Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 13

03.02.2010 (12:00) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1161×

13.
Hodně toho bylo jinak. Po proměně jsem se stala krásnější, skoro jako upírka. Moje kůže ještě více zbledla, ale stále ne tak, jako u upírů. Měla jsem mnohem lepší reflexy – na podněty mé tělo reagovalo mnohem dřív, než si to mozek stačil uvědomit. To jsem zjistila hned den poté, co jsem byla Nelly plně zařazena mezi Děti.
Také jsem se musela učit ovládat svoji sílu; první dny pro mě byl nadlidský výkon napít se ze skleničky. Ačkoliv jsem ji uchopila jen dvěma prsty, vždycky mi v ruce zůstaly jenom střepy. Příbory se mi samovolně kroutily v ruce do kovových kuliček a měla jsem štěstí, že tato společnost byla pojištěná – účty za výměnu mnou vyražených, či jinak zničených dveří, bych splácela po celý svůj nesmrtelný život.
Byla jsem i rychlejší, možná i víc než Edward. S tím jsem dělala Chrisovi nejvíce starostí: nechtělo se mi chodit lidskou rychlostí, připadala jsem si jako ten nejpomalejší slimák mezi všemi slimáky na světě. Nakonec to však se mnou vyřešil tak, že mi přes oči zavázal šátek, kterým ani upírsko - vlkodlačí zrak neprohlédl a zakázal mi ho sundat. Ovšem, když se ke dveřím přidalo i několik zdemolovaných zdí, rezignovaně jsem se snažila přemisťovat na co nejmenší vzdálenosti minimální rychlostí.
Pomalu, ale jistě, jsem začala zapadat do místní populace. Většinu mých nových známých jsem už znala jménem a dokázala o nich něco říct. Bohužel, často sem přicházeli a po pár dnech zase odcházeli, takže jsem neměla šanci se nějak více seznámit.
Datum začátku mého výcviku se, k mé úlevě, stále ještě neurčilo, protože stále ještě nikdo nevěděl, jestli patřím mezi Děti se schopností nebo ne. Každá z těchto skupin se totiž zaměřovala na něco jiného.
Po celou dobu byl Chris při mně. Vše mi trpělivě vysvětloval a odpovídal na každou moji otázku. Pomáhal mi v těch nejtěžších chvílích a dodával mi sílu, když jsem propadala depresím a měla sto chutí se vším seknout. Byl mi den ode dne bližší a já o něm přestávala přemýšlet jako o kamarádovi. Ovšem on se netvářil, že by mě bral jako něco víc a já nechtěla přijít o svého nejbližšího přítele…

Od mé ‚infikace‘ upířím jedem uběhlo už sedm týdnů. To ráno mě probudil zpěv ptáků a ostré světlo. Zavrčela jsem a převrátila se na záda, abych mu unikla. Potom jsem se zarazila, já… zavrčela? Ano, z hrdla se mi vydralo vrčení, které jsem slýchávala u Edwarda! Takže přeměna je už úplně u konce.
Tohle zjištění mě probralo účinněji než vědro ledové vody. Od této chvíle jsem byla plnohodnotný upír. Vymrštila jsem se na nohy a rozeběhla se do své koupelny. Velice mě zajímalo, jestli mi narostly i špičáky.
Šok nastal ve chvíli, kdy jsem se postavila před zrcadlo. Kroutila jsem se před ním jako nějaká modelka a různě cenila zuby, ovšem žádné změny jsem si nevšimla. Moji pozornost však upoutalo něco jiného – dveře do koupelny byly zavřené. A já si byla stoprocentně jistá, že jsem je neotevřela!
Normálního člověka by toto zjištění vystrašilo. Ovšem, pro mě, která měla kluka a nejlepšího přítele čtenáře myšlenek, bratra měniče emocí a sestru jasnovidku, to nebylo až tak děsivé. Ba naopak, konečně jsem našla odpověď na to, jakou bych byla, kdyby ze mě Edward udělal upírku.
První, co mě napadlo, totiž bylo: konečně se projevila i moje schopnost! Umím procházet zdí!
Radostně jsem si zavýskla a přišla ke dveřím. Natáhla jsem ruku, abych jí prostrčila zase zpátky do mého pokoje. Ovšem když jsem to udělala, v šoku jsem si uvědomila jediné – já ji neviděla. Cítila jsem dřevo pod bříšky svých prstů, ovšem vidět byl jen prázdný vzduch.
Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a udělala krok vpřed. Podvědomě jsem čekala tvrdý náraz, ovšem nic nepřišlo. Znovu jsem je otevřela a překvapeně zamrkala. Opravdu jsem byla ve svém pokoji!
V tu chvíli zaklepal na dveře do mého pokoje Chris. Nemusela jsem používat svůj vyvinutý čich, abych zjistila, kdo to je - věděla jsem, že pro mě přišel, abychom si šli po ránu zaběhat.
Nečekal na vyzvání a vešel dovnitř. Rozhlédl se kolem a potom sebou hodil na postel. Po pár minutách se ovšem opět posadil se zamumláním: co ta holka v tý koupelně tak dlouho děla?!
Sedla jsem si naproti němu tak, abychom byli obličeji přímo proti sobě a začala se na něj různě šklebit, vyplazovat jazyk a koulet očima. Chechtala jsem se při tom jako šílenec.
„Sab?“ vykřiknul Chris z ničeho nic. Leknutím jsem sebou trhla, myslela jsem si totiž, že jsem se stala viditelnou. Ovšem když se postavil a jednoduše mnou prošel, došlo mi, že se nic takového nestalo.
Chris došel ke koupelnovým dveřím a hlasitě na ně zabušil.
„Sab, budeš už?“ zeptal se. Žádná odpověď se samozřejmě neozvala. „Sab, jsi v pořádku?“ Opět nic.
S potměšilým úsměvem jsem se mu připlížila za záda a chtěla po něm skočit zezadu. Odrazila jsem se a chystala se hlasitě vykřiknout, když ouha… Stejně jako on bez problémů prošel mnou, já proletěla jím! Pro Chrise neslyšně jsem se před ním rozplácla na zemi jako žába.
Vyškrábala jsem se na podlaze do sedu a zděšeně na něj zírala. Už mi má schopnost nepřišla tak úžasná…
„Sab?“ křiknul hlasitěji, když vešel do mé prázdné koupelny. Znovu jsem vyskočila na nohy a mávala mu rukama před očima jako pomatenec. Ovšem na tom mi nezáleželo, chtěla jsem jen upoutat jeho pozornost.
„Sakra, kde ta holka je?!“ zavrčel si Chris pro sebe.
„Tady! Tádý!!!“ křičela jsem po něm, ovšem házet hrách o stěnu by mělo stejný účinek.
Bezmocně jsem zírala na svůj odraz v zrcadle. A potom mě to napadlo; když se vidím já, možná by mě mohl vidět i Chris!!!
Znovu jsem začala jako blázen poskakovat na místě a máchat rukama. Při tom jsem doufala, že si Chris alespoň periferním viděním všimne pohybu.
A taky že všimnul! Chtěla jsem začít radostí dělat salta ve vzduchu, to pro mou upíří a vlkodlačí podstatu nebyl problém.
„Můžeš mi říct, kde jsi byla?!“ zamračil se na můj odraz v zrcadle.
Dřív, než jsem ho stihla upozornit, aby to nedělal, se prudce otočil o sto osmdesát stupňů. Samozřejmě že mě neviděl.
S povzdechem se otočil zpátky. Když zvedl hlavu, odrážela jsem se v zrcadle znovu.
„To není vtipné, Sab.“ zamračil se na mě ještě víc, když jsem mu poté ‚opět‘ zmizela.
Chaoticky jsem začala gestikulovat. Klepala jsem si na hlavu a doufala při tom, že pochopí.
„Ano, máš pravdu. Je to na hlavu!“
Poraženě jsem si povzdechla a začala si lámat hlavu přemýšlením nad tím, jak z této situace vybruslit…

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 13: