Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 19

12.03.2010 (11:00) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1216×

19.

„Sab, počkej!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, až se několik lidí stojících v blízkém okolí ohlédlo. Otráveně jsem zpomalila, tak, aby mě volající mohl dohnat.

„Co chceš, Edwarde?“ zavrčela jsem nevrle.

„Sab,“ vydechnul. „Já, no, já chtěl…“

„No tak se už vyžvejkni!“ vyzvala jsem ho, ovšem duchem jsem dávno byla někde jinde, lépe řečeno, u někoho jiného.

„Já…“ vypadalo to, že neví, jak pokračovat a musela jsem uznat, že jsem mu to svým přístupem nijak neulehčovala.

Opřela jsem se o kapotu svého auta a netrpělivě si začala podupávat nohou, což ho vykolejilo ještě víc. Několik momentů jsem si užívala ten pohled, ale poté mi došla trpělivost.

„Jsi schopen vytvořit jedinou větu, která nezačíná slovem ‚Já‘?“ vypálila jsem ostře. Překvapeně zamrkal, ovšem já pěnila dál. „No jistě, vidím, že ne. Tak až se to naučíš, budeme moct v tomto rozhovoru pokračovat. Do té doby sbohem!“

Rozhořčeně jsem se obrátila na patě a chtěla nastoupit do auta, ale bohužel se mi někdo stačil nasáčkovat přímo před dveře.

„Sab?“ pípla Alice nesměle. Vypadalo to, jako by ji můj výbuch vzteku překvapil ještě více než mě.

„Co je?!“ svůj nepříjemný tón jsem z hlasu stále ještě nedokázala odstranit. Polekaně sebou škubla a ustoupila o krok dozadu.

Sklopila jsem hlavu a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila.

„Promiň, Alice,“ zašeptala jsem. „Nechtěla jsem na tebe být nepříjemná ani tě vyděsit.“

„To, to je dobré,“ vykoktala a i nadále si mě měřila opatrným pohledem.

„Co že jsi to potřebovala?“ zeptala jsem se jí znovu, avšak tentokrát mnohem mileji.

„Chtěla jsem tě pozvat k nám. Carlisle by s tebou rád probral pár věcí.“

„Carlisle už o mně ví?“ podivila jsem se. „Zprávy se tady šíří opravdu bleskově.“

„Tak přijdeš?“ zeptala se mě s nadějí v očích. Nemohla jsem popřít, že bych se nechtěla vidět s moudrým Carlislem a milující Esme. Souhlasně jsem přikývla a Alicin obličej se rozzářil jako vánoční stromeček. „Takže dneska v šest!“

„Počkej, zeptám se svého přítele, jestli mě pustí,“ krotila jsem její nadšení.

„Pustí tě, vím to!“ zatyrlikovala a široce se usmála mému nechápavému výrazu. „Nic nevidím, což znamená, že určitě přijdeš.“

„Tak jo, dneska v šest,“ potvrdila jsem jí.

„Už se moc těším!“ radostně si poskočila a poté odtančila ke zbytku své rodiny, který se shromáždil opodál. Sledovala jsem její vzdalující se záda a snažila se zahnat sentimentální myšlenky. V očích mě zastudily slzy a já je rychlým mrkáním zahnala.

„Ty máš přítele?“

Polekaně jsem sebou trhla, na Edwarda stojícího za mnou jsem totiž úplně zapomněla.

„Jo, mám,“ odsekla jsem mu ledově. Ten jeho ublížený výraz mě rozpaloval doběla. Co ten se má co tvářit jako u mučení?! Haló, to já jsem tady ta podražená, kdy mu to konečně dojde?! „A tobě do toho nic není! Cos čekal? Že mě podrazíš a já se nechám na zbytek života zavřít do kláštera? Nebo že budu čekat, až se milostpánovi uráčí se ke mně vrátit, abych si pak v osmdesáti uvědomila, kolik času jsem promarnila? Že se zhroutím a spáchám sebevraždu, protože ty jsi ten jediný a bez tebe nemám pro co žít? Věřím, že tvé ješitnosti by se ta poslední možnost líbila nejvíc, ale musím ti říct něco hodně důležitého. TAK úžasný zase nejsi!!! Sbohem.“ S tím jsem za sebou prudce zabouchla dveře auta a hlasitě vytúrovala motor. Bleskově jsem vystřelila ze školního parkoviště domů, až se mi za pneumatikami prášilo, a ani jednou se neohlédla.

„Opravdu nechceš, abych šel s tebou?“ zeptal se mě Chris starostlivě, ten den snad už po sté padesáté. Ovšem nebylo se co divit, čím více se hodinová ručička blížila k šestce, tím nervóznější jsem byla. Pobíhala jsem po domě sem a tam a proklínala se, že jsem s návštěvou Cullenových souhlasila.

„Ne, to je dobré,“ odpověděla jsem mu nepřesvědčivě a i nadále se soustředila na to, aby všechny hrníčky v kredenci měly ouško otočené na stejnou stranu. Nenápadně jsem pokukovala po hodinách, které ukazovaly půl páté. Vmžiku mě začaly napadat desítky důvodů, jimiž jsem se mohla Cullenům omluvit za to, že jsem nepřišla. Stůj co stůj jsem se chtěla ze setkání vyvléknout. Škoda, že důvěryhodná nebyla ani jedna z výmluv.

„No tak, uklidni se,“ poradil mi Chris a zezadu mě pevně objal. Vděčně jsem se k němu přitulila. „Uvidíš, že všechno dobře dopadne, tak nepanikař.“

„Tobě se to řekne, nepanikař,“ hlesla jsem. „Ty totiž nikam nemusíš.“

„Říkal jsem, že kdybys chtěla, tak…“

„Tak půjdeš se mnou, já vím.“ Pomalu jsem se v jeho náruči otočila a opřela se čelem o to jeho. „Ale tohle já musím zvládnout sama.“

„Avšak i tak se opravdu musíš uvolnit. Věř mi, vím to.“

„Mám se uklidnit,“ zopakovala jsem po něm. „A jak?“

„O něčem bych věděl,“ zašeptal mi do rtů. Lehce mi přejel dlaněmi po bocích a potom vklouznul pod tričko. Překvapeně jsem zalapala po dechu.

„Chrisi, teď ne!“ snažila jsem se mu jeho záměry rozmluvit, ovšem on můj vzdor hravě překonal.

„A proč ne? Vždyť máš ještě trošku času…“

Rezignovaně jsem mu dovolila, aby mi svléknul vrchní kousek oblečení. Vlastně, má pravdu, proč ne? Taktéž jsem se zapojila do jeho smyslné hry a o chvíli později za námi zapadly dveře ložnice.

„Ne, že bych tě odtud chtěl vyhazovat, ale asi bys už měla jít,“ upozornil mě Chris o nějakou dobu později. Neochotně jsem zamžourala na displej mobilu, který jsem měla v kapse kalhot přehozených přes pelest. Okamžitě jsem vyskočila.

„Do háje!“ zaklela jsem a začala pobíhat po celém pokoji, hledajíc své svršky. U Cullenů jsem měla být už za půl hodiny. „By mě zajímalo, jak to stihnu!“

„Tak nikam nechoď!“ navrhnul Chris a provokativně se natáhnul napříč postele. Gestem mi naznačil, abych se vrátila zpátky k němu do vyhřáté postele. Och, jak ráda bych přijala!

„Lákavá nabídka, ale někdy jindy,“ odvětila jsem mu, letmo ho líbla na tvář a poté zaplula do koupelny.

Když jsem byla připravená vyrazit, zbývalo mi necelých deset minut. Vzít si auto nepřipadalo v úvahu, neměla jsem nejmenší šanci být u Cullenů včas. Jako dceři náčelníka policie se mi prostě příčilo porušovat předpisy překračováním rychlosti.

Sotva jsem vyšla před dům, vzala jsem si na sebe svoji vlčí podobu a zároveň taky neviditelnost. Sprintem jsem vyrazila směr upíří dům a modlila se, abych to stihla v určenou dobu. Přeci jenom, nedochvilnost nebyla zrovna nejlepší vizitka.

Na dveře jsem zaklepala na vteřinu přesně a při tom se nervózně rozhlížela kolem sebe. V domě jsem uslyšela pohyb a měla co dělat, abych se nerozběhla zpátky ke Chrisovi, tam, kde jsem se cítila opravdu bezpečně.

Dveře Cullenovic domu se otevřely.

„Vítám tě, Sab…“

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 19: