Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 14

04.02.2010 (17:45) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1153×

14.
‚Ach, Bože, pomoz mi,‘ napadlo mě, když jsem ani po dalších pěti minutách nedokázala Chrisovi vysvětlit, co se děje. Já pěnila, jelikož jsem propadala beznaději, on pěnil, protože si myslel, že to na něj jen hraju. Ano, přiznávám, za jeho myšlenky jsem si svým dřívějším chováním mohla sama, ale ani to mi nezabránilo nadávat na mužskou (ne)inteligenci.
Nakonec jsem to vzdala a se vztyčenou hlavou se postavila mezi něj a zrcadlo, čímž jsem jeho odrazu zaclonila výhled. Teprve v tu chvíli pochopil.
„Sab, ty jsi… Tady?“ zeptal se opatrně a natáhl ruku před sebe. Prošla mnou bez jakéhokoliv odporu. Měla jsem ji prostrčenou skrz hrudník, což bylo v zrcadle dobře vidět a vypadalo to dost nechutně.
„Sab?“ stále dokola opakoval mé jméno a zíral na odraz v zrcadle. Nutilo mě to přemýšlet, jestli vůbec ví, co říká.
Prudce jsem začala kývat hlavou a potom ukazovat na něj a svoji hlavu.
„Mám… Ti číst myšlenky?“ pochopil konečně. Nedalo mi to, abych ironicky nezatleskala radostí.
„Slyšíš mě?“ zeptala jsem se ho v myšlenkách. Souhlasně přikývnul, a tak jsem pokračovala. „Řekni mi, prosím, jak se z tohohle dostanu!“ zaskučela jsem prosebně.
„Dobře, co bys asi měla dělat teď?“ zamyslel se.
Naštvaně jsem zavrčela a začala pochodovat po pokoji sem a tam. To, že se Chrisovi ztrácím z dohledu, mi v tu chvíli bylo úplně u šípku.
„Kdybych to věděla, neprosila bych se u tebe o pomoc!!!“ vyjela jsem na něj zostra, až sebou trhnul dozadu. Ublíženě se zadíval na můj zrcadlový odraz. Omluvně jsem se na něj usmála a pak znovu pokračovala v přecházení po pokoji.
„Jak ses tam dostala?“ zeptal se mě se zájmem. „Stačí, když si řekneš pravý opak.“
Jen tak tak jsem v sobě udržela peprnou nadávku, co jsem už měla na jazyku. Ano, nemohl za to, co se mi dělo, ale přesto jsem si na něm vybíjela zlost. Později se mu budu muset omluvit, pomyslela jsem si.
„Ne, nemusíš, já to chápu, ale s tím krocením svého temperamentu máš pravdu,“ odpověděl na moje myšlenky a já se začala proklínat, že jsem mu to dovolila, dostat se mi do hlavy.
„Nejen že dovolila, sama jsi mě o to požádala.“
„Hele, nechceš vypadnout z mého mozku?“ vyzvala jsem ho naštvaně. Teprve poté mi došlo, co jsem po něm chtěla. „Tedy… Ne jako vypadnout, ale…“
„Neodpovídat na tvé soukromé myšlenky,“ doplnil mě. Přikývla jsem a když jsem si uvědomila, že to neviděl, potvrdila jsem mu to i slovně.
„Tak jo, ještě jednou. To, jak se ti to stalo, nevíš.“
„Ne, nevím,“ vzdychla jsem. „Probudila jsem se a už to bylo.“
Také Chris bezmocně pokrčil rameny.
„Já… Já nevím. Počkej, dojdu pro Ala, ten už bude vědět…“
„Ne!“ vyjekla jsem tak hlasitě, že si Chris zacpal ušní boltce a tvář se mu bolestivě stáhla.
„Promiň,“ skoro jsem zašeptala. „Nechoď pryč, prosím.“
„V pořádku, jsem tady,“ snažil se mě uklidnit. Pak se zhluboka nadechnul a zase vydechnul. „Zkusíme to. Snaž se představit sebe samou jako viditelnou.“
Nejdříve jsem po něm chtěla štěknout, jestli si doopravdy myslí, že jsem to ještě nezkoušela. Zarazila jsem se ale, když mi došlo, že jsem to vážně neudělala.
Ovšem ačkoliv jsem se snažila, jak jen to šlo, nic se nedělo.
Začala jsem panikařit.
„Nejde to!“ vzlykla jsem hystericky. Další vzlyk se mi z hrdla vydral, když jsem si představila, že až do smrti budu takováhle. Počkat, já jsem nesmrtelná! Takže do konce věčnosti budu jen odrazem v zrcadle? To ne!!!
„Neboj, dostaneš se z toho!“ přerušil mé chmurné myšlenky Chris. Potom zoufale svěsil hlavu. „Říkal jsem ti, že na to nejsem ten pravý.“
„Jo, máš pravdu! Jdu za Alem!“ rozhodla jsem se. Raději tohle než doživotí v neviditelném vězení.
Rázným krokem jsem se vydala ke dveřím, když v tu chvíli se stalo něco, s čím jsem nepočítala – neprošla jsem jimi, já do nich narazila! Pěkně prudce a tvrdě.
Náraz mě odhodil zpátky, neudržela jsem rovnováhu a skácela se na zem.
Třela jsem si své naražené čelo a nadávala na všechno a všechny kolem. Zvukovou kulisu mi dělal Chrisův hlasitý smích, který se nesl pokojem a ještě více mě dráždil.
„Co je tu tak směšné?!“ vyštěkla jsem na něj vytočeně.
Rozchechtal se ještě hlasitěji a mého naštvaného vrčení si pramálo všímal.
„Ne, nic, jen… Ta rána byla suprová! Stála za to ji vidět!“ dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu.
„Ale jak to víš?“ nechápala jsem.
„Nejspíš tak, že na tebe koukám.“ začal se pomaličku uklidňovat.
„Cože? Ty mě můžeš…?“
Kleknul si přede mě, usmál se a pohladil mě po vlasech.
„Nejen to, můžu se tě i dotknout.“
„Chrisi!“ vykřikla jsem radostně a zavěsila se mu kolem ramen.
„Vítej zpátky,“ odpověděl a také mě objal. „Jsem rád, že už jsi zase viditelná.“
„Já taky…“ zamumlala jsem mu do košile. Potom jsem se od něj odtáhla, ale jen tak, aby mě pořád držel v náručí. Chvíli jsem se mu dívala do očí, ovšem poté ty mé pomalu sklouzly dolů na jeho ústa.
Oběma nám zmizel úsměv z tváře. Všimla jsem si, že i on sjel pohledem. Instinktivně jsem si jazykem olízla rty.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám odvážit, nebo ne. Potom jsem se však odhodlala zariskovat a rychle jsem přisála své rty k těm jeho.
Reagoval skoro okamžitě. Neodstrčil mě, ba naopak si mě k sobě ještě více přitiskl.
Líbat se s ním bylo o tolik jiné než s Edwardem! Chrisovy horké rty, měkce se tisknoucí k těm mým, se s jeho vůbec nedaly srovnávat. Navíc, velkou roli zde sehrávalo i to, že jsme si nemuseli dávat pozor…
Zasténal mi do úst a poté se ode mě odtáhnul. Provinile jsem svěsila hlavu.
Už jsem se chtěla začít omlouvat, že jsem po něm tak vystartovala, ovšem on začal mluvit dřív.
„Nelíbáš se se mnou,“ konstatoval skleslým hlasem. „Líbáš jeho.“
„Ne,“ záporně jsem zakroutila hlavou. „On už je minulost.“ Poté jsem se zhluboka nadechla. „ Miluju tě.“
Vypadalo to, že neví, co má odpovědět. Vyřešila jsem to za něj a znovu zaměstnala jeho rty. Nenechal se dvakrát pobízet.
Když jsme se od sebe znovu museli odtrhnout kvůli nedostatku vzduchu, udýchaně zašeptal: „Také tě miluju.“ A já do toho spadla znova.

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 14: