Tak tu máte další dílek DaR, který jste si vyžádali. Izis se dostane ke Cullenům a vymyslí ďábelský plán...
08.08.2010 (12:45) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2454×
Byla jsem frustrovaná. Ten upíří mladík si dovolil zkřížit mi cestu a ještě se ode mě nechtěl nechat zabít. To byla ale drzost. Doufám aspoň, že mi prozradí užitečné informace.
Sam za mnou zasyčela a já ji chlácholivě popleskala po šupinách.
„My jsme upíři, živící se zvířecí krví. Ctíme lidský život. A neboť jsme největší klan po Volturiových, představujeme pro ně menší hrozbu. Čekají jen na záminku, aby nás mohl zabít…“
Jeho slova mě moc nezaujala. Nejsem žádný ochránce. Upír jako upír… Ale oni se živí zvířecí krví, nalezli způsob, jak přežít bez lidí. To bych taky mohla zkusit…
Rozšířily se mi zorničky a začala jsem rázovat po silnici sem tam.
„Kde bydlíte?“ zeptala jsem se nakonec, s pohledem upřeným na Sambrialino sedlo.
„2 kilometry na sever po téhle silnici.“
Bez rozmýšlení jsem naskočila na Sam a Aren se posadil do sedla svého draka. Natáhla jsem ruku pro zlatookého upíra.
„Pojď, chci si promluvit s vaším vůdcem,“ pokynula jsem mu.
Neklidně se ošil.
„A co to auto?“
Začala jsem ztrácet nervy. „Dělej!“
Sehnula sem se, čapla ho za paže a posadila ho před sebe do sedla.
„Je to bezpečné?“ zaskučel.
Usmála jsem se. Poprvé jsem viděla ustrašeného upíra. Všichni byli arogantní, krvelační a toužili po moci.
Nedokázali žít s přírodou a časem po boku, jako my.
„Naprosto,“ vykřikla jsem a Sam na můj povel vzlétla jako neřízená střela vzhůru.
Vítr mi svištěl kolem hlavy a já se smála vzrušením, které mě vždy zachvátilo, když jsem letěla. Sam se pod mýma nohama vzdouvaly boky a svaly se jí vlnily, jak mávala křídly.
Slyšela jsem upírův vyděšený řev, smála jsem se i tomu.
Aren letěl těsně nad stromy po mém boku a ani ne za pár vteřin jsme dorazili na místo určení.
Edward rychle seskočil a vypadal, že bude zvracet.
Popleskala jsem Sam po krku, dala jí kousek uzeného masa a seskočila jsem. Aren ke mně přispěchal.
„Co máš v plánu, Izis? Vůbec se mi to nelíbí.“
Usmála jsem se. Jak dobře mě můj bratr znal…
„Neboj, Arene. Tebe pošlu domů. Nemůžeš být vždy po mém boku. Pokud zemřu já, nemusíš i ty…“
Umanutě zavrtěl hlavou. „Ani náhodou, zůstanu s tebou, ať se stane cokoliv.“
Jak milý byl. A jak zranitelný…
Zlatooký upír někam zmizel a já vytáhla ze sedlové brašny svůj meč.
Tohle se mi přestalo líbit. Nepadli jsme do léčky?
Z domu vyšlo sedm upírů, mezi nimi i ten bronzovlasý, co jsem ho chtěla zabít.
Všichni byli stejní, stejně elegantní, stejně zlatoocí, stejně nebezpeční.
U černovlasé elfky jsem vycítila mocný talent, který sahal až za hranice mého chápání.
Sam se přesunula k mému boku, aby mě mohla chránit.
Blonďatý upír ke mně natáhl ruce v přátelském gestu. Nepřijala jsem ji. Místo toho jsem se dotkla ukazováčkem a prostředníčkem rtu a pak čela, v elfském pozdravu.
Upír se usmál. Vypadal tak nesobecky, soucitně… Najednou se mi nechtělo tuto rodinu zabít, jak jsem to měla v plánu. Třeba chtějí jen klid a pohodu, ne pomstu a válku jako já.
„Já jsem Carlisle, vůdce, to je Esme, Jasper a Alice, Emmett a Rose a Edward, moje rodina.“
„Izis, princezna zbytku elfského lidu a budoucí královna. To je Sam, má dračice,“ kývla jsem na draka sedícího vedle mě. „A to je Aren, můj bratr a jeho drak, Birn.
Aren se taky dotkl rtu a čela. Pak se na mě dlouze zadíval.
Povzdechla jsem si a odložila zbraně do sedlových brašen. Napadlo mě, jak porazit Ara. Bude to těžké a možná přitom někdo zahyne, ale mně to bude jedno.
Napjetí upírů se dalo krájet, když jsem se k nim přiblížila. Aren vytáhl dýku z pochvy. Varovala jsem ho pohledem.
„Vy chcete žít,“ pronesla jsem klidně, nebyla to otázka.
Ten bronzovlasý upír, Edward se zavrtěl.
„Ano, to chceme. Ale ty za to asi budeš něco chtít, nebo ne?“ zeptal se váhavě Carlisle.
Usmála jsem se na něj.
„Uděláme kompromis.“
„A jaký?“
„Vy chcete žít, já chci pomstu. Pomůžete mi zabít Volturiovy a já vás nechám jít…“
„A jak to podle tebe máme udělat? Je jich 40, nás je sedm, s tebou osm… Nemáme jedinou šanci.“
„Porazíme je mrknutím oka. Nejsme sami. Mám draka a schopnosti, o kterých si vy můžete nechat jen zdát. Nebudu vás ani potřebovat v boji. Budete jen loutky, které sem přivedou celou gardu, velkou trojici i s manželkami…“
„A jak to máme podle tebe udělat?“ zeptal se podrážděně Edward.
Sladce jsem se na něj usmála.
„Jednoduše, rozhlásíte, že jsem se k vám přidala…“
Aren na mě vytřeštil oči a upíři zapomněli dýchat v čirém zděšení.
První se vzpamatovala elfka.
„Vyjde to…“ zamrkala překvapeně.
Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Destiny and revenge 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!