Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 2

05.07.2009 (16:00) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1532×

„Ty se znáš s Cullenovými?“ zeptal se mě klidně. On byl klidný, zato do mě jakoby uhodil blesk. Proč se na to ptá? Ví snad o nich něco víc než by se mi líbilo? Hned na to jsem se v duchu okřikla. ‚Sakra, Sab, co to děláš? Proč plašíš? Přestaň být paranoidní. Proč by to, že se někdo ptá na Cullenovi, mělo rovnou znamenat pohromu?‘
„Odkud je znáš, když jsi tu první den?“ hned poté mi došlo, na jakou blbost jsem se ho zeptala. Cullenovi! Nejobdivovanější studenti na této škole! Jistě že se o nich musel dozvědět. Spíš než tomu bych se měla divit, kdyby o nich neslyšel.
„Tak znáš je?“ zavrčel na mě netrpělivě. A nemělo by mu to být jedno? Známe se sotva deset minut a on by mi snad už i začal kecat do vztahů!
„Jo, stýkám se s nimi. No a co má být?“ pronesla jsem naoko lhostejně, ale v duchu jsem prosila za co nejrychlejší odpověď. Tento rozhovor se mi líbil čím dál míň, měla jsem z něj špatný pocit. „Trávím s nimi hodně času a troufám si říct, že o nich vím všechno.“
„Vážně všechno?“ pobaveně nadzvedl obočí, hlas posměšný. „I to, že to jsou upíři?“ řekl jakoby nic, ale pro mě se zastavil čas a srdce vynechalo několik úderů. Moje intuice byla správná, vážně tento člověk znamenal problémy. Hodně problémů.
Možná si myslel, že mě tímto odhalením vyděsí. A vyděsit mě se mu povedlo, ovšem z úplně jiného důvodu. To, že o nich věděl, teda spíše o jejich druhé tváři, znamenalo, že se budou muset přestěhovat. Všichni, mí náhradní rodiče Esme s Carlislem, bláznivý Emmet, nafintěná Rose, vždy vážný Jasper, anděl s ďáblem v těle Alice a on, láska mého života, Edward. Ne, to jsem nemohla dovolit.
Začala jsem se smát. „A na to jsi přišel jak?“ ptala jsem se ho shovívavě, jako by mu bylo pět. „Vždyť upíři přeci neexistují! Neměl bys tolik koukat na horory, v horším případě bys měl vyhledat lékařskou odbornou pomoc. Psychiatra,“ doporučila jsem mu. Uvnitř mě byla malá dušička, věděla jsem, že teď je na mně, abych ho přesvědčila o neexistenci upírů. Závisel na tom můj osud.
Pousmál se na mě chápavým úsměvem, jako kdyby teď pro změnu mluvil s batoletem on. „Takže o nich víš,“ konstatoval tónem, který jasně říkal, že je o tom plně přesvědčen a nikdo mu to nerozmluví. „Existují upíři i vlkodlaci. Dozvěděla by ses o tom o svých devatenáctých narozeninách.“
Koukala jsem na něj jako na Marťana. ‚O čem to tu ten člověk mele. Je to vůbec člověk?‘ u této myšlenky jsem se pozastavila. Uvědomila jsem si, že při mém talentu přitahovat nadpřirozeno všeho druhu by se o jeho lidství dalo diskutovat.
„Neměla by ses s nima stýkat,“ doporučil mi stále stejným tónem hlasu. Zajímavé, že mě ten jeho klid přiváděl k nepříčetnosti až k šílenství. Možná bych se měla přihlásit o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Nejrychleji se zblázněný člověk na světě. „Je to moc nebezpečné. Ne, dokud nedokončíš výcvik.“
Čelist mi spadla snad až na stůl. Cože to řekl?
„Výcvik? To jsem snad nějaký pes, nebo co?“ vyjela jsem na něj zostra.
„Pes? Ne, pes ne,“ odvětil a já si oddechla. To jsem ale nevěděla, co k tomu přidá. „Ale jsi na půl vlk, to je podobné.“ vypadal, že nad tím vážně přemýšlí. V tu chvíli jsem už stoprocentně nepochybovala o jeho duševní nevyrovnanosti. Ne já, to on je tu ten zblázněný. „Jsi, stejně jako já, Dítě noci.“ Hmm, prý jsem napůl vlk a Dítě noci k tomu.
„Takže podle tebe jsem nějaký sovopes? A patřím mezi vás? Kdo jste, nějaká mozky vymývající sekta?“hlas mi přeskakoval zlostí. Dříve, než jsem mu mohla ještě něco od plic říct, předběhl mě něčí hlas.
„Ahoj, já jsem Jessica, nejlepší kamarádka Sab.“ stála za mnou má přítelkyně. Vždy jsem ji měla ráda, ale teď bych ji nejradši viděla dva metry pod zemi. Nebo alespoň deset metrů od tohoto exota. „Ty jsi tu nový, že? Nechtěl bys ukázat město? Mohli bychom zajít na kafe a trochu lépe se poznat!“ řekla dvojmyslně hlasem, který pro ni nebyl přirozený. Byl… svůdný? Nevěděla jsem, jestli si toho všimla, ale Chris jí nevěnoval ani pohled. Musela jsem zasáhnout dřív, než by se jí taky pokusil dostat do té sekty.
Prudce jsem vstala od stolu s výrazem boha zloby ve tváři. „Ne, nechtěl.“ To patřilo Jess, ale stejně jako Chris ani já se na ni při tom nedívala. Pokračovala jsem, tentokrát ke Chrisovi. „A říkám ti, že já se nikam přidávat nebudu.“
Díval se na mě a v očích měl jakoby: ‚Vážně si to myslíš? Já tě přesvědčím o opaku!‘ Jeho sebevědomí by se mi hodilo u maturit!
„Nezapomeň, ti, co se předem loučí, nehledají a nenajdou!“ poučil mě a vložil do úst další sousto oběda.
„Problém je v tom, že já nic najít nechci, já jsem se svým momentálním životem spokojená!“ syčela jsem po něm jako rozzuřená kobra. „Jo, a matematika se učí v prvním patře, učebna hned naproti schodům.“ S tím jsem schmatla Jess za ruku a táhla ji pryč od toho stolu.

„Au, co to děláš?“ ptala se mě vyděšeně Jess zatímco vlála za mnou přes chodbu. Z jídelny jsem vyletěla tak rychle, že mi skoro nestíhala ani v poklusu. A to jsem byla v tělocviku nejpomalejší. „Co to od tebe vjelo?“
„Nic,“ odsekla jsem.
„Co ti udělal?“ ptala se dál.
„Nic,“ řekla jsem rádoby bezstarostným, zpěvavým hlasem, tvářila jsem se při tom jako nevinnost sama a našpulila rty. „Jen se mě snažil dostat do nějakého pochybného spolku.“
„Ale vypadá sympaticky,“ zamyslela se Jessica. „Hele, s tebou mluví, nemohla bys mu dát mé telefonní číslo?“ takhle nadšenou jsem ji ještě nezažila. Tohle vážně dokáží hormony?
„To mě ani nenapadne!“ dneska snad všichni zešíleli!
„Proč?“
„Právě jsem ti řekla, že je to nějaký bláznivý sektař!“
„Ale krásny sektař…“ vydechla Jess a zasněně se usmála. 
„Sakra, Jess, probuď se! Měla jsi slyšet, co mi říkal u oběda! Může být nebezpečný!“ zatřásla jsem s ní. Na tváři se jí objevil nějaký výraz, který jsem nedokázala identifikovat. V duchu jsem se modlila, aby to bylo pochopení. Ale potom se jí obličej stáhl do zlostné grimasy.
„Už vím, o co ti jde!“ křikla po mně má kamarádka. Já to ale nečekala a škubla sebou. Nechápala jsem, co se děje. „Ty žárlíš!“
„Cože?!?“ nechápala jsem. Já že žárlím? A na co?
„Víš, i někdo jiný může chodit s andělem, nemusíš mít vždycky jen ty to nejlepší.“ plivla po mně. Mluvila se mnou tak, jako kdybych byla jen špína na její podrážce. 
Jenomže ona nevěděla, že ten můj anděl má ostré zoubky, že stačí vteřina a mám polámané všechny vazy. Ale můj anděl se uměl ovládat a navíc měl pojistku v podobě Alice. Co však jistí Chrise!?
„A já myslela, že jsi kamarádka,“ řekla ještě a utekla do třídy. Nechala mě stát na prázdné chodbě samotnou. Věděla jsem ale, že i když se se mnou nebaví, musím ji nějak pomoct. Nedovolit, aby ji pan Dokonalý, nebo alespoň podle ní, stáhl na dno. Zazvonilo a já jsem letěla do třídy.

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 2: