Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Démon - 10. kapitola

17.07.2011 (16:00) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1485×

10. kapitola

Čerstvý vánek ovíval muži sedícímu na lavičce ustaraný obličej a čechral blonďaté vlasy. Kabát si držel u těla, přestože mu nebyla zima. Šlo na něm lehce zpozorovat, že hluboce nad něčím dumá, protože si nikterak nevšímal okolního světa, lidí.

Ten muž jsem byl já.

Od té doby, co jsem vhodil dopis do schránky, jsem měl neustále v hlavě tolik představ, jak by to všechno mohlo dopadnout, jak by se to mohlo zvrtnout. Tolik stupidních otázek, až mě z toho patrně začala bolet hlava.

Dostala vůbec ten dopis do rukou? Představoval jsem si její zahloubaný výraz. Zúžená očka, jemně se rýsující vráska na čele, našpulené rtíky a mírně nakrčený nos.

Přečte si ho? Viděl jsem v jejích očích nerozhodnost. Stejně takovou jako v té uličce.

Dorazí na schůzku? Už jsem se nemohl dočkat, až ji opět spatřím, až ji opět ucítím. A pokud se dostaví, nezděsí se mých touhou po krvi a jejím těle černých očí? Vydržím s ní být a nezabít ji, nevzít si ji? Udržím svého ďábla uvnitř sebe a nevrhnu se na ni přede všemi?

Napadaly mě ty nejhorší scénáře a před nějakou dobou by mi vůbec nevadilo, kdybych tohle všechno udělal, jenže nyní jsem si nemohl dovolit tohle udělat.

Už-už jsem se chtěl zvednout, ovšem když se přede mnou prošel již od pohledu velmi zamilovaný pár, oči mi nespadly na jejich obnažená hrdla, nýbrž na kytici rudých růží držící v jemné ručce slečna s nakrátko střiženými tmavými vlasy.

Jsem to ale hlupák!

Dostavil bych se na schůzku bez kytice a určitě bych byl považován za suchara.

Kruci, kde jsou ty časy, kdy se za krásnou kytici pro dámu dával sladký úsměv nebo hubička na tvář? Kdy se za vodu neplatilo?!

… A tak jsem osamocen seděl spoře oděn stále v mém kabátě v nejzazším místě kavárny, raději otočený zády ke všemu dění za mnou. Byl jsem si jistý, že ona si mě všimne, že já sám poznám, kdy přijde.

Bylo už pár minut po našem domluveném čase a pořád se neukázala. Zapomněla snad na mě? Nechtěla snad přijít kvůli mně? Vždyť nemohla tušit, kdo je ten, co se podepsal pod dopis. Nebo jí to snad zakázal „Pan posílám ti vzdušnou pusu“? A i kdyby, není dost dospělá na to, aby se rozhodla podle sebe? Prostě nechtěla přijít…

Pocit nicoty se mi vtíral do hlavy. Býval jsem tím, za koho jsem se považoval. Býval jsem démonem noci, chtěl jsem jím být. Tenkrát se mi to líbilo, byla to moje budoucnost, byl to můj život chladnokrevně vraždit.  Ale teď jsem ani nevěděl, kým jsem chtěl být. Ovšem vím, s kým jsem toužil být – s ní!

Pocit nejistoty zneklidňoval moje ruce, musel jsem mít něco v rukou, s něčím si hrát, abych zaměstnal mozek, který mi ustavičně podsunoval myšlenku, že nejsem stále nic víc než jen chladnokrevný vrah, že kvůli takové nule nepřijde.

Moje rozmlouvání ukončil jeden pohled na moje záda a já tušil, že je tady. Ukázala se. Přišla za mnou.

Slyšel jsem její opatrné nerozhodné kroky směrem ke mně. Cítil jsem její rozmýšlení, když stála kousek ode mne a zvažovala, jestli si usednout přes mé uvítaní, anebo raději počkat.

Nato jsem vstal se sklopenou hlavou, nemohl jsem se jí podívat do tváře z několika důvodů a ten nejdůležitější nebyla barva mých očí, ale to, že bych se v jejích očích začal topit, viděl bych pouze její krk, její tepnu a vzal bych si ji.

Přitáhl bych si ji k sobě s rukou pevně okolo pasu, díval bych se jí do očí, protože by mě volal její pohled a… Ne, ne, nemysli na to!

Stále jsem tam stál pohled upíraje na špičky jejích bot a hodně rychle se snažil rozvzpomenout na dobré mravy a vychování, přestože jsem nikdy takové dvoření ženě nečinil.

„Zdravím, slečno,“ pozdravil jsem ji způsobem, jenž mi první přišel na mysl. „Přisednete si?“ otázal jsem se – pokud možno – mile a odsunul židli na druhé straně stolu.

Vnímal jsem pochybnosti, když pomalu kráčela ke mně; rozpaky, když se snažila se mi podívat do tváře; a strach, když pořád nevěděla, kdo jsem.

Usedl jsem naproti ní, odkašlal jsem si, že se zeptám, zdali si nechce něco objednat, ale předběhla mě v jiné otázce.

„Smím vědět, kdo jste?“ špitla něžným hláskem a já se zarazil, přestože jsem tu otázku očekával.

„Na tom nesejde,“ odvětil jsem po chvíli ticha, během kterého jsem se snažil rozdýchat její medem sladký dech, a mlčel jsem, jelikož mi na mysl nemohla přijít jakákoliv normální otázka. Pokaždé, když jsem se chystal k nějaké otázce, jakoby se mi vykouřila z hlavy, a tak jsem prostě byl zticha.

Ani jsem nedýchal, abych alespoň částečně dokázal udržet netvora uvnitř mne. Ani jsem nedutal, neboť jsem si plně užíval klidné okamžiky s ní… Bez toho, abych měl potřebu ji zabít, vzít si ji, ale přesto jsem po ní toužil.

„Dáte si něco?“ ozvalo se hrubě nade mnou a uslyšel jakési přežvykování. Nechutné.

„Cappuccino, prosím,“ odpověděla slušně Esmé a mě udivila její vlídnost k takovým lidem, jako je tahle znuděná obsluha.

„A co vy?“ houkla na mě otráveně a já měl již vyhlídnutou oběť k večeři. Takhle se mnou mluvit teda nebude, a už vůbec ne s Esmé.

„Nic,“ vyštěkl jsem na ni. Ona si jen odfrkla a s průpovídkami pod vousy odcházela.

„Proč si nic nedáte?“ zeptala se tiše a upírala na mě svůj pohled. Nechtěl jsem jí lhát, ovšem nemohl jsem jí říct pravdu. Nechtěl jsem, aby se odtud utekla vyděšená k smrti, že její noční můra žije i ve dne.

„Nemám žízeň,“ odvětil jsem se zakroucením hlavy a hrál si s táckem pod pivo. Přehazoval jsem si ho mezi prsty a sledoval raději svoje ruce. I když jsem chtěl pozorovat její úžasné oči; číst jí z očí to, co cítí, a jestli vůbec cítí něco ke mně; vidět jí až do duše; vábit ji k sobě pohledem, abych ji mohl políbit, bylo to tak bezpečnější. Kdyby se mi podívala do očí, zjistila by, co jsem zač a prostě by utekla.

A to jsem nemohl připustit… Tak též mi přišlo zvláštní, že jsme na schůzce a nekonverzujeme spolu. Měl bych se na něco zeptat, i když to bude ta nejtrapnější otázka, co jsem kdy vypustil z pusy.

No, tak, dělej, Kájo. Máš na to!

„Jaká byla cesta?“ vyhrkl jsem rychle a nejpravděpodobněji jsem i ji vytrhl z hloubání.

„Dobrá…“ opáčila, „… jako obvykle,“ dodala.

„Jo, aha.“ Opět nastala trapná chvilka ticha a zdálo se, že ani jeden nemá k tomu, aby ji přerušil. Ale já bych měl. Měl bych, když jsem ji pozval na schůzku.

„Jak… Jak se máš?“

„Dobře se mám,“ zamumlala, skryla pohled do její vůní provoněného černého svetru a nervózně si rukou prohrábla vlasy.

„Často odpovídáš na otázky krátkou odpovědí?“ vypálil jsem okamžitě.

„Někdy.“ Odkašlala si. „Podle situace.“ Jenom jsem přikývl a nechal to být. Třeba není ve své kůži, časem se rozpovídá. Vím, že je plachá, nesmím na ni naléhat.

(…)

„No, víš,“ došla mi slova… Mraky nebyly tak pevně semknuty k sobě, sluníčko uzurpujíc si své místo se cpalo skrz již bílé závoje a já musel co nejrychleji zmizet. Jakkoliv!

„Omlouvám se,“ šeptl jsem ještě ve spěchu a rychle jsem uprchl od ní, z kavárny na střechy domu, v němž sídlila ona kavárna.

Opřel jsem se o cihlový komín, zavřel oči a v hlavě se mi rojila tuna nadávek na to zpropadené slunce. Kdyby jeho nebylo, mohl jsem být s ní! Mohl jsem se opájet jejím krásným aroma; užívat si pocit, který cítím, když jsem pouze s ní; žasnout nad její krásou, jenže teď nevnímám svou žízeň, nýbrž pocit osamění, prázdnoty, protože vím, že se setkáme zase za hodně dlouho a do té doby budu trpět.

Bez ní jako bych nebyl.

Divíte se, proč mám mezi textem mezeru? Proč jsem to nedopsala? Odpověď je až příliš snadná - píše to Patt. :D

Já vím, trvalo to dlouho, však snad to stálo za to. I když ne svou délkou, ale obsahem (jenom pro informaci - zdá se mi tahle kapitola jako nejhorší ze všech, ale to musíte posoudit sami). ;)

Předchozí kapitola

Patt (Esmé)

Prcek (Carlisle)

Další kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démon - 10. kapitola: