Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny and revenge 10. kapitola

25.05.2011 (09:00) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1791×

Malá Esme odstoupila dozadu, aby byla až v druhé linii, ale přesto se zapojovala do bitvy. Trhala na kusy ty, kteří už se nemohli bránit a házela je na oheň, aby se už nemohli poskládat dohromady.

Kolem mě se utvořil kruh a upíři na mě útočili zboku a zezadu, ale nikdy mě nezasáhli. Na to jsem byla příliš dobrá v boji s mečem a dostatečně mrštná.

Jak jsem slíbila, nepoužila jsem žádný ze svých darů, bojovala jsem jen svou silou a srdce mi bilo o závod.

Soustředila jsem se jen na rytmus boje a na kroky, nic jiného jsem nevnímala. Kolem byli prostě upíři a já je měla zabít. Všechny…

Sekala jsem do všeho a viděla rudě, bojovníci kolem mě padali bezhlaví nebo přepůlení, občas srostli dohromady a znovu se na mě vrhli, ale nikdy se jim nepodařilo mě zranit.

„Dost, mí drazí!“ zakřičel čísi hlas vysoko nad bitevní vřavou.

Zbytek gardy ustoupil. Byli otřeseni ztrátou, kterou jsme jim zasadili.

Rozhlédla jsem se po Cullenech.

Carlisle měl vykloubené rameno a Edward byl malinko pochroumaný, jinak se ale nikomu nic nestalo.

Všichni upírali pohled na mě. Na divošku, cenící zuby a dožadující se pomsty.

„Isabello,“ začal Aro.

„Jsem Izis!“ vyštěkla jsem vzdorně.

„Isabello, pojď s námi, máš poslední šanci…“ zasyčel Aro.

„Kdo přišel o bojovníky, Aro? Vážně si myslíš, že vaše trojice a 15-ti členná garda přemůže naši rodinu? Smiř se s tím, Aro. Nikdy nebudu tvá. Zůstanu s nimi.“

„Nikdy se nesmířím s tím, že jsi jejich! Ty patříš mě! To já tě stvořil!“ Kdyby mohl, zrudnul by Aro vzteky.

„Ano, stvořil…“ zamumlala jsem. Můj hlas byl sametový, jako bych mluvila s milencem. A o to strašidelnější.

„Má drahá, vrať se domů… Postaráme se o tebe i o tvůj rod…“

„Myslíš, že o to stojím?“

„Ve Volteře je tvůj domov. Poznala bys to, kdybys neutekla.“

„V tom případě ti dlužím dar…“ zašeptala jsem a v mžiku stála naproti němu, v ruce nůž.

„Zemřeš jako první…“ usmála jsem se na něj a napřáhla nůž k úderu.

Aro se skrčil a němě na mě zíral.

„To je za matku!“ zasyčela jsem a napřáhla ruku, připravena zasadit mu ránu do srdce.

„To nesmíš!“ ozvalo se za mnou.

Překvapeně jsem se otočila na Edwarda, který to vyslovil. Zůstala jsem němě stát, přikovaná na místě.

„Proč ne?“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Protože… Bez nich by upíři zešíleli. Oni mezi námi sjednávají pořádek… I když trochu drsným způsobem. Bez nich by svět ovládl chaos a násilí…“ pokoušel se mi vysvětlit.

Pomalu jsem spustila ruku s nožem k tělu a odstoupila od Ara. Očividně si oddechl.

„Je tvé přání, abych je nechala jít?“ zeptala jsem se, najednou naprosto klidná.

Zastrčila jsem nůž za opasek a poupravila si zaprášené šaty.

„Ano, je to mé přání…“ zašeptal tiše Edward a snažil se zachytit můj pohled. Nedovolila jsem mu to.

„A je ti jasné, že budu chtít něco na oplátku?“ zeptala jsem se.

„A co?“

„To ti neřeknu. Pořád to chceš?“

Povzdechl si a přikývnul.

„Ano, chci…“

„Pak tedy tvé přání vyslyším…“

Otočila jsem se a zadívala se na gardu. Použila jsem jeden ze svých darů a naplno ovládla jejich mysli.

„Zapomeňte, že elfové existují, nikdy žádní nebyli, ani draci a jiné bájné historky. Jsou jen vlkodlaci a upíři… V gardě bylo vždy jen 15 členů a nikdy jich nebylo víc. Teď odejděte a nikdy se nevracejte, zapomeňte, že Cullenovi jakkoliv zhřešili. Sbohem, už se nikdy neuvidíme…“

Hypnóza zapůsobila na všechny, manželky, královská trojice i garda se otočili a odcházeli pryč jako v mrákotách. Brzy nebudou vědět, co tu dělali a vrátí se domů…

Otočila jsem se ke Cullenovým. Zírali na odcházející gardu s doširoka otevřenýma očima.

„To bylo… Úžasný…“ zamumlal Carlisle.

„Ještě jsem neviděl, že by někdo dokázal ovládat davovou psychózu…“ zamumlal Jasper.

„A teď vy…“ zamumlala jsem a upřela na ně pohrdavý pohled.

„Co my?“ zeptali se zmateně.

„Alice, pojď sem!“ přikázala jsem a ona se oddělila od Jaspera a přešla ke mně.

„Vybrali jste si život královských. Nemůžu riskovat, že se někdy rozpomenou, že existujeme… Takže teď vy…“

Pevně jsem chytila Alici, když se mě chtěla vytrhnout a ovládla mysli Cullenů.

Jejich výrazy se pomalu vyprazdňovaly, jak je zaplavovala moje vůle.

„Nikdy jsem se tu neobjevila, nepotkali jste mě, neznáte elfy, draky, ani Přízrak. Nikdy jste ani neměli 7 členů. Jaspere, Alice nikdy nebyla tvou družkou… Nepotkali jste se… Žijete v tomhle městě už příliš dlouho a musíte se odstěhovat…“

Otočila jsem se od nich a pohlédla na Alice. Vzlykala naprázdno a hledala slzy. Já brečet mohla a vadilo mi to…

Ovládla jsem její mysl a pohladila ji po tváři.

„Nikdy jsi Jaspera nevídala, nepotkali jste se, od své přeměny žiješ s námi… A svým drakem.“

Alice se vyprázdnil pohled a naprázdno klopýtla kupředu. Cullenovi zamířili do domu, jako by nás neviděli. Dotáhla jsem Alice k jejímu drakovi, vysadila ji na něj a ona se naslepo chytila uzdečky. Drak vyletěl k obloze.

Naskočila jsem na Sam a následovala jsem ji. Věnovala jsem místu pod sebou poslední pohled a vyrazila za svou rodinou a novým životem.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny and revenge 10. kapitola: