Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny and revenge 6. kapitola

11.05.2011 (19:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1958×

Další týden byl kritický. Udržet před Cullenovi svou rodinu v bezpečné vzdálenosti, bylo těžší, než jsem myslela. Elfové si chodili lovit zvěř hloub do lesů a na večer si opékali zvěřinu na velkých ohních. Cullenovi viděli kouř z oken svého domu a já je těžce přesvědčovala, že tam nic není. Moje štěstí bylo, že mi Edward začal pomáhat.

Začal se svým přesvědčováním a podle svého slova nic své rodině neřekl. Dvořil se mi, což mě velmi děsilo. Dokonce mě doprovázel, když nebyl ve škole, po procházkách po lese.

Zapojil se lehce do každodenního rituálu elfů a můj kmen si brzo získal jeho důvěru.

Z té druhé strany to ale bylo těžší. Můj kmen jen tak někomu nevěřil. Drželi si odstup, i přes to, že pochopili, že jim neublíží.

Draci se drželi stranou. Přestali být ostražití a klidně polehávali okolo řeky, protékající prostředkem tábora.

„Izis, máme se vydat dál, nebo máme zůstat?“ zeptal se mě jednou Aren.

Podívala jsem se na Edwarda, stojícího vedle mě a zakroutila hlavou.

„Ne, se mnou jste v bezpečí. Ochráním vás líp, když budete nablízku.“

„Dovol nám stát ti po boku, paní…“ požádal mě Grolf, jeden z mála dětí, které přežili.

Bylo mu 13 let a byl bystřejší a chytřejší než děti v jeho věku. Pohladila jsem ho po blonďatých vlasech.

„Nebude se bojovat, Grolfe. Zabiju je svou mocí, ne fyzickou silou.“

„To je škoda,“ prohlásil dotčeně, zamračil se na Edwarda a odběhl ke svým rodičům.

„Je to chytrý kluk…“ zamumlal Aren a s bručením odešel k mužům shromážděných k odchodu. Měli se vydat na půlnoční lov.

„Dnes je úplněk.“

„A to znamená co?“ zeptal se Edward.

Zadívala jsem se na něj. Oheň udržovaný po celý pobyt mu házel odlesky na kůži a Bronzové vlasy získaly nádech oranžové.

„To znamená, že dnes přijdou Přízraky. Musíme donést obětinu.“

„To zní dost pohansky…“

„Neexistuje bůh, Edwarde. Věř jen v to, o čem víš, že existuje.“

„Jak můžeš vědět, že není?“ osopil se.

Jeho hlas získal nadřazený podtón, což se mi vůbec nelíbilo. Zamračila jsem se.

„Protože jsem ho nikdy neviděla.“

Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. „A co ty tvoje Přízraky? Taky neexistují…“

Zasmála jsem se.

„Ale existují, Edwarde. Zůstaň a uvidíš. Až přejde půlnoc, otevřu ti oči…“ slíbila jsem mu.

A tak zůstal. Muži se vrátili z půlnočního lovu, stáhli jelena z kůže a natrhali půlnoční býlí. Ženy upletly z bílých růží věnec a nastlaly jsme čerstvou trávu blízko ohně.

Opeklo se maso, které se snědlo a pak jsme jen čekali.

Grolf, Vanda a Linder usnuli s tím, že je probudíme až se tu Přízrak objeví.

Jako první ho zahlédl Aren.

„Už běží!“ vykřikl a všichni se k němu rozběhli.

A pak začalo představení, nad kterým později Edward kroutil hlavou.

Aren políbil Rince, ta políbila Lindera, a tak to šlo po kruhu dál. Všichni se líbali a smáli se.

Otočila jsem se k Edwardovi a po polibku od Juryho se otočila k Edwardovi.

Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na ústa. Celý ztuhnul, a tak jsem se odtáhla.

„Promiň. Bez toho bys neviděl…“ zašeptala jsem a kdybych mohla, červenala bych se.

Jeho rty byly tak… sladké.

„Jak to?“ zeptal se omámeně.

„První, kdo uvidí Přízrak, musí předat svůj zrak ostatním, jinak ho zahlédne jen on. Zrak se předává polibkem. Koukej, už běží!“ vykřikla jsem nadšeně a zatleskala při pohledu na blížící se bílý přízrak.

Jednorohý kůň se postavil u ohně, zavětřil a pak si lehl do čerstvě nastlané trávy.

Pomalu si pochutnával na půlnočním býlí, rozhlížel se kolem a větřil v nočním vánku.

Draci se drželi v uctivé vzdálenosti.

„To je opravdový, živý jednorožec!“ vydechl užasle Edward.

„Přízrak. Jejich jméno je Přízrak,“ opravila jsem ho automaticky.

„Kdo by věřil, že žijí?“

„Aro to ví. Jeden z Přízraků mě navštěvoval každý úplněk ve Volteře.“

„Musel toho o vás zjistit hodně…“ konstatoval.

„Mnohem víc, než je mi milé, ale příliš málo, aby pochopil naši podstatu.“

„A co já?“

„Ty začínáš chápat, ale proto jsme tě přijali – aby ses učil, abys pochopil.“

„Takže jsem tu tolerován?“

„Dá se to tak říct.“

Jednorožec zvedl hlavu, aby mu mohli nasadit věnec a pak si pohodlně lehl na bok.

„Teď začnou nosit přání. Je na jednorožci, které z nich splní.“

„Jak to funguje?“

„Dáš mu dárek – něco ze svých osobních věcí, a pak prostě čekáš…“

K jednorožci přisoupil Linder, stáhl si z krku kožený řemínek a položil ho k jednorožci, který na něj upíral velké hnědé oči.

„Chtěl bych bojovat po boku své paní…“ usmál se a ukázal na řemínek. „Ten zub je z mé první pumy. Snad se ti bude líbit.“

Následoval Aren. Překryl jednorožce svým pláštěm a spustil. „Ať to, prosím, všichni přežijeme...“

„Je od něj hezké, že myslí na ostatní,“ prohlásil sarkasticky Edward.

Vstala jsem, pomocí nože si uřízla pramen černých vlasů a položila ho jednorožci ke kopytům.

„Potřebuji je chránit, ale nebudu tu věčně. Postarej se o ně, pohlídej je, kvůli mně…“ požádala jsem ho.

Jednorožec zvedl hlavu a natiskl mi tlamu do dlaně. Pohladila jsem ho po nozdrách a věděla, že moje prosba byla vyslyšena. To mi stačilo. Vrátila jsem se na své místo.

Překvapilo mě, když se zvedl Edward. Stáhl si z prstu pečetní prsten a položil ho k jednorožci.

Zadíval se mu do očí. Překvapilo mě, když jednorožec přikývl.

Edward se otočil a se zářivým úsměvem se vrátil na místo vedle mě.

Tím dnešní salva proseb skončila a všichni šli spát. Polehali si na jehličí v lese a já s Edwardem jsme se vydali ke Cullenům. Nemuseli jsme jít daleko.

Alice, Jasper a Carlisle stáli na dohled od ohně a bezhlesně zírali na mou rodinu.

„Co to má kruci znamenat?!“ vyjel na mě blonďák.

Přikrčila jsem se, zavrčela a připravila se ke skoku. Přede mě si stoupl Edward.

„To se určitě vysvětlí, Bell,“ snažil se mě utěšit.

„Jsem Izis, Cullene,“ zavrčela jsem a otočila se zpět k jeho rodině krčící se za ním. „A jen do toho, máte minutu na vysvětlenou.“

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny and revenge 6. kapitola: