Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 24. kapitolka

17.07.2010 (14:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1620×

Domeček z karet

Po dlouhém týdnu, kdy jsem byla stále zalezlá po bradu v peřinách, jsem z nich směla vykouknout a dokonce se nechat odvést domů. Edward mi balil věci a do pokoje se akorát přiřítila Alice a začala mě objímat, nechápala jsem proč, ale Edwardovo zavrčení mi napovědělo, že se jí něco povede. Pomohla mi se obléct a zcivilizovat se. Stejně až přijedeme domů se zase převléknu do Edwardova trička, tak proč to Alice tak moc řeší.

Posadila jsem se na vozík a vezla se k autu. Vezla mě Alice a Edward táhnul tašku. Alice si prozpěvovala a byla šťastná i na Edwardově tváři jsem viděla úsměv a sestřička, kterou jsme potkali se podivila nejspíš nad tím, že jsem tak „mladá“ a jsem těhotná. Ono opravdu, když jsem se dnes dívala do zrcadla vypadala jsem podobně jako v patnácti. Nijak zvlášť mi to nevadilo, alespoň se od Edwarda nebudu vzhledově tak moc lišit.

Edward hodil tašku do kufru od svého Volva a pomohl mi do auta, Alice odvezla vozík a nasedla na zadní sedadla. Celá zářila a bylo vidět, že s Edwardem vedou tichou konverzaci, protože Alice byla pořád mimo a Edward nijak nereagoval na můj signál, aby zpomalil. Venku tál sníh, no aby taky ne, když už začal Duben.

Alice s Edwardem se začali smát a mě došly nervy na to, abych se v autě nudila sama. Neřídím a spát se mi nechce. Chci si povídat a Edward neslyší ani moje prosby o zpomalení, že mi to nedělá dobře.

„A dost vy dva, co se tu děje? Ty, Edwarde, zpomal, prosím. Říkám ti to už asi po třetí a ty, Alice, mi řekni, co se tu děje a proč jsme právě přejeli odbočku domů,“ vyjela jsem na ně a oba byli okamžitě všímaví. Stále se mi špatně mluvilo, ale alespoň trošku to šlo. Edward zpomalil a Alice zmlkla. Bylo ticho, dlouhé hloupé ticho.

„Fajn, když mi to neřekneš ty, tak třeba Edward, ten to ví stejně dobře jako ty!“ Opravdu mě nebavila překvapení a navíc mám pocit, že tohle překvapení vlastně není úplně myšleno jako překvapení a toho se bojím ještě víc, než kdyby to překvapení, bylo myšlené jako překvapení, a co když to překvapení vůbec není překvapení a já se jen motám do cizího rozhovoru.

Otočila jsem se na Edwarda a viděla jsem, že mi to už-už chce říct, ale Alice mu to zatrhla rázným výkřikem, když jsme zatáčeli k cukrárně, kde stála Renée.

„Překvapení,“ zvolala Alice, a když jsem si mamči všimla vedraly se mi slzy do očí. To proto mě Alice tak strojila a česala, chtěla, aby mě mamka viděla hezkou a ne, jako když jedu z nemocnice. Usmívala jsem se a zároveň s úsměvem mi tekly slzy. Edward opatrně zaparkoval a pomohl mi z auta, zatímco Alice se už objímala s Renée.

Vystoupila jsem z auta a Renée ke mně přiběhla a objala mě. Měla slzy v očích a ani se jí nedivím, neviděla mě tři dlouhý roky, které jsou plny vzpomínek. Stiskla můj hrudník a já jí obmotala ruce kolem pasu. Asi neví, co se mi za tu dobu všechno stalo a možná, že je to i dobře. Rozvzlykala se mi do ramen a ještě víc mě stiskla, tak, jako by mě už nikdy nechtěla pustit. Nakonec se přece jen odtáhla a otřela si slzy.

„Holčičko moje, ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla,“ řekl a usmála se. Úsměv jsem jí oplatila a uvědomila si, že se toho změnilo až moc na to, aby to strávila.

„Ty mě taky. Renée, tohle je můj manžel Edward a jeho sestřička Alice,“ představila jsem jí mojí lásku a nejlepší kamarádku. Renée se jen usmála a podala si s Edwardem ruku. Edward byl se mnou v nemocnici pořád, jen si občas došel na srnky.

„Těší mě, Edwarde. Bell, musíš mi všechno říct, jak dlouho už jsi paní a co je nového a…“ začala Renée moc zhurta, pohybem jsem jí zarazila.

„Všechno bude, ale pomalu, akorát jedu z nemocnice a ty máš na mě až moc energie,“ řekla jsem trošku chraplavým hlasem a nasucho polkla. Alice si vzala Renée za loket a táhla ji do cukrárny. Edward se usmíval, byl šťastný, já jsem byla šťastná a setřela si poslední zbloudilou slzu.

„Edwarde, nebudeme jí říkat všechno, co se za tu dobu stalo, z větší části to hezké, ano? Mamka je citlivá a ze všeho moc šílí. Svatbu jsme měli v Las Vegas jen se svědky a nikdo jiný o tom nevěděl, bylo by jí to líto… Moment, jak to, že je tady, když jsem jí ještě nedávno nesměla poslat ani dopis?“ Hodila jsem po Edwardovi zaražený výraz a čekala na odpověď, protože tohle by mě opravdu zajímalo.

„Carlisle usoudil, že nás tvoje mamka viděla jen jednou a tak jí to tolik nepřijde a navíc, je to tvoje máma a za chvíli to bude babička, ne? Ona se s tím nějak vyrovná, když bude potřeba, neboj, Alice všechno jistí,“ odpověděl a políbil mě do vlasů, to už jsme procházeli mezi stoly za Alice a Renée.

Posadila jsem se vedle Edwarda a ten mě chytl za ruku, usmála jsem se a přišla k nám číšnice, objednala jsem si nějaký džus a Renée si dala kávu a pusu nezavřela, dokud si neobjednali i Edward s Alice. Bylo komické sledovat je, jak si s nechutí objednávají čaj a minerálku.

„No tak, vy dva, povídejte a hezky od začátku,“ vyzvala nás Renée a mně se do toho strašně nechtělo. Bylo toho tolik a za tak krátkou dobu, doufám, že tu Renée ještě chvíli zůstane.

„No, jsme spolu, máme se rádi,“ snažila jsem se odpovědět, abych to nemusela rozvíjet. Renée se moje odpověď vyloženě nelíbila, zamračila se jako bouřkový mrak a otočila se na Edwarda, ten jen s těží zadržoval smích. Snadno jsem pochopila proč, Renée se hlavou musely míhat vtipné myšlenky.

„A vy, Edwarde, mi řeknete jak to všechno je?“ zeptala se se zvednutým obočím a nevinným úsměvem. Musela jsem se zasmát zabolel mě krk, blbá tracheotomie.

„Po oslavě Beliných osmnáctin jsem se s ní rozešel, myslel jsem si, že pro ni nejsem dost dobrý, že bude lepší, když si najde někoho jiného. Miloval jsem ji a z lásky jsem ji opustil, časem mi ale došlo, že to bez ní nevydržím a ani ona beze mne, a tak jsme se dali zase dohromady. Jenže já jsem já a jednoho dne jsem Bellu strašně naštval, a tak odjela, vrátila mi prstýnek, napsal mi dopis a odjela. Bydlela u jednoho farmáře a byla do něj zamilovaná, ale mě milovala stále, jen mě k tomu nenáviděla a nenávist překryla lásku, a tak se mohla „zamilovat“ a na nás zapomínala. Zjistila, že je těhotná a byla šťastná a potom našla telefon, na kterém byl nepřijatý hovor ode mne. Zavolala mi, slyšel to farmář a žárlivě ji zbil, nakonec se jí podařilo mi nějak zavolat a já sem přijel, miluju ji, neměl jsem důvod ji nechat zmlátit. Odvezl jsem ji do nemocnice, kde zjistili, že potratila a my si spočítali, že bylo moje. Bella v nemocnici ležela dlouho a pak ji pustili domů, kde jsem ji znovu požádal o ruku, ona řekla „ano“, kde jsme zjistili, že je znovu těhotná a kde jsem si ji vzal za manželku, no a dnes se vracíme z nemocnice, protože se Bella málem udusila,“ vypověděl Edward v kostce náš příběh a Renée byla vyděšená. Oči jí těkaly ze mne na Edwarda, moje bříško a její kafe.

„Vy se koukám nenudíte,“ řekla optimisticky a dopila. Usmála se a otočila se na Alice. Ta jen kývla a pobídla číšníka k účtu. „Asi je toho na tebe hodně, že, holčičko? Měli by jsme jet domů, abys si mohla odpočinout.“

„To bych byla ráda. Renée, na jak dlouho tady jsi?“ Položila jsem otázku a všimla si Edwarda, jak vytahuje peněženku.

„Edwarde, já to zaplatím,“ oponovala Renée a já věděla, že to nemá cenu. Edward vyhraje!

„Paní Dwyerová, pozvali jsme vás sem, a tak nevidím žádný důvod, proč by jste to měla platit,“ řekl Edward nesmlouvavě a zaplatil. Číšnice se usmívajíc rozloučila a odešla. Renée se vydala k autu a Edward mi pomohl vstát, neměla jsem moc chodit, a tak mě podpíral a vedl k autu. Alice s Renée už seděly v autě, když jsem nasedala já a Edward startoval.

„Renée, ještě jsi mi neodpověděla. Kdy odjíždíš?“ zopakovala jsem otázku a otočila se na Renée, té vybledla tvář, ale její úsměv nevyhasl.

„Dnes v noci, letím do Mexika za Philem, má tam důležitý zápas. Je mi to líto, zlatíčko, chtěla jsem tu zůstat déle, ale…“ Nechala větu doznít a mně bylo líto, že už odjíždí, přesto, že mojí maminkou byla Esmé, Renée byla a navždy v mém srdci zůstane. Usmála jsem se a otočila se na Edwarda. Chytla jsem ho za ruku a hleděla z okna.

„To nevadí, Renée, já to chápu,“ dodala jsem sklesle a stiskla Edwardovi ruku. Za pár minut jsme byli doma a já si všimla, že je něco jinak, Něco se tu stalo a já nevěděla co. V minutě, kdy jsem ale vešla do kuchyně, mi to došlo – Jakob a Charlie. Otočili se na mě od plného talíře těstovin a když jsem se nadechla, jen s těží jsem potlačila potřebu zvracet.

„Ahoj, co tu děláte, kde jste se tu vzali?“ Hodila jsem otázku do místnosti a už byla objímána dvěma páry silných paží a jedny nějak moc hřály. Oba dva mě objali a hned se odtáhli a usmáli.

„Letěli jsme kolem,“ zasmál se Jake a já jsem pocítila divný pocit v srdci. Cullenovi je sem pozvali, ne proto, že jsem je dlouho neviděla, ale proto, že mi dávají možnost je vidět třeba naposledy. Bodlo mě v něm. Jakob byl můj dlouholetý kamarád, Charlie můj táta a za ty dva roky, co jsem u něj žila, jsem si zvykla na jeho humor a Renée, ta která mě vychovala a dávala mi lásku. Najednou jsem měla těžké srdce a nohy taky tak.

„Bells, jsi pořádku?“ Ozvala se vyděšená otázka vyřčená Edwardovými rty a už mě držel v náručí. „Dneska toho na tebe bylo hodně, pojď půjdeš si odpočinout.“

Omluvně jsem se usmála na kluky a Jake mě vyděšeně pozoroval. Bodalo mě u srdce, že se takhle trápí a Charlie se jen usmál a vrátil se k těstovinám. Edward mě nesl do pokoje a mně se do očí nahrnuly slzy. Nechápu, co se mnou bylo, ale pořád se mi chtělo brečet. Položil mě na postel a sedl si vedle mě.

„Edwarde, vidím je dneska naposledy?“ Potřebovala jsem znát odpověď, vědět to najisto, přestože jsem to tušila, musela jsem to slyšet.

„Asi ano, Bells,“ odpověděl, a protože to moje srdíčko nesneslo, prasklo a já začala brečet, tak mě objal a začal utěšovat. Potřebovala jsem jeho slova a objetí, ale ještě víc mi chyběly od Esmé a Alice. Nechápala jsem proč, ale věděla jsem, že z tohohle bude těžké se dostat.

„Kdy odlétají?“ kuňkla jsem a čekala odpověď, která určí moje poslední hodiny s nimi. Když někdo zaťukal na dveře a pak je otevřel, byl to Jake a já začala stírat slzy.

„Neplač, všechno bude dobré,“ řekl tiše a sedl si z druhé strany. „Uvidíš, mě se totiž jen tak nezbavíš. Mně to nevadí a navíc to chápu, budu tu pro tebe vždycky. Jako nejlepší přítel.“ Pohladil mě po tváři a usmíval se. Jak to, že to chápe?

„Ne, Jakeu, nic nebude dobré, nic nechápeš, nemůžeš to chápat, když to nechápu ani já. Tohle se nedá pochopit, ale já si tak zvolila a nechci svoje rozhodnutí měnit, jen mi je líto, že to takhle musí být, aby…“ Dál jsem mluvit nemohla, nešlo to, už ta poslední slova nebyla skoro slyšet. Edward mě objal a moje doteď pevná ramena se sesypala jako domeček z karet.

Adminy bych chtěla moc poprosit, aby tuto kapitolku opravily, já odjíždím a moji čtenáři čekají na další kapitolku. Prosím, opravte to a vydejte co nejdříve, prosím. Budu vám nevýslovně vděčná... Předem děkuji.

>>>

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 24. kapitolka: