Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník osudu - díl. 3

20.05.2010 (14:45) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 906×

3. kapitola

Probudila jsem se v nějaké místnosti. Byla veliká, světlá a podle toho, že zářivka s tichým bzučením svítila, musela být venku tma. Nejdříve jsem byla zmatená. Místnost se zdála být uklizená, ale já viděla každé mini smítečko prachu a neuvěřitelně mě to rozptylovalo. Pak jsem si uvědomila, co říkal Edward o tom jedu a o jeho účinkách. Zkusila jsem pohnout nohama a ono to šlo! Měla jsem radost, ale náhle se přihlásila jakási potřeba. Měla jsem nesnesitelnou žízeň. Posadila jsem se, a i když jsem to v plánu neměla, bylo to tak neuvěřitelně rychlé… Nebýt toho skvělého zraku, určitě by se mi všechno rozmazalo. Všimla jsem si, že v místnosti stojí Edward s nějakou cizí ženou. Před nimi stál přikrčený Jasper. Nechápala jsem to, tak jsem opatrně vstala. Byl to vzrušující pocit, zase stát na vlastních nohách.

„Nicol…, asi máš nepředstavitelnou žízeň, ale musíš to ještě chvíli vydržet.“ Sakra! pomyslela jsem si. Už jsem na to téměř zapomněla a on mi to zase vtluče do hlavy. Zasyčela jsem. Ani nevím, proč, ale zkrátka to ze mě vylítlo. Jasper se ještě víc nakrčil.

„Promiň, to samo,“ omluvila jsem se, protože se ostatní zdáli být víc v pozoru. Ta neznámá dívka se zašklebila, trochu se pousmála a špitla Edwardovi:

„Vidíš, jako já… Myslím, že bude jako já“

„Cože?“ zeptala jsem se a vzápětí se přikrčila, protože mě vylekal ten hlas. Takový zvonivý, zvláštní, ale přesto nádherný. Jenomže nebyl můj.

„Neboj, na to si zvykneš,“ uklidňovala mě ta dívka. „Zvykneš si i na tvůj nový vzhled a oči…“ Vzhled? Já vypadám jinak? A co mám s očima?

„Bells!“ okřiknul ji jemně Edward. Aha, to je ta Bella.

„No co, stejnak se jednou uvidí, je dobré vědět to a upozornit jí předem.“ Co? Nechápala jsem to.

„Chceš se na sebe podívat, Nicol?“ zeptala se Bella. Přikývla jsem.

„Jo, chci, ale jenom v případě, když tady přestane strašit tenhle ten!“ Střelila jsem pohledem po Jasperovi. Znova jsem zasyčela, ale tak, že poznali, že to myslím ze srandy. Ten se nejdřív napřímil a dlouze se mi zadíval do očí. Ty dva se mezitím začali smát.

„Vidíš? Říkám, že bude jako já…,“ smála se Bella. Mezitím, se otevřely dveře a vešla tam Alice. V ruce držela obrovské cosi zabalené v hadrové plachtě. To cosi, bylo dvakrát větší, než ona, ale když už vím, že je to upírka s neuvěřitelnou silou, nějak mě to nepřekvapilo.

„Co je to?“ zeptala jsem se tušíc, že je to zrcadlo.

„Zrcadlo!“ vypískla Alice a postavila ho přede mě. Postavila jsem se před něj a čekala, až sundá tu plachtu. První dojem byl… Ani jsem nevěřila, že to jsem já. Ta osoba v zrcadle byla přenádherná. Možná krásnější, než Rose i Bella, která, jak jsem asi před třemi minutami zjistila, hodně konkurovala té blondýně. Trochu mě zarazily ty oči. Byly krvavě rudé a možná ještě víc.

„Neboj, po několika prvních lovech se to zlepší…,“ začal mě uklidňovat Jasper, který asi vycítil změnu v mojí náladě. Nedalo mi to a zase jsem si musela zasyčet. Proč mi to ten vůl zase připomíná? Zase mě to začalo pálit.

„Jaspere…, tohle jsi mi dělal taky. To nevíš, že už na to nejspíš zapomněla a ty jí to zase dáš na talíři…“ Vděčně jsem se podívala na Bellu.

„No, myslím, že bychom stejnak mohli jít. Nemyslíš, Nicol? Pořádně si zaběhat?“ začal mě vábit Edward.

„No, ale já nevím jak…“

„Neboj, instinkt tě povede“

„Aha… No, dobrá,“ usmála jsem se a následovala Edwarda s Bellou dolů ze schodů“

První lov

Nejdříve jsme obešli dům a vydali se směrem do hlubokého lesa. Nepřestávalo mě fascinovat všechno, co se dělo. Jak nepředstavitelnou rychlostí dokážu běžet, jak mi můj nový zrak umožňuje vidět všechno do těch nejmenších detailů i v plné rychlosti, i to, jak všechno slyším a cítím… Několikrát mi Edward musel připomínat, že jsme na lovu a ne na procházce. Pak to začalo. Soustředila jsem se a přibližně tři kilometry od místa, kde jsme byli, jsem ucítila pach nějakých zvířat. Bella říkala, že to jsou jeleni. Soustředila jsem se, a vydala se směrem k nim. Jenomže se stalo něco nečekaného. Byla jsem sotva dvacet metrů od mé kořisti, když v tom se ozval ještě jiný pach. Mnohem vábivější a sladší a chutnější… Okamžitě jsem změnila směr a vydala se po stopě. Nepřemýšlela jsem nad tím a prostě po něm skočila. Když byl tak na půl vysátý, teprve jsem si uvědomila, co to dělám. Vždyť je to člověk proboha! Chtěla jsem přestat, ale nešlo to. Chtěla jsem ho zachránit, ale nešlo to. V tom jsem ale ucítila další závan, dalšího člověka. Tohohle jsem tam nechala nedovysátého a bezmyšlenkovitě se vrhla na toho druhého. Ten byl vysátý podstatně rychleji. Nevím proč, už jsem se dokázala víc soustředit a dokázala jsem už nepustit se do toho prvního. Raději jsem odběhla.

„Edwarde! Edwarde! Pomož mu!“

„Nicol! Kde jsi byla? Co se stalo?“

„On tam! Prosím, pomož mu!“ Několik sekund jsme se ještě dohadovali, než konečně pochopil, co se stalo. Co nejrychleji běžel k tomu místu a pokusil se ho zachránit. Prý už ale nic nezmohl. Říkal, že jsem ho zachránila já tím, že jsem ho nevysála úplně. Má prý dost dobou šanci na přežití, nebo spíš na přeměnu v upíra.

Několik dalších hodin jsem nepřítomně stála u něj. Nevím proč, ale něco mě na něm upoutalo. I přes zakrvácený obličej na něm bylo cosi okouzlujícího a já za něj cítila odpovědnost. Nedokázala jsem si vůbec představit, jak moc jsem mu tím musela ublížit. Nemyslím fyzicky, tedy, i když to taky, ale psychicky. Nejspíš si udělal jenom tak výlet do přírody s kamarádem a nakonec to skončilo krvavou scénou. Bylo mi ho nesmírně líto. Jeho i toho kamaráda, se kterým jsem už nemohla nic dělat. Vlastně tomuhle chudáčkovi, který se tu teď přede mnou svíjel v bolestech, zachránil krk. Teda, ne tak úplně. Stála jsem tam a uslyšela lehké kroky, jak se přibližují mým směrem.

„Nicol, tak už se tím netrap. To se už stalo každému z nás a ty ses navíc i dokázala ovládnout. Je nás hodně málo, kteří se dokážou ovládnout natolik, aby někoho nezabili. Navíc k tomu na prvním lovu… To jsi rarita,“ chválila mě Bella, ale i když mě to celkem uklidnilo, nejspíš nevěděla, jak mi Edward vyprávěl, co dokázala ona.

„Vážně jsem tak dobrá? A co ty?“ Otočila jsem se k ní čelem.

„Jo, já to taky dokázala, ale jenom proto, že mě zastavila láska k Edwardovi.“ Pousmála se a hodila zamilovaný pohled směrem k Edwardovi, který se poflakoval kolem.

„Jak dlouho jsi vlastně upír, Bello?“ Nedalo mi to a zkrátka se musela zeptat.

„Teď to je přesně půl roku po Charlieho smrti, takže už to je přesně sedm let, sedm měsíců a dva týdny,“ vypálila odpověď bez přemýšlení. Já na ni jenom zírala s otevřenou pusou.

„Neboj, nejsem blázen, který to počítá,“ usmála se. „Jenom mám zkrátka dobrou paměť, ostatně jako všichni upíři. Jak dlouho to je, si pamatuje i Carlisle a to je mezi námi už pěknou řádku století…,“ usmála se znova a chlácholivě mě pohladila po vlasech.

„Ale teď by ses neměla zabývat tímhle!“ zvolala o trochu vyšším hlasem.

„Proč?“

„Jsi asi tak čtyři hodiny stará a konečně můžeš chodit! Měla by sis pořádně užít! Běž! Běž si pořádně zaběhat,“ vybídla mě a souhlasila, že půjde se mnou. Ona sama si už taky nebyla pořádně provětrat nohy několik měsíců, svěřila se mi.

„Přineste mi nějakýho, pěknýho hrocha do sbírky!“ zařechtal se Emmett a já se na něho podívala, jakoby to byl největší hlupák pod sluncem. Vždyť hroši jsou v Africe.

„Emme, mám dojem, že si tam budeš muset zaběhnout sám,“ vracela mu to Bella. „My dneska do Egypta asi nepoběžíme, chtěli bychom se vrátit tak za dvě, za tři hodinky a tam by nám to zabralo minimálně dvě hodiny. Takže bychom to nestihly do setmění,“ dobírala si ho a on nakonec odešel stejně rychle, jako přišel. Moc jsem tu jejich konverzaci nepochopila, ale Bella mě ujistila, že za nějaký čas ten Emmův humor pochopím a už mi to nebude připadat jako taková blbost.

„O tom silně pochybuju,“ zazubila jsem se a rozběhla se za ní.

Běh mi opravdu pomáhal. Úžasně mě to uvolňovalo a osvěžovalo, připadala jsem si, jako ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Nakonec jsme se nehnuly za hranice spojených států, ale stejnak to bylo to nejrychlejší cestování, jaké kdy někdo zažil. Během výletu mi Bella prozradila dalších spoustu věcí a mezi nimi se také dost často zmiňovala o Volturiových. Překvapilo mě to, protože jsem si vždycky myslela, že pokud by nějakým zázrakem upíři existovali, rozhodně by neměli mít něco, jako královskou rodinu. Stejně tak mě překvapila zmínka o pravidlech.

„Upíři mají taky pravidla?“ podivila jsem se a Bella se jenom usmívala.

„Ano, ale není jich mnoho. Vlastně jen jeden je pravidelně vynucován,“ vysvětlovala mi to, ale náhle se její výraz prolomil do úsměvu.

„Co je na tom vtipnýho?“ zajímala jsem se.

„Vlastně nic, jenom to, že přesně stejnými slovy i větami mi to před osmy lety vysvětloval Edward.“ Zakroutila ještě hlavou a dovysvětlila mi svět upířích pravidel.

Když jsme se vrátily, v lese, na místě, kde jsme před tím všechny opustily, teď už nikdo nebyl. Jediné, co tu nehodu připomínalo, byla teď už jen slabá vůně krve ve směsi s několika upíry. Otřásla jsem se při té vzpomínce a raději odběhla pryč. Když jsme se vrátily do domu, všechno se zdálo být normální. Líbilo se mi, jak mě mezi sebe přijali. Jakobych tam byla odjakživa. Emmett s Rosalie nejspíš byli někde spolu, protože v domě po nich nebylo ani památky. Carlisle byl s Edwardem v patře a myslím, že diskutovali o tom muži. Alice seděla na schodech, a jakmile mě zaregistrovala, vrhla se ke mně, a jediné, co ji zajímalo, byly mé roztrhané šaty, které byly vlastně ještě z mého starého života. Odvlekla mě do jejího pokoje a tam mi pečlivě, dobrých třicet minut vybírala spodní prádlo. Připadalo mi divné, že bych měla nosit její oblečení, ale ona předpověděla mou starost, takže mě ujistila, že toho má ještě spousty a spousty, které nikdy neměla a nejspíš ani nikdy nebude mít na sobě.

„Proč sis to teda koupila?“ vyzvídala jsem, abych zaplnila ticho, které naplňovalo celý pokoj.

„Nevím,“ přiznala se. „Asi se mi to prostě líbilo,“ odpověděla bezmyšlenkovitě a ze zásuvky vítězoslavně vytáhla to, co hledala. Nejdřív ještě odstřihla cedulky a potom mi nechala chvíli na převlečení. Málem mi vypadly oči z důlků, když jsem pohledem zavadila o cenovku. Usoudila jsem, že teď na to mám, tak proč bych nenosila to nejdražší spodní prádlo na světě. Potom mi ještě vybrala dlouhé, černé kalhoty. Pevně mi obepínaly nohy a to se mi velice zamlouvalo, vzhledem k tomu, že ještě včera bych se do nich nenasoukala, a teď jsem v nich mohla oběhnout klidně celou Ameriku. Ke kalhotám mi Alice vybrala nádherný, jak jinak než pěkně drahý svetr s krátkým rukávem fialové barvy. Asi jsem divná, ale i když jsem se už v zrcadle viděla, musím říct, že teď jsem se znova trochu lekla. Jakoby na mě koukala jiná osoba. Možná, že krásná, ale jiná.

„Nicol?“ zavolala Bella. „Nechtěla by ses jít podívat za Edwardem?“ zeptala se a ve mně se probudil zvláštní pocit. Jako bych byla nervózní. Nakonec jsem ale sešla dolů a za přítomnosti Jaspera a Emmetta, který už přišel, nechala odvést do sklepa. Oba dva stáli těsně u mě, kdybych se náhodou neovládla. Bella si myslela, že mi to poleze na nervy, ale já vlastně byla i ráda, protože jsem s jistotou nevěděla, zda se ovládnout skutečně dokážu. On tam jenom tak bezmocně ležel chvíli, co chvíli se začal zmítat v bolestech. Nezáviděla jsem mu to. Sama jsem to prožila ještě před několika hodinami. Stála jsem tak u něho a začala na mě doléhat vina. Dávala jsem si vinu za to, že jsem mu zabila kamaráda a taky za to, že i když jsem ho tak napůl zachránila, nikdy se už neshledá se svojí rodinou… To mi myšlenky odvedlo k té mojí rodně. Jak se asi musí cítit Jenna? V tu chvíli mi jí začalo být neskutečně líto a měla jsem sto chutí se za ní rozběhnout. Nevěděla jsem, co bych jí říkala, ale alespoň jsem ji chtěla vidět. Rozhodla jsem se, že až bude jistější, že se dokážu ovládnout, půjdu se na ni podívat. Jak se jí vede a tak… Potom jsem ještě myslela na Monnie, mojí nejlepší kamarádku, která mě vždycky podržela… Když v tom mi někdo položil ruku na rameno. Příšerně jsem se lekla, takže jsem se během desetiny vteřiny postavila a mé tělo se nakrčilo do útočné pozice. K tomu všemu se mi začalo z hrdla drát hlasité vrčení. Nedokázala jsem to ovlivnit, ale jakmile mi to tělo jenom trochu dovolilo, okamžitě jsem se zhroutila na podlahu a ruce jsem si omotala okolo kolen.

„Co to bylo?“ ptala jsem se sama sebe a všimla si tří vystrašených tváří, které na mě upínaly zrak. Taky jsem si všimla, že jsou všichni, kromě Belly a Edwarda, taky v útočné pozici.

„Promiňte mi to, ale to samo, já… já se lekla a…," omlouvala jsem se a přitom cítila nesnesitelnou úzkost. Ta se ale najednou začala až moc rychle vytrácet a místo toho jsem začala pociťovat radost a uvolněnou atmosféru. Docvaklo mi, že to má na svědomí Jasper, tak jsem znova zasyčela. Zase neúmyslně.

„Ježíš…, promiňte, já za to fakt nemůžu.“

„To je v pořádku Nic, to je úplně normální, jenom se toho neboj a ono to za nějaký čas samo odezní,“ uklidňoval mě Edward s Bellou zároveň.

Samozřejmě, že jsem za to nemohla, ale i tak. Vždyť je to hrozný. Začala jsem na to myslet, když v tom se ozvalo hlasité zavytí.

„Co to je?“ zhrozila jsem se a automaticky se vydala po tom zvuku.

„Ne, nic!“ Chtěl mě zastavit Edward, ale já ho nevnímala. Vyběhla jsem ven a tam na mě čekalo nemilé překvapení. Stálo tam snad deset vlků nadměrné velikosti. Ten nejnižší byl o dobrých třicet čísel vyšší než, já a to nejsem žádnej drobek.

„Co jsou zač?“ zeptala jsem se, když v tom se můj pohled střetnul s jedním z těch vlků. Jeho pohled mi byl povědomý, jako bych toho dotyčného znala, ale ne jako vlka, jako člověka. Až neskutečně mi připomínal… Monnie! Ne, to ale není možný. Usoudila jsem a tázavě se otočila na ostatní členy mé nové rodiny.

Edward stál u jednoho z nich a něco mu říkal. Rozhlédla jsem se okolo sebe a vlci okolo nás udělali půl kruh, ze kterého nebylo šance úniku. Jedině ten vlk s pohledem Monnie, se zdál trochu mimo, jakoby ho něco bolelo. V očích měl neuvěřitelný smutek. Znova jsem se podívala na Edwarda a ten se zrovna podíval na mě a ukázal po mě rukou. Zaposlouchala jsem se a slyšela následující.

„Ano, ale ona za to nemůže, byla teprve pár hodin stará a navíc se dokázala natolik ovládnout, že jednoho z nich nezabila…“

„Ano, vím, že vás to nezajímá, ale souhlasili jsme, abyste se s námi dělili o území. Nejsem si tak docela jist, že jsme uzavírali nějakou dohodu vztahující se na tohle území, navíc nemáte nejmenší důvod být naštvaní. Jsme to, co jsme a na tom nic nezměníme!“ Teď dokonce zvýšil hlas. Moc jsem to nepochopila, jenom to, že se nejspíš jedná o mě a ty ubohé lidi, které jsem připravila o život.

„Same! Mám takový dojem, že jste už udělali dost!“ zakřičel a potom jednohlasně se zbytkem rodiny zavrčel. Potom si ještě chvíli něco vyříkávali a vlci nakonec odešli. Zůstali tam dva. Za jedním se vydala Bella a začala si sním povídat.

„Jaku, dlouho jsem vás neviděla. Proč někdy s Ness nepřijedete navštívit ubohou starou matku?“ zašklebila se, a protože jsem to nechápala, začala jsem se věnovat tomu poslednímu vlkovi. Ten se s upřeným pohledem díval na mě. Potom udělal několik kroků mým směrem a když se zastavil, krátce, ale přesto významně se mi zadíval do očí. Potom, zničeho nic odběhnul.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník osudu - díl. 3: