Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 9

10.12.2009 (08:30) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1380×

Když nás Al propustil, držela jsem se u Chrise jako klíště. Nechtěla jsem se ztratit a ani se s nikým seznamovat. Doufala jsem, že všechny mé potencionální přátele jeho přítomnost odradí.
Znovu jsme vešli do chodby v bílé budově, kterou lemovaly desítky dveří. Vybavila se mi scéna z příšerek s.r.o. Poctivě jsem počítala všechny vchody, které jsme minuli, než jsme se dostali ke Chrisovu pokoji. 37. Pevně jsem věřila, že jsem počítala správně, nerada bych někdy zavítala k někomu na neplánovanou návštěvu…
Když jsme vešli do dveří, kolem byla jen uzoučká chodbička, ze které vedli čtyři východy. Sotva jsem vešla, Chris za mnou zavřel a otočil se na mě.
„Než se rozhodneš, jestli přijmeš Alovu nabídku, chci s tebou mluvit o ubytování. Zůstaneš tady, nebo chceš vlastní… byt?“
Představa, že by jedny z té hromady dveří patřily mně, jen mně a nikomu jinému, který by mi v případě nouze ukázal ty mnou hledané, mě slabě řečeno vyděsila.
„Můžu tady?“ zeptala jsem se nesměle. Nechtěla jsem otravovat; raději být trapnou a pobíhat po chodbě sem a tam a jako pitomec počítat, než se stát žrádlem pro psy, jak to nazvala Tamara. Ha, odpověď na moji první otázku, o starost míň…
„Samozřejmě.“ přikývl na souhlas. „Takže, tvůj pokoj bude támhle ten.“ ukázal na dveře naproti hlavnímu vchodu. „Jen musíš chvilku počkat, měl jsem ho jako obývák, tak si budu muset vystěhovat své věci. Tady ten je můj.“ ukázal napravo. „A tady koupelna. Předem upozorňuju, ve sprše si nezpívej. Venku je to slyšet, a navíc, chodba ten zvuk dost zesiluje.“
Jeho slova mi vehnala červeň do obličeje. Ať jsem namáhala mozek, jak jen to šlo, nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem náhodou nedala svůj hlas na odiv při své první očistě. Pevně jsem doufala, že ne.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála a přemýšlela. Prudce jsem sebou škubla, když se mi za zády ozvalo; „Pokoj máš volný.“
Když jsem se otočila, viděla jsem Chrise s už známým časopisem v ruce.
„To už jsi hotový? Kdys to stihnul? Nic jsem neslyšela!“
„A divíš se? Byla jsi v takovém transu, že bys neslyšela ani atomovku, která by vybouchla vedle tebe…“ zakroutil hlavou a zmizel ve svém pokoji. 

A byla jsem opět na začátku. Ve stejném pokoji, na stejné sedačce, ve stejné poloze. A zmatenější než kdy dřív. Jistá jsem si byla jenom jednou věcí; můj předchozí život je pryč. Isabella Swanová je pryč. Všechno nenávratně zmizelo.
Z myšlenek mě vyrušilo zaklepán na dveře, ve kterých se objevila Chrisova hlava.
„Nemáš hlad?“
Uvědomila jsem si, že veliký. Posadila jsem se a kývla na souhlas. Potom jsem se zarazila.
„Nemáš tu kuchyň.“ zkonstatovala jsem.
„Jídelna je v hlavní budově.“ vysvětlil Chris. Zatrnulo mi. V hlavní budově? To jako jedí všichni společně? A já budu jejich nová atrakce? To né!
„Čeho se bojíš?“ nechápal. „Pojď, uvidíš, že to zvládneš.“
„Jak to víš?“ vyjekla jsem nervózně. „Jsi snad můj táta?! Nejsi! A víš proč? Protože ten si teď myslí, že jsem mrtvá, a to jen proto, že mám jakýsi pochybný geny po strýčkovi z desátého kolena!“ začala jsem na něj zvyšovat hlas. Potom jsem se zarazila. Chtěla jsem si ho udržet jako přítele, alespoň po dobu, co jsem měla být na tomto místě. A zatím jsem dělala všechno proto, abych ho od sebe odehnala.
„Promiň.“ kníkla jsem nesměle. „Ale když… tohle všechno… Vždyť jsem se ani nestačila rozloučit!“ Do očí se mi znovu začaly hrnout slzy, ale statečně jsem je zahnala.
„To je v pořádku.“ Chrisova odpověď mě překvapila. Spíše jsem čekala, že mi začne nadávat do hysterek a nakonec mě pošle ke všem čertům…
„V po-pořádku?“ nechápavě jsem zamrkala.
„Ano.“ přikývnul, zavřel za sebou dveře a sednul si vedle mě na sedačku. „Spíš bych se divil, kdybys takhle nereagovala. Popravdě, já byl ještě horší.“
„Fakt?“ začala jsem se zajímat a na jídlo úplně zapomněla.
„Jo.“ uchechtl se. „Na starosti mě měl Jack. Když jsem se k němu dostal poprvé dost blízko, vrazil jsem mu pěstí.“
„Au.“ soucitně s Jackem jsem zkroutila bolestně obličej.
„Jo, au, ale pro mě. Jack totiž umí procházet zdí. Před mojí rukou se prostě rozplynul a já narazil do zdi za ním.“
„To asi bolelo.“ protiskla jsem skrz zuby.
„Aspoň jsem se naučil, že nemám řešit věci silou.“ pokrčil rameny. Potom se na mě dlouze zadíval. „A jinak, nemáš pravdu.“
„Nemám pravdu v čem?“
„Že máš geny po vzdáleném strýci. Máš v sobě vlčí jed po otci.“
„To jako že Charlie je vlkodlak?“ rozesmála jsem se, ale on se tvářil pořád stejně vážně. Úsměv mi zmrzl na rtech. „To jako fakt? Ten Charlie Swan, náčelník policie ve Forks, starý mládenec, který miluje moji čínu, že je vlkodlak?“
„Ano.“ přikývnul Chris prostě.
Zhluboka jsem se nadechla a poté zase vydechla. A potom znovu.
„A on… ví, že jsem tady?“
„Pravděpodobně ano, nebo to alespoň tuší.“
„Tak proč pro mě nepřijde?! Zná mě snad dost na to, aby věděl, že se mi tady nebude líbit…“
„O tom, že se mezi nás dostaneš, věděl už ode dne, kdy ses narodila.“ odmítavě zavrtěl hlavou Chris.
Zamyslela jsem se nad přívalem nových informací. Takže můj otec je možná vlkodlak… Vtipné. A to jsem si myslela, že ho znám jako své boty. Ovšem, pokud je to pravda, tak…
„Chrisi?“ začala jsem nesměle. „Pokud je můj otec vlkodlak, já si vyberu život mimo tohle místo a nebudu se moct zkontaktovat se svými lidskou rodinou a přáteli, táta se do toho počítá taky?“
Čekala jsem na odpověď, ale Chris mlčel. Zíral na stěnu před sebou a v jeho obličeji se nezračila žádná emoce. A čím déle byl zticha, tím nervóznější jsem byla.
„Nevím.“ řekl nakonec. „Opravdu nevím. Jsi jediné Dítě, které zná svého otce. To se stává málokdy, jestli vůbec. Takže na to nejsou ani zákony.“
„Takže by to šlo?“ zadívala jsem se na něj štěněčíma očima.
„Zkusím se zeptat Ala.“ 
„Vážně?“ vyjekla jsem radostně.
„Zkusím, nic neslibuju.“ krotil mé nadšení Chris, ale bez odezvy.
Místností je rozezněl hluboký zvuk; můj žaludek protestoval proti nedostatku jídla. Ihned jsem zrudla jako rajče a sklopila oči.
Chris se postavil a natáhl ke mně ruku.
„Jdeš teda jíst?“
„Musím?“ špitla jsem tiše. „Proč nemůžu zůstat tady. Tam se na mě bude každý koukat.“
„Neboj, budu tam s tebou. Nikdo se na tebe ani nepodívá.“
„Fakt? A jak to chceš udělat?“ zeptala jsem se skepticky.
„Nech to na mně!“ ušklíbnul se a vytáhl mě na nohy. Nejistě jsem ho následovala ven a snažila se psychicky připravit na to, co bude následovat…

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 9: