Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 11

21.12.2009 (19:00) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1239×

„Sab? No tak, Sab! Vzbuď se!“ Jakoby z dálky jsem slyšela mě tolik známý hlas.
„Tati?“ zeptala jsem se rozespale a usmála se. Z tohoto snu jsem se už nechtěla vzbudit…
„Ano, jsem to já. No tak, dceruško, vstávej.“ zacloumal mi ramenem. Zamručela jsem a pomaličku otevřela oči. Když jsem to udělala, nade mnou se skláněl… Charlie!
„Tati?“ zašeptala jsem nevěřícně. Usmál se na mě svým obvyklým, skoro neznatelným úsměvem. „Tati!“ vyjekla jsem a vyšvihla se do sedu. Jen tak tak jsem se s ním nesrazila čelem.
„Ach, Sab…“ povzdechl si, ale to už jsem mu pevně visela kolem krku.
„Nemůžu tomu uvěřit!“ v očích se mi začaly hromadit slzy. „Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím! Všichni tady to říkali!“ vzlykala jsem mu do ramene a brečela při tom jako želva. „Ale jak to, že jsi tady?“
„Za to můžeš poděkovat tomuto milému mladíkovi…“ bradou ukázal směrem ke dveřím. Když jsem se tam otočila, uviděla jsem Chrise, který se ležérně opíral o zárubeň dveří.
„Ty?“ nevěřícně jsem na něj zírala.
„Říkal jsem ti, že se zeptám…“ pokrčil rameny. „A jelikož není žádný zákon, který by zakazoval návštěvy mystických rodičů, tak proč bychom vám dvěma měli bránit?“
„Já myslela, že se budete snažit, abych se k vám přidala. A že budete chtít, abych na svůj předchozí život zapomněla…“ přiznala jsem.
„Ano, chceme tě, ale ty jsi důležitější. Nikdo ti tady nechce ublížit…!“ Odrazil se nohou od stěny. „Takže, já vám nechám nějaké soukromí. Vrátím se asi za tři hodiny, bude vám to stačit?“ Oba s tátou jsme souhlasili. Otočil se a odešel.

Sotva jsem uslyšela za ním zaklapnout dveře, stočila jsem svou pozornost zpátky k tátovi.
„Takže ses sem stejně dostala…“ povzdechl si. Vyvalila jsem na něj oči.
„Tys o tom tady věděl?!“ zeptala jsem se ho nevěřícným a také trošku zraněným hlasem. Dobře, možná trochu více zraněným.
„Ano, věděl.“ přiznal.
„Ale jak? Proč jsi mi o tom nic neřekl?“ nechápala jsem.
„Protože… víš, Sab, všechno, co ti tady řekli, je pravda.“
„Mýlíš se. Hele, představ si, víš, co mi tady tvrdili? Že prý jsi vlkodlak!“ rozesmála jsem se na celé kolo. „Cha - chápeš to? Ty a vlkodlak! No není to legrační?!“ dostávala jsem ze sebe sekaně mezi záchvaty smíchu.
„Ale já jsem vlkodlak.“ oznámil mi můj otec s vážnou tváří. Na chvíli jsem se zarazila a také se snažila nasadit masku pokerového hráče. Vydržela jsem to asi vteřinu, než jsem vyprskla v dalším záchvatu.
„Ty? Dokaž to!“ vyzvala jsem ho. Znovu si povzdechl.
„Samozřejmě že pochopím, když se mě budeš bát, anebo mě dokonce nenávidět. Chci jenom, abys věděla jedno: stále jsi má dcera a já tě nade vše miluju.“ jemně mi přejel svojí hrubou dlaní po tváři. Potom se postavil a přešel na druhou stranu mého momentálního pokoje. Pravou rukou si začal hrát se svým snubním prstýnkem. Nechápala jsem, proč ho stále nosí i poté, co se s mámou rozvedli.
„Víš, v jednom jsou lidské povídačky pravdivé – stříbro z nás dělá lidi. Stárneme a hojíme se pomalu, jen nemůžeme zemřít na nemoc nebo stáří.“ zatímco mi to říkal, upíral zrak na stříbrný prsten. „Chtěl jsem s tvojí matkou zestárnout, proto jsem se rozhodl potlačit svojí vlkodlačí osobnost.“ zvedl ke mně oči. „Ale teď je čas, abys mě poznala takového, jaký doopravdy jsem.“ s tím si prsten sundal. 
Nic se nedělo. Už jsem mu chtěla říct, aby přestal s těmi hloupostmi, když se mu z ničeho nic začal měnit obličej. Vrásky se začaly vyhlazovat, rysy byly čím dál více ostřejší. Z kůže zmizely všechny mozoly a známky stáří. Dost mi to připomínalo scénu z filmu Harry Potter a tajemná komnata, kde se z Rona a Harryho na chvíli stali jejich spolužáci. Ale tohle… tohle bylo neskutečně skutečné.
O pár okamžiků později už přede mnou nestál pro mě starý známý Charlie Swan, ale mladý muž, kterého jsem vídávala na máminých svatebních fotkách. Známý nebyl a starý už vůbec ne…
„Bože můj…“ vydechla jsem a rukou si přikryla ústa, abych nevykřikla.
„Tak tohle jsem já.“ jemně se na mě usmál, ale já na něj jen dál třeštila oči.
„To jsi ty… Ty jsi vlkodlak… Tos mi o tom nemohl říct?!“ začala mě zachvacovat panika. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Pevně jsem stiskla oční víčka k sobě a potom je zase povolila. „Máma o tom ví?“ zeptala jsem se věcným hlasem, bez jakéhokoliv citového zabarvení. Vzhledem k situaci byl můj hlas až nepřirozeně klidný.
„Ne, neví o tom.“ přiznal se sklopenou hlavou. „Neřekl jsem jí o tom, jelikož jsem se bál. Toho, že se mě bude štítit, že ze mě bude mít strach. Že mi zakáže se s tebou stýkat…“
„Asi by k tomu měla důvod. Divil by ses jí?“ drze jsem ho přerušila. Zadíval se na mě káravým pohledem, ze kterého se mi zrychlil tep.
„Ano, teď už o mně víš všechno. To ovšem neznamená, že jsem přestal být tvým otcem!“ skoro až zasyčel.
„Ale jo, přestal! Můj otec je Charlie Swan, LIDSKÝ, pětačtyřicetiletý náčelník policie ve Forks! Žádný mladík, který by z fleku mohl dělat modela a při úplňku se mění na chlupatou kouli!“
„Právě proto jsem ti to nikdy nechtěl říct! Neměla ses to dozvědět!“
„Proč ne?! Myslíš, že bych to nezvládla přijmout, nebo co? Mohls mi to prostě říct!“
„A řekl ti Jakob, že je vlkodlak? Nebo Billy? Či někdo jiný z La Push?“ rozhodil prudce rukama.
Chtěla jsem mu něco odvrhnout, ale poté jsem se zarazila.
„Jacob je vlkodlak?“
„Všichni ze Samovy skupiny jsou vlkodlaci. Sam, Jacob, Embry, Jared, Leah…“ odpověděl mi.
„Ale… jak to?“ zoufale jsem se sesunula na postel.
„Za to můžou Cullenovi.“ vysvětloval, zatímco si sednul naproti mně. „Lidé v La Push se ve vlkodlaky změní, jen pokud jsou v blízkosti upíři.“
„Tys věděl, že Edward je upír?“ nestačila jsem se divit.
„Ano. I to, že byl skoro každou noc u tebe. Cullenovi se stranili lidí, nepřišlo mi nutné ti zakazovat se s nimi bavit. A když jste se sblížili, bylo už pozdě…“
„To proto ho Blackovi tolik nesnášeli? Myslela jsem si, že Jacob jenom žárlí a Billy drží při něm…“
„Ano, přesně proto… Chtěli tě chránit. Billy mě pobízel, abych tento problém vyřešil, ale já nemohl.“
„Vyřešil jako… Culleny zabil?“ vytřeštila jsem oči při představě, jak Charlie zabíjí moji druhou rodinu. Tedy, bývalou rodinu…
„Ano. Ale to bych musel být vlkodlak, v této podobě. Dozvěděla by ses o mně a navíc mě i nenáviděla. Upírům bys věřila víc než svému otci…“ konstatoval raněně.
„A proč to neudělal prostě Billy nebo Jacob?“
„Mají s Culleny smlouvu o vzájemném míru. Jejím porušením by mohli rozpoutat válku.“
„Ale ty bys ji porušit mohl.“ nedala jsem se.
„Nejsem stejný jako oni. Mám krále, vlkodlakem jsem jen proto, že mě pokousal jiný vlk. V La Push jsou vlci ochránci, kteří můžou zemřít, volí si svého alfu a chrání své lidi. Jsme stejní, ale při tom tolik rozdílní. A navíc, tam otcové zůstávají u svých dětí…“ potom si povzdechl. „Myslel jsem, že když zůstanu u tebe, způsobím, že tento mytický svět se ti vyhne. Jak vidíš, nadpřirozeno prostě přitahuješ…“
Uchechtla jsem se.
„To tedy ano.“

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 11: