Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 10

16.12.2009 (15:45) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1203×

Nejistě jsem následovala Chrise zpátky do velké budovy. Jenže tentokrát jsme po schodech zamířili dolů. Procházeli jsme chodbou s velmi chabým světlem a kamennou podlahou. Všude byla zima a já si v duchu nadávala, proč jsem si nevzala mikinu.
Na konci chodby se nacházely velké, starodávně vypadající dveře ze dřeva. Na otevírání sloužila obrovská mosazná klika.
„Vítej v jídelně.“ otočil se na mě Chris. Přikývla jsem, zhluboka se nadechla a připravila se na peklo, které mě čekalo.
Ovšem než jsem se rozešla, Chris mě zastavil rukou na mém rameni.
„Počkej tady.“ přikázal mi a mrštně se protáhnul dveřmi, které nechal na škvírku otevřené. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř, ale viděla jsem jen Chrisova záda a slyšela, co říkal. Z jeho slov mi zatrnulo. Řekl totiž:
„Tak, lidi. Představuju nám náš nový přírůstek, Sab. Ovšem slíbil jsem jí, že se na ni nikdo ani nepodívá, takže všichni zavřít oči, teď! A nezapomeňte, že čtu myšlenky, takže žádné podvádění!“
Potom otevřel dveře, za kterými jsem stála, a chytil mě za ruku, tahaje mě dovnitř.
Můj slabý odpor pro něj nic neznamenal a bez potíží mě vtáhnul do obrovské, na rozdíl od chodby světlem zalité místnosti. Přes celou délku se táhnul dlouhý dřevěný stůl, kolem něhož byly postaveny židle.
Stěny měly světlou barvu, jednu z nich zabíraly vchodové dveře a na té naproti byla obrovská magnetická tabule s mřížkou, ve které byla napsaná ve sloupci jména a v horním řádku data.
V místnosti večeřelo asi třicet lidí usazených kolem stolu nad talíři s jídlem. Vedli tiché rozhovory a každý měl křečovitě zavřené oči. Když jsem si toho všimla, zrudla jsem jako požární hlásič.
Chris mě zavedl do menší, vedlejší místnosti, která sloužila jako kuchyň. V ní pobíhala sem a tam Tamara. Když mě uviděla v Chrisově společnosti, široce se na mě usmála.
„Á, další hladové krky. Co si dáte?“ zeptala se nás.
„Co je na výběr?“
Tamara se otočila dozadu.
„Máme polívku, polívku… a polívku.“
„Tak si dám polívku.“ zkonstatoval Chris nakonec.
Tamara mu podala talíř a ušklíbla se. „Dobrá volba.“ Poté naplnila další pro mě. „Tak ať vám chutná.“
„Díky.“ špitla jsem a následovala Chrise zpátky do vedlejší místnosti.
Ten už seděl u stolu a ukazoval na místo mezi sebou a nějakou blondýnkou. Přijala jsem jeho nabídku a rozhlédla se kolem sebe. Všimla jsem si, že všichni mají stále oči zavřené.
Blondýnka se otočila směrem ke mně; tedy alespoň tam, kde si myslela, že jsem. Byla jsem si jistá, že je vyšší než já. Měla jemný obličej a vlasy se jí vlnily až do půli zad. Trochu mi připomínala Rose.
„Ahoj, já jsem Nelly.“ natáhla ke mně ruku. Jen tak tak jsem se stačila vyhnout tomu, aby se mi její prsty dostaly do pusy. Podala jsem jí tu svou a jemně ji stáhla níž, dál od mé tváře.
„Sab.“ představila jsem se jí na oplátku.
„Ráda tě poznávám.“ dodala ještě a pak se vrátila ke svému talíři.
„Já jsem Carlos, ale říkej mi Ozzy.“ přidal se do rozhovoru kluk sedící naproti mně. Pozorně jsem si ho začala prohlížet. Blonďák, polodlouhé vlasy, tělo jako do reklamy na plavky. Dokonale jsem si ho dokázala představit s okurkovou maskou na obličeji a poličkou plnou drahých krémů. Typ člověka, se kterým bych nechtěla mít společný ani název města.
„Sab.“ představil mě Chris, když jsem se neměla k odpovědi.
„Sab…“ pohrával si Ozzy s mým jménem. „Krásné jméno pro krásnou ženu.“
„Jak víš, že jsem krásná?“ zeptala jsem se ho se zájmem.
„Pro mě jsi krásná určitě, královno mého srdce.“ andělsky se na mě usmál. Tím úsměvem, který určitě dostává do kolen dívky v jeho okolí. Ovšem já byla imunní, na Edwarda neměl nikdo …
„A, pozor, lidi, Ozzy si našel dámu svých snů pro tento týden!“ prohlásil někdo o pár židlí dál a místností se rozezněl smích všech přítomných, kromě nechápající mě a škaredě se mračícího Ozzyho.
„Náhodou, tahle je jiná!“ bránil se Ozzy ihned.
„Vždyť jsi mě ještě ani neviděl.“ namítla jsem.
„Nejvyšší čas to změnit…“ odvětil a otevřel oči. Párkrát zamrkal, než si jeho nebesky modré oči opět zvykly na světlo. Znovu nahodil svůj úsměv Casanovy. Rychle jsem se na něj taky usmála a poté se sklonila k talíři.
„Sab?“ ozval se svůdně. Zvedla jsem oči a ty se zachytily v jeho hlubokém pohledu. Jen jsme tam tak seděli a hleděli na sebe. Po pár vteřinách se zamračil a poté rozevřel oči doširoka. Už nevypadal nádherně, ale hodně pitomě, jako po liftingu obličeje. Pohodlně jsem se usadila, bradou se opřela o hřbet pravé ruky a pohled mu opětovala.
„Je tu nějak dlouho ticho. Co se děje? Už mu sedí v klíně?“ přerušil ticho Nellyn hlas. Překvapeně jsem se po ní ohlédla.
„Ne, nesedí.“ odpověděl nevzrušeně Chris. „Ještě není úplně jednou z nás, tak to na ni nefunguje.“
„Cože?!“ obrátila jsem se tentokrát na něj, zmatená jako Goro v Tokiu.
„Představuju ti Ozzyho. Jeho schopností je ovlivňovat lidi, upíry a vlkodlaky ve svém okolí. Při výslechu je nenahraditelný, bohužel až příliš často používá svůj talent i na nás. Ty v sobě ještě nemáš jed upíra, takže na tebe jeho schopnost zatím neplatí. A nebude ani později, když se k nám přidáš, pokud se mu nebudeš dívat do očí.“ vysvětlil.
„A ani jak mu dáš jednu do zubů… No co, u mě to fungovalo…“ dodala Nelly. Místnost se opět otřásala smíchem a Ozzy se tvářil, jako bychom ho nutili jíst citron.
„Aha, proto na mě tak valil oči?“ ověřovala jsem si u Chrise.
„Jo, přesně tak.“
„Valil oči? A vyfotilas to?“ naklonil se ke mně zezadu další z přítomných. Ovšem kvůli své slepotě zíral někam nade mě.
„Ne, nemám mobil.“ odpověděla jsem mu lítostivě.
„Nevadí.“ mávl rukou. Postřehla jsem jen šmouhu vedle mého ramena, které jsem neměla šanci se vyhnout. Pevně jsem zavřela oči a čekala na ránu, ale žádná nepřišla. Nechápavě jsem se zamračila.
„Já jsem…“ pokusil se mi představit, ale já ho přerušila.
„Jack?“ tipla jsem si.
„Správně.“ uznale kývnul. Pohnul při tom talířem ve svých rukou a skoro mě jím praštil o hlavu. „Jak to víš?“
„Chris se zmínil.“ pokrčila jsem rameny.
„Ať už ti řekl cokoliv, není to pravda!“ vyjel skoro až hystericky. Trošku bojácně jsem se přikrčila, ale jelikož nikdo jiný stejně nereagoval, pochopila jsem, že je to jeho normální chování.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že už skoro nikdo nejí. Všichni seděli a se zavřenýma očima a pobaveným úšklebkem tupě zírali před sebe, jen proto, aby mohli poslouchat.
„Prosím vás, nemůžete ty oči otevřít?“ požádala jsem je. Poslechli.
Ještě pár minut jsme strávili v jídelně, kde se mi každý představil a prohodil se mnou pár slov. Zvláštní, ale cítila jsem se mezi nimi jako ryba ve vodě, jako bych mezi ně patřila už od narození. Miska vah se pomaličku, ale jasně začala přiklánět k tomu, že mezi nimi zůstanu navždy…

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 10: