Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 9. kapitola

11.03.2010 (13:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2052×

Pomůže mi zapomenout?

Edward:

V jejím polibku bylo tolik lítosti, prosby o odpuštění, chladu. V jejích očích byla prázdnota, přitom ještě včera byli plné touhy, lásky, topil jsem se v nich, ale dnes? Nic. Prázdno, ticho, klid a prosba o odpuštění.

Otočil jsem se a odběhl jsem pryč. Zaslechl jsem jako kdyby na mě něco volala, ale neotáčel jsem se. Běžel jsem domů a nechal jsem jí jet, jak jsem slíbil. Miluju jí, stále a neodvolatelně. Nikdy na ní nezapomenu a nikdy nebude můj život krásnější, než byl s ní.

Doma jsem byl během deseti minut a bylo mi jedno, jestli mě někdo viděl. Vběhl jsem do pokoje a sbalil si nejoblíbenější věci. Do očí mě praštil dopis od ní. Otevřel jsem ho a vypadl z něj prstýnek. Zvedl jsem ho do ruky a začal číst.

Edwarde,

omlouvám se, že to dělám právě takhle, ale jinak bych od tebe odejít nedokázala. Nedokázala bych se podívat do tvých očí a neříct ti pravdu, nedokázala bych se s tebou nadosmrti rozloučit. Nejsem holka pro tebe Edwarde, jak už jsem jednou řekla „Nestačím vám.“ A bez to prosím jako metaforu. Přesto že moje srdce bude vždy ležet jen ve tvých dlaních, já už jimi objímána a hlazena nebudu. Miluji tě a jestli to čteš a já odjela před chvílí, prosím tě o jedno. Nehledej mě, najdi si družku pro tebe vhodnou a mě nech jít. Ber vážně tenhle dopis a ne to co ti řeknu, pokud mě dohoníš a já ti řeknu opak dopisu, bude to lež, ale respektuj jí prosím. 

Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo znovu, ale je to osud a mi ho nezměníme. Nelituji toho, co se stalo, nelituji žádného okamžiku s tebou. Lituji jen okamžiku před smrtí, kdy jsem tě zaprodala, jen abych mohla vidět znovu tvoje oči. Omlouvám se a věř, že moje srdce bude vždy jen tvoje.

S láskou Bella

Některý řádek byl rozmazaný, jak jí na to ukápla slzy. Ještě nikdy jsem jí neviděl takhle škrábat a ještě nikdy jsem nečetl krásnější dopis, přestože se v něm se mnou rozcházela. Byl to dopis, ve kterém plynuli její myšlenky. Ona mi u toho auta lhala a já jí to věřil. Nedivím se, že mi uvěřila tak snadno tenkrát v lese, vždyť i já uvěřil. Ale její oči, v nich lež nebyla. Její polibek , tak prázdný, jen jako když políbíte kamarádku. To je tak dobrá herečka? NO na to mám celou věčnost. Složil jsem dopis do kapsy a vysklil rámeček s naší fotkou. Beru si tě s sebou na věčnost. Vyběhl jsem z pokoje a nezdržoval se loučením.

Zase jim ublížím, ale oni to snad pochopí. Telefon jsem měl v kapse a běžel jsem směr Severní pól.



Bella:

Cesta ubíhala nekonečně, minula jsem spoustu motelů, ale v žádném jsem se neodvážila přespat. Nakonec jsem zajela na krajnici a zamkla se. Sklopila jsem si sedadlo spolujezdce a přikryla se dekou. Děkuju Alice. Alice je prostě dokonalá. Od začátku věděla, že se tohle stane. Ještě jí napíšu.

…Ahoj Alice, děkuju za deku. Jak dlouho si to věděla?...

…Ty ještě nespíš? Jsou tři ráno, no od té doby, co jsi si vzpomněla na první věc. Nemohla jsem to nijak změnit. Tohle je asi osud. Nikdy před tím, jsem se s tím nesetkala…

…Teď jsem se chystala, ale musela jsem ti ještě napsat, slíbila jsem to…

…Děkuju a ještě napiš, teď dobrou…

…Jj, dobrou…

Během pěti minut jsem usnula. Vzbudilo mě sluníčko, které se mi dralo skrz přední sklo. Vystoupila jsem a protáhla si nohy. Za chvíli už jsem to ale zase drandila po silnici.

Kilometry přibývali, vzdálenost se zkracovala a já projížděla kolem farmy. Kikslo mi to. VY stoupila jsem a z pole vedle se ozvalo zahihňání.

„Co se smějete, to není vtipné.“ Z pole vystoupil krásný mladý kluk s opálenou kůží, jen v montérkách. Jeho vypracované tělo se lesklo potem od práce a mě se až podlamovala kolena. Byl krásný, ale nebyl nádherný. Bylo slunné poledne a on šel směrem ke mně.

„Omlouvám se, můžu se podívat?“

„To byste byl moc hodný.“ Otevřel kapotu a zkoumal motor.

„Tak tuhle součástku nemám, ale do tří dnů bych vám jí mohl sehnat a opravit vám zo.“ Usmál se a od jeho bílých zubů se odrazilo sluníčko.

„Já vás nebudu obtěžovat a zavolám si odtahovou službu.“

„To by se vám hodně prodražilo, civilizace je odtud dvě hodiny cesty a odtahovka je až v dalšim městě.“ Mrkl na mě.

„No tak jestli nebudu obtěžovat?“

„Nebudete, bydlím tu sám a navíc, vy vypadáte, že potřebujete vanu a měkkou postel.“

„Jo to by bodlo, jsem na cestě už týden.“

„Já jsem Jakob, ale říkejte mi Jaku.“ Oslnivě se usmál.

„Isabella, ale říkej mi Bello prosím.“ Podala jsem mu ruku a on mě vedl na farmu. Ukázal mi koupelnu a pokoj a nechal mě o samotě. Za chvíli jsem slyšela jak hlučí traktor a on veze teď už můj jeep blíž k domu.

„Jako doma Bell,“ houkl na mě. >Edwardovo oslovení<

Osprchovala jsem se a zabalila do osušky. Přešla jsem do pokoje, kde se objevila košile a trenýrky. Jak mi to připomíná Edwarda. Byla tmavě modrá s kostkou a mě se spustila slza. Ne je to pro nás lepší a navíc i Alice říkala, že se to muselo stát.

Bosky jsem sešla po schodech do přízemí, kde byli otevřené dveře a on byl zase na poli. Zalezla jsem do kuchyně a koukla se jestli tam nemá něco, co by měl z jiného dne k obědu,a le nic tam nebylo. V lednici byla spousta zeleniny a ovoce. Rozhodla jsem se, že nám udělám zapečené brambory, většinu toho měl asi z farmy. Postila jsem se do toho a za chvíli už se to peklo v troubě. 

„Jakeu?“

„Ano Bello?“ volal na mě z pole. Vydala jsem se jeho směrem. Kukuřičné pole bylo velké.

„Kde jsi?“

„Tady,“ křikl už blízko u mě. Otočila jsem se a narazila do něj. „Co potřebuješ?“

„Máš tam oběd,“ odpověděla jsem mu a chtěla jít, ale chytl mě do náruče a nesl mě. „Pust mě!“

„Vrazíš si něco do nohy a budeš tu déle než tři dny a pokud vím, tak jsi někam jela,“ řekl a šel dál.

„Ano jela,“ povzdechla jsem si a přála si zapomenou, vymazat ho ze svého života. V domě mě postavil na zem a já mu nandala.

„Týjo, vařený jsem měl naposledy, když žila máma a to je tak dva roky. Děkuju,“ řekl a padalo to do něj, jak do popelnice.

„Já děkuju, že si mi pomáháš,“ odpověděla jsem mu a uďoubávala z talíře. Nechutná mi, když jsem bez něj. Musím na něj zapomenout! Během pěti minut to měl v sobě a pokládal příbor.

„Chceš ještě? Ještě je trocha v pekáči,“ nabídla jsem mu a on s chutí vyskočil ze židle a dojedl zbytek brambor.

„Bylo to výborný,“ chválil mi jídlo.

„Nic to nebylo,“ odpověděla jsem mu a zvedala je, že to půjdu umýt.

„Ne, ne, ne u nás v domě se držel zvyk, že ten kdo vaří, nemyje nádobí. Já to udělám.“

„Myslím, že máš dost práce venku ne?“

„To počká a navíc, dlouho jsem tady byl sám. Nechce se mi trávit čas na poli, když je můžu trávit s tak krásnou dívkou.“

„Děkuju,“ poděkovala jsem a zároveň tím dala najevo, že může umýt nádobí. Vrzl se na to a za pár minut byl hotov. Je pravda, že mě by trvalo dlouho, než bych umyla ten pekáč.

„Chceš ukázat farmu?“

„Tak jo, ale dojdu si pro boty.“ Došla jsem nahoru a obula si kecky, ve kterých jsem jela. Sešla jsem dolů a on po mě hodil slamák. Za chvíli už jsme se procházeli po farmě.

„Jak to všechno zvládáš? Pole, koně, slepice…?“ nedalo mi to, když jsem viděla jak je veliká a to na konci ohrady koní, byl rybník.

„Tak, když v tom vyrůstáš a nemáš nic jiného.“

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se a sedla si do seny ve stodole.

„19 a tobě?“

„Mě taky,“ řekla jsem s nadšením v hlase. To ale opadlo, když jsem si uvědomila, že stárnu.

„Už jsi někdy jela na koni?“ zeptal se a já zakývala na zápor. „Chceš to zkusit?“

„Teď?“ 

„No jasně, koně mám připraveného za pět minut a povedu tě.“ Usmála jsem se na něj a on šel pro sedlo. Za pár minut už mi pomáhal si sednou na klisnu, která už je prý za zenitem. 

„Neboj se, nic se ti nestane, drž se a užívej si pohled ze sedla,“ poradil a rozešli jsme se. Vedl mě k rybníku a já si to užívala. 

„Líbí?“ zeptal se.

„Je to nádherný pocit,“ odpověděla jsem a zaklonila hlavu. Dnes bylo vedro a sluníčko se pořád nemělo ke spánku.

„Víš co je ještě krásnější?“

„Ne,“ odpověděla jsem a koukla se mu do očí. Pomohl mi sesednout a sundal jí sedlo. „Co to děláš?“

„Uvidíš?“ usmál se na mě a vysadil mě. Sám pak vyskočil na její hřbet a chytl jí za uzdu. Pomalu s námi vešel do vody a já myslela, že se mi zacelí srdce. Miluju ho, ale udělala jsem to sama. Moje srdce ztratilo maltu, kterou bylo slepeno. Možná, že jsem našla místo, které mi nedovolí na něj myslet. Pomůže mi zapomenout.

„To je nádherný,“ vydechla jsem. Usmál se a chytl mě kolem pasu. „Co to děláš?“

„Ona zná cestu zpět sama,“ odpověděl a sklouzl se mnou do vody. Bylo až neuvěřitelné, že mi to nevadilo.

„Jsem rád, že se ti porouchalo auto,“ řekl, když jsme plavali ke břehu.

„Jo? a proč jsi rád?“

„Nejsem tu sám,“ odpověděl a pomáhal mi ven.

„Hmm,“ broukla jsem a ždímala košili. „Bylo to krásné, děkuju.“ Usmála jsem se na něj a šla směrem k domu.

„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ mluvil na mě ze zadu a já cítila jeho pohled na mém zadku.

„Zvedni ty oči, prosím, nebo se budu červenat,“ zasmála jsem se a on mě došel se sedlem v rukou.

„Promiň, ale…“ přerušila jsem ho.

„Hlavně to nezdůvodňuj.“ Došli jsme do stodoly a já jsem za tu cestu uschla, lehla jsem si do sena a užívala si jeho vůni. On se někam ztratil a já tam nejspíš usnula. Probudila jsem se v posteli ve vypůjčeném pokoji. Bylo ráno a vzbudil mě kohout. Na posteli ležela další jeho košile a trenýrky. Nechala jsem je ležet a sešla dolů.

„Nemusíš mi věnovat šatník.“ Usmála jsem se, když jsem ho viděla jak v trenýrkách dělá snídani.

„Promiň, já se hned obléknu, myslela jsem, že budeš spát déle.“ Usmál se a odkládal pánvičku.

„Jestli nevadí tobě, že na tebe kouká cizí holka, tak to nech. Na tebe se totiž kouká hezky.“ Začervenal se, ale vařil dál.

„Dáš si taky vajíčka?“

„Ráda, děkuju.“ Za moment už přede mnou ležel talíř, tak akorát pro mě. Vždycky to přehnal a udělal mi toho moc. Vzpomněla jsem si a začala jíst.

„Stačilo ti to nebo chceš ještě?“ zeptal se, když jsem dojedla.

„Děkuju, ale jsem plna. Můžu ti nějak pomoct?“

„Když si včera usnula, volal jsem do servisu, jestli by mohli sehnat ten dílek a oni, že zítra ho tam mám.“

„To je super,“ řekla jsem, ale na konci jsem posmutněla. „A můžu ti teda pomoct?“

„No jestli chceš? Budu házet seno nahoru na patro, je to lepší, nevlhne od spodu. Můžeš mi pomoct,“ řekl a chystal se mýt nádobí.

„Vzpomínáš? Ten kdo vaří, nemyje,“ zasmála jsem se a šla to umýt.

„Nechám ti v pokoji starý jeansy a tričko, v tomhle, by se ti to dělalo dost špatně, všude by tě to píchalo.“

„Nemyslím si, nechám si tohle.“ Usmála jsem se na něj a uklízela nádobí.

„No dobře, tak ve stodole?“

„Oki,“ odpověděla jsem a on vycházel ven. Bylo brzy maximálně devět a on vypadal, že si přispal. 

Ve stodole to odsýpalo, za chvíli jsme to měli naházený na patře a seděli s nohama pověšenýma z patra. Zase svítilo sluníčko a bylo horko. Rozepnula jsem si knoflíček a viděla, jak Jake vedle mě polkl.

„Žízeň?“ Snažila jsem se zlehčit situaci.

„Ne, kam vůbec jedeš?“

„Do New Yourku.“ odpověděla jsem a zamračila se.

„Nechce se ti tam?“

„Upřímně? Musím tam, abych se zbavila minulosti.“

„Zajímavé, je ten příběh smutný?“

„Jak kdy, ale je dlouhý a složitý.“

„Kluk?“

„Jo! Jakeu, promiň, ale nechci o tom mluvit, chci zapomenout.“

„Promiň a hlavně mi do toho nic není.“ Kouknul se na mě psím pohledem a já málem spadla. Při mé šikovnosti by to bylo na denním pořádku.

„Odpuštěno, ale teď…“ Shodila jsem ho do sena za námi. Měla jsem huť si jednou zahrát s někým, kdo mi neublíží, jako by mohl on. Byl vždycky tak opatrný, někdy až moc. Prolétlo mi hlavou a hned na to mě strhli silné ruce na svojí hruď.

Prala jsem se s ním, ale on používá zakázané zbraně. Lochtal mě, ale já přišla na to, jak ho uzemnit. Stačilo mu dýchnout do obličeje. Vždycky se zarazil a já měla čas se vyprostit z jeho spárů. Házeli jsme po sobě seno a smáli se.

Nevím, jak se to stalo, ale měli jsme obličeje, jen pár centimetrů od sebe. Bylo to jako bych byla ovládána a neudržela jsem se a jemně ho políbila. Nejdříve se lekl, ale když zjistil, co dělám, polibek mi oplatil a byl intenzivnější než ten můj ostýchavý. 

Nezůstali jsme u jednoho a já jsem zapomínala na Edwarda. Chytla jsem ho za lem trička a pomalu mu ho sundala. Nezdržovala jsem se přemýšlením, co dělám, prostě jsem to dělala. Byl krásný a neznat anděla, řekla bych, že je bůh. Jeho teplé rty mě líbali stále intenzivněji. Neměl žádné hranice, za které bychom nemohli. 

Nebyl moc dlouho pozadu a roztrhl mi jeho košili. Knoflíčky odlétly na všechny strany a on sjel svými polibky přes moji čelist, klíční kost k pupíku a zpět na rty. Odmítla jsem si do hlavy pustit jakoukoli jinou myšlenku, než byly jeho rty a jeho tělo.

Hladila jsem na zádech a převalila ho na ně. Teď jsem na řadě já. Pomyslela jsem si a začala ho líbat po celé hrudi. Sundal mi zbytek košile a někam jí hodil. Pro mě nebylo zajímavá shánět se po místě, kam dopadla. Mě zajímal pouze on. 

Přesunula jsem se k jeho podbřišku, ale to on zřejmě považoval za předčasné, přitáhl si můj obličej zpět ke svým rtům a jednou rukou mi rozepnul krajkovou podprsenku, která patřila k odvážnějším kouskům od Alice. Sklouzla mi po rukou, jak jsem se opírala u jeho hlavy a odhodila ji sama.

Chvíli jsme se skoro nepohnuli, jen naše rty a jazyky hráli dokonalou hru. Nakonec nás přetočil, tak, že jsem ležela na zádech a on se opíral nade mnou. Hltavě jsem ho líbala a snažila si sednout. Povedlo se, pochopil. Přesunul si mě na klín a líbal mě, nepřestával a já byla v ráji.

Nic tak intenzivního jsem ještě nezažila. Měl ruce snad všude na mém těle, zajížděl jimi pod nohavice trenýrek a já si uvědomila, že jediné, co cítím, je touha. Zapletla jsem mu prsty do vlasů, jako už po několikáté a přirazila svojí pánev k jeho břichu. 

Jeho polibky se stali ještě horlivějšími, chtivějšími, ještě víc se zesílila jejich intenzita a hloubka. Rozepnula jsem mu pásek u riflí, pak knoflík a nakonec zip. Pochopil, co chci udělat a tak mi pomohl. Nepřestávali jsme se líbat a ani nevím jak, se mu povedlo si ty kalhoty svléct.

Teď měl na sobě méně oblečení než já a chtěl to srovnat, protože se na okamžik ztratili jeho ruce z mého těla a já uslyšela, jak se trhá látka. Nezajímala jsem se o to, kde je roztrhl, podstatné bylo, že už na mě nebyly.

Zůstali mi jen krajková tanga, které patřili k té podprsence. On měl na sobě pro mě už známé trenýrky a prohlížel si mě. Nebylo to dlouho a už jsem mu zase tiskla rty na rty. Zase jsem mu seděla na klíně a líbala ho, vím jen, že nás položil a pak letěli pryč i ty zbylé kousky oblečení. Líbali jsme se a já potřebovala, aby se už rozhoupal k dalšímu kroku.

„Jakeu…“ vzdychla jsem, když mě líbal na krku, jen se na mě podíval a políbil. Jemně do mě vstoupil a přirazil, nejdříve pomalu a pak zrychlil. Zaryla jsem mu nehty do zad a dýchala přerývavěji než kdykoliv jindy.

Došla jsem na vrchol několikrát a to nepočítám ty před tím, on se svého taky dočkal mnohokrát. Neskončili jsme, ale jen u toho. Po pro mě dlouhé chvíli zpomalil a začal mě znovu líbat. Přestal úplně, ale mě nestačili jeho polibky. Oba jsme byli udýchaní, ale já měla pocit, že se snad zblázním. Sedla jsem si na něj a pokračovala, nijak mu to nevadilo, řekla bych. 

Držel mě za boky a ano, pomáhal. Byla jsem ohnutá k jeho rtům a líbala ho. Přirážela jsem s jeho pomocí dost tvrdě, nijak mi to nevadilo. Toužila jsem po něm stále víc a víc. Prohnula jsem se v kříži a on za chvíli slastí zavzdychal. Ještě párkrát jsem přirazila a pak ho už jen líbala. 

Svalil mě na záda, ale sám ležel na seně a líbal mě. Kdybych si dodala odvahy, zkusila bych to na něj ještě jednou, ale i jeho a moje polibky se zkracovali. Moje touha po nich, ale neslábla. Poslední polibky a on si mě přitáhl na hruď.

Mlčeli jsme, nebylo potřeba slov. Bylo mi nádherně. Za poslední týden nejlíp, jak mohlo vůbec být. Je konec a ty můžeš žít dál, nemusíš se na něj poutat. Ukončila si to sama. 

Bylo teplo, do stodoly mezi prkny prosvítalo sluníčko a já ležela na hrudi jednoho z nejkrásnějších mužů na této planetě. Bylo mi nádherně. Jedna cesta do neznáma, se změnila v překrásnou cestu za štěstím. Snad.

Leželi jsme dlouho a usnuli, myslím, že jsem to byla dřív já, ale usnuli jsme oba.