Nicol se sblížila s Edwardem i s jeho rodinou. Dozvídá se jejich tajemství a dokonce má možnost stát se jednou z nich. - Možná je to trochu uspěchané, ale vím, že když se začnu rozepisovat, nikdy povídku nedokončím, protože mě to přestane bavit.
19.05.2010 (17:30) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 980×
2. Kapitola
Po několika týdnech jsme se s Edwardem a jeho rodinou opravdu hodně sblížili. Zjistila jsem, že jeho sestry se jmenují Alice a Rosalie. Rose je ta blondýnka, která jak vidno, mě moc nemusela. Nevěděla jsem proč, vždyť jsem jí nikdy nic neudělala, ale Edward říkal, ať si z toho nic nedělám, že je zkrátka taková. Prý si jí nemám všímat. Já to taky dělám. Říkával mi.
Jasper je ten blonďák, který stále vypadal, jakoby ho něco bolelo a podle toho, co říkal Edward, tak zkrátka jenom vypadá. Ten druhý se jmenuje Emmett a je z nich nejstarší. S ním jsem se bavila jenom párkrát, ale podle všeho je to hrozně sympatický chlapík. Možná trochu moc dětinský, ale to se mi na něm líbilo. Říkala jsem Edwardovi o tom snu, který se mi zdál, ale on říkal, že jednou se každý sen vysvětlí, takže se v tom nemám hrabat. Poslechla jsem ho a ani to nebylo tak těžké, když jsem byla s ním. Pár posledních týdnů jsem prožila nádherně. Buď jsem byla s Edwardem nebo s Alicí, a když ne s nima, trávila jsem zbytek času s Monnie, která si mezi tím našla známost. Jmenoval se Seth. Přistěhoval se sem chvíli po příjezdu Cullenových – Edwardovy rodiny. Přistěhoval se sem se svými přáteli. Říkal, že tu jsou na vysoké, jenomže v okolí žádná nebyla. Nikdo to přesto neřešil. Seth, i všichni ostatní jeho kamarádi, kterých mimochodem bylo požehnaně… možná deset… byli Indiáni. Nebo spíš jejich moderní potomci. Všichni byli vysocí a urostlí a svalnatí a… No zkrátka jsem se nedivila, že už téměř každý z nich si našel holku. Jenže Monnie se změnila. Nevím proč, ale snad ze závisti? Pořád říkala, abych se už s Edwardem nestýkala. I když proč by záviděla, když měla Setha a já s Edwardem jsme byli jenom kamarádi. Nechápala jsem, proč mi Monnie zakazovala stýkat se s ním a když jsem to pověděla Edwardovi, on mi zase na oplátku kladl na srdce, že Setha zná a jenom ho nemá rád, takže by chtěl, aby se s ním nikdo nebavil… takhle jsem to alespoň pochopila.
Další věc, která mi vrtala hlavou, byla, že mi připadalo, že přede mnou všichni mí přátelé něco tají. Ještě horší na tom bylo, že se to nikdo ani moc nesnažil zamaskovat, jenom mi přesně neřekli, o co jde. Neustále jsem škemrala, aby mi to někdo, kdokoliv pověděl, ale jakoby, byly z kamene. Já se ale nevzdávala. Škemrala jsem a prosila a prosila, až jednoho dne…
„Dobře,“ vydechl Edward „Dobře, povím ti pravdu, ale prosím tě, dej mi ještě dneska čas…“
„Proč? Proč mi to nemůžeš zdůvodnit hned teď?“
„Protože bys mi nevěřila, chtěl bych ti… “ na chvíli se odmlčel a díval se do mých ztrápených očí.
„Sakra! Tak dobře, povím ti to teď, ale rovnou ti říkám, že mi nebudeš věřit.“ Jeho hlas nebyl naštvaný, spíše ztrápený a plný obav. Stejně jsem to ale chtěla vědět.
To, co se stalo potom… těžko se tomu věří… Vzal mě ven, odvedl mě do lesa a tam se znova ujišťoval, že to chci vědět. Samozřejmě jsem říkala, že ano. Máš, co si chtěla. Zašeptal, a políbil mě na čelo. Překvapilo mě, jak strašně je ledový, ale myslela jsem si, že je mu zkrátka zima. I mě byla. Potom si mě vyhoupnul na záda a nakázal mi hodně pevně se držet. Pak se stalo něco nepochopitelného. Během okamžiku jsme byli nahoře. Nechápala jsem to, vždyť tenhle kopec… Tenhle kopec za naším domem byl nejvyšší v dalekém okolí a on tam vyběhnul během deseti vteřin…
„Co… jak…“
„Pššt,“ zakryl mi pusu prstem. „Teď mluvím já.“ Jenom jsem němě přikývla.
„Co si myslíš o nadpřirozených bytostech?“ Pokrčila jsem rameny, ale bylo jasně vidět, že podle mě je to pěkná blbost.
„Tak já na ně věřím… věřím na vlkodlaky, na upíry… Víš, co se říká o upírech? Že jsou nezničitelní, nesmrtelní… mají ledovou, bílou, téměř průsvitnou kůži, jsou nesmírně rychlí, nikdy nejedí ani nepijou…“ odmlčel se a mě začal běhat mráz po zádech.
„Ne, to není možný…“ pokusila jsem přesvědčit sama sebe, ale šlo to těžko.
„Víš, Nicol, já jsem Upír“
„Já ti nevěřím… já...“
„Jak ti to mám dokázat?“ poněkud zvýšil hlas, ale poznala jsem, že kvůli nervozitě.
„Nevím já…“ Edward si začal svlékat košili a udělal několik kroků směrem do slunečních paprsků, které se tady, ve výšce místy proplétaly mezi stromy a zázračně dopadali na zem.
„Co…“ ztratila jsem řeč. Byl tak krásný… jeho kůže se třpytila, jako milióny diamantů, byl tak překrásný…“ Chtěla jsem ho obejmout, ale byla jsem celá ztuhlá… pokud je to upír… živý se…
„Nicol, pochopím, jestli mi to neuvěříš.“
„Ne, já ti věřím, já jenom, ty se… “
„Živíš krví?“ dokončil za mě Větu Edward a opatrně přikývl.
„Ale neboj se, já a moje rodina nejsme jako ostatní… žijeme pouze z krve zvířat…“ Byla jsem z toho všeho úplně unešená. Nevím, zda je to normální, ale já místo toho, abych se ho bála, fascinoval mě a chtěla jsem vědět víc. Několik dalších hodin jsme si povídali o upírech. Abych pravdu řekla, nikdy jsem se jich nebála, ale to jenom proto, že jsem na ně nevěřila. Teď jsem se jich nebála, protože i když jsou někteří zlí, mám Edwarda, který mi slíbil, že mě ochrání. Zjistila jsem spoustu zajímavých věcí. Například to, že upíři mají zvláštní schopnosti. Edward prý umí číst myšlenky… Začala jsem se hrozně červenat, když mi to řekl, ale on mě ujistil, že já a jeho přítelkyně jsme jediné dvě osoby na světě, kterým se nemůže do hlavy dostat. Ulevilo se mi. Potom mi řekl, že Alice umí předpovědět budoucnost a Jasper zvládne ovlivnit pocity a náladu. Za ten krátký čas jsem se toho dozvěděla tolik, až jsem se z toho zapomněla, zeptat se na pravý důvod toho, proč mi to řekl.
„Víš Nicol… Jak si mi vyprávěla ten sen… on to nebyl sen. Byla to skutečnost. Bylo mi tě líto, myslím toho, že zrovna ty, nadějná roztleskávačka, která má před sebou krásný život… skončila jako ochrnutá. Nechtěl jsem, abys takhle zůstala, tak jsem myslel, zda by ses nechtěla stát jednou z nás… náš jed tě opět postaví na nohy…“
„To bys pro mě udělal?“ Přikývl.
„Dobře… teď?“ On se usmál a zavrtěl hlavou.
„Ne, teď ne. Víš, ten proces trvá tři dny a minimálně půl roku potom nebudeš moci jít mezi lidi, aby ses ovládla, takže… myslel jsem, že třeba až dokončíš střední, nebo vysokou?“
„Ne… právě si mi dal šanci na nový život. Chci ji využít hned. Prosím“
„Hmm, dobře a nechceš se jít napřed ještě rozloučit s Jennou?“ Zavrtěla jsem hlavou, protože teď jsem měla odvahu a nevěděla jsem, zda ji budu mít, až se ráno probudím.
„Jsi si tím naprosto jistá?“ Znova jsem přikývla. Edward se ještě dlouho zdráhal, ale nakonec ke mně přistoupil, naposledy mi do ucha zašeptal, promiň a potom jsem ucítila už jenom bolest. Jakoby se vám do krku zařízlo tisíce žiletek. Nedokázala jsem křičet, ani se hnout, jenom si přála smrt.
Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Deník osudu - Část 2.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!