Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 13. kapitola (Nikdy)

03.10.2010 (21:45) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2419×

Edward samou nervozitou poposedával na zadním sedadle. Dneska je do školy vezl Emmett, který se jeho neklidem náramně bavil.

Nebylo to ani čtyřicet minut, co se Edward s Bellou ráno rozloučil, aby došel domů a mohl ji oficiálně vyzvednout. Celou tu dobu byl jako na trní. Nepovažoval ji za blázna, jak v noci tvrdila ona, ale měl strašný strach, že by ji opět mohlo něco vyděsit a vedle ní už by nebyl nikdo, kdo by ji uklidnil.

Jen vzpomínka na to, jak sebou v noci házela, jak tlumeně vykřikla ze spánku, ho nabíjela neochvějnou starostlivostí, zoufalstvím, že netuší, jak jí pomoct, ale i šílenou zuřivostí. Byl si téměř jistý, že to všechno zapříčil onen záhadný upír, který se však dnes v noci neukázal. Tolik si přál ho najít a…

Musel se hlasitě nadechnout, aby se přinutil uvažovat reálně. Úplně se vžil do před stavy, jak té postavě bez obličeje trhá končetiny, že ani nepostřehl, že se Emmett stihl přiblížit až těsně k Bellinu domu. Jen co zastavil na obrubníku, už otevíral dveře. Ignorujíc Emmettovu poznámku o jeho dychtivosti, rychlými kroky došla žna verandu, kde samou nedočkavostí, nervozitou, láskou, radostným očekáváním a dalšími stovkami pocitů stiskl zvonek.

Skrz dveře trochu tlumeně slyšel, jak se ječivý zvuk rozlehl domem, a vzápětí už rychle bušící srdce, které by poznal snad kdekoliv, jak se za doprovodu spěšných kroků blížilo k němu.

Dveře se pomalu otevřely a on ji konečně spatřil. I když bez ní byl sotva chviličku, měl pocit, jako by ji neviděl týdny.

„Ahoj,“ vydechl a rty se mu vytáhly do spokojeného úsměvu. A když se i ona stydlivě pousmála, roztáhly se ještě víc.

„Ahoj,“ špitla v odpověď a se sklopenýma očima vyšla za ním ven. Zamknula za sebou dveře, ale než se stihla rozejít k autu, Edwardova ruka povzbudivě stiskla tu její.

Aniž by je od sebe vzdálili, došli až k Jeepu, ze kterého se ozývalo hlasité chechtání. Edward Belle opět pomohl nastoupit, a když už seděla na zadním sedadle, spěšně vyskočil za ní.

„Naz… zdárek, Bello!“ zahalekal Emmett mezi návaly smíchu, jehož příčina nebyla nikomu známá. Avšak i Alice na místě spolujezdce cukaly koutky.

Edward se na ně zamračil, ale Bella na ně vrhla jen zmatený, možná trošku vystrašený pohled. „Ehm… ahoj, Emmette, Alice,“ oplatila jim trošku váhavě.

Po dalších dvou vteřinách se Emmett konečně uklidnil, utřel si slzy smíchu a raději se rozjel ke škole, než by do něj začali rýpat a popohánět ho.

Zrovna míjeli první zatáčku, když to Edward nevydržel. „Co tu bylo tak směšného?“ ptal se trošku nabručeně. Ve chvílích jako tahle se nesnášel za slib, který své rodině dal. A to ten, že se jejich myšlenkám vyvaruje, pokud to nebude nezbytně nutné.

„Suzan Grantová!“ vypálil Emmett a znovu se začal trošku otřásat smíchem. Ještě štěstí, že na křižovatce zrovna blikla červená a on musel zastavit.

„Co je s ní?“ zamumlal Edward už s nepřílišným zájmem. Tu holku rád neměl. Takže vlastně ani netušil, co by mohlo být důvodem k tomu, aby se jí kvůli něčemu pochechtával.

„Až vás dneska ve škole uvidí, bude muset rozdýchávat srdeční kolaps.“

Alice do něj dloubla loktem. „On si to zase přikrášluje. Pouze jsem říkala, že bude zírat a bude se modlit, aby to byl jenom sen.“

Bella se zatvářila zmateně. „Jak to víte?“ zeptala se vyvedená z míry.

Edward se na chvíli napjal. „Bells, vzpomínáš, co jsem ti včera říkal o naší rodině?“ ptal se váhavě, obávajíc se její reakce. Třeba ho včera nějak přeslechla nebo tak…

Přikývla a dál kolem brousila zmateným pohledem.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že někteří z nás mají takový… šestý smysl ?“
Ještě vteřinku jí ta slova hučela v hlavě a pak jen pochopením překvapeně vydechla. Alice na ni ve zpětném zrcátku spiklenecky mrkla.

Belle se nechtělo věřit, že je to skutečně pravda. Ona totiž jedna věc je poslouchat, že jeden cítí a manipuluje s pocity, další čte myšlenky, mění upíří těla v lidská, anebo vidí do budoucnosti… Ale teď, když poprvé věděla, že se to skutečně děje, bylo to něco jiného. Zvláštního a neuvěřitelného. Avšak taky na tom bylo něco magického, mystického, co ji k tomu nějakým způsobem táhlo.

„A na co že to vlastně bude zírat?“ Vyslovila úplně jinou otázku, než jakou čekali. Edward si úlevně oddechl a Alice se jen zvonivě zasmála.

„No přece na tebe. A nejen ona,“ řekla jako by nic. Ale Belle zatrnulo.

„Proč na mě?“ zeptala se, děs jasně vepsaný v očích. Nikdy neměla ráda přílišný zájem o její osobu,. Nikdy nebyla ráda středem pozornosti. Zvlášť ne po otcově smrti… Ani vlastně nevěděla důvod toho zhoršení, ale jisté bylo, že kdykoliv se na ni upíralo několik zvídavých pohledů, měla chuť utéct, propadnout se do země, splynout s prostředím nebo prostě rychle a nenápadně zmizet někam jinam.

„No proč asi,“ uchichtl se Emmett a opět šlápl na plyn, protože se rozsvítila zelená.

„Nechte toho.“ Edward je sjel přísným pohledem. Nelíbilo se mu, že Bellu znepokojovali. I když to zřejmě dělali nevědomky. Než však Emmett stihl vypustit obrannou poznámku na svou adresu, Alice změnila téma na závěrečný školní ples, který se měl podle plánu konat za tři týdny.

Během pěti minut Emmett zaparkoval před školou, a to už Edward otvíral dvířka, vyskakoval z auta a následně se s něžným úsměvem natáhl pro Bellu, která se na tu výšku stále dívala s nedůvěrou v očích.

Obmotal jí pevné ruce kolem pasu a pak ji s lehkostí a opatrností, jako by byla naprosto křehoučká, že i vánek by jí mohl ublížit, položil na zem vedle sebe. Bella mu věnovala další ze svých vzácných pousmání.

„Můžeme?“ zeptal se. Počkal, až přikývne, a potom s rukou propletenou v její vyrazil normální chůzí skrz parkoviště až k budově, od které je dělilo ještě tak sto metrů.

Bela sklopila hlavu a snažila se působit co nejvíc nenápadně. Cítila, jak se po nich pár lidí otočilo, a to jí ještě dodalo na nervozitě. Nestačilo, že si vedle nejkrásnějšího kluka na škole připadala, jako by byla někde, kam nepatří. Ještě k tomu si toho každý musel všímat.

No dobře, každý ne. Spousta studentů ani nepostřehlo jejich společnost, ale ti, co ano, pohledy propalovali nejprve Bellu, pak Edwarda a skončili na jejich propletených rukou a pažích přitisknutých k sobě.

Ani Edwardovi to nebylo zrovna dvakrát příjemné. Byl sice zvyklý, že pokaždé, když někam poprvé přišel, všichni koukali jen na něj, ale už kvůli tomu, že věděl, jak je Bella plachá a jak jí tohle musí vadit, by je nejradši nějak zpacifikoval.

Nejjednodušší způsob by samozřejmě bylo Bellu pustit a předstírat, že jsou pořád jenom kamarádi. Ale to by nedokázal. Potřeboval se jí dotýkat, potřeboval vědět, že ji má u sebe… a trošku sobecky taky chtěl všem klukům, kteří po ní prvního dne koukali, ukázat, že už patří jen a jen jemu.

I Alice viděla, jak se jim to nelíbí, a tak rychle přitančila k nim a začala se chovat, jako by se nic nedělo. „Bello, tak jsem si říkala, jestli bys se mnou ve čtvrtek nezajela do centra. Potřebovala bych doplnit pár věcí v šatníku, ale Rosalie nemůže a samotnou by mě to nebavilo.“ Obličejík zkřivila do prosebné grimasy.

„Ehm… jasně, proč ne,“ odpověděla Bella značně překvapeně.

Alice se hned rozzářila očka. „Bude to zábava, uvidíš. Emmett by nás tam mohl hodit hned ze školy a někdy k večeru pro nás přijet, nejsi proti?“

„Ne, bylo by to fajn,“ odpověděla tiše a jelikož se právě střetla se skoro až vražedným pohledem vysoké černovlásky u vchodových dveří, sklopila hlavu zpět k zemi.

Za dalšího Alicina štěbetání pomalu došli až ke třídě, kde jako vždy zapadli do poslední lavice.

„Tuhle jsem za výlohou viděla takové krásné džínové kraťasy,“ pokračovala Alice. „Hrozně by ti slušely, musíme se tam spolu zajít podívat.“

„Kraťasy?“ zopakovala po ní Bella trošku nedůvěřivě.

Ale Alice se jen zasmála. „No tak, tady jsi u moře, užívej si sluníčka. Potřebuješ se pořádně opálit, abys nebyla pořád taková bledá.“

„No tak, Alice. Nech toho,“ přerušil ji Edward káravým tónem. Věděl sice, že to nemyslí zle, ale Carlisleovu prosbu, aby na ni nijak nespěchali a chovali se k ní šetrně, bral velice vážně. A jednoho odpoledne v pouze Alicině společnosti ho znepokojovalo. Znal svou malou sestru příliš dobře na to, aby věděl, jak umí být… šílená.

„No dobře, dobře,“ rezignovala Alice rychle a potom si povzdychla, protože právě zazvonilo a zbytek rozjařených studentů se nahrnul do třídy.

„Půjdeme dnes zase s Jacobem na pláž?“ zeptal se Edward s úsměvem a Bella se úlevně otočila na něj. V tom hlasitém šrumu kolem je nikdo jiný neslyšel. Každý se věnoval vlastním přátelům. Smáli se, vesele halekali, pokřikovali po sobě nebo si narychlo dopisovali úkoly do jiných hodin.

„Jestli by ti to nevadilo, tak…“

„Proč by mi to vadilo?“ ptal se a nechápavě kroutil hlavou. „Bells, proč si stále myslíš, že jsi pro nás přítěží? Hrozně rád trávím čas s tebou a i Jacoba jsem si oblíbil.“ Natáhl volnou ruku, aby ji pohladil po tváři a potom jí vlepil něžný polibek na čelo.

V tu samou chvíli se Alice tiše zachichotala a vzápětí se z lavice před nimi ozval hlasitý a dusivý kašel.

Jak Alice předpovídala, Suzan Grantová… Ona totiž právě pila a přitom přemýšlela, jak by Edwarda znovu pozvala na svůj páteční večírek. Potom se s láhví u pusy otočila na něj, k její smůle zrovna ve chvíli, kdy jeho rty byly přitisknuté na čele té nové holky.

Voda jí zaskočila v krku a jak se jí snažila dostat kašlem ven, poprskala spolužáka vedle sebe, který na ni po tomto incidentu vrhnul ne příliš pěkný pohled. Ale Suzan to bylo jedno. Ona vykulenýma očima hypnotizovala tu dvojici před sebou, která si jí ani nevšimla.

Tohle ne... to se přece nestalo! opakovala si v duchu pořád dokola. Nemohlo! Vždyť ona se o Edwarda pokoušela snad už od doby, co se sem přistěhoval… Jak to že si ho ta holka dokázala získat během pár dní? Co na ní vidí? Vždyť je tak… obyčejná!

***

„Tak strašné to přece nebylo,“ smál se Edward vesele.

„Ale jo, bylo,“ řekla Bella a trochu zčervenala. „Vždyť se tvářila, jako by mě chtěla zabít.“ Vzpomněla si modré oči plné hněvu, jak jí na každém kroku sledují nenávistným pohledem, a celá se otřásla.

Edward se znovu zachechtal. „Možná trochu…“ Bella se po něm dost ublíženě podívala a on ji na usmířnou zezadu objal kolem pasu. „Neboj se, já bych tě stejně nedal,“ pošeptal jí do ucha potom šťastně nasál její krásnou vůni.

Jacob, který doposud jen běhal kolem, postřehl, že se o něj opět nikdo nezajímá, a tak se rozběhl ke svým páníčkům a s mohutným odrazem na ně skočil. Ti, jelikož to nečekali, se překvapeně trochu vybulili do strany.

„Jakeu!“ zavolal na něj Edward přísně, ale v očích si mu pohrávaly veselé jiskřičky. Sebral ze země kousek naplaveného dřeva a hodil ho někam daleko od nich. Jacob samozřejmě neváhal a svou plnou rychlostí se za ním rozběhl.

Bella se za ním dívala s veselostí v očích a Edward šťastně sledoval ji. Celé odpoledne, co byli spolu, se ani jednou nezatvářila vyděšeně, pouze občas vypadala trochu plaše, ale to nikdy nebylo na dlouho.

I s ní se svezl na jeden široký kmen, jenž ležel na zemi těsně u vody. Posadil si ji na klín a pevně ji objal.

„Myslíš, že už bude Lewis doma?“ zeptala se po chvíli ticha, ve které si společně hráli se svými propletenými prsty.

Pokrčil rameny. „Proč to chceš vědět?“

„Nenechala jsem mu ani vzkaz, jen aby se nedivil. A taky,“ nervózně si skousla spodní ret a zamrkala, aby zahnala slzy děsu, které se jí při té myšlence draly do očí. „Bojím se, aby se tam neukázal…“ Nemusela ni vyslovovat jeho jméno. Oba věděli, koho má na mysli.

Edward si ji k sobě přitiskl ještě pevněji. „Neboj se… Lewisovi by neublížil,“ zašeptal, avšak stoprocentně jistý si být nemohl.

„Takže jde skutečně jenom… po mně?“ zeptala se.

Edward váhal s odpovědí. Bál se, jestli by ji ta skutečnost nerozrušila. Ale nemohl jí lhát. „Zatím to vypadá, že ano.“

Bella nevěděla, jestli by se měla děsit nebo radovat. Asi spíš to druhé. Měla by být šťastná, že nikomu v jejím okolí nebezpečí nehrozí, že vetřelec si vyhlédl pouze ji. Ale stejně se bodavého ostnu strachu nemohla zbavit. V mysli stále slyšela ta slova. Jde po tobě, to tebe chce zabít! Zabít, zabít, zabít…

Jako by snad Edward vycítil, co se jí honí hlavou, pohladil ji po vlasech a lehoučce ji políbil. „Nedovolím mu, aby ti ublížil,“ zašeptal. Jejich rty byly tak blízko sebe, že když to říkal, narážely jedny do druhých.

„Ale co když se kvůli mé ochraně něco stane tobě?“ ptala se zoufale, hlas se jí najednou třepal.

„To se nestane… Nedovolím mu, aby nás nějak rozdělil. Na to mi na tobě až moc záleží…“ Poslední slova nechal splynout do polibku. Tak něžného, jelikož v něm chtěl dát najevo všechen cit, který k ní choval, ale zároveň dravého a zuřivého, jak projevoval tu nenávist vůči tomu, kdo jí způsobil tolik zbytečné paniky a strachu…

Jak mu polibky ochotně oplácela, rukou zajížděla do vlasů a do rtů šeptala slova lásky, jistě věděl, že svá slova myslel vážně. Nikdo je nerozdělí. Nikdy.

 Sice jsem myslela, že do tohohle bodu nikdy nedojdu, ale bohužel... už je to tak. Vím, že mi díl trval dlouho a ani se moc nepodařil, ale nějak jsem neměla chuť to psát. Nechci vyžadovat komentáře, ale mrzí mě, že u 1. kapitoly jich bylo přes čtyřicet a teď se to pohybuje kolem desítky... Povídka se časem nejspíš přestala líbit. Svým způsobem to chápu. Uznávám, že kvalita ubývala spolu s komentáři.

Třináctka je nešťastné číslo a nejspíš i pro tuhle povídku, protože ji odteď na nějakou dobu pozastavuju. Netuším, na jak dlouho, ale určitě se k ní ještě vrátím. Nápadů je dost, jen ta chuť je dát do děje mi chybí. Teď jsem začala psát jednorázovku, ale trochu jsem se rozepsala, takže to ve výsledku možná rozdělím na kapitoly, tudíž nějakou tvorbu vydávat budu.

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný - 13. kapitola (Nikdy):