Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 7. kapitola (Nezvaný host)

03.09.2010 (20:15) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1534×

7. kapitola

(Nezvaný host)

V pokoji vládla tma jako v pytli, pouze krátký cíp měsíce jí poskytoval minimální osvětlení. Hodinová ručička se nebezpečně rychle blížila k jedenáctce a Bella seděla na posteli s pohledem upřeným bůhvíkam. Ruce měla spojené v klíně, po pravé straně ležel rozvalený Jacob, ale ona byla už několik dlouhých hodin zaměřena pouze na své vlastní myšlenky, které na ni dotíraly z každého koutu mysli a nedovolovaly jí usnout. 
Jako první věc tam byl Edward. Ještě před dvaceti hodinami ten bratr Alice, ale teď to byl najednou Edward. Bella věděla, že se v jejím životě posunul o další dveře dál, ale nechtěla, nemohla si to přiznat. Tohle jí nebylo vůbec podobné. Nikdy si nenechávala do života vstupovat další lidi. Nikdy nikoho nepustila do svých skutečných pocitů. A právě ty Edward dnes odpoledne viděl.
Bella se styděla, bála a byla nedočkavá zároveň. To poslední se snažila ze všech sil ze svých pocitů vypudit, ale nešlo to. Jakoby to tam zapustilo kořeny.
Přesně tak. Nemohla se dočkat, až Edwarda uvidí znovu, ale zároveň ho vidět nechtěla. To, co se dnes stalo, bylo trapné. Neslušelo se to. Bella se bála před Edwardem znovu ukázat. Bála se mu pohlédnout do očí a vidět v nich tu lítost. O tu ona přece nestála! Nechtěla, aby jí někdo litoval. Každý by měl mít vlastní starosti a do těch cizích se neplést. Potom jsou z toho vždy jen neshody, nedorozumění a často to končí i u výbušných projevů zlosti.
A to Bella nechtěla. Proti její vůli jí Edward přirostl k srdci. Netušila, zda to bylo kvůli Jacobovi, jeho dnešní opoře, nebo třeba si ji získal pouze sám sebou. Hlavní bylo, že ona ho nechtěla nenávidět. Ale ani ho k sobě nechtěla pustit příliš blízko. Pootevřenými balkónovými dveřmi dovnitř pronikl noční vánek a Belle naskočila husí kůže. Chtěla se zvednout a dojít zavřít, ale dřív, než se postavila na nohy, za vysokými okny zahlédla něco, v čem zcela jistě po další vteřině rozpoznala tmavý obrys postavy.
Celá ztuhla, srdce se jí rozbušilo čtyřnásobným tempem, oči se vytřeštily a celé její tělo se začalo třást. Zírala na něj, neschopna slova, neschopna pohybu, vědoma si toho, že jí pohled oplácí. Neviděla oči, neviděla tvář, netušila ani to, zda je to muž či žena, i když podle statného obrysu těla by tipovala spíš tu první možnost…
A pak to najednou zmizelo. Jen tak, zničehonic. Jako by to tam snad nikdy nestálo. Jakoby se to proměnilo v prach…
Bella se nebyla schopna vzpamatovat. Strnule seděla a vytřeštěné oči upírala ven. Na jasnou noc, teď už nejevící žádné známky nebezpečí, a přesto ho Bella cítila v každém rohu pokoje, v každém doušku vzduchu, který se jí mělce dostal do plic, a v každé buňce svého těla, které by nejraději vzalo nohy na ramena a uteklo odsud co nejdál. Někam do bezpečí…
Ale právě to jediné, bezpečí, nebylo nikde.
Měla pocit, že ať by se hnula kamkoliv, tam by ji ta osoba našla a něco jí provedla. Zabila by ji? Nebo by ji pouze ublížila? Odtáhla by ji daleko odsud? Donutila by ji ještě víc trpět?
Spoustu otázek a ani jedna odpověď.
Bella si nebyla jistá, zda se může pohnout. Připadala si jako svázaná pevnými lany, řetězy a přikovaná k jednomu místu. Ať by se hnula i sebemíň, upoutala by na sebe pozornost.
Srdce jí div nevyskočilo z hrudi. Bála se, že i ono ji může prozradit. Připadala si jako v pasti. Jako by byla zavřená v kleci, ze které není úniku.
Ale když se několik dlouhých minut nikdo nevracel, s obrovským strachem se položila do postele, přikrývku si přitáhla až k hlavě, ale pohled od okna nespouštěla. Zírala pořád na stejné místo, jakoby snad čekala, že se postava může vrátit…
***
Budík ze sebe vydal obvyklé nepřetržité pípání a Bella otevřela oči. Nespala doopravdy. Byl to pouze polospánek. Celou noc se snažila držet oči otevřené, ale někdy kolem čtyř hodin ráno už ji únava přemohla a ona začala chvilkami podřimovat. Ale co pár minut se neklidně budila a dál hypnotizovala to místo.
Mezitím přemýšlela, zda by o tom měla někomu povědět. Bylo by to rozumné? Věřil by jí někdo? Nebo by ji pokládali za naprostého šílence a poslali ji ke cvokaři? 
Celá malátná, unavená, zničená, rozbolavělá, ale hlavně k smrti vystrašená se zvedla do sedu. S běsnícím srdcem se koukla z okna. Za denního světla už to tak strašidelně nevypadalo, ale přesto jí po těle naskočila husí kůže, když si vzpomněla na to... 
Hlasitě polkla.
Doteď se v tomhle pokoji cítila stísněně. A jak to teprve bude teď? 
To netušila…
***
Edward Bellu starostlivě pozoroval už od okamžiku, kdy nastoupila do auta. Obrovské kruhy pod oteklýma očima se nedaly přehlédnout. V obličeji byla bledší než jindy a celkově působila hrozně ztrhaně. Ani on si po včerejším odpoledni nebyl jistý vůbec ničím. 
Uvědomoval si podstatný fakt, že se mu tvrdé a kamenné srdce zatetelilo blahem, když jeho oči spatřily Bellu, jak nastupuje do auta. K němu, na zadní sedadlo! Měl ji jen kousek od sebe, aby jí mohl kdykoliv podat pomocnou ruku, obejmout... Přesně jako včera.
A uvědomoval si také to, jak ho zalila vlna neklidu a strachu, když na něj pohlédla tím smutným pohledem, který by ovšem možná mohl označit klidně i za strach, a spatřil její zmučenou tvář. Vypadala, jakoby za sebou měla divokou noc, kdy ani nezamhouřila oka.
Najednou se chtěl dozvědět vše. Má špatný spánek? Děsí ji noční múry? Nebo se prostě jen převalovala ze strany na stranu, zahloubána ve svých myšlenkách? 
Dalo se to těžko posoudit, ale on se toužil dozvědět pravdu. Bál se jí zeptat, vlastně se jí neodvažoval ani podívat zpříma do očí. Nebyl si zcela jistý, kde se jejich vztah, dá-li se tomu zvláštnímu něčemu mezi nimi říkat, právě v tuto chvílí nachází. Jsou přátelé? Nebo ani to ne? Nepřehnal to včera trochu? 
Když měl Bellu ve svém náručí, cítil se klidněji. Jakoby snad byla v bezpečí až s ním. Byl rád, že se u něj vyplakala, ale zároveň ho trýznilo ji takhle vidět.
Byl tak zmatený ze svých rozpolcených pocitů. Bylo to, jakoby měl v mozku dvě části, které se jindy vždy shodovaly, ale teď měly každá odlišný náhled na věc a ne a ne se dohodnout.
„Bello!“ zašvitořila Alice, zastavila se a Bellu chytila za ruku.
„Co?“ zachraptěla tiše a plaše na ni pohlédla.
„Teď máme matematiku. A ta je... tudy.“ Otočila ji o devadesát stupňů a ukázala na chodbu před námi.
„No jo... já zapomněla,“ zamumlala Bella a pomalu se vydala tím směrem. Sledoval, jak se její záda vzdalují, ale nebyl schopen se hnout za ní. Hlavu sklopila opět k zemi, oběmi pažemi objímala učebnice a její vlasy v dlouhém culíku vlály za ní.
„Něco se stalo,“ řekla Alice tiše vedle něj. Byl tak zaujatý Bellou, že si ani nevšiml, že zůstala stát tady s ním.
„Co máš na mysli?“ zeptal se, i když si to mohl klidně přečíst. Ale dodržoval pravidla, která si dohodli. Čtení myšlenek se prostě neslušelo. A on to chápavě toleroval.
„Dnes v noci. Neviděla jsem to, ale... Vlastně viděla, ale asi tak sekundový záblesk. Nedalo se z něj-“
„Co se stalo, Alice?“ vyhrkl rozpačitě. Tyhle výpadky jejich darů se v tuto situaci vůbec nehodily.
„Nevím,“ vydechla zoufale. „Jen jsem ji viděla, jak leží na posteli a vyděšeně někam kouká.“
„A proč jsi mi to neřekla?!“ vykřikl a několik lidí se po něm ohlédlo a v myslích se jim začaly honit otazníky, co ti zvláštní Cullenovic sourozenci můžou mít za rozepře.
Edward si uvědomil, jak přestřelil, a opět zase ztišil hlas do šepotu. Bella už mezitím zašla do třídy a on chtěl jít za ní, ale tohle bylo důležitější.
„Alice, měla ses zmínit, že se něco děje,“ řekl smířlivěji.
„Ale k čemu by to bylo? Třeba se jí jen něco zdálo, Edwarde. Co bys asi dělal? Objevil se najednou zničehonic v jejím pokoji a utěšoval ji? To asi ne...“ Alice zavrtěla hlavou a povzdechla si. Edward musel uznat, že má pravdu. Nemohl by se tam jen tak objevit a začít ji konejšit, že to byl jen sen. I když se mu ta představa dost líbila... „Prostě jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Nevěděla jsem, že dnes bude vypadat takhle.“ Alicin tón byl smutný a omluvný.
„Nemohla jsi to vědět.“ Edward si taky povzdychl a znovu se zadíval ke dveřím třídy, kde před okamžikem zmizela. „Půjdeme? Nechci... ehm...“ Odkašlal si a honem použil jiné sloveso. „Neměli bychom ji nechávat samotnou.“
Alice přikývla, pevněji sevřela v pravé ruce učebnici a potom se i s Edwardem rychlou chůzí vydali za ní.
Jakmile překročili práh učebny, udeřil je do uší všehlasný šum, kolem hlav jim prolétl zmuchlaný papírek, a oni automaticky zamířili k nejzadnější lavici, kde už Bella seděla. Ale nebyla tam sama. Na židli vedle ní seděla slečna Chadwicková a dívala se na ni zvláštním, zkoumavým pohledem.
Oba dva se okamžitě zarazili na místě a nastražili své smysly.
„... Bello, opravdu si myslím, že bys dnes měla jít raději domů. Vždyť ty usínáš ve stoje,“ mluvila tiše.
Ale Bella jen urputně kroutila hlavou. Protože představa prázdného domu a nočního vetřelce ji stále děsila a ona si nedokázala představit, že půjde domů i potom odpoledne, natož už teď. Čím déle totiž doma byla sama, tím více ji to celé děsilo. Ale tady ve škole, kde bylo tolik jiných lidí, bylo vše jinak. Bylo jí jedno, že ji všichni ignorovala, hlavní bylo, že byli tady.
Profesorka si povzdechla. „Dobře, ale kdyby něco, klidně mi za mnou kdykoliv přijď. Třeba i uprostřed hodiny.“
Bella jen přikývla, slabě se na ni usmála, a profesorka se potom se starostlivě staženým obočím zvedla a došla ke katedře, kde začala něco hledat ve svém stole.
Alice se mezitím usadila po Bellině boku a s nuceným klidem jí začala něco vykládat. Edward, zahloubán do svých vlastních myšlenek, usedl po její druhé straně. Letmo na ni koukl. Zdálo se mu to, nebo měla v očích slzy?
Nezdálo. Protože jedna jí právě sklouzla po tváři a ona si ji okamžitě utřela.
Chtěl ji znovu obejmout. Tak jako včera ji chtěl pevně sevřít v rukou a utěšit ji. Ale v učebně tak mnoha lidí se k tomu nedokázala odhodlat.
Navíc nějak tušil, že v tuhle chvíli by ho od sebe odehnala. A to nechtěl. Ranilo by ho to, tím si byl naprosto jistý...
***
Emmett vesele zamával na Bellu, která právě odemykala s tlukoucím srdcem domovní dveře, a už se chtěl rozjet zpět domů, ale v tom ho Edward zarazil. Bella mezitím zmizela v domě a on se po několik roztržkách svých dvou já odhodlal. Rychle zamumlal něco na vysvětlenou a potom vyskočil z auta, rychlým krokem vyběhl schůdky a trochu váhavě stisknul zvonek. Okrajově vnímal, jak se mezitím Jeep rozjel pryč, ale mnohem větší pozornost věnoval zběsile tlukoucímu srdci, které slyšel těsně za dveřmi, jenž se v dalším okamžiku trošičku pootevřely. Bella škvírkou vykoukla vyděšenýma očima, ale když na prahu spatřila Edwarda, ohromně se jí ulevilo a ona otevřela dokořán.
„Děje se něco?“ zeptala se svým slabým hláskem. Ale potom si uvědomila, že je to Edward. Edward... Úlevu pomalu střídala nervozita, protože si vzpomněla na jejich poslední setkání a na to, jak se ponížila. Rozpaky se jí nahrnuly do hlavy a ona raději sklopila pohled k zemi a přešlápla z nohy na nohu.
Mezitím se k nim s veselým štěkáním nahrnul Jacob. Samou radostí, že někoho po tom dni stráveném doma o samotě vidí, skákal do výšky, snažíc se dosáhnout až k Bellinu obličeji a vřele ho olíznout, aby jí dal najevo, jak moc ji má rád.
Nedařilo se, a tak se otočil k Edwardovi a vesele štěknul. Edward se pousmál. To malé chlupaté štěně mu alespoň poskytlo pádný důvod návštěvy, a on tak nemusel vymýšlet krkolomná vysvětlení. „Jen mě napadlo, jestli nechceš vzít Jacoba zase ven.“ Při těch slovech se k němu nahnul a podrbal ho za ušima, což se mu moc líbilo a dával to najevo tím, že se svezl do sedu, zády se mu opřel o nohy, hlavu zaklonil dozadu a spokojeně vyplázl jazyk.
V Bellině hlavě též bojovaly dvě různé mysli. Vlastně bojovala mezi strachem a ostýchavostí. Mezi strachem zůstat tady, a mezi ostýchavostí octnout se s Edwardem někde o samotě. Co kdyby se náhodou zase neudržela a přepadly by ji slzy? Znovu už něco takového nesmí dopustit.
Ale kdyby odmítla... V mysli se jí znovu vytasil obrázek z dnešní noci. Temná postava za oknem...
Otřásla se a najednou měla jasno. Strach byl mnohem silnější. A navíc, stejně by Jacoba musela vzít ven. A i tam ji samotnou mohlo potkat něco zlého.
„Proč ne,“ vyhrkla nakonec. Natáhla se na věšák pro vodítko a klíče. Edward se posunul bokem, aby jí uvolnil cestu, a když za sebou zabouchla dveře, povzbudivě se na ni usmál.
„Tak tedy na pláž?“

< 6. kapitola | Shrnutí | 8. kapitola >

Moc chci poděkovat za komentáře. Bylo by ode mě moc troufalé poprosit vás o další? :) Hrozně mě potěšily.

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný - 7. kapitola (Nezvaný host):