Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti Stephenie Meyerové - 3. kapitola

11.03.2011 (20:15) • kikii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1316×

3. kapitola

Nick:

Grandhotel Miracle, mé součastné bydliště ve městě Fairbanks na Aljašce. Jestli jsem si zvykl? A jde to po prvním týdnu? Tyto myšlenky mě pronásledují už pár let a vzpomenu si na ně vždy, když jsem v novém domě, v nové škole, prostě v novém prostředí. Je pravda, že zde máme mnoho věcí na práci. Snažíme se pomáhat tetě, ale asi tak, jak můžou pomáhat v prestižním hotelu dva znudění puberťáci. Prostě zařizujeme jen ty menší věci, jako například řekni tetě tohle, přines tamto a zkontroluj támhle to.

Mnohem lepší práce je na svahu. Jsem rád, když vidím ty malé uličníky a jejich radost, když poprvé sjedou kopec na lyžích. Se stejnou radostí zvedám krásné slečny ze sněhu po krátkém sjezdu na snowboardu. Ano, stal se ze mě instruktor. Už to bude týden, co mám nad levým prsem cedulku, která hlásá:

Grandhotel Miracle

Instruktor zimních sportů

Nick Meyer

Také se pomalu snažíme vybalit zbývající věci. Já už mám svůj pokoj zabydlený, sbírku komiksů a CD na svém místě, knihy schované pod postelí a spodní prádlo úhledně srovnané ve skříni. Na rozdíl od ségry. Bella má vždy svojí pravdu a vlastní pravidla. Všechny svoje zaplněné krabice přechází se zdviženou hlavou, a když na ně náhodou přijde řeč, začne mluvit o tom, že vždy vybaluje o něco později. Je to prý pro případ, že bychom se stěhovali hned dál. Takových vět si může říct klidně deset, ale já vím, že jakmile Bells vybalí poslední krabici, je to jasný náznak smíření s novým domovem.

A samozřejmě hlídání Joeyho. To jsme si tradičně rozdělili podle volného času. Hlídání mladšího brášky mi nikdy nevadilo. Joey je velmi tiché dítě. Opravdu velmi tiché. Hlídám ho obvykle po práci na svahu, což je vždy tak kolem čtvrté hodiny.

Takové myšlenky mi krátily chvíle na sedačkové lanovce. Někdy je příjemné obětovat krátký časový interval ze svého volného času pouze toku svých myšlenek a vzpomínek. Ale ta poslední informace z mého mozku mi trošku hnula žlučníkem.

* * *

„Omlouvám se, teto Bethy, už se to nestane,“ vykřikl jsem hned po tom, co jsem vpadl do kanceláře. Teta seděla za obrovským kancelářním stolem a u ucha měla sluchátko od telefonu. Dala si ukazováček přes pusu a tím mi naznačila, abych byl potichu. Potom ukázala na Joeyho, který seděl na konci stolu v rohu místnosti a něco si kreslil na papír.

„Joey,“ promluvil jsem tiše. I když ke mně nevzhlédl, věděl jsem, že mě slyšel. „Musíme jít.“ Položil pastelku na stůl, vzal obrázek do ruky, odšoupl židli a seskočil na zem. Pomalu ke mně došel, popadl za ruku a táhl z pracovny ven.

* * *

Míček jsem zase lehce chytl do ruky. Už víc jak hodinu sedíme s Joeym v našem hotelovém obývacím pokoji na zemi, asi tak sedm metrů od sebe. Všelijak jsem se snažil upoutat jeho pozornost, ale on stále sedí sklesle na zemi a kreslí další a další obrázky.

„Co kreslíš, Joey?“ zeptal jsem se a poslal mu míček zpět. Aniž by se na míček koukl, tak ho lehce chytl levou rukou, poslal zase ke mně a kreslil dál.

Abych řekl pravdu, ani jsem od něj žádnou reakci na mou otázku nečekal. Zase jsem chytl míček a povzdechl si. Pomalu jsem se zvedl.

„Mám docela hlad, co ty?“ Nic. Zase žádná reakce. Tentokrát jsem míček neposlal, ale hodil a s větší sílou než jsem původně chtěl. Přeletěl Joeyho i křeslo a otevřenými dveřmi se odkutálel až na konec chodby, která vedla k našim ložnicím.

Znovu jsem si povzdechl. Musím pro něj pak dojít, než na to zapomenu. Otočil jsem se na patě a přešel dvěma kroky do kuchyně. Než jsem otevřel ledničku, ještě jsem hodil krátký pohled na Joeyho, ten k mému překvapení nekoukal do svého obrázku, ale přímo na mě. Usmál jsem se a zakoukal se do ledničky.

„Tak co si dáme? Jogurt, zmrzlinu nebo banán?“ Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem vytáhl dva čokoládové jogurty a zavřel ledničku.

Zrovna, když jsem přecházel kuchyni pro lžičky, slyšel jsem bouchnout dveře pokoje. Napřímil jsem se, abych viděl do chodby, ale něco se mi připletlo pod nohy a já se ocitl na zemi.

„Sakra,“ zaklel jsem. Jogurt byl rozlitý po kuchyni i po mém oblečení. A ode dveří jsem uslyšel smích, vzhlédl jsem k nim a spatřil Bellu, která se smála na celé kolo.

„Ha ha,“ řekl jsem naštvaně, ale nakonec jsem se začal smát také.

Zvedl jsem se a uviděl příčinu mého pádu. V rohu kuchyně přesně pod dřezem se válel žlutý míček. Přesně ten míček, který před několika minutami zmizel v chodbě. Podíval jsem se po Joeym, ale ten stále nezaujatě seděl na místě a kreslil si.

„Budeš tam jen tak stát, nebo mi to pomůžeš uklidit?“ zeptala se Bella a pořád se usmívala. Vůbec jsem si nevšiml, že za tu dobu přišla ke mně a utírala jogurt ze země. Vzal jsem si utěrku a pomáhal jí. 

„Promluvil?“ zeptala se Bells potichu.

„Ani slovo,“ odpověděl jsem smutně. „Myslíš si, že je…“ nechal jsem větu vyznít do ztracena.

„Já nevím,“ povzdechla si. „Ale někde jsem četla, že v jeho věku nás má bombardovat otázkou "A proč?" a on při tom ještě nevyslovil ani „máma“.“

„Musíme mu dát čas Bells. Začne mluvit,“ snažil jsem se o povzbudivý tón hlasu. Bella se na mě usmála a zvedla se.

„Prosím tě, padej se umýt, já to tu douklidím.“

„Dávej pozor na Joeyho,“ křikl jsem na ní, když jsem šel do pokoje.

Rychle jsem ze sebe sundal špinavé oblečení, vlezl si do sprchy a nechal kapky vody padat na mé tělo. Když jsem po pár minutách usoudil, že jsem osprchován, vylezl jsem a v ložnici se převlékl do čistého.

Potom jsem šel zpět do obývacího pokoje a rozhlédl, abych zjistil změny. Joey seděl u kuchyňského stolu a spokojeně do sebe házel tentokrát jahodový jogurt. Co mě znepokojilo, byla Bella. Seděla naproti Joeymu, ruku měla pod bradou a kousala si nehty. V druhé ruce držela jeden z obrázků a vytřeštěnýma očima Joeyho sledovala.