím ti zabít se tvojí hloupostí,“ napůl vrčel.

„Není to hloupost. Chci dát našemu dítěti život. Nemusíš mi nic dovolovat. Já to dítě chci a nedovolím, aby se mu něco stalo,“ křičela jsem.

„Nechci tě ztratit,“ zakřičel zase on.

„A já nechci ztratit naše dítě. Vím, co dokážu. A já to dokážu, věř mi.“ Slzy se mi začaly kutálet po tváři.

„Nevíš. Vysadí ti léky. Nikdo neví, jak se nemoc zachová,“ křičel.

„Porodím naše dítě, ať se ti to líbí, nebo ne, Edwarde Cullene,“ řekla jsem už docela v klidu a rozhodně.

„Mám taky právo rozhodnout, jako manžel i otec.“ Teď si naběhl.

„V tuhle chvíli nemáš už žádné právo,“ vykřikla jsem a pak utekla do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře a zamkla je. Nechtěla jsem nikoho vidět, ani s ním mluvit. Lehla jsem si do postele a začala brečet.

Další den jsem vylezla. Všichni už vše věděli a tak mi gratulovali a plánovali, jaké to bude. Všichni byli šťastni a bavili se. Tedy skoro všichni. Edward byl zavřeném ve svém pokoji. Na jednu stranu jsem byla ráda, že ho nemusím potkat a na druhou mi z toho bylo na nic.

Dny plynuly rychle, ale zároveň pomalu. Rychle, jelikož jsem pořád spala a pomalu, když jsem byla vzhůru, protože se mnou nebyl Edward. Hodně to bolelo a štvalo mě to. Co jsem zaslechla, byl zavřený u sebe v pokoji a na lov chodil jen oknem.

Už to byly další dva týdny, takže jsem byla jakoby v pátém měsíci. Měla břicho jako pátrací balon. Nešlo přehlídnout a tak se ho vždy všichni dotkli, když jsem prošla okolo. Po pár dnech, od zjištění, došel Carlisle k závěru, že dítě nechce jen normální jídlo, ale i krev a tak ji musím pravidelně pít. Není to až tak hnusné, jak jsem čekala.

Emmett stále dělá srandičky, aby mi zlepšil náladu, ale nějak se mu to nedaří. I když se snažím hodně předstírat a celkem se mi to jde.

Carlisle i Esme rozhodli, že se po porodu odstěhujeme. Ani jsem moc nenamítala, jelikož jsme se stěhovali pořád. Rozhodli se pro Aljašku. Neví se totiž, co dítě dokáže a jak se bude vyvíjet.

Lehla jsem si do postele a jako vždy si pohladila bříško.

„Neboj se, až budeš na světě, bude tě mít rád.“ V to jsem alespoň doufala. A doufám, že ne marně. Na jednu stranu se mu ani nedivím. Asi bych taky nechtěla přihlížet, jak dělá něco hodně riskantního a s čím nesouhlasím. Ale taky mě to mrzí. Moc ráda bych ho měla u sebe a ne přes chodbu v pokoji. Byla jsem čím dál, tím víc unavená.

Dítě se najednou poprvé přihlásilo o slovo – koplo mě do břicha takovou silou, že to bylo nemožné a já vykřikla bolestí.

Okamžitě u mě všichni byli, až na Edwarda. A další rána. Dávala jsem si pozor, abych nekřičela. Všechny jsem uklidnila, že to nic není a tak po chvíli odešli. Zabořila jsem hlavu do polštáře a potichu křičela, aby to neslyšeli. Po nějaké době toho nechalo a já se mohla prospat.

Zdál se mi další z mých snů o té holčičce se zelenýma očima a bronzovými vlásky. Vypadala tak na tři roky. Byla krásná a Edward ji držel v náručí. Byl to krásný pohled, ale ani jeden se neusmíval, ve tváři měli spíš smutek. A poté jsem si konečně všimla proč. Byli na hřbitově a zastavili se u náhrobku, na kterém byla moje fotka a jméno. Srdce se mi zastavilo a já se rychle probudila.

Posadila jsem se na postel a zhluboka dýchala. Nesmím dovolit, aby se to stalo. Nenechám je samotné. Moje srdce ale bilo dál jako splašené a to vlákalo do pokoje Jaspera a Alici. Nikdo jiný totiž nebyl doma. Možná Edward, ale ten by nepřišel.

„Jsi v pořádku? Proč z tebe cítím strach?“ zeptal se starostlivě Jasper a sedl si na kraj postele.

„Zlý sen,“ špitla jsem. Okamžitě mě oba objímali.

„Všechno bude v pořádku. Nedovolíme, aby se vám něco stalo,“ šeptali oba.

Byla jsem ráda, že jsou tu se mnou. Alice si ke mně lehla si a Jasper po použití své moci odešel. Chvíli jsme si povídaly a já poté usnula.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětská láska je nejsilnější – 38. kapitola: