Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti Stephenie Meyerové - 2. kapitola

04.03.2011 (19:15) • kikii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1392×

2. kapitola

Po čtyřhodinovém letu s pracující matkou, spícím dítětem a paranoidním bráchou jsme konečně přistáli na Aljašce. Na letišti jsme se dlouho nezdrželi, protože jsme všechny věci už před více jak týdnem poslali stěhovacím autem. Ale jakmile jsme z letiště vyšli, měli jsme přistavené auto, ve kterém jsme strávili další dlouhou hodinu našeho života.

Pro Joeyho už to byla opravdu dlouhá doba, ale co si budu nalhávat, pro mě také. Celé tělo jsem měla ztuhlé. Při každém pohybu jsem cítila, jak se mi napínají svaly. V nepravidelných časových intervalech se ozývala nepříjemná bolest za krkem. Hlava byla těžší než kdy jindy a vůle udržet oči otevřené se stále zmenšovala. S ospalým hlasem a neustálým pokašláváním, jsem bráškovi četla pohádku Kouzelné bobulky.

Auto zastavilo asi v polovině děje a já se po dlouhé době koukla na krajinu. Celé okolí bylo obklopené bílou peřinou a na zem pomalu dopadávaly vločky. Kolem cesty se tyčily jehličnaté stromy a naše auto stálo před obrovským hotelem. Velmi mi připomínal horskou chatu, obrovskou horskou chatu. Teta nám dříve kritiky svého hotelu posílala, věděla jsem, že je velmi na úrovni, ale přesto mě ovládl pocit ohromení.

Když Nick prudce zabouchl dveře auta, probudil mě z mého transu. Pomohla jsem Joeymu z autosedačky a z auta vylezla také. Stejně jako zbytek rodiny jsem se nepatrně protáhla.

„Tak tady svoje nové conversky asi nevytáhnu,“ povzdychl si Nick.

„Vždyť je to jen sníh,“ oznamovala mamka.

„Ale je úplně všude,“ konstatovala jsem.

Mamka Joeymu nasadila čepici, popadla ho za ruku a šla pomalu k hotelovým dveřím. Hluboce jsem se nadechla a šla po boku Nicka za ní. Když jsme vešli do dveří, okamžitě mě oválo příjemné teplo. A teprve teď jsem si uvědomila, jaká byla venku zima.

Místnost byla zaplněná velkým počtem lidí. Někteří stáli u pultu recepce, další v zimním oblečení vcházeli do dveří s nápisem Lyžárna a poslední skupinka v drahých kvádrech jen seděla na křeslech v rohu místnosti a o něčem živě diskutovala.

Mezi nimi se nacházela samozřejmě i naše teta Bethy. V jednom okamžiku své světle hnědé oči upírala přímo na nás a v tom dalším se svým rázným krokem řítila naším směrem. Na tváři měla milý úsměv a v očích jiskřičky štěstí.

„Moc ráda vás vidím. Konečně jste si udělali čas za mnou přijet,“ povídala teta radostně a každého objala.

„Jo, a měli jsme přijet dřív. Máš to tu úžasný,“ vydechl Nick. Přikývla jsem a teta se na nás zářivě usmála.

„Tolik jsem se na vás těšila, musíte mi toho tolik říct.“ Poskakovala kolem nás jak malé dítě.

„Bethy, na to bude čas později. Nemohla bys nás zavést do pokojů, prosím?“ zeptala se mamka.

„Promiňte. Zapomněla jsem, že za sebou máte dlouho cestu.“ Mamka přikývla.

„Ryane?“ zakřičela na kluka u recepce. „Podej mi klíče od Prezidentského apartmá.“

„Prezidentské apartmá?“ Nesnažila jsem se zakrýt překvapení.

Teta si vzala od Ryana klíče a šla k výtahu, celá rodina ji následovala. Když jsme všichni nastoupili, zmáčkla poslední tlačítko 11.

„Samozřejmě, nějakou tu chvilku tady zůstanete a má rodina musí mít jen to nejlepší,“ vysvětlovala. „Prezidentské apartmá je celé poslední patro. Je to takový malý byt. Ideální pro delší návštěvu mé sestry nebo prezidenta. Vaše věci už jsou nahoře. Jestli chcete, můžu poslat někoho, kdo vám pomůže vybalit.“

„To je v pořádku, Bethy,“ odmítla mamka s úsměvem.

Výtah zastavil a dveře se otevřely. Vyšli jsme na úzkou chodbu, která vedla k jediným dvoukřídlým dveřím. Teta je odemkla a mně se vyskytl pohled na menší útulnou chodbu v krémové barvě. Tato chodba by se dala nazvat i jako předsíň, protože se v ní nacházel například botník, skříň, věšák a uprostřed byla rozházená hromada kufrů a nábytku.

„Takže, kuchyň máte hned za touto místností, je propojená s obývacím pokojem. Tato chodba vede ke křídlu ložnic. Myslím, že na každého vyjde vlastní ložnice a koupelna je na konci chodby. Abych nezapomněla, jednou za tři dny přijde pokojská. Buď jí můžete říct, že ji dnes nepotřebujete, nebo ji nechat uklidit. Ale posílám vám ji sem jen na velké úklidy.“ Teta při svém proslovu chodila po místnosti a gestikulovala. Určitě by pokračovala dál, kdyby ji nepřerušilo zvonění telefonu.

„Elizabeth Meyerová, prosím?“ mluvila teta do telefonu. „Cože? Opravdu? Hned tam budu,“ ukončila hovor a podívala se na nás.

„To byla má asistentka. Nastal menší problém v kanceláři, musím tam zaběhnout,“ oznamovala. „Tak si můžete zatím vybrat ložnice a odpočinout si po cestě.“ Přikývli jsme. Teta pomalu odcházela.

„A mimochodem, klíče od pokoje máte v kuchyni na stole. Jeden náhradní bude dole na recepci. Tak zatím,“ zavolala na nás ještě teta a já už jen viděla její mizící hlavu za dveřmi.

„Páni,“ ulevil si Nick. „Teta má větší vyřídilku, než si pamatuju,“ dodal s úsměvem a mně se také zvedaly koutky.

„Hele, já nevím jak vy, ale já jsem naprosto vyřízená.“ Můj hlas zněl ospaleji, než jsem si představovala.

„Tak si jdeme vybrat ty pokoje a na chvíli zalehnout,“ oznamovala mamka a my se poslušně rozešli do chodby, o které nám teta vykládala. Nick došel k prvním dveřím a začal se smát.

„Prý vyberte si pokoje.  Vždyť nám je i označila,“ smál se dál. Došla jsem k němu a podívala se na dveře. Byla na nich přilepená cedulka s nápisem Nick, také jsem se zasmála.

„Tak, alespoň se nebudeme hádat,“ dodala mamka a vešla s Joeym do dveří s jejich jménem. Nick zapadl do prvních dveří a já šla nakonec chodby, kde byly dvoje dveře. Jedny s nápisem Isabella a ty druhé, jak sem později usoudila, byly dveře koupelny.

Pokoj nebyl vůbec velký, ale ani malý. Byl velmi útulný a zbarvený do fialové barvy. Byly v něm dvě okna, jedna velká skříň, pracovní stůl, křesílko, které mi bude vyhovovat ke čtení, noční stolek a nakonec obrovská postel.

Bez rozmýšlení jsem se vydala k oknu. Venku bylo šero a stále sněžilo. Zatáhla jsem rolety a přešla k posteli. Přesně jsem věděla, kde se nachází moje pyžamo a hygienická taštička, ale jen představa, že bych se měla rozejít zpět po té chodbě pro obrovský kufr a hrabat až na dno, se mi zrovna dvakrát nelíbila. Tak jsem si svlékla mikinu i kalhoty a jen v tričku a ve spodním prádle, rozhodnutá, že potřebnou hygienu provedu po tom, co se trošku vyspím, jsem ulehla do postele. Byla krásně měkká a voněla po levandulích, ale než jsem si vůni pořádně vryla do paměti, zavřela jsem oči a usnula bezesným spánkem.

Autor: kikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti Stephenie Meyerové - 2. kapitola: