Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 6. kapitola (Spletenec citů)

29.08.2010 (16:45) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2823×

6. kapitola

(Spletenec citů)

Slunce pražilo ostošest. Bylo pravé poledne, takže se vyskytovalo přesně uprostřed své pouti a mělo tak dokonalý přehled o všem, co se pod ním na zemi dělo.
Mezi tím vším ruchem spatřilo i dvojici sedící na odlehlé pláži, kolem níž poskakovalo malé štěňátko a zvědavě zkoumalo úplně všechno, co spatřilo. Chlapec a dívka. Tak blízko sebe byli a přece si to neuvědomovali. Nemluvili, každý z nich byl zahloubán do svých vlastních myšlenek. Oba dva upírali své oči na ten malý, chlupatý zázrak a oba dva k němu cítili tu samou přízeň.
Jacob by si svou jemnou, hustou srstí, velkýma černýma očima, roztomile svislýma ušima a vesele vypláznutým jazýčkem získal snad každého, avšak pro tyhle dva přeci jen znamenal něco víc.
Edward byl odjakživa milovníkem zvířat, v době, kdy je pro svou vlastní žízeň musel zabíjet, se cítil tak hrozně provinile, ale musel uznat pravdu, že zabíjet lidi by bylo daleko hrubější. Osud na něj byl velkorysý, když mu do života připletl Rosalie a její dar.
A právě kvůli téhle lásce ke zvířatům si oblíbil i malého Jakea. Avšak měl ho raději než všechny ostatní zvířata. A to proto, že viděl tu upřímnou lásku k němu i u Belly. Měl Jacoba rád za to, že jí do žil vlévá povzbuzení, a sám sobě si v duchu nadával, že ho nenapadlo už někdy dřív pořídit Belle nějaké zvíře. Protože právě ta vždy všem pomáhala. Ať už by to byla kočka, pes, králíček nebo třeba kůň. Zvířata uměla naslouchat tak, jako nikdo jiný. To ony jsou nejlepšími přáteli všech dětí odstrčených od ostatních. A právě jim se teď Bella až neuvěřitelně podobala. Svou zranitelností…
Najednou Jacob nechal kámen kamenem a rozběhl se zpět ke svým páníčkům, aby je obšťastnil svou přítulností a taky proto, že tajně doufal, že od nich dostane něco dobrého.
Jako první zamířil k Edwardovi, protože ten byl blíž. Vyskočil mu na nohy, které měl skrčené v tureckém sedu, a přední packy mu opřel o hruď. 
Ocáskem zběsile vrtěl, jazyk už měl zase vyplazený a v očích mu hrály veselé jiskřičky. Edward se tomu pouze zasmál. I když zvířatům nedokázal číst myšlenky, z pejskových očí jasně poznal, co chce.
Jednou rukou sáhl do kapsy, vylovil malý pamlsek ve tvaru kostičky a hodil jej někam daleko. Jacob zareagoval okamžitě. Seskočil z Edwarda a už pro něj neexistovalo nic jiného, než ta dobrota, která odletěla kamsi za ty kameny.
Bella to vše sledovala. Mlčky se dívala, jak se Edward Jakeovi směje, a jak štěňátko potom zběsila utíká směrem, kterým Edward něco odhodil.
Ale i když už Jacob dávno utekl jinam, Bellin pohled se na Edwardovi zasekl. Až teď si uvědomila, že si ho ještě za ten týden nikdy pořádně neprohlédla. Vždy jen rychle přemýšlela, kam uhnout s pohledem. Jasně, věděla, jak Edward vypadá, vídávala ho každý den, ale až teď se jí naskytla příležitost pečlivě prozkoumat jeho rysy.
Dívala se na něj z profilu. Žasla nad tou dokonalou souhrou jeho kontur obličeje. Ostře řezané lícní kosti, rovný nos, plné rty, husté obočí a dlouhými řasami olemované oči. A přestože by se dal podobnou charakteristikou popsat kdejaký mafián, Edward působil až překvapivě jemně. Skoro až něžně, dalo by se říct. Nevěděla, čím to je, možná tou jeho přirozenou jiskrou v oku, či…
Najednou Edward svou hlavu otočil směrem k ní a jejich pohledy se na okamžik setkaly. A v tu samou chvíli, jakoby se něco zásadního změnilo.
Ty dva páry očí na sebe navzájem hleděly. Hnědé do zelených a zelené do hnědých. V tom pohledu ale bylo něco víc. Něco, co ani jeden z nich nedokázal pojmenovat. Něco, co je oba přivádělo do rozpaků, i když si vůbec neuvědomovali, že jsou v tento okamžik schopni smysluplně myslet. A taky něco, co je oba dva nevědomky spojovalo… 
Okolní svět jako by na okamžik zmizel. Vše se rozmazalo a jediným jasným tvarem pro ně byla ta protější osoba sedící jen necelý metr daleko…
A v tom se kousek od nich ozvalo zaštěkání a Bella byla první, kdo ten oční kontakt přerušil. Rychle odvrátila hlavu a zabořila ji do kolen, která měla přitáhnutá k tělu. Byla zmatená. A víc než to, naprosto netušila, co se to teď dělo. Co to cítila…
Protože to bylo něco, co ještě doposud nikdy nezažila. Měla pocit, že se jí v tu chvíli všechny vnitřnosti kroutí, ale bylo to příjemné, což ji mátlo snad ještě víc.
Edward ještě pár vteřin omámeně hleděl na Bellu, která se schoulila do klubíčka a pohled upřela kamsi za obzor. Potom se otočil k tomu, co je přimělo na sebe přestat hledět. Jacob už byl mezitím u něj, otíral se mu o paži a ublíženě kňučel, protože mu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost, což se mu rozhodně nelíbilo.
Když ho Edward podrbal po krkem, spokojeně zabručel a potom přihopskal k Belle, aby mu svůj zájem dala najevo i ona.
Byla tak trochu duchem nepřítomná, a když jí Jacob olíznul ruku, překvapeně sebou cukla. Ale když spatřila ten andělský výraz, všechno trápení ji opustilo a její rty se opět samy od sebe povytáhly do pousmání. Zvedla pravou ruku a pohladila ho po hlavě. 
Jacob potěšeně štěknul, natáhl přední packy na zem, vyšpulil zadeček s vrtícím ocáskem a při pořádném protáhnutí mohutně zívnul. Potom se stulil do klubíčka těsně mezi těla Edwarda a Belly, zavřel oči a nejspíš začal pochrupkovat.
A teď nastala taková ta trapná chvíle ticha, kdy ji Edward i Bella toužili nějak zaplnit, aby se necítili tak trapně, ale ani jeden nevěděl, co by bylo vhodné říct.
Nakonec k Edwardovu překvapení – a také potěšení – promluvila jako první Bella a otevřela tak naprosto nové téma k hovoru, které by mohlo nějakou dobu vydržet. „Ty už ses zvířaty v minulosti zabýval?“ zeptala se svým tichým, plachým hláskem. Ale při svých slovech se na Edwarda nepodívala. Sledovala modré moře, to kouzelné spojení dokonalosti vody nebe, slunce a racků, na které měla tu čest se nepřetržitě dívat.
„Jo...“ odpověděl Edward. Podíval se na ni, ale ona už jeho pohled neopětovala, a tak se zahleděl tam, kam se dívala ona. „Vlastně se jimi zabývám doteď. Já – pracuju ve městě v Akváriu.“
Bella potlačila překvapení a nehnula ani brvou. „V akváriu?“ zopakovala po něm zmateně.
„Jo, máme tam několik ohrožených druhů želv, dáváme na ně pozor, protože ve volné přírodě by nejspíš vyhynuly. Ale je tam taky spousta druhů mořských ryb, od malých, barevných, normálně žijících u korálů, po rejnoky až k delfínům a dokonce nedávno přivezli i dva bílé žraloky.“
Belle přeběhl mráz po zádech, ale Edward pokračoval.
„Vlastně je to taková mořská zoologická lomeno nemocnice. Často dovezou zraněná zvířata, u nás je dají do kupy a potom si je tam necháme, aby se na ně lidé mohli dívat, aniž by se museli vydávat doprostřed oceánu a tam se potápět, což je jistě nebezpečné... No, a mojí prací je se o ty vyléčené živočichy potom starat.“
Bella chvíli mlčela a zpracovávala informace. Nevěděla, že už Edward pracuje, najednou jí připadalo trapně, že ona celé dny jen sedí doma, zatímco ostatní už se „učí zodpovědnosti“, jak by řekl kdejaký rodič. „Doufám, že... že tě nijak neomezuju, jestli musíš jít do toho akvária, tak já si s Jacobem sama nějak poradím nebo zavolám Lewi-“
„Neboj se,“ přerušil ji a usmál se. Líbilo se mu, jak se tvářila tak roztomile stydlivě a jak se horlivě snažila něco vyblekotat. „Pracuju jenom v úterky a čtvrtky, studentům to ani častěji nedovolí.“
Bella zmlkla a jen přikývla. 
Edward si nabral do dlaně písek, chvíli ho přehraboval v dlani a potom ho nechal zase spadnout na zem. „A ty jsi někdy měla nějaké zvíře?“ Sice říkala, že se psy nemá žádné zkušenosti, ale třeba jako malé dítě mohla mít křečka nebo něco podobného. Malé děti si většinou na takové tvorečky potrpí.
Ale Bella zavrtěla hlavou. „Táta měl alergii,“ vyhrkla okamžitě na vysvětlenou, ale vzápětí jí došlo, co řekla. Do očí se jí nahrnuly slzy a ona se je marně snažila skrýt. Zabořila obličej do kolen ještě hlouběji a ze všech sil se snažila přemoct zrádný vzlyk, který se ze všech sil tlačil na povrch.
Edwardem najednou projela bolest. Silnější, než by čekal, takže se vzápětí zmateně zamračil. Vždycky soucítil s trpícími lidmi, cítil smutek jako oni, ale takhle silný pocit ještě nikdy nepocítil. Proč ho Bellina bolest zraňovala skoro stejně, jako by byla jeho vlastní?
Bezmyšlenkovitě k ní natáhl ruku a pohladil ji po rameni. „Promiň, já... nechtěl jsem tě rozrušit, neměl jsem-“
Tentokrát to byla Bella, která ho přerušila. „To přece není tvoje vina.“ Ze všech sil se snažila vzchopit, cítila se hrozně zranitelná, když teď své vnitřní city neovládla v Edwardově společnosti. Bylo to jistě trapné a ona nechtěla další lítost.
Až teď si uvědomila jeho ruku na svém rameni. V zápalu míchajících se emocí pocítila nejprve nutkavost ji setřást, ale potom jí došlo, že by ji mrzelo, kdyby ta chladivá dlaň zmizela.
Ale co to má znamenat? Proč tohle cítí? Kdyby se jí přece dotkl kdokoliv jiný – Lewis, Rosalie, Alice – prostě by utekla a někde se před všemi schovala. Jak to Edward dělal, že byl tak… jiný? 
Bella věděla, že tohle by cítit neměla. A už vůbec by neměla cítit tu podivnou nutkavost se se vším svým trápením Edwardovi svěřit. To by bylo... šílené. A víc než to. Byla to naprostá hloupost. Jeho by určitě nic takového nezajímalo. Nezajímal by ho nudný příběh holky, kterou v podstatě vůbec nezná, kromě toho, že s ní chodí do školy a pomáhá jí s malým štěnětem.
Ne... Prostě musela zatnout zuby, aby za nimi pevně udržela jazyk, který se každopádně měl k tomu promluvit a vyžvanit tak úplně všechno. Ale i přes tohle nové předsevzetí – nepustit si do soukromí nikoho dalšího, nedokázala najít odhodlání k tomu, aby se pohnula a Edwardova dlaň tak sklouzla z jejího těla pryč.
Hřbetem ruky si otřela zbloudilé slzy a tiše popotáhla, přičemž doufala, že ji Edward neslyšel. To by celou situaci ztrapnilo ještě víc.
Ale jeho upířímu sluchu nic neuniklo a nový záškub bolesti proběhl celým jeho kamenným tělem, jakmile Bella tichounce zaštkala. Chuděra se před ním snažila smutek potlačovat, ale to nebylo správné.
A najednou i on pocítil nutkání. Jiné, než Bella, ale mnohem silnější, kterému nedokázal, a vlastně ani nechtěl, odolat. Protáhl se kolem spícího Jacoba, poklekl na kolena za Bellu a oběma rukama ji pevně objal.
Bellu to překvapilo a zarazilo zároveň. Takový projev od Edwarda ani v nejmenším neočekávala. Nechápala to. A uvědomovala si, jak je to příjemné… i když by v jejím stavu nemělo, nebo ano?
A pak se najednou všechny hráze přetrhly a slzy si v rekordní rychlosti razily cestu ven, stejně jako hlasité vzlyky, které už nemělo cenu zadržovat. Nechala své tělo, aby se do to Edwardova bezmocně svezlo. On ji svými pevnými pažemi stále pevně držel a začal ji pomaloučku kolíbat dopředu a dozadu, aby ji alespoň trochu uklidnil. Chtěl jí dát najevo, že tam pro ni vždy je a že je kdykoliv ochoten ji poskytnout pomocnou ruku, náruč, cokoliv...
I když v nitru se i on cítil zmateně z toho, co to vlastně dělá, ale věděl, že je to správné. Správnější než cokoliv jiného. Několik dlouhých minut ji konejšil. Oba dva mlčeli a ani jednomu z nich to nevadilo. 
Až se potom vzbudil Jacob, kterého štkavé zvuky vyrušily z poklidného spánku. Zvedl svou hlavičku, a když spatřil ty dva v obětí těsně vedle sebe, neváhal ani vteřinu, aby nepromeškal jakoukoliv příležitost. Skočil mezi ně v domnění, že svým olizováním je jistě potěší.
Edward ho malinko odstrčil, aby Belle neoslintal obličej, ale stále ho nechal u ní. Bella se pomalu začínala vzpamatovávat a potom její tváře zčervenaly. Uvědomila si, jak se právě zachovala. Jak to bylo trapné a jak v Edwardových očích musela klesnout na úplné dno. Vždyť se před ním rozbrečela jako malá holka, které ukradli koloběžku. A on chudák se ji snažil utěšit. Jistě mu to muselo být nepříjemné. 
Když jí tohle všechno došlo, rychle se od něj snažila odtáhnout dál, ale Edward jí to nedovolil. Stisknul ji ještě pevněji a nedovolil se jí ani pohnout. Když už ji jednou chytil, nehodlal ji pustit dřív, než si nebude stoprocentně jistý, že už je naprosto v pořádku.
„Promiň,“ vzlykla a rychle se snažila sebrat. „Bylo to ode mě ne-“
„Bylo to naprosto přirozené,“ přerušil ji Edward. „Nechápu, proč se omlouváš. Pochop už to, Bello. Ty nemáš za co.“
Bella netušila proč, ale rozplakalo ji to ještě víc.
Edward se posadil, aniž by ji ze svého objetí pustil, a potom si ji přitáhl na klín. Jacob vesele poskakoval za ní a vůbec mu nedocházelo, co se kolem něj děje. 
Bella ho snad ani neviděla, i když se jí tlačil k nohám. Zabořila Edwardovi obličej do hrudi a alespoň na pár okamžiků se chtěla cítit v bezpečí. A Edward pro ni z bůhvíjakého důvodu byl bezpečím. Tím největším a nejsilnějším…

Zpovzdálí tuto scénu sledoval ještě někdo další. Ani jeden z nich o něm ale netušil, dokonce ani Edward se svými dokonalými smysly ne. Mužovy oči těkaly na ten obrázek před sebou, rty se vytáhly do jedovatého úsměvu a v mysli se vytasil dokonalý plán. 
Ano, tohle je dokonalé. Snad ještě lepší, než mohl očekávat.

Potom se v duhu zlomyslně zachechtal, otočil se, a jak nejtišeji dokázal, se vydal pryč. Ještě se s tím musí zdržet, avšak potom to bude mnohem, mnohem lepší… Někdy se totiž počkat vyplatí.

Mám dotaz - čistě teoreticky... U první kapitoly sice bylo skutečně mnoho komentářů, ale časem se jejich počet kriticky zmenšil... Jen chci vědět, zda je o povídku ještě stále zájem. Jinak bych ji nejspíš pozastavila a začala psát jinou, která mě nedávno napadla. Takže - je to jen na vás. :)

A jinak bych se chtěla omluvit, že to s tímhle dílem tak trvalo. Měla jsem v plánu přidávat častěji, ale měla jsem jistou nehodu a pak jsem strávila deset dní v nemocnici, kde jsem se k internetu ani k počítači nedostala. Snad to pochopíte; každopádně, jestli se rozhodnete, že o tuto povídku máte nadále zájem, pokusím se přidávat mnohem častěji. ;)

< 5. kapitola |Shrnutí| 7. kapitola >

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný - 6. kapitola (Spletenec citů):