Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 17

18.02.2010 (09:45) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1293×

17.
Už jsem se chystala nějak zakročit, když jsem se zarazila. Zaujal mě totiž jejich rozhovor.
„Moc dobře jste věděli, jaký je trest za to, když prozradíte naši existenci člověku,“ oznámil jim klidně Aro a upřeně se díval Carlislemu do očí.
„Ale existuje přeci výjimka,“ odporoval Carlisle stejně vyrovnaným hlasem. Prostě dokonalý diplomat v každé situaci…
„Ano,“ souhlasil Volturi. „Výjimkou je, pokud se rozhodnete z toho člověka stvořit upíra. A já tu dívku mezi vámi nevidím. Pochybuji, že byste si z ní byli udělali večeři!“
„Sab je mrtvá!“ vzlykla Esme. Bodlo mě u srdce; že bych aspoň někomu z nich nebyla úplně lhostejná? Hloupost, nikdo se se mnou ani nerozloučil, nikdo! Určitě to jenom hrají! Za ty roky existence mají praxe až až…
„Vážně?“ Aro nadzvedl obočí a upřeně se zadíval na vzlykající Esme. Carlisle mu ihned krokem do boku ochranářsky zaclonil výhled. „A můžete to dokázat? To, že nás už neohrozí?“
„A jak? Máme vám snad přinést její mrtvolu?“ ušklíbl se pohrdavě Jasper. Takový tón hlasu jsem u něj ještě neslyšela. Můj pohled se samovolně stočil na něj a poté mě donutil zalapat po dechu – poprvé jsem viděla všechny jeho jizvy, kterými měl posetou celou tvář i tělo. Vypadal hrozivě, až jsem se musela oklepat. Raději jsem se zpátky soustředila na upíry u potoka.
„Jistě, to by byl důkaz,“ souhlasil Aro.
„Jak se jen opovažujete!“ vykřikla upírka tolik podobná elfovi. Alice, ta, o které jsem si myslela, že je to moje kamarádka.
Její reakce byla natolik prudká, že se upíři na obou stranách přikrčili do útočné polohy a začali naštvaně vrčet.
„No tak, moji milí, upokojme se!“ vyzval je Aro a jeho garda se ihned zklidnila. Carlisle také gestem umlčel svoji rodinu.
Když louka utichla, Aro pokračoval ve svém monologu, jako by ho nikdy nikdo nevyrušil.
„Ale, drahý Carlisle, jak jinak máme vědět, že nám nelžete? Stačí přeci, když mi podáš ruku, a všechno se ihned vyjasní!“
„Ne,“ odvětil mu pevně Carlisle a pro větší důraz své odpovědi schoval své ruce za zády.
„Tak to je mi líto, můj příteli. Opravdu moc líto,“ pokrčil Aro smutně rameny. „Potom určitě víš, co budu muset teď udělat…“
„Nechci boj!“ zareagoval Carlisle okamžitě. „A také ti nechci prozradit všechny své myšlenky. Ale řekni mi, Aro, jak jinak ti můžeme dokázat, že mluvíme pravdu?“
To už jsem se rozhodla zakročit. Zhluboka jsem se nadechla, opustila jsem svoji neviditelnou bublinu a vystoupila ze stínu stromů.
„A co takhle se zeptat mě?“ navrhla jsem Arovi.
Všichni zmlkli a otočili se čelem ke mně. Tváře Cullenů vypadaly na chlup přesně – ve všech se mísil šok s překvapením a nevěřícností.
„Ach, Isabello!“ vykřiknul Aro a na tváři se mu roztáhl široký úsměv. Z Cullenů se pro něj rázem staly objekty nehodné jeho pozornosti.
„Aro,“ taktéž jsem ho pozdravila, ovšem na rozdíl od něj úplně neutrálně.
„Rád tě konečně poznávám!“ pokračoval ve své roli hodného strýčka.
„Já tebe ani ne,“ usadila jsem ho tvrdě. Jeho úsměv začal pozvolna mizet, ale ne úplně. Upíři po jeho boku začali naštvaně prskat; pochybuji, že by si někdo z nich dovolil mluvit se svým pánem takovýmto způsobem. Ale co, můj nadřízený není!
Znovu je zarazil prudkým gestem ruky, kterému se nikdo neodvážil odporovat.
„Rád poznávám takovéto krásné mladé dámy. Vypadáš úplně… živě,“
„Beru to jako kompliment.“ Ležérně jsem se opřela o kmen stromu a tvářila se při tom, jako bych se s upířími vládci setkávala snad denně.
„Jistěže ano, Isabello. Ach, jaká škoda, že tě budu muset tvého svěžího života zbavit…“ teatrálně si povzdechl.
„Ach, jaká škoda, že s tebou nebudu moci souhlasit,“ odporovala jsem mu. Konečně jsem nemusela hledět na jeho slizký úsměv, ten totiž zmizel v propadlišti dějin.
„Vážně?“ v jeho hlase jsem zaslechla podtón výhružky.
‚Chrisi,‘ pomyslela jsem si a doufala, že mě slyší. ‚Pověz tady pánovi, kdo jsme. Ale diskrétně, prosím. Ještě nechci, aby to oni věděli,‘
O pár vteřin později se mi vyskytl pohled na opravdu vyděšeného upíra. Z toho jsem usoudila, že Chris moji myšlenku opravdu dostal.
„Jsem si jistá, že se nějak dohodneme,“ na tváři jsem vykouzlila tak neupřímný úsměv, až to bolelo.
„Ehm… No, ano… Jistě… Nashledanou,“ koktal Aro a co nejrychleji couval pryč, aniž by Cullenům věnoval byť jen jediný pohled. Upíři tedy měli z Dětí mnohem větší respekt, než jsem si myslela.
Jeho garda na něj zírala, jako na pětinohého koně. Ovšem když jim dal povel k odchodu, zachovali se jako pejsci přivázaní na provázku a poslušně ho následovali. Měla jsem sto chutí po nich křiknout něco na způsob: ‚A co dvojičky, ty nevytvoříte?‘, ale naštěstí, nebo bohužel, jsem se včas ovládla.
Zírala jsem na upíří záda, dokud mi úplně nezmizela z dohledu. Když se tak stalo, neměla jsem z toho zrovna největší radost, znamenalo to totiž, že musím svoji pozornost znovu věnovat jim.
‚Sab, v pořádku?‘ ozval se mi v hlavě Chrisův starostlivý hlas.
‚Jo, dobré, už je to v pohodě. Dál to zvládnu i sama. Jestli chceš, můžeš jít domů,‘ pobídla jsem ho a schválně používala co nejdelší věty, abych oddálila rozhovor s nimi.
‚Tak dobře, čekám tě,‘ odpověděl a potom jeho hlas utichnul.

Zírali na mě jako na ducha. Tedy, oprava, já vlastně měla být duch…
Dokonce zapomněli i na to, že by si měli hrát na lidi. V tu ránu tak přede mnou stálo sedm nádherných mramorových soch.
Bylo to… divné. Překvapený Carlisle, nevtipkující Emmett a mlčící Alice. To mi k nim prostě vůbec nesedělo.
Jako první promluvil, k mé radosti i zklamání zároveň, právě ten, který mi ublížil ze všeho nejvíce – Edward.
„Sab…“ vydechnul překvapeně. Upřela jsem své oči do těch jeho a uvědomila si, že už na mě jeho pohled nepůsobí. Ovšem, opravdu jsem z toho měla radost…? Filosofická otázka, kterou jsem se rozhodla zabývat později.
„Jsi to ty?“ pokračoval a tím mě vlastně vrátil zpátky do přítomnosti. Když jsem viděla jeho výraz, který vypadal docela spokojeně, polila mě vlna vzteku. Tak já se kvůli němu trápím, brečím celé noci do polštáře, a pán je spokojený?!
Vycítila jsem, že chce přijít ke mně, ovšem než stihl udělat jediný krůček, prudce jsem před sebe natáhla ruky, abych ho zastavila.
Nechápavě se na mě zamračil, ale já si toho nevšímala. Namísto toho jsem vytáhla mobil, naťukala krátkou SMS a odeslala ji na jeho telefonní číslo.
Zvonění upozorňující na novou přijatou zprávu se ozvalo tak nečekaně, že se po zdroji otočili všichni členové Carlisleovy rodiny. Využila jsem jejich nepozornosti a rychle si na sebe vzala zpět svoji neviditelnost. Když se upíři obrátili zpátky, viděli jen prázdný vzduch.
Nečekala jsem na Edwardovu reakci a jako vlk se rychle rozeběhla co nejdál od louky, co nejdál od něj. Když se mi zdála vzdálenost dostatečná, změnila jsem se zpět na člověka a opřela se o nejbližší strom. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit.
Asi po pěti minutách jsem si sáhla do kapsy a vyprostila z ní svůj telefon. Jako náměsíčná jsem najela do odeslaných zpráv a zírala na těch pár písmenek: ‚Ano, jsem to já. A ty jsi hnusnej podrazáckej zmetek!‘

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 17: