Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny and revenge 1. kapitola

14.07.2010 (15:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2815×

O 20 let později

Přesně před dvěma týdny se mi podařilo utéct z Arových spárů. Plán na útěk jsem měla už při matčině smrti, ale až teď se mi povedlo ho uskutečnit.

Vlastně to bylo plus pro mě, neboť jsem lépe poznala Ara a jeho myšlení, jeho moc.

S pomocí Sambrial, mé dračice, jsem vyklouzla oknem ze svých komnat rovnou do jejího sedla na hřbetě. Při útěku mi pomáhal i můj bratr - Aren.

Pronásledovali nás tři z Arovy gardy - Lechandro, Adam a Carl.

Do jednoho byli zabiti další den, po mém útěku. Našla jsem zbraň, která lehce pronikla upíří kůží, dračí šupiny.

Bylo lehké je nejprve dobodat a prostřílet šípy a krátkými noži, a pak je roztrhat na kusy a spálit.

Rozhodla jsem se rychle a bez předsudků. Vyhubím všechny upíry do jednoho. A pak si vychutnám Ara, nechráněného, bez svých miláčků… Pak půjdu za ostatními do pekla.

S Arenem jsme doletěli na dracích až na Aljašku, za zbývajícími elfy našeho kmene. Poslední z nás na světě. Bylo nás třicet, 5 velkých rodin, kteří mohli zachránit naši rasu před záhubou.

Začala jsem cestovat a vyhledávat upíry. Zabíjela jsem je čistě z pomsty. Mé vlasy byly čím dál tím víc černější a elfové se mě začali stranit. Až na bratra, ten mě všude doprovázel.

Vlastně díky němu jsem měla jediný zlatý pramen, ukrytý pod spoustou těch černých.

A tady to taky začalo. Byli jsme v lesích na Aljašce, poblíž města Anchorage. Byla hluboká noc a přes kopec se nacházela malá vesnička. Po zdejší silnici už dlouho nic neprojelo, byla popukaná a zarostlá mechem, proto jsem se zrovna tady rozhodla dát si odpočinek.

Sam neklidně pofrkávala. Jemně jsem ji popleskala na krku a seskočila z ní. Její bystré oči sledovaly každý můj pohyb, byla připravena mě chránit vlastním životem.

Bratr se objevil po mém boku.

„Arene, chci letět dál na jih. Myslím, že tady už žádní upíři nejsou. Slyšela jsem, že se v Amazonii skrývá hodně nomádů. Půjdu tam. Ty zůstaneš zde a budeš hlídat náš národ.“

„Ale, Izis, já chci…“

„Ticho, jak jsem řekla Arene, to byl rozkaz. Nebudeme o tom diskutovat.“

Zavrčel a praštil lukem o své koleno. Dřevo prasklo pod náporem tlaku. Jeho kočičí obličej se proměnil v masku smutku a zoufalství.

„Nemůžu tě ztratit, lepší, když zemřu já, než vy…“

„Ne, sestro, já vím, jak moc nás miluješ. Ale anděl pomsty musí obrátit válku v náš prospěch.“

Anděl pomsty… Tak mi poslední dobou všichni říkali. A dalo se říct, že je to pravda…

Aren se usmál, prohrábl mi rukou vlasy a vytáhl ten zlatý pramínek. Vytáhl nůž a kousek mi ho odřízl.

„Na důkaz, že máš srdce… Bude uložen v naší knihovně…“ Políbil ho a dal si ho do kapsy.

Chtěla jsem ho obejmout, když se stalo nečekané. Dole na cestě jsem uslyšela auto. A mířilo k nám. Hodně rychle.

Zpoza zatáčky nás osvítily reflektory. Ve vteřině jsme byli schovaní za svými draky, každý na druhé straně silnice. Draci se proměnili v nehybné sochy a splynuli barvami s okolím jako chameleoni.

Lidské oko by si nemohlo všimnout, že tam ještě před chvílí někdo stál. Ale tohle auto ihned začalo brzdit a zastavilo přímo mezi námi.

Dveře řidiče se otevřely a z nich vystoupil štíhlý, vysoký muž s rezavými vlasy.

Napjala jsem tětivu.

Muž se začal rozhlížet a větřit. Taky jsem zavětřila a zjistila, co je zač.

Zachytila jsem pohled bratrova draka. Mrkl a sklonil hlavu níž. Přesto měl doposud dokonalé krytí. Upír si ničeho nevšiml.

Aren začal být netrpělivý, přešlápl z nohy na nohu a ozvalo se křupnutí větvičky.

Muž se nahrbil a udělal krok vpřed.

Moje reakce byla okamžitá. Vyskočila jsem zpoza Sam a namířila na něj šíp.

„Už ani hnout!“ zasyčela jsem na něj.

Okamžitě se otočil, oči vytřeštěné.

Zmátly mě jeho oči, karamelově zlaté, jako dřív bývaly moje vlasy. Normální upíři, jako třeba já, měli oči červené, jako důkaz toho, čím se živili. Nesnášela jsem ten způsob obživy.

„Ty jsi upírka?“ zeptal se váhavě.

Pak pohlédl na mou zbraň a rozesmál se.

„Doufal jsem, že snad použiješ alespoň pistoli, bylo by to zábavnější, ale klacky?“ vysmíval se.

Se mnou to ale ani nehlo.

„Pistole se nedají plnit dračími šupinami, proto používám šípy. A mýlíš se, nejsem upír.“

„Draci neexistují, a když nejsi upír, tak co jsi?“

„Tohle jsou dračí šípy…“

A vystřelila jsem mu jeden na rameno. Šíp trefil přesně svůj cíl. Prořízl upírovi biceps a pak se zabodl do kmene stromu za ním.

„Mým osudem je pomsta. Jsem anděl pomsty, jak mi říká můj národ…“

Zděšeně sledoval svou ruku, která mu začala pomalu a bolestivě srůstat. Spadl na kolena a chytil se za ruku.

„A co je tvůj národ?“ zeptal se sykavě.

Došla jsem k němu, vytáhla nůž z pochvy a přiložila mu ho ke krku.

„Můj národ jsou elfové, které tvůj národ hubí. Aro ze mě udělal monstrum, napůl upíra, napůl elfa, tluče mi srdce, copak ho neslyšíš? A taky mi zabil rodiče a mladší sestru, pronásleduje nás a zabíjí, ale teď už mu to neprojde. Jsem tu já a já ho zabiju, všechny vás vyhubím, do jednoho.“

Vysmekl se mi z rukou a za chvíli už měl v šachu on mě, ale to ještě nevěděl o mých schopnostech a pomocnících. Z obou stran se na něj vyřítili draci, ale já je mávnutím zastavila, blíž došel jen Aren s vytaženým nožem.

„Jdi pryč, Arene!“ přikázala jsem mu, ale on zavrtěl hlavou.

„Tak aspoň stůj na místě, do pěti vteřin je pryč,“ vzdechla jsem a roztáhla kolem sebe svůj fyzický štít.

Upír se ode mě neochotně začal vzdalovat, upustil nůž na zem. Na to jsem čekala. Skočila jsem po něm a brzy na něm ležela, připravená mu utrhnout hlavu.

„Počkej,“ požádal mě.

„Copak, poslední přání?“ zasmála jsem se. „Ráda si ho vyslechnu.“

„Aro je i můj nepřítel a nejsem jediný. Chce zabít mou rodinu, kvůli tomu, že jsme jiní…“

To mě překvapilo. Aro že hubí svou vlastní rasu? Ten mladíček mě zaujal.

Pustila jsem ho a stoupla si po boku Arena a draků.

Sam se mi čenichem otřela o rameno.

„To jsou draci?“ zeptal se, když se napůl vzpamatoval.

„Ano, žijí s námi. My chráníme je a oni nás. Ale teď mi pověz, co jsi zač, a proč tě Aro chce zabít. A kdo jsou ti ostatní?“

-------------------------------------------------------------------------------------------

Minule se tu moc komentářů neobjevilo, a tak nevím, jestli se vám má povídka nelíbí, a proto mám skončit, nebo se vám prostě nechce psát. Proto vás prosím aspoň o smajlíka, abych věděla, že to vůbec někdo čte…

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny and revenge 1. kapitola: