Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 25. kapitolka

07.08.2010 (17:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1654×

Naposledy

„Bello, já nikam neletím, zůstávám tady! Poslouchej mě! Byli a jsme nejlepší přátelé, přestože jsem tě miloval, dokázal jsem to skrýt. Chápu, že miluješ Edwarda a z ničeho tě neobviňuji, jen mě poslouchej, teď a tady jako nejlepšího přítele, kterým jsem a zůstanu. Je mi jedno jak ses rozhodla, respektuju to. Nikdy mě neztratíš, já tady stejně jako ty budu navždy, posloucháš mě? Neztratíš všechny!“ Jakeovi slova mi splývala, ale byly silnější momenty, kdy mi jeho slova dávala smysl – Tady,  přátelé, poslouchej, zůstanu, ty – ta slova jako samotná mi smysl dávala, ale dohromady jsem toho moc nepobrala. Zmučeně jsem se podívala na Edwarda, pořád jsem plakala, přes vzlyky jsem se nemohla ani pořádně nadechnout.

Seděla jsem Edwardovi na klíně a jeho ruce mě objímaly, abych se nesesypala. Jakeovy dlaně mě hřály na lýtkách. Nechápala jsem, co se to tady děje a nechtěla jsem chápat. Dříve protipóly dnes seděli ve stejné místnosti a chtěli docílit jediného – utěšit mě, zastavit proud slz, který mi stékal po lících.

„Zlatíčko, měla bys spát, měla by sis odpočinout. Ráno bude líp,“ šeptal Edward a mě zamrazilo ve významu jeho slov, jeho jsem slyšela zřetelně, vnímala jsem ho plně. Nechtěla jsem spát, zbývalo jen málo hodin s nimi.

„Jak to můžeš vůbec říct? Jak můžeš jenom navrhnout, abych šla spát, když mi s nimi zbývá tak málo času? Právě jsem si uvědomila, že je vidím naposledy a ty mně říkáš, že ráno bude líp? Ráno už tady Renée nebude a předpokládám, že ani Charlie s Jacobem, protože je složité si hrát na starší, předstírat něco, co není uvěřitelné. Opravdu mi chceš vzít tyhle poslední okamžiky?“ Měla jsem problém zaostřit na jeho oči, přes slzy to bylo skoro nemožné, ale povedlo se. Při mých slovech jsem cítila, jak ztuhl. Mluvila jsem tiše, ty otázky byly spíše konstatování, nechtěla jsem, aby odpovídal. Ublížila jsem mu, zase ubližuji. Vždyť je to moje rozhodnutí. Kdyby je nezvali, bylo by to jednodušší.

Nechal svoje ruce spadnou podél těla, slezla jsem z něj, ublížila jsem mu. Nechtěla jsem. Seděl ve zmrzlém pohybu. Jeho obličej mi vrazil kudlu tak blízko srdce, že ho to minulo jen těsně. Moc jsem ho milovala.

Nejsem ho hodna, jen mu ubližuju. Nikdy jsme spolu neměli být. Měla bych odejít, nechat ho žít vlastní život, bez člověka. Už jen to, že jsem ho prosila, ať mě přemění, byla hloupost, zraňovala jsem ho tím. Zruším uzavřenou dohodu…

„Prcku, jestli mě slyšíš, vím, že to umíš, zařiď nějak, ať to Alice nevidí. Pro tatínka to tak bude nejlepší. Skryj mě před nimi, umíš to.“ Požádala jsem toho poloupírka v sobě a věděla, co mám dělat. Odejdu, s tím, že jsem ve čtvrtém měsíci rizikového těhotenství. Dovedu se o nás postarat, stačí mi vědomí, že bude šťastný. Porodím a dám mu jeho vymodlené dítě a já odjedu do Itálie. Bude konec a on bude šťastný společně s nějakou upírkou.

„Dost, Bello, přestaň tady plánovat svůj odchod, máš pravdu, mělo mě napadnou, o kolik to budeš mít těžší. Slíbila jsi mi to. To, že nikdy neodejdeš kvůli pomyslné bolesti – mojí bolesti. Spletla ses, bolí mě to, že jsi nešťastná. Neměl jsem je zvát, ale Jakea od tebe už neodtrhnu, odmítl to. Prosím, řekni, že tě ovládly hormony.“ Neměla jsem slov. Prcek mě podrazil, pustil moje myšlenky za zeď. Sakra!

„Hmm,“ brumla jsem a zalezla do šatny, kde jsem našla tepláky a tričko, v čemž mi bylo pohodlně. Ještě mikinu a pantofle. Když jsem vešla zpět do pokoje, Edward ležel na posteli a měl zavřené oči, v šatně jsem nechala myšlenky volně plynout a myslela jsem chvílemi na Edwarda, protože jsem míjela jeho oblečení poházené po podlaze. Pozastavila jsem se nad tím, ale dál si hleděla úkolu, který jsem si dala – najít tričko, které mi bude zakrývat celá záda.

„Promiň,“ špitla jsem a šla ke dveřím, chtěla jsem jít dolů, ale Edward mě zastavil lehkým položením své ruky na moje rameno. Malinko jsem ucukla, nečekala jsem to. Otočil si mě k sobě čelem a pohladil mě do tváři, která byla ještě rudá od breku.

„Já jen, že je na tobě ten pláč ještě dost vidět. Jen aby Renée a Charlie neměli obavy, co se děje,“ řekl a přitiskl mi dlaň na šíji, zastuděla a já se styděla, že jsem myslela na útěk.

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem s ním a nechala ho hrát si s mými vlasy. Ruka mi bezmyšlenkovitě sklouzla na bříško a Edwardova ruka ji následovala. Vypadali jsme jako by bylo všechno v pořádku, ale já Edwardovi četla nejistotu v očích, stejně jako on mohl vyčíst stud, hanbu a zlobu.

„Opravdu je mi líto, že jsem tak uvažovala,“ obhajovala jsem se a sklopila oči. „Nebylo to ode mě fér! Zapomenout na svůj slib…“

„Bells, přestaň! Já nejsem naštvaný ani ublížený. Přestaň o tom už přemýšlet a dělat si výčitky. Přestaň uvažovat o tom, co by, kdyby.  Ale řekni mi jedno, opravdu bys teď dobrovolně zestárla mě po boku, jen abych byl šťastný?“ Ukazováčkem mi zvedl bradu a podíval se mi do očí. Uměla jsem mu lhát a dost přesvědčivě, ale neměla jsem důvod, navíc, tahle pravda mu udělá radost, tedy doufám.

„Ano, kdyby to znamenalo, že budeš šťastnější, když zestárnu a zemřu, než kdybych byla pořád mladá a víceméně hezká.“ Tón mého hlasu jako by ho hladil do tváři. Koutky jsem povytáhla v plachém úsměvu a on mi usměv opětoval, akorát energičtější a odvážnější.

„Ach, Bells…“ Vydechl mi do tváře a pevně mě objal. Najednou bylo všechno v pořádku. Jako bych mu nedala ránu a on mi nevrazil dýku k srdci. Byla jsem šťastná bez ohledu na to, že mi zmizí rodina (už navždy), ale moment, co to říkal Jake?

„Edwarde?“ Na mojí otázku mi jen pohlédl do očí a vyčkával. „Jak to myslel Jake? Jak může zůstat, když já… Je člověk a nemůže, nesmí se to dozvědět. Je člověk!“

„Bells, on není člověk, já neměl jsem ti to říkat, ale nenechám tě, aby ses trápila. Nevím, jak to přijmeš, ale doufám, že stejně, jako pravdu o mně. On je vlk. Dokáže zabít upíra, mění se z lidské do vlčí podoby,“ mluvil tiše, jako by mi těmi slovy mohl vyděsit. Jakoby si myslel, že uteču. Pustil mě, ale já jen zvedla hlavu a obmotala mu ruce kolem krku.

„Nadpřirozeno docela zvládám, ale tvoje ruce z mého těla, mi dávají zabrat. Takže mě obejmi a pak mě polib.“ Chtěla jsem mu říct, ještě jak strašně moc ho miluju, ale on se zmocnil mých rtů v hlubokém polibku plném lásky. Pak mi rty sjel na krk a zašeptal: „Tak já tě nebudu pouštět, pokud mi slíbíš, že o tom přestaneš navždy uvažovat.“ Jen jsem přikývla a dala mu pusu na spánek.

„Mám málo času, měla bych si jít sednout dolů k Renée a Charliemu a Jacobovi, oni si moji přítomnost zaslouží.“  Edward mě objal kolem pasu a otevřel dveře. Sešli jsme dolů a tam na pohovce seděla Renée s Charliem a bavila se s Esmé a Carlislem, zatímco Charlie sledoval fotbal společně s Emmettem a Jakeem. Jakoby zde byli odjakživa, ale oni za chvíli zmizí a Jake zůstane.

Sedla jsem si vedle Renée a objala ji kolem pasu, jen se usmála a pokračovala v rozhovoru. Charlie si mě změřil pohledem a dál se věnoval fotbalu. Edward někam odešel a za chvíli byl zpět s čajem a sušenkami. Něco zašeptal směrem k Jakeovi a postavil je přede mne.

„Bells, měla by ses najíst, od rána jsi nic neměla,“ poznamenal Edward a sedl si ke klavíru. Podívala jsem se jeho směrem a usmála se, začal hrát jeho oblíbené písničky.  Pár minut jsem na něj zasněně hleděla,  a pak mě zpražila mamka: „Ale, Bello, copak nevíš, jak je pravidelná strava v těhotenství důležitá?“

Na to zbystřil táta. „Bella je těhotná?“ Emmett se zasmál. Jen jsem němě hleděla a pak se zasmála společně s Emmem.

„Mamí, vím a tatí, co sis myslel, že jsem takhle ztloustla? Jako, že mi prostě s více kily narostl na břiše míč?“ zeptala jsem se zmateně, protože tuhle otázku jsem fakt nečekala. Edward stále hrál, nijak ho náš rozhovor nezarazil. Chtěla jsem, aby se mi – nám – věnoval. V nemocnici jsem brouzdala na internetu a tak jsem se teď otočila na něj a zeptala se ho: „Lásko je to mléko z pasterizovaného mléka?“

„Samozřejmě, že je, taky jsem si něco přečetl. Jen jez,“ řekl a nepřestal hrát. Moment, jak věděl, že jsem o tom něco četla? To už mi vidí do hlavy úplně? Charlie moji otázku zapomněl a věnoval se Emmetově poznámce, že to útočník prasí jak může. Renée se opět dala do hovoru s Esmé a Jake se na mě usmál. Rty naznačil slova: ‚Zůstanu s tebou‘ a nechal mě se v klidu najíst. Nestihla jsem sníst ani jednu sušenku a musela jsem se zvednout a odejít do nejbližší koupelny.

Skláněla jsem se nad mísou a dostala ze sebe všechno, co jsem dnes dostala do žaludku. Bylo mi zle, nevím, jestli jsem si to vyprovokovala sama, nebo to byl prcek, ale věděla jsem, že za dveřmi stojí Edward a dělá si o mě starosti společně s dalšími devíti osobami, které teď čekají v obýváku. Ještě jednou se mi zhoupl žaludek a teď už bez výsledku se mi stáhl a pokusil se vyprázdnit prázdnotu.

„Jsem v pohodě,“ křikla jsem, když jsem vstávala a šla si vypláchnout pusu čistou vodou. Za chvilku už jsem otevírala dveře a byla v Edwardově objetí. Jen jsem se usmála a vtiskla mu polibek.

„Nevypadáš tak, jsi celá zelená a byla jsi tam déle než obvykle při nevolnosti,“ mluvil naléhavě a já oči stočila k hodinkám na jeho ruce. Ó né. Je půlnoc.

„Jak dlouho jsem tam byla?“ Položila jsem otázku a rozešla se do obýváku, Renée už se loučila a Emmett jí držel kufry. Né, ještě né. Prosím. „Mamí, ty už jedeš?“

„Musím, zlatíčko, letadlo nepočká a musím tam být dřív,“ řekla klidně a vklouzla do Alicina objetí. Edward mě pustil, věděl, že dnešek je pro mě těžký. Renée, jen co narovnala svá záda, měla mě kolem krku. Tiskla jsem se k ní a po tvářích mi tekla jedna slza za druhou. Ze srdce se mi odlomil kus srdce, který v mém nitru shořel, přestal existovat. Opouští mě. Ne! Opouštím já ji. Věděla jsem, že jednou tahle chvíle přijde, ale nečekala jsem, že bude takováhle.

„Mami, budeš mi chybět. Mám tě ráda,“ vzlykla jsem, ale hned jsem další zahnala. Bolelo to strašně, naposledy uvidím svojí Renée, která je vždy tak nezodpovědná a bláhová.

„Já tebe taky, Belli. Pamatuj si, že kdykoliv zavoláš, pokusím se co nejdříve přijet. Telefon na mě má Carlisle a budu ráda, když mi alespoň občas napíšeš e-mail,“ řekla a pohladila mě po vlasech. Vymotala se z mého sevření a Edward mě zachytil, když se mi podlomila kolena. „Edwarde, postarej se mi o ni a pošli ji spát. Vypadá hrozně, na mě už nedá. Emme jedeme?“ Rozešla se ke dveřím a jen, co se zavřely, vstal Charlie.

„Asi už bych měl taky jet, cesta do Forks trvá pár dní, musím do práce, ale snad se ještě uvidíme. Jake říkal, že tu ještě zůstane, takže tu nebudeš sama, i když to nebudeš nikdy. Telefon znáš, tak ahoj,“ řekl. To byl celý Charlie, žádné city. Nestihla jsem ho obejmout, byl pryč. Odešel rychle. Přiběhla jsem ke dveřím, ale už jsem viděla jen zadní část jeho vozu.

„Ne! Nemůže jen tak odjet. Bez rozloučení, nemůže!“ křičela jsem a objaly mě kamenné paže. Edward? Pak jsem měla tmu.

>>>

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 25. kapitolka: