Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 23. kapitola

09.07.2010 (14:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1708×

Isabella Marie Swan Cullen:

Já už nemám sílu bojovat! Pro co vlastně bojuji? Najednou mi hlavou proběhla vzpomínka: „A teď mi to řekni a koukej se mi do očí.“

„Nejdřív mi slib, že mě necháš odjet a nebudeš mě sledovat a volat mi.“

„Ano, ale jen pokud je to pravda.“ Zvedla jsem k němu hlavu a modlila se, aby mi uvěřil.

„Edwarde Antony Masene Cullene už tě nemiluju,“ řekla jsem hledíc mu do očí, kterých jsem se bála, aby mě neuvěznily. Nic takového se nestalo. Byly to oči jako třeba Mikea nebo Bena. Obyčejné, nelákavé, jen oči.

„Je to pravda,“ řekl a jeho hlas byl plný smutku. Políbila jsem ho na tvář a nasedla do auta. Stáhla jsem okénko.

„Zapomeň na mě, Edwarde, nikdy jsi mě nepotkal, nikdy jsi mě neviděl, nikdy jsi necítil moji vůni.“

„Myslíš si, že to jde?“

„Ne hned, ale čas tě vyléčí.“

„Miluji tě, Bello.“

„Já vím, a proto musím pryč.“ Nastartovala jsem.

„Myslíš si, že tě pustím?“

„Slíbil jsi to.“

„Můžu po tobě ještě něco chtít?“

„Ano, poslední věc, pak odjíždím.“

„Polib mě.“ Sklonil se k okénku a já ho lehce políbila. Nemohla jsem jinak. Odtáhla jsem se a odjela. Ve zpětné zrcátku jsem viděla, jak stojí jako socha a kouká mým směrem.

Nikdo:

Dívka si v hlavě promítala špatné myšlenky, byly to myšlenky, ve kterých ji Edward zklamal. Musela najít vzpomínky, ve kterých ji držel nad vodou, ve kterých ji dokázal lásku. Ale dívka s každou špatnou vzpomínkou klesla hlouběji do temnoty. Její srdce bilo slaběji a slaběji až bouchlo naposledy.

Chlapec, který právě seděl za sklem si všiml vodorovné čáry na monitoru, kde bylo monitorováno srdce. To už ale chodbou běžel doktor a byl u dívky v pokoji. Začali s masáží srdce, a když se jim nevedla, zkusili defibrilátor a adrenalin nitrožilně, ale dívka stále nic. Přesto ještě nebyla pryč ze světa, stále byla v těle a stále cítila, jak s ní temnota bojuje.

Edward:

Najednou jsem uslyšel její srdce udeřit naposledy, potvrdila to i vodorovná čára na monitoru. Moje srdce puklo, ne, nepuklo, roztříštilo se na milióny kousků. Doktor probíhal chodbou a už ji oživoval, ale marně. Necítil jsem nic, jen samotu, prázdnotu, nicotu a kousky srdce, které byly po celém mém těle. Ona, moje Bella, ta kterou jsem tolikrát získal a ztratil, ležela na lůžku a její srdce se ani po defibrilaci nepohnulo. Svět zmizel a já byl sám. Byl jsem ještě osamělejší, než když jsem po jejím rozchodu bydlel na Severním pólu. Teď neexistovalo nic, jen Bellino vychládající tělo.

Bella:

Neslyšela jsem své srdce, už neurčovalo čas, bylo ticho a já měla poslední možnost, zda žít či nežít. Bylo mi to jedno, co může být horší než život bez Edwarda? Nic! Poddala jsem se temnotě a hlavou mi proběhla vzpomínka.

„Já Edward Antony Masen Cullen, odevzdávám se tobě Isabello Marie Swanová a přijímám tě za manželku!“

Hned po ní mi proběhla další a další, znovu se mi zopakovala poslední jeho slova, která jsem slyšela.

„Miluji tě!“

Probralo mě to, vzpomněla jsem si na to, jak mě zachránil od farmáře, jak se o mě staral, když jsem ztratila paměť. Kolikrát byl se mnou v nemocnici a říkal: „Všechno bude v pořádku!“ říkával to i teď, ale já ho neslyšela. Chtěla jsem bojovat, chtěla jsem znovu pohledět do jeho zlatých očí plných lásky. Najednou, jsem si uvědomila, co všechno smrtí ztratím a smrt začala bolet, ne moje tělo, ale moje srdce.

“Bojuj, sakra, Bello, bojuj!“ Uslyšela jsem Edwardův hlas, jak křičí z dálky. Chtěla jsem za ním, ale moje srdce bylo stále tiché a já vnímala, jak přes mne přetahují deku. Tak to ne! Donutila jsem svoje srdce, aby alespoň jednou ještě bouchlo.

„BUCH!“ Bouchlo moje srdce a bouchlo znovu, monitor začal pípat, pravidelně pípat. Poslouchala jsem svoje srdce a byla velice spokojená, že bije. Chtěla jsem otevřít oči, ale únava mi to nedovolovala, doteď jsem byla v bezvědomí, ale teď jsem usnula.

Nikdo:

Dívka sladce spí a bude spát ještě dlouho, chlapec může konečně sedět vedle ní a držet jí za ruku. Je tak moc šťastný, že žije, že mu je jedno, zda ho někdo uvidí. Bude s ní a s žádnou jinou.

Dívka nosí pod srdcem upíří dítko, které jí proměňuje na mladší, než je. Teď vypadá na patnáct a tak už to zůstane.

Edward:

Nevím, jak dlouho jsem u ní seděl, nakonec mi to lékaři dovolili, seděl jsem u jejího lůžka, držel ji za její bílou, křehkou ručku a poslouchal její pravidelně bijící srdce. Srdce, které bylo sice jen jemně slyšet, ale já věděl, že je silnější než samotná smrt. Sestřička jí chodí každou chvíli kontrolovat, zda má životní funkce v pořádku a i já, který v moderní nemocnici nepracoval, vím, že má šanci.

V bílém povlečení její tvář až zanikala, jindy měla světlou pleť, ale teď byla bílá jak to povlečení, měla lehounce zavřená víčka a já poznal, že spí, oddechovala klidně a vyrovnaně. Každý její nádech a výdech jsem sledoval, jestli se něco neděje, teď jsem věděl, že mi už neodejde, bojovala a vyhrála. Jak moc jsem za to vděčný, jak moc se těším na její oči a její úsměv, moje srdce je zpět na svém místě a v celku a jak strašně moc ji miluji.

Moc dobře jsem věděl, že už nebude spát dlouho, a tak jsem se k ní sehnul a políbil jí na čelo, jen aby měla pocit, že tu jsem s ní. Venku už dávno začal nový den, ale přes zatažené závěsy to nebylo poznat. Nemocniční personál si už zvykl, že mě od ní nedostanou, a tak jen chodili kolem mě.

Bella:

Ucítila jsem chladnou věc na svém čele a postupem času mi došlo, co to bylo. Byl to polibek, který mi dával vždycky, když chtěl, abych věděla, že mě miluje, byla to symbolika. Dal mi ho tenkrát v tom lese, ale to jsem nevěděla, co znamená. Dal mi ho, když jsem se mu oddálila po ztrátě paměti. Dal mi ho u farmáře a dal mi ho teď, když jsem spala. Věděl snad, že se mám vzbudit?

Doufala jsem, že až otevřu oči pohlédnu do těch zlatých duhovek, kvůli kterým jsem bojovala. Doufala jsem, že až je otevřu bude tam. Zlehka jsem otevřela oči, a i přestože bylo zataženo, bylo v místnosti na moje oči moc světla. Párkrát jsem ještě zamrkala a pak se mi povedlo zaostřit Edwardův rozzářený obličej, když zjistil, že jsem vzhůru.

„Ahoj, lásko, ani nevíš, jaký jsi mi nahnala strach,“ pověděl mi něžným hlasem plným lásky, s úsměvem na tváři a pohladil mě po vlasech. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nic ze mě nevyšlo, kromě toho, že jsem strašně zasýpala. To už ale Edward zvonil na Carlislea, který byl v pokoji během minuty. Usmál se a přistoupil k mojí posteli. Zkontroloval oči, kouknul na monitor a na kapačku.

„Vítám tě zpět, Belli, ty jsi nám ale dala. Měla by jsi být v pořádku, ale stejnak si tě tu ještě necháme, alespoň pět dní, pak by mi tě mohli pustit domů. Teď nebudeš moct mluvit, tedy chvíli, protože jsme ti museli udělat tracheotomii, ale to se spraví. Ne hned samozřejmě, chvíli to trvat bude, ale slibuji, že nebudeš mít jizvu,“ mluvil tak šťastně, jako by se mu narodila dcera, říkal toho strašně moc, ale já vnímala a souhlasila jsem s ním. „Víš, jak jsem tě prohlížel, zjistil jsem, že máš ještě stále stáhnutý hrtan, a  proto ti trubička ještě chvíli zůstane, aby tobě a miminku chodilo dostatečné množství kyslíku. Jo a přijde si vás zkontrolovat ještě Karl a myslím, že jsem řekl všechno, přinesu ti blok, ať můžeš vést alespoň nějakou konverzaci a pokud se nezhoršíš, ještě dneska bychom tě měli převést na normální pokoj, samozřejmě společně s Edwardem bez kontrol,“ dořekl poslední slova a usmíval se, jako by se nic nestalo. Mě ale krk bolel a teď jsem si opravdu přála, aby Edward mohl číst moje myšlenky.

„Lásko, mám to říct Carlisleovi?“ Zeptal se mě Edward a já nevěděla, na co se ptá. „Bolí tě to, ne?“ No bolí, ale jak to víš?

„Slyším tě, nevím, čím to je, ale občas tě slyším,“ odpověděl na mojí otázku a já jen souhlasila. Miluju tě! Edward se ani nezastavil pohledem, jen se zvednul a vyběhnul za Carlislem. Slyšel tě? Asi ne. Trošku mě to mrzelo, ale věřila jsem, že to ví. Edward byl během minuty zpět s tím, že s blokem Carlisle přinese i léky proti bolesti.

Opravdu mi je za chvilku přinesl i s blokem a tužkou, usmála jsem se a Carlisle mi úsměv oplatit. Opustil místnost a já se utopila v Edwardových očích. Popadla jsem tužku a začala jsem psát.

Edwarde, promiň, omlouvám se, byla jsem zmatená a nechtěla jsem tě vyhnat z pokoje, a pak, když jsem zjistila, že tu nejsi a nevzal jsi mi telefon, jsem si uvědomila (špatně!), že jsem tě ztratila. Omlouvám se… Miluji tě! ♥

Edward si moje psaní přečetl a zamračil se, asi se mu nelíbilo, že jsem si to myslela, ale nehodlal na mě křičet, viděla jsem mu to na očích. Na to, mě moc miloval. Jen na mě otočil tvář a usmál se tím svým pokřiveným úsměvem.

„Blázínku, jak sis mohla myslet, že bych opustil takhle vzácný poklad?“ zeptal se a pohladil mě po vlasech, tak moc jsem si přála, abych mohla mluvit, abych mu mohla říct, jak moc ho miluji. Jenže teď jsem to musela usmolit do pár vět. Vytrhla jsem mu blok a začala psát.

Pamatuješ? Už ses ho jednou vzdal… ale to je dávno a já ti odpustila, teď odpust ty mě, že jsem ti nevěřila… protože, kdybys mě opustil, neměla bych důvod existovat, protože ty jsi sluncem, které mi dodává energii, kyslíkem, který mi umožňuje dýchat a vodou, která mě tvoří. Bez tebe bych byla jen prach, jen šedivý popel, co ho vítr rozptýlí do atmosféry. Bez tebe bych byla nic, už ani ta tečka ve vesmíru, nic.

Blok jsem mu podala a hleděla mu do tváře, jenž skrývala překvapení a lásku, do tváře, která byla vždy tak dokonale pevná a teď se změnila v tu lidskou. Projel mnou pocit viny, že jsem mu řekla, to co jsem řekla. On však odtrhl oči od papíru a zahleděl se do těch mých. Jeho oči byly úplně jiné, krásnější, hlubší, dokonalejší, láskyplnější a najednou v nich nebyly vidět hranice, které jsem v hloubce vídávala. Nebyly tam, smazal je snad?

Vtahoval mě víc a víc do toho tekutého zlata, až jsem měla pocit, že nemohu dýchat. Srdce mi běželo jako koňské spřežení a cítila jsem, jak mi v bříšku létají motýlci. Přestala jsem se s tou silou prát a nechala ho uvěznit můj pohled.

„Bells,“ vydechl užasle a jeho sladký dech mi ovál obličej. „Už nikdy bych to neudělal, byl jsem na lovu a telefon nechal omylem v pokoji… Beruško, nepřežil bych bez tebe ani hodinu a těch třicet minut bylo peklo. Možná, že i peklo je ráj oproti tomu, co jsem zažil. Miluju tě a nikdy bych ti už znovu neublížil. Ani nevíš, co všechno bych ti chtěl říct…“ Položila jsem mu prst na ústa a soustředila se na myšlenku: Ale vím, vidím ti to v očích. Slyšel ji, protože se usmál, propustil moje očka a věnoval mi lehký polibek.

Pár minut na to se otevřeli dveře a jimi vešel Karl. Usmál se a Edward si odsedl na židli. Doufala jsem, že bude v pořádku a mi budeme moct domů. Edward mi pomohl na vozík a odvezl mě, společně s Karlem, na ultrazvuk, kde mě Karl vyšetřil. Vzal mi krev a měl ve směs spokojený obličej.

„Tak mimčo je pořádku, ale opravdu nedoporučuji něco namáhavějšího, než je zvednutí hrníčku s čajem,“ podal přísným hlasem výsledek a každé slovo zdůraznil. Usmívala jsem se a už zase seděla na křesle a vezla se do tepla nemocničních peřin.

24.

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 23. kapitola: