Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 8. kapitola

10.03.2010 (09:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2134×

Nemiluju tě Edwarde! A to si říkal, že jsem špatná lhářka...

„Promiň Edwarde, udělala jsem chybu,“ omlouvala se.

„Ne Bell, já jsem udělal chybu. Já jsem ten kdo utekl bez důvodu a když jsem se vrátil, už si tu nebyla. Promiň.“ Opravdu to byla moje vina. Kdybych neutekl, neodjela by a pak mě nehledala v lese. Kýchla.

„Neomlouvej se, za to můžu já,“ řekla a znovu kýchla.

„Přinesu ti čaj.“

„Ne já si pro něj dojdu, vás nenakazim a chci si protáhnout nohy.“ 

„Tak já ti přinesu něco teplejšího na sebe.“

„Ne já si proto dojdu, jsem jen nastydlá, ne chromá. Nemusíš se o mě takhle moc starat, já bych se měla starat o tebe.“ Začala plakat.

„Bell, já to dělám rád.“

„Jenže já bych se o tebe taky chtěla starat, jenže o tebe se starat nedá. Jdu si pro ten čaj.“ Řekla rozhodně a ťapkala ke schodům. Mám tady na ní počkat? Radši jo, ještě jí rozrušim víc než je. Najednou jsem uslyšel rány a hned mi došlo, co spadlo.

„Bell? Jsi v pořádku?“ vběhl jsem na chodbu a viděl jí, jak leží v mezipatře. „Bell?“ skláněl jsem se k ní a viděl jak jí z očí tečou slzy a levou ruku si tiskne k tělu. Sebral jsem jí ze země a nesl do pokoje.

„Nic to není Edwarde, je jen naražená.“

„Bello,“ řekl jsem ze šatny a nesl jí oblečení.

„Nikam nejedu!“ řekla nesmlouvavě. 

„No tak si nech aspoň přinést ten čaj.“

„Tak jo. Kýýých.“

Seběhl jsem dolů a uvařil jí čaj. Během čtvrt hodiny jsem byl zpět, protože jsem hledal ještě nějaké prášky, ale Bella byla pryč a na posteli vzkaz. Bál jsem se ho otevřít. Debilní varná koncice, musí dělat takový rámus? Neslyšel jsem ani bouchnutí dveří. Proč odešla? Možná mi odpoví ten vzkaz, ale co když v něm bude to, co nechci slyšet? Pomalu jsem sahal po přeloženém papírku, když se rozrazily dveře.

„Edwarde! Já se z vás zblázním,“ křičela Alice To si ze mě děláš srandu ne? Musíš se sní pořád hádat? Teď se mi změnila její budoucnost a nelíbí se mi. Alice se rozčilovala.

„Co si viděla Alice?“ 

Jo a ty si myslíš, že ti to řeknu? Tůdle nůdle. Jen si hezky přemýšlej, co máš udělat, abys jí získal zpět. To, že si jí odmítl nahej v posteli, by ještě zvládla. To, že si utekl taky, ale to, že si se s ní hádal o tom, kdo se má omluvit? Že jí bráníš cokoliv dělat, to už nesnesla. Jsi jedinej upír na světě, který umí číst myšlenky a má za sestřičku věštkyni a neumí to využít. Kolikrát jsem si dokola přehrávala jednu vizi, abys jí viděl. Dokonce i tu, že Bella spadne ze schodů, ale ty ne. Vlastní hlavu, že?

„Alice?“ byl jsem docela vyjukanej. 

No co, můj názor. Navíc jsi fakt vůl.

„Dík to jsem přesně potřeboval vědět.“ 

No co? Nikdo kromě mě nemá odvahu ti to říct.

„Můžeš jít, dík, že si mi vynadala,“ řekl jsem sarkasticky.

To je ale idiot. Pořád svojí hlavu. Tomu už pomůže snad jen bůh. Myslela si a vybíhala z pokoje. Šel jsem dolů.

Kámo, ty si ale kretén, vzala si moje auto. nadával Emmett.

No, teď si se pochlapil, nechat si utéct takovou šťabajznu. Nadával mi Jasper. 

„Jdu jí hledat,“ oznámil jsem jim a bral si klíče od volva.

„To ať tě ani nenapadne Edwarde,“ křičela na mě Alice z kuchyně.

„TY mi v tom zabráníš?“

„Jo!“ 

„A jak?“

„Chlapci, můžete mu nějak vysvětlit, že ona odešla a ne, že on jí vyhnal.“ V Emmetově a Jasperově hlavě se mihlo A nezkoušej utéct. Už mě drželi a JAz na mě hodil podvolnou náladu.


Bella:

Vjela jsem do Forks a Jela rychleji, než předtím domů. Domů, kde je teď doma? Tam, kde jsou lidé, kteří vás milují. Jenže kde to teď je? Projela jsem městem a ani si nevšimla, že nějaké bylo. Pořád jsem zrychlovala, když najednou… Hop, skok, došel benzín. Sakra, no budeme si muset nějak poradit. Telefon sem nechala v domě. Třeba tu mají benzín navíc. Zapnula jsem blikačky a vystoupila z jeepu.

Otevřela jsem kufr a tam se na mě usmívalo pět desetilitrových kanistrů. Vsadím cokoliv na to, že to tu včera nebylo. Doplnila jsem benzin a jela dál. >Alice, jestli si to byla ty, tak děkuju., poděkovala jsem jí v duchu. Jako kdyby mě mohla slyšet.

„Crrrrr…“ ozvalo se ze sedadla spolujezdce. Sem si ho nevšimla? Na sedadle jsem měla hozené věci, ale než jsem ho našla, už se to přepnulo na palubní počítač. 

„Dobrý den, tady Alice Cullenovi, volal jste mi, kvůli přijetí na vysokou.“

„Ano?“

„Mluvím s panem Davidem Jakem?“

„Ano, určitě. Chcete se sejít?“

„To by bylo skvělé, kdy máte čas?“

„No akorát jedu do Port Angeles, tak tam ve tři odpoledne, kavárna na náměstí u obchodního centra.“

„Dobře, uvidíme se tam. Zatím a jeď opatrně.“

„Zatím,“ odpověděla jsem a položila to. Byla to Alice, jede v tom a ani jsem o tom nevěděla. Chci se s ní vlastně sejít? Odbočila jsem k pumpě a plánovala další cestu. V domě jsem našla pár míst, kde byli schované peníze. Snad to pochopí.

Natankovala jsem plnou nádrž a naplnila jsem i kanistry, jistota je jistota. Koupila jsem si mapu států a rozhodla se, že pojedu do New Yourku. Je to cesta na dlouho a do slunného místa. Miluju ho, ale už mě to fakt nebaví. Byla jsem rozhodnutá sejít se s Alice, ale jen na oko.


Do Port Angeles, jsem dojela něco málo před třetí. Vstoupila jsem do kavárny a objednala si vodu. NA ubrousek jsem napsala vzkaz pro Alice. 

Alice, děkuju za to, co jsi pro mě udělala, jsi moje nejlepší kamarádka, ale pochop mě. Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme, ale doufám, že ano. Nikomu nedávej to telefonní číslo, na které si mi volala. Nechám si ho, kdybys si se mnou chtěla popovídat a nebo mi říct, něco důležitého. Slibuju, že na sebe dám pozor. Ještě napíšu. Mám tě ráda. Bella

P.S. Neříkej Edwardovi nic, co uvidíš, že dělám. Jinak mě zradíš i ty.

Položila jsem to k vodě a věděla, že ho Alice najde, protože uvidí, jak ho píšu. Hodila jsem tam drobné a vypadla odtam tud.

Co budu dělat? Na to jsem znala odpověď. Budu hazardovat se životem, jak jen to půjde. Ne, to byl vtip. Budu se živit něčím, co mi půjde. Vydala jsem se na cestu přes celé státy jen kvůli tomu, abych se nemusela koukat do jeho zlatých oči.

„Crrr…“ Jediný člověk, který má tohle číslo byla Alice. Vyjížděla jsem z města. Mohlo být ár minut po třetí.

„Ano Alice?“

„Děláš si ze mě srandu? Lísteček a dál nic?“

„Alice je to tak lepší. Nebude tě to tolik bolet.“

„Co mě nebude bolet?“

„TA slova, napsaná se snáší líp.“

„Já ti něco povím, Mohla si Edwardovi aspoň říct, že rušíš zásnuby a ne dát mu prstýnek do dopisu.“

„Alice, nech si to. Věděla se, že to udělám, tak proč si to nezměnila, když ti to tak vadí?“ litovala jsem slov, ale jinak bych se jí nezbavila.

„Chtěla jsem, ale můj bratr je idiot,“ povzdechla jsem si. „Ty ho miluješ viď?“ tyhle slova budou bolet.

„Ne, nemiluju.“ Alice to zarazilo.

„Tak proč pláčeš?“

„Nepláču!“ odsekla jsem a naraženou rukou setřela slzy.

„Tak mu to řekni, víš jak se teď trápí? Myslí si, že si utekla kvůli jeho chování,“ domlouvala mi do telefonu.

„Fajn,“ odsekla jsem a položila jí to. Nadiktovala jsem jeho číslo a slyšela jak to vyzvání u něho v pokoji.

„Prosím? Edward Cullen u telefonu,“ zvedl telefon a já málem nabourala do svodidla.

„Promiň,“ řekla jsem jen a jemu se zastavil dech.

„Bell?“ mlčela jsem. „Omlouvám se za svoje chování, jsem idiot.“

„Nejsi,“

„Tak proč…?“

„Edwarde já,“ musela jsem se nadechnout a zastavit. „Já už tě nechci Edwarde.“

„Bell,“

„Nemiluju tě a je mi líto, že ti to musím říct po telefonu,“ >protože, kdybych ti to řekla do očí, poznal bys, že lžu.

„Myslela jsem si, že se to srovná po tom, co se mi vrátila paměť, jsem si ale uvědomila, že moje láska k tobě vyprchala, je mi líto, že jsem ti ublížila.“ Zajížděla jsem ke krajnici.

„Vždycky jsi byla špatná lhářka Bello,“ řekl klidným hlasem do telefonu.

„Ne, jen si namlouváš, že lžu. Lhala jsem poslední týden. Pokaždé, když jsem řekla miluji tě, když jsi mě líbal, hladil a miloval. Každý můj polibek byla jen lež. Nebyli opravdové. Chtěla jsem ti to říct už dřív, ale ty jsi vždy řekl miluju tě nade všechno na světě a já ti nemohla ublížit . Promiň.“ Seděla jsem v autě na kraji silnice a zadržovala slzy.

„Bell, to nemyslíš vážně, že ne?“

„Ano Edwarde. Myslím to smrtelně vážně.“

„Tak mi to řekni do očí, kde jsi?“

„Kousek od Port Angeles východní silnice. Máš deset minut.“ Možná dělám největší chybu svého života, ale musím to udělat.

„Za pět minut stojím u tvého auta.“

„Tů tů tů…“ Perfektní, mám pět minut na to, aby byl můj výraz pravdivý. Než jsem se Atila uklidnit, bouchal mi na okénko. Otevřela jsem dveře a vystoupila.

„A teď mi to řekni a koukej se mi do očí.“

„Nejdřív mi slib, že mě necháš odjet a nebudeš mě sledovat a volat mi.“

„Ano, ale jen pokud je to pravda.“ Zvedla jsem k němu hlavu a modlila se, aby mi uvěřil. Nejsem dívka pro něj.

„Edwarde Antony Masene Cullene už tě nemiluju.“ Řekla jsem hledíc mu do očí, kterých jsem se bála, aby mě neuvěznili. Nic takového se nestalo. Byli to oči jako třeba MIkea nebo Bena. Obyčejné, nelákavé, jen oči.

„Je to pravda,“ řekl a jeho hlas byl plný smutku. Políbila jsem ho na tvář a nasedla do auta. Miluju tě a nikdy nepřestanu. Stáhla jsem okénko.

„Zapomeň na mě Edwarde, nikdy jsi mě nepotkal, nikdy jsi mě neviděl, nikdy jsi necítil moji vůni.“

„Myslíš si, že to jde?“

„Ne hned, ale čas tě vyléčí.“

„Miluji tě Bello,“ 

„Já vím a proto musím pryč.“ Nastartovala jsem

„Myslíš si, že tě pustím?“

„Slíbil si to,“

„Můžu po tobě ještě něco chtít?“ Proč mě mučí?

„Ano, poslední věc, pak odjíždím.“

„Polib mě.“ A sakra! Sklonil se k okénku a já ho lehce políbila. Nemohla jsem jinak. Odtáhla jsem se a odjela. Ve zpětné zrcátku jsem viděla, jak stojí jako socha a kouká mým směrem. Pustila jsem si rádio a rozezněla se písnička.

Tekly mi slzy a já měla sto chutí to otočit a vrhnou se na jeho rty, ale nemůžu. Edwarde miluju tě, zapomeň na mě a žij dál, prosím. Věděla jsem, že moje myšlenky neslyší. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Jeho odraz zmizel a já mohla konečně nechat slzy proudit, jak chtěli.

další

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 8. kapitola: