Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník královny přízraků - 2. Díl

28.01.2010 (16:45) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1784×

Deník královny přízraků - 2. Díl

Pohled Isabella Swanová:

písnička

Když jsem vtrhla do učebny, všichni již seděli na svých místech. Bylo mi nehorázně trapné opozdit se hned první den.

„Omlouvám se, ale…“ začala jsem s ospravedlňováním, jenže profesorka mě mávnutím ruky umlčela a pokynula, abych se posadila. Nejistě jsem se rozešla k lavicím. Volná byla naštěstí tři místa. Zrak mi padl hned na první lavici, kde seděla nějaká dívka. Sundala jsem si z ramen batoh a odsunula židli, což jsem zřejmě neměla. Dívka mě probodla vražedným pohledem a chvatně židli přisunula zpátky ke stolu. Vlastně jsem mohla podobné reakce očekávat, jsem tady něco jako vetřelec…

Hned za ní bylo volno vedle nějakého, ne příliš hezkého kluka, který se potutelně culil. Znechuceně jsem sjela pohledem jeho umaštěné, pestrobarevné vlasy a ihned zavrhla možnost, že bych si k němu někdy sedla. 

Konečně jsem spatřila ono poslední volné místo. Bylo naprosto ideální, tudíž co nejdál od tabule. Svalila jsem se unaveně na tvrdou židli a začala vytahovat z batohu knihy. Studenti se neustále otáčeli mým směrem a vrhali jím vyjevené pohledy. Když jsem však opatrně pohlédla vedle sebe, ani jsem se nestačila divit. Zatajil se mi dech ale přesto jsme se zmohla aspoň na pozdrav:

„Ahoj, Edwarde.“ Hlesla jsem nejistě. Byla jsem velice ráda, že už alespoň někoho znám. Přestože jsem se s ním seznámila sotva před chvílí, připadalo mi to, jako spousta let. Vlastně jsem se až divila, kde se ve mně vzala ta jistota…navazování nových přátelství a vztahů jsem nikdy neměla zrovna v lásce.

„Ahoj,“ odvětil mi s milým úsměvem. Měl tak nádherný hlas, až se mi z něj nejspíš zrychlil tep. Při tom všem nás probodávaly, ne zrovna milé, pohledy ze strany některých dívek.

„Slečno Swanová?“ vyzvala mě profesorka k tabuli. Poukázala mi na nějaký příklad, naštěstí to bylo opakování loňské látky, takže jsem si vzpomněla. Nerovnici o dvou neznámých jsem zvládla levou zadní, matematika mi vždycky šla. Pak jsem se sebejistě obrátila k profesorce.

„Správně, Isabello.“ Přitakala mi a já se mohla vrátit do lavice. Po zbytek hodiny jsem však výklad absolutně nevnímala. Byla jsem příliš zaujatá v pozorování Edwarda a v hlavě měla spíš nerovnice lásky, než ty matematické. Samozřejmě jsem se pokoušela, aby si mých letmých pohledů nepovšimnul, ale vždy jakmile jsem se otočila, udělal totéž. Byl perfektně vnímavý, což mě uvádělo do rozpaků. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat.

Konečně zazvonilo a já se mohla vytratit ze třídy. V rychlosti jsem nahrnula věci z lavice do batohu, přehodila si jej přes rameno a vyběhla ze dveří. Cítila jsem v zádech pár udivených pohledů, ale chtěla jsem být co nejdřív sama…

Kráčela jsem dlouhou chodbou a bezradně hledala Julii. Jenže jsem pořád obcházela dokola a nemohla najít cestu z toho zatraceného bludiště. Nakonec jsem přece jen odbočila někam jinam a oddechla si. Tmavá chodba sice nepůsobila ani za mák přívětivě, ale doufala jsem, že jdu správně.

Když jsem však zaslechla z konce chodby tlumený hovor, znejistěla jsem.

„Říkám ti, že ne!“  zazněl hrubý hlas.,,Od toho tady nejsi!“ Křičel a já se vyplašeně skryla za výklenek, aby mne nikdo nezpozoroval. Teď už mi nezbývalo nic, než vyslechnout hádku a udržet se v tajnosti, jelikož jsem nechtěla hned první den zapadnout do nějakých potíží. I když jsem se ani moc nemusela snažit, obvykle si mě smůla vyhledávala takřka sama.

Menší snědý chlapec se mu začal bránit: „Do toho ti nic není!“

Vysoký hromotluk okolo devatenácti se podivně pousmál a já zahlédla jen lesklý předmět v jeho ruce. Napřímil jím k hrdlu druhého chlapce. V tu chvíli ve mě byla jen malá dušička a musela jsem si ruce přitisknout blíže k ústům, abych nevykřikla.

„Budeš dělat, co ti řeknu?“ Zašeptal chlapci. ,,Nebo si vyber.“ Přitiskl ostří silněji k jeho tepně. Chlapec jen naprázdno polkl a přikývl. Na tváři bezcitného lotra se objevil vítězoslavný úsměv, pustil chlapce a vyběhl ven dveřmi na levém okraji chodby. 

Chlapec se sesunul podél stěny k zemi a nasucho vzlyknul. Zatímco si založil ruce okolo kolen a nehybně setrvával, zvedla jsem se pomalu z výklenku a zamířila si to jeho směrem. Když jsem byla několik metrů od něj, podlaha pod mýma nohama zavrzala. Chlapec ucuknul a vyplašeně zvednul zrak. Klekla jsem si mlčky k němu a nespouštěla z něj zrak. Byl stále tak vyděšený a bylo zřetelně vidět, jak se mu do zarudlých očí derou slzy.

Chtěla jsem ho trochu utěšit, zeptat se zda něco nepotřebuje, když…

„Tady jsi, Bello!“ ozvalo se ode dveří. Když jsem se otočila za tím zvukem, zjistila jsem, že to byla Julie. Přiskočila ke mě a začala hlasitě klít:

„No tak pojď, nezahazuj se tu s ním, stejně dostal co si zasloužil, navíc zrovna tady není bezpečno!“ A začala mě táhnout za ruku pryč. Vzdorovala jsem jí, ale veškeré snahy byly marné. Julie měla bohužel víc síly a snažila se mě mermomocí odtáhnout. Už jsem to nevydržela a vrazila jí facku do tváře. Julie mě pustila a třela si líc.

„Tak tohle jsi nemusela…“ začala mezi potlačovanými vzlyky naštvaně. „Nevíš vůbec nic!“

Nechala mě tam stát jako solný sloup a rozběhla se s pláčem pryč. Bylo mi líto jak jí, tak zároveň toho chlapce, ale rozběhla jsem se přece jen za Julií. Byla velice rychlá, ale na mě nestačila. Kroky se rozléhaly po chodbách, Juliiny černé lokny se vlnily ze strany na stranu a zástupkyně ředitele nás od kabinetu propalovala vražednými pohledy.

Křikla jsem na ni asi po sté. „Julie!“ ale ani přes mé marné snahy nezastavila. Musela jsem jí strhnout za ruku ke straně a zarazit ji.

„Julie, poslouchej…“ mluvila jsem k rozlícené dívce.

Jenže ona se ani nesnažila mě vůbec vyslechnout. „Není proč bych poslouchala!“ křikla do ticha a utekla do učebny biologie, u jejíchž dveří stála.

Naštvaně jsem do nich kopla a vydala se loudavým krokem do vstupní haly. Jelikož jsme měli zrovna „základy společenských věd“, mohla jsem si dovolit vynechat hodinu. Snad se zas tak moc nestane, není to kdovíjak důležitý předmět. Pomyslela jsem si a zastavila se před automatem.

Vytáhla jsem z kapsy pár drobných mincí a nastrkala je do zásobníku. Vydávalo to takový příjemně zvonivý zvuk, líbil se mi už jako dítěti… Jakmile se na displayi rozsvítila zelená kontrolka, stiskla jsem volbu nápoje. Chvíli jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem si přece jen dala kafe. Doma jsem na něj v ranním spěchu úplně zapomněla a navíc to byl výborný lék na nervy. Za chvíli z  kohoutků začala odkapávat střídavě černá a průhledná tekutina, pak se ozvalo protivné pípnutí a bylo to. Opatrně jsem uchopila vroucí kelímek a položila jej na okenní parapet.