Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 18

04.03.2010 (17:15) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1150×

18.
„Sab, jsi v pořádku?“ strachoval se Chris, sotva mě uviděl stát mezi dveřmi. Pokud jsem navenek vypadala tak, jak jsem se cítila, nebylo se co divit, že jsem ho vyděsila.
„V pořádku?“ zopakovala jsem po něm jako náměsíčná. „Hmm, asi jo. Promiň, jsem unavená, jdu si lehnout.“ Otočila jsem se na místě a zamířila po schodech nahoru, kde mě čekala horká sprcha a poté měkoučká postel.
„Jistě, a kdybys něco potřebovala,“
„Jsi první, kdo se to dozví.“ Doplnila jsem ho.
Chvíli se na mě díval, jako by přemýšlel, jestli je dobrý nápad nechat mě v takovém stavu samotnou. Nakonec nejspíš došel k tomu, že by se mohl pokusit to risknout.
„Tak jo, dobrou noc,“ popřál mi ještě a zmizel zpátky v obýváku.
S námahou jsem se došourala do koupelny a nechala se uvolnit bušícími kapičkami vody.

Když jsem se probudila, první věc, kterou jsem uviděla, byl Chrisův zadumaný obličej. Zkoumavě si mě prohlížel a prsty mi lehce kreslil kroužky po zádech.
„Dobré ráno,“ usmála jsem se na něj.
„Dobré,“ jeho oči zabloudily k těm mým a úsměv mi opětoval.
Zavřela jsem oči, protáhla se a slastně při tom zamručela.
„Kolik je hodin?“
„Bude půl sedmé. Nejvyšší čas, musíš vstávat do školy.“
Překvapeně jsem zamrkala.
„Musím? Snad musíme, ne?“
„Ne, ne,“ zakroutil hlavou. „Teď, když o nás ti upíři vědí, není nejlepší nápad, když nás budou vidět pohromadě. Nemusíme se ihned prozradit.“
„Vždyť už jsme všechno prozradili,“ zamračila jsem se.
„Prozradila ses ty, já ne. Tenkrát, když byli v sídle žádat o pomoc, neměli jedinou šanci mě zahlédnout. A pokud se nestane nic nečekaného, stále můžu sloužit jako záložní pomoc a využít moment překvapení.“
„Aha,“ naštvaně jsem zavrčela. „A to se budeš i stěhovat?“
„Mám snad?“
„Opovaž se!“ vykřikla jsem a Chris si mě se smíchem stočil pod sebe.
„Copak, snad bych ti nechyběl!“ škádlil mě. V nose mě zašimrala jeho mužná vůně, která mi na chvíli zabránila racionálně přemýšlet.
„Ty? Vůbec!“ hrála jsem si na netykavku, ovšem byla jsem si skoro na sto procent jistá, že moji lest prohlédl.
„No tak když vůbec,“ přistoupil na moji hru. „To tě už nadále nebudu obtěžovat.“ Nasupeně vykráčel z ložnice.
„Jsi děsnej!“ křikla jsem a hodila po něm polštářem. Poté jsem se nedobrovolně vysoukala z postele a začala hledat oblečení na sebe.
Když jsem po půl hodině usoudila, že bych se ve svém outfitu mohla ukázat na veřejnosti, pomalými kroky jsem sešla ze schodů do kuchyně, kde jsem slyšela Chrise cinkat nádobím. Posadila jsem se před misku mých oblíbených cereálií a začala jíst, aniž bych z něj spustila pohled. Trpělivě jsem čekala, až se začne vyptávat.
„Tak co se včera stalo?“ zeptal se mě opatrně.
„Nic zajímavého,“ mávla jsem ledabyle rukou.
„Mluvila jsi s ním?“
„Napůl. Ne tak docela.“
„To znamená jak?“ zkoumavě se na mě zadíval.
„Poslala jsem mu SMS.“
„A jak na ni reagoval?“
„Ani nevím…“ Zamyslela jsem se. „Moc nadšeně asi ne.“
Chris nechápavě zvednul obočí.
„Poslala jsem ho do háje,“ vyjasnila jsem mu.
„To jako jen tak?“ nevěřícně přivřel oči. S povzdechem jsem se zvednula ze židle, obešla stůl a posadila se Chrisovi na klín. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a něžně ho políbila.
„Ano, jen tak. Už před lety jsem ti řekla, že je minulostí, a za tím si stojím. Mám tebe a nějaký Edward Cullen ti nesahá ani po kotníky. Nebo mi snad nevěříš?“
„Nevěřím,“ odpověděl klidně. Vytřeštila jsem na něj zrak a tep se mi zvednul minimálně o dvě sta. „Nevěřím, že to stihneš včas do školy, pokud se tady spolu budeme ještě chvíli vybavovat.“
Ohlédla jsem se po hodinách a nadlidskou rychlostí vyskočila na nohy.
„A do…!“
„Chceš zabalit svačinku?“ zeptal se mě provokativně, ale to už jsem strhávala bundu z věšáku.
„Jasně, pošli mi ji poštou. Letím!“ ve spěchu jsem mu vlepila pusu na tvář a vystartovala ke svému autu.

Místní škola byla až nechutně podobná té ve Forks. Ve všem. V podnebí, umístění, počtu žáků, typu stavby i obsazením parkoviště. Spousta aut starších než jejich majitelé, mezi kterými se jako diamanty třpytily dva nejnovější modely automobilového průmyslu.
A teď jsem se k nim přidala i já. Když jsem ve svém krásném Audi vjela na parkoviště, ihned jsem na sebe upoutala pozornost všech přítomných, včetně pěti nádherných mramorových soch.
Plavě jsem vystoupila z auta, po mé předchozí nemotornosti už nezbyly památky, a ladným pohybem si zastrčila neposlušný pramen vlasů za ucho. Otevřela jsem zadní dveře auta a natáhla se pro školní brašnu. Když jsem se opět narovnala, stála přede mnou Alice.
„Sab?“ zašeptala nevěřícně. Nemít upírsko-vlkodlačí sluch, vůbec bych ji neslyšela. „Sab!“ vykřikla hlasitě, až se i ten zbytek lidí, kteří se nedívali, ohlédl, a skočila mi kolem krku. Strnule jsem stála a nechala se objímat svojí dávnou kamarádkou. Její radost mě zmátla. Stále dokola jsem si musela připomínat, že to ONA opustila mě, ne naopak.
„Sab? Jsi to ty? Jak se máš? Co tady děláš?“ chrlila na mě jednu otázku za druhou, že jsem ani nestíhala odpovídat.
„Ahoj, Alice,“ dostala jsem ze sebe nakonec přiškrceným hlasem. „Mám se celkem fajn a chodím tady do školy,“ pokusila jsem se odpovědět alespoň na to, co jsem stihla zaregistrovat.
„Ale… Jak to? Nejsi na to, abys chodila na střední, už trochu…“
„Stará?“ zeptala jsem se s úsměvem. „V porovnání s tebou ani ne.“
„V porovnání se mnou?“ zopakovala se nechápavě. Přikývla jsem.
„Má to něco společného s tím, co se stalo včera?“ ozvalo se za mnou hrubým hlasem.
„Co myslíš, Emmette, má?“ na tváři se mi roztáhnul ještě širší úsměv. Pomalu jsem se otočila čelem vzad.
„Je pravda, že to Volturiovi vzdali nějak rychle,“ konstatoval Jasper, který se taktéž přiřadil ke skupince u mého auta.
„A že ty už nejsi člověk,“ přidala se Rose. „Jinak bys nás teď neslyšela.“
„ Ale srdce ti bije, jak je to možné?“ nechápala Alice. Také ostatní vypadali zaujatě.
„Hádejte, můžete třikrát,“ pobídla jsem je.
„Neříkej mi, že patříš k Dětem?“ vyhrknul Jasper.
„Ano, jsem Dítě,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku. „A teď mě omluvte, nerada bych přišla pozdě na první hodinu.“ S tím jsem se otočila a nechala je stát za sebou. Hrdě, se vztyčenou hlavou a bez jediného povšimnutí jsem prošla kolem vykolejeného Edwarda, který nebyl ani s to mě pozdravit, a odešla směr sekretariát. Zhluboka jsem si oddechla – první osobní setkání jsem zvládla.
Ovšem co ta další…?

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 18: