Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 21.kapitola

18.06.2010 (12:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3004×

Nechal jsem ho ti ublížit

„Co já na to? Tohle nemůžu přijmout. Je to od Esmé hezké,“ začala jsem, ale Edward mi skočil do řeči.

„Od Esmé a Carlislea. Víš snad, že peníze pro nás nehrají roli,“ řekl a zářivě se usmál.

„Dobře,“ rezignovala jsem a otočila hlavou na stranu, abych se mohla zadívat do jeho sklopené tváře.

„Edwarde, ven s tím. Jaký je háček?“ Vždycky je nějaké „ALE“ a já chci vědět, jaké. Auta jsem měla ráda. Ne! Ne! Ne! Tohle mi neudělali. Ne!

„No víš, Bells, vždycky je ‚ale‘ a v tomto případě je to, že tu budeme bydlet až po narození prcka. Carlisle tě chce hlídat a kdybys byla tady, tak tě nebude mít na dohled. Snad ho chápeš,“ řekl a měl kajícný výraz. Fuj, to se mi ulevilo. Brrr. Měla jsem chuť si až odplivnout, jak jsem byla ráda.

„Díky, pane Bože, díky,“ usmála jsem se a zvedla se z křesla.

„Za co děkuješ?“ ptal se Edward a já se musela začít smát. Měla jsem ráda, když se mračil nad tím, že neví, na co myslím. Možná, že jsem to až milovala. Byl to blažený pocit vědět, že do mojí hlavy se nedostane.

„Za to, že je to tohle a ne něco horšího. Jaké jsi mi koupil auto?“ Prostě jsem se musela zeptat, jinak to nešlo. Ta otázka pálila jako rozžhavené železo.

„Dobře, snad jsem se trefil. Koupil jsem ti Audi Q7. Snad se ti v ní, i s prckem bude dobře jezdit,“ řekl a usmál se. Jen co jsem slyšela ‚Audi‘, byla jsem na svém. Miluji tuhle značku aut, jsem jí až posedlá. Rozběhla jsem se ven a Edward mě hned držel v náručí.

„Isabello, jsi ty vůbec zodpovědná?“ Ptal se a mračil se na mě jak kakabus. Měla bych si asi věci víckrát rozmyslet, ale když on mi to řekne a co čeká? Že budu stát a čekat, až si mě zvedne a odnese? To se manžílek mýlí. Moji lásku nezastaví. Projevila se po jeho odchodu. Musela jsem něco obdivovat na místo něj. Ty jo, asi bych se měla svěřit psycholožce. Zase si povídám sama se sebou. Ó ne. Jsem v tom zase. Z mého usilovného přemýšlení mě vytrhl Edward, když mě stavěl na nohy. Přede mnou stálo úplně nové autíčko. Černá barva, ztmavená skla, otevřela jsem dveře a ty byly jednou tak tlusté, než normálně.

„Doufám, že jsi si nemyslela, že tě nechám jezdit v nebezpečném autě. Jak jsi již sama několikrát řekla: ‚Smrt na tebe čeká všude.‘ Takže jsem si to alespoň z části pojistil. Jelikož se v autech, jak jsem zjistil, docela vyznáš, asi poznáš, jak na tom tvoje Q7 je,“ dokončil svůj úvod a já se posadila za volant na sedačku ze smetanové kůže. Volant byl také potažený kůží ve stejné barvě jako sedadla. Palubní počítač, reprodukrory na stranách, palubní počítač s pamětí Moment musím to najít, kde to je? 20 GB. Palubní počítač jsem řekla dvakrát. Chyba v metrixu. Předpokládám, že klimatizace a posilovač je tu taky. Koukla jsem se do zadní části vozu, kde bylo místa, tak pro děti tři a ne jedno. Otočila jsem se na Edwarda a zářivě se usmála.

„Klíčky?“ Takto zněla otázka, při které mi je dal do dlaně a seděl na sedadle spolujezdce. Jak znám výrobce Audi, airbagy jsou snad všude. Tohle autíčko je bezpečné. Seřídila jsem si zrcátka a otočila klíčkem. Auto příjemně zamručelo a vyjelo. Po silnici, dalo by se říct, klouzalo. Necítila jsem žádnou nerovnost. No možná to bylo i z toho, že ta silnice byla nová. Moment, kdy jí tu dělali?

„Tak co, vybral jsem dobře?“ zeptal se netrpělivě, zatímco já jsem si užívala prožitek z toho, že po desíti týdnech řídím. Jak se na to mohl vůbec zeptat? To neviděl můj blažený výraz? To neviděl můj připitomělý úsměv?

„Copak to nepoznáš na svojí manželce? Zda je šťastná či nikoliv? No jestli ne, tak to jsem si nevybrala moc dobře,“ řekla jsem a zaparkovala u domu, který je ještě stále mým domovem, i přestože, jak se zdá, jsem již společným vlastníkem domku v lese.

„Takže se ti líbí? Řekni mi to. Víš jak mě vytáčí, když nevím, co si myslíš,“ říkal tak vtíravě, prostě dokázal člověka udrndat k čemukoliv. Ach jo, miluju ho, miluju ho, miluju ho. Znám ho a věřím mu. Nikdy mě nezradí. Oprava nás nezradí a kdyby, tak se se svým děťátkem může nadobro rozloučit. Poradila bych si bez něj. Stejně by mu Alice nedovolila udělat stejnou blbost po druhé. Tak jsem si mlela v myšlenkách, zatímco mě braly ledové pevné ochranitelské ruce a nesly do domu. Nechala jsem se, měla jsem takovou radost z nového auta, že jsem se rozhodla udělat radost i jemu.  

„No tak, Bell, nenapínej a řekni mi, jestli ho mám jít vrátit,“ říkal smutně. To jsem ho vážně tak deptala? V domě to vypadalo jako před svatbou. Nikde ani známka toho, že by se tu včerejší den odehrál. Ba ne, na pohovce seděl Jake a kluci z tlupy. Koukali se na fotbal.

„Edwarde, ať tě to ani nenapadne,“ vmetla jsem mu do obličeje a políbila ho. Postavil mě na zem a majetnicky objal kolem bříška.

„Ahoj, všichni,“ řekli jsme skoro ve stejnou chvíli a začali se smát. Začínáme to být ale synchronizovaní. Jestli to takhle půjde dál, budeme si náramně rozumět. Smála jsem se až mě bodalo pod žebry. Bolelo to. Držela jsem si břicho a nemohla se uklidnit. Do místnosti vešel Jasper a smál se.

„Jaspere, no tak ji netrap, vždyť se zalkne smíchy,“ řekl Edward v domnění, že ho neslyším. Slyšela jsem ho až moc dobře. Jo, takže Jasper na mě hodil vlnu smíchu, aha. Asi bych si stou samomluvou měla opravdu někam dojít. Smích přešel během pár vteřin a já to rozdýchávala. To už byli v místnosti všichni.

„No, Bello, jen hezky nádech a výdech,“ smál se mi Emmett. Předpokládám, že tomu Jasper nepomáhal. 

„Ty jsi vůl, Emmette, já umím dejchat. Na rozdíl od tebe to potřebuju,“ utřela jsem ho jedním výdechem a opřela se o Edwarda. 

„No, Belli, jak se cítíš jako novomanželka? Kam jedete na svatební cestu?“ ptal se Jacob, kterého jsem si nevšimla. Hmm, zajímalo by mě, proč Edward nic neříká....  Hmm, připadám si jako dement, mluvím si pro sebe v hlavě. Je to normální?

„Skvěle, jestli se takhle budu cítit až do konce, bude to skvělé. No, pojedeme až se prcek narodí, nějak mu nedělají dobře prudké pohyby natož cesta letadlem,“ řekla jsem a hladila Edwardovi ruce, které ochraňovaly bříško.

„Aha, my jsme tu čekali až se vyspíš a přijdeš. Chceme se rozloučit, popřát mnoho štěstí do budoucna a napiš pak, co to je. Alice s Esmé mají můj e-mail. No tak, zatím,“ řekl Jake a podal mi ruku. Tu jsem s radostí přijala a usmála se.

„Samozřejmě, že napíši a děkuji,“ odpověděla jsem a stiskla ruku i ostatním. Odcházeli a Esmé je šla vyprovodit.

„Jo, mimochodem,“ otočil se Embry, „máš hezké nohy.“ Na to konto Edward začal vrčet a Embry vystřelil ze dveří. Nasedli do taxíku a odjížděli pryč. Měla bych přihodit něco na sebe.

„Embry měl pravdu, fakt jsi k nakousnutí,“ smál se Emm a schytal pohlavek od Rose.

„Ty na její nohy nebo cokoliv, kromě narůstajícího bříška ani nepomyslíš. Je ti to dostatečně jasné, nebo tě mám kopnout do hlavy, abys to pochopil,“ rozčilovala se Rose a já se smála.

„Jo, pochopil jsem to a ten pohlavek byl od dnešní půlnoci již tří stý padesátý osmý, takže tě chci poprosit, zda by jsi se mohla uklidnit. Jsem upír, ne lidskej chlap. Chápu dobře, ale občas to nedávám znát. Přesto, že mě nebolí, když mě uhodíš, mě bít nemusíš. Je to ponižující,“ začal si Emm s Rose vyměňovat názory. 

„Edwarde, jdeme do pokoje, co ty na to? Tohle už je soukromé a navíc nechci, aby se začal, kvůli mému oblečení, hádat i někdo další,“ mluvila jsem sotva slyšitelně. Moc dobře jsem věděla, že to slyší jen ten, komu to bylo určeno. Jen, co jsem to dořekla, už jsem byla v pokoji.

„Tak, co chceš podat?“ zeptal se a nechtěl mě pustit do šatny.

„Proč mě nechceš pustit do šatny? Jsem v ní každý den, orientuju se a navíc to opravdu netuším. Pusť,“ řekla jsem a vší silou do něho strčila. S ním to ani nepohnulo a já málem zlomila zápěstí.

„Promiň, Bells, nebolí to?“ zeptal se, když jsem třepala s rukou. Odstoupil mi a já vešla do šatny. Otevřela jsem první skříň a v ní byly jen kalhoty, co jsem sotva dopnula, když jsem ještě neměla bříško. Posledních pár týdnů jsem jen ležela v tričkách a spodních kalhotkách. Když jsem se někam nesla, měla jsem župan. Nakonec jsem našla jedny staré, vytahané, ošoupané rifle, ve kterých jsem jednou natírala plot u Charlieho. Byli pocákané barvou a byly mi tenkrát o dost větší.

Otevřela jsem druhou skříň a tam ve sloupečkách visely mikiny a svetry. Rozhodla jsem se pro svetr, který mi mírně obkresloval postavu již v mém nejútlejší období po odjezdu od mámy. Zvolila jsem ho proto, že se ráda chlubím mým narostlým bříškem. Ve třetí skříni, kterou jsem otevřela, byla trička, tílka, košile a halenky. Vzala jsem jedno tričko, které se hodilo k puntíkovanému červenému svetru. Edward mi v něm říkával „beruško“. Poté jsem otevřela horní šuplík a vyndala z něj spodní prádlo a ponožky. Boty jsem měla na zemi a zvolila moje oblíbené tenisky.

Edward na mě ze dveří koukal a usmíval se. Na co asi myslí? Rozepnula jsem si košili a nechala jí spadnout na zem. Sklouzla po mně snadno. Byla tak o čtyři čísla větší než já. Byla jsem drobounká a k Edwardově mohutné postavě to bylo výrazné. Na Emmetta tedy samozřejmě neměl, ten byl tak o šest. Usmála jsem se a chystala se si sundat punčochy, ale ucítila jsem na svém stehně ledové prsty a usmála se ještě víc. Pomalu mi sundával jednu, pak druhou a nakonec mi sundal podvazkový pás a políbil. 

„Ty ani nevíš, jak jsi krásná,“ řekl tak něžně, tak upřímně, tak nevyvratitelně. Obmotala jsem mu ruce kolen krku a dlouze ho políbila.

„Edwarde, to, co teď řeknu se ti určitě nebude líbit a budeš mě chtít udržet doma, ale jestli mám jít zítra do školy, tak musím mít v čem. Došly mi kalhoty. Potřebuju jet nakoupit a ne, že bych Alice nedůvěřovala, ale je to maniak. Ty mě nebudeš tahat do všech krámů, budu tahat já tebe. Navíc nebude vypadat divně, když budu spát na lavičce v objetí muže. Můžeme se podívat po postýlce a nábytku do pokoje. Zajdeme na jídlo. No, víš jak to myslím. Měli jsme jet na svatební cestu a omlouvám se, že nejedeme, ale já prostě se bojím. Tak prosím, půjdeš se mnou,“ prosila jsem, argumentovala a rozepnula si při tom podprsenku.

„No dobře, objevila jsi přesvědčovací techniku, tak se obleč a pojedeme, předpokládám, že tvým autem,“ dodal nakonec a odcházel ke skříni pro oblečení. Proč mu to vždycky tak sluší? Oblékala jsem se celkem pomalu. Edward byl oblečený samozřejmě během vteřiny. Jeany, pásek, košili pod níž měl tričko, oblíbené hodinky a černé boty. Obdivuji ho. Jak to sakra dělá, že ať je v čem chce, vypadá k sežrání

No, to bude asi tím, že on je k sežrání pořád!

„No tak, Bells, přesvědčila jsi mě, tak jedeme, ne?“ Ptal se a já si uvědomila, že tam stojím bez trika. Rychle jsem si oblékla černé tílko a svetřík. Edward mi pomohl obout boty, abych se nemusela ohýbat a pomohl mi do bundy. Docela se divím, že mi ještě je. Tu mi kupovala Alice, ještě před tím, než jsem se rozešla Edwardem.

„Děkuju, jdeme?“ zeptala jsem se a procházela dveřmi do pokoje. Edward sebral ze stolku nějaké věci a já si nevšimla co. Jediné, co vím je, že když jsem se otočila už tam to něco nebylo. Objal mě jednou rukou kolem pasu a druhou mě chytl pod koleny a zvedl do náruče. Pořád nechce, abych chodila po schodech. To jsem zvědavá, jak to budeme dělat zítra.

„Hej, Bello, tohle je zrada,“ křikla na mě Alice z kuchyně. Já se s ní nechci hádat, všechno to slyšela, takže vlastně zapírání nepomůže.

„Žádná zrada, jen chci v klidu nakoupit, pa,“ řekla jsem a už seděla v autě. Dávala jsem klíčky do zapalování a nastartovala.

„Alice na tebe bude dlouho naštvaná,“ řekl šeptem. Jen jsem zvedla ramena a vyjela z příjezdové cesty na silnici. Rozepnula jsem si bundu a pohodlně se opřela o sedadlo. Řekla bych, že na to, že jsem žena, mi řízení jde. Edward sledoval mě, silnici, tachometr, silnici, mě, tachometr, mě… Jen co moje jízda o milimetr překročila povolenou rychlost, už mi to oznamoval. Asi v půli cesty do North Pole jsem se konečně zeptala.

„Co jsi bral z toho stolečku chvíli před tím, než jsme odcházeli?“ Ani nevíte, jak já byla zvědavá. Jen se usmál.

„Svojí peněženku a tvoje papíry,“ odpověděl a vrátil se k předchozí činnosti. Sjela jsem ke kraji a zakřenila se.

„Takhle si to neužiju, řiď, nemůžu se koukat, jak tě to trápí,“ řekla jsem a otevírala dveře. Hned byl u mě a pomáhal mi. Bylo vidět, že je šťastný. Když byl šťastný on, byla jsem šťastná i já. Sedla jsem si na sedadlo a zavřela dveře. Pohodlně se o ně opřela a poslouchala, jak motor přede.

„Miluju tě, Edwarde,“ řekla jsem a chytla ho za ruku. On mohl koukat na mě. On nemusel používat obě ruce. On je hold upír. Druhou rukou jsem se spokojeně pohladila po bříšku a uvědomila si, jak jsem šťastná. Druhou půlku cesty do North Pole jsme zvládli jednou tak rychle. Otevřel mi dveře, pomohl mi vystoupit, jedním kliknutím na klíčích zamkl audinku a obmotal mi ruce kolem pasu.

„Já tebe. Tak, kam jako první?“ zeptal se a zdálo se mi to snad, ale vypadal, že se těší?

„No, začala bych tou postýlkou,“ usmála jsem se na něj a on jen přikývnul. Ani sama jsem netušila, jak se na to těším. Vešli jsme do velkého obchodního centra a já byla v eufórii. Chvíli jsme šli a pak se před námi objevil krámek s dětskými potřebami. Vešla jsem dovnitř a na Edwardovi bylo vidět, jak se usmívá a to upřímně. Netuším, jak dlouho jsme tam byli, ale diskutovali jsme i na téma holčička nebo kluk. Nakonec jsme dospěli k neutrálu. Byla krásná, dřevěná a prostě dokonalá.

„Když už jsme tady, nechceš si vybrat i kočárek?“ zeptal se tak líbezným hlasem. Ach jo, já…

„Tak jo, když mi to nutíš,“ řekla jsem a šla k oddělení s kočárky. Bylo jich tam mraky a Edward na mně poznal, že jsem v nebi. ON tam byl pro funkčnost, JÁ pro estetiku, naprosto jsme se doplňovali.

„Bell, tenhle ne, tenhle se dá moc lehko složit, není ani moc stabilní,“ řekl, když jsem si prohlížela jeden béžový kočárek, který byl od pohledu moc hezký.

„Tak asi vezmeme ten Cross Country, tu čtyř kombinaci,“ odpověděla jsem mu a už to říkal prodavači. Co ještě, ještě nábytek, oblečky. Ach jo. To mě Edward zabije.

„Bells, co potřebujeme dál?“ Byl tak hodný, vstřícný a usmíval se. Měla jsem chuť ho začít líbat, ale udržela jsem se a jen zářivě usmála. Nevím kolik mohlo být hodin, ale jelikož jsem v poledne vstávala, tak mohli být tak tři?

„Kolik je?“ zeptala jsem se a šla směrem k nábytku. Mojí pozornost upoutala velká skříň ze stejného materiálu jako postýlka. No ona to vlastně nebyla skříň, ale taková stěna, kde bylo snad všechno. Přebalovací pult, šuplíky, skříňky… Zamilovala jsem si jí a Edward věděl, že mi jí nerozmluví, ani to nezkoušel. Už asi před deseti minutami mi řekl, že je půl páté.

Potom jsem ho ještě zatáhla pro vaničku, dudlíky, lahvičky, mističky, talířky… Divila jsem se, že neremcá. Jindy už by byl otrávený. Celou dobu jsme si povídali. Diskutovali nad tím, jestli žluté nebo zelené dudlíky. Smáli jsme se, když vešla do obchodu starší maminka, která si nás prohlížela. Na to konto jsem se dozvěděla, že vypadám tak na šestnáct. Prý mě těhotenství omlazuje. To je dobře, protože vypadat vedle Edwarda starší je strašně divný. Opravdu jsem si to užívala. Na úplný závěr tohoto obchodu, než jsme šli platit. Haha, než šel Edward platit. Jsem si prohlížela oblečky. Pár jsem si jich koupila, protože jsem neodolala. Edward mi asistoval a pomáhal, radil. Bude to skvělý táta.

„Bylo to hodně drahé?“ ptala jsem se, když jsme stáli v hale. Tížila mě ta otázka už delší dobu. Dovezou nám to k domečku, kde to pak budeme, no nejspíš jen Edward, sestavovat. Ne, že bych to nezvládla, ale on mi nedovolí nic dělat. Nejdřív tam ale musíme vymalovat. Takže naše další kroky povedou do „Barvy a laky“.

„Bells, kolikrát jsem ti už říkal, že nám o peníze nejde a nikdy nešlo?“ Ptal se celkem naštvaně. Já vím, já vím.

„Hodně krát,“ zastyděla jsem se a sklopila hlavu. Tu mi ale hned zvedli ledové prsty a políbily mě rty. Obmotala jsem mu ruku kolem krku a polibky mu oplácela.

„Nejsi unavená?“ Zeptal se a já záporně zakroutila hlavou. Vzala jsem ho za ruku a vedla ho 
mezi obchody. Vyjeli jsme do třetího patra. Šla jsem podle ukazatelů a na Edwardovi bylo vidět, jak přemýšlí nad tím, kam jdeme. Zastavila jsem se před obchodem s barvami, nátěry, tapetami a podobnými věcmi. Edwardovi to došlo a zamířil dovnitř. 

„Máš nějakou představu? Tohle nechám na tobě. Vyber si jakoukoliv barvu chceš. Já se hned vrátím. Opovaž se něco zvedat, když tak řekni obsluze,“ říkal mi a já kývala hlavou. Připadala jsem si jako malá holčička v potravinách, co si má vybrat lízátko.

„Ano, ano, jen jdi a vrať se nám celý,“ odpověděla jsem a do ruky dostala kreditky. Najednou jsem měla na ruce napsané piny podle pořadí kreditek. Usmál se na mě a odcházel. Hmm, zajímalo by mě, kam jde. Otočila jsem se k tapetám a koukala se. Nakonec jsem si řekla, že mu tam namalujeme kolečka a proužky.

V rukách jsem držela vzorky barev a jejich odstíny a rozhodovala se mezi jedním a druhým odstínem zelené, žluté, oranžové a cihlové. Nakonec jsem si vybrala a odebrala se ke štětcům. Tenký, tlustší, váleček, štětku. Wow, těším se až uvidím Edwarda, jak maluje. Nesla jsem to k pokladně.

„Takže jste si už vybrala, slečno?“ zeptal se mladý pokladní. Mohlo mu být tak osmnáct, víc ne!

„Jsem paní,“ opravila jsem ho a okázala nu prstýnek, „ano vybrala jsem si.“ Na vozníku jsem ukázala barvy, on je namíchal, dala jsem mu namarkovat štětce a zaplatila. To už stál před obchodem Edward a před sebou měl vozík na nákup. Zasmála jsem se a on nandal barvy do vozíku. 

„Děkujeme a nashledanou,“ loučil se pokladní a Edward zavrčel.

„Sbohem,“ řekl naštvaně a majetnicky mě objal kolem pasu a políbil. Asi si pokladník myslel, co neměl.Usmála jsem se a šla z obchodu.

„Odvezu to do auta a ty zatím koukni na nějaké to oblečení. Měla by jsi si pospíšit, máš na to už jen tři a půl hodiny. Potom obchodní dům zavírá," řekl a rozloučil se se mnou před obchodem s oblečením. Byl to luxusní obchod, jak jinak, že? Vstoupila jsem rovnou do oddělení pro těhulky. Byl konec března a začalo se oteplovat, ne že by byl hic, ale příjemných deset stupňů. Zima tady je tvrdá. 

Prodavačky v obchodě se na mě divně koukali, platila jsem zlatou kreditkou a vypadala na šestnáct. Dobře, uznávám, je to divný, ale ony mají být rády, že jí mám. Zaplatila jsem si těch pár kousků oblečení a koupila si něco, v čem udělám radost Edwardovi, když se mnou jel na ty nákupy. V rukách jsem měla čtyři plné papírové tašky a s úsměvem mířila k lavičce. Edward tu ještě nebyl. To bylo divné, ale počkám na něj tady. Sedla jsem si a byla jsem šťastná. Za chvíli na mě padla únava z odpoledního nakupování, očima jsem vyhledala hodiny, bylo deset – obchody budou zavírat a Edward tu ještě není. Tohle se mi vůbec nelíbí. Kolem mě procházeli poslední páry a kamarádky a mně se zavírala víčka.


Edward:

Ježiš, to už je tolik? Jak já tu Tanyu nesnáším. Něco po mně chce a musím přijít já za ní. Tohle se Bella nesmí nikdy dozvědět. Tanya to zase zkoušela, ale potom, co jsem jí řekl, že jsem ženatý, rezignovala a v duchu nadávala, že Bellu nezabila. Na to konto jsem jí začal vyhrožovat, že jestli na ní vztáhne ruku, tak bude litovat. Obchody už měli zavřeno a já lidským během probíhal z jednoho konce centra na druhý k obchodu, kde jsem Bellu nechal. 

Obchod, ve kterém jsem jí nechal, už měl stažené mříže a bylo v něm zhasnuto. Bella seděla na lavičce před ním, na rukou navlečené papírové tašky a spala. Byla kouzelná. Opatrně jsem jí vzal do náruče a nesl jí k autu. Odemknul jsem a posadil ji na sedadlo spolujezdce a tašky dal do zadu. Přikryl jsem jí mikinou, kterou nevím, kde jsem tu vzal a pomalu vyjel z parkoviště. Jel jsem tak pomalu, aby se jí alespoň trochu dobře spalo. Tam jsme jeli tři čtvrtě hodiny a zpět? Minimálně třikrát tak dlouho a nebylo to způsobeno náhlou březnovou noční vánicí.

Asi v půli cesty se Belle zachvěla víčka a s pozvolným zachvěním se probudila. Byla sladká. Jak já jí miluju! Narovnala se na sedačce a promnula si oči. Bylo asi jedenáct. Koukla se na mne a zpět na svoje ruce.

„Edwarde, kde jsi byl. Myslela jsem, že jsi za chvíli zpátky. Co jsi vůbec kde dělal?“ Tak téhle otázce jsem se chtěl vyhnout, jenže Bella za tu dobu, co jsme spolu už pozná, kdy jí lžu a kdy mluvím pravdu.

„Promiň, zdržel jsem se, musel jsem si něco zařídit,“ odpověděl jsem ve snaze už se k tomu nevracet.

„Edwarde Cullene, slíbil jste, že mi budete říkat pravdu, takže ven s ní a je mi jedno jaká bude, přijmu jí!“ řekla nesmlouvavě a hleděla mi do očí. Sakra, já jí to ale nechci říct, bude na mě naštvaná. Koukal jsem se jí do očí a začal se topit v lásce, vstřícnosti a pochopení.

„Dobře! Budeš na mě naštvaná a budeš křičet a nevím, co ještě. Byla tu Tanya a opět se snažila mě donutit k tomu, abych byl s ní a ne s tebou,“ řekl jsem a sklonil hlavu, „omlouvám se, že jsem pro tebe přišel tak pozdě, ale ona pořád mluvila a mluvila. Potom nadávala a v myslí jí běhalo: ‚Chci zabít Bellu!‘ , tak jsem se s ní pohádal a řekl jí, že jestli ti zkřiví vlásek bude litovat a pak mi jednu vrazila a odešla.“

„Fajn, takže Tanya!“ Rozzuřením otevřela dveře a začala vystupovat. Okamžitě jsem zabrzdil a Bellu to vymrštilo na palubku. Hned jsem stál u ní a ona se jen chytla za bříško.

„Bells, jsi v pořádku? Nebolí tě nic?“ Ptal jsem se absolutně vyvedený z míry.

„Snad jo, nic mě nebolí, ale vystoupit chci pořád!“ Ona si snad myslí, že jí nechám jít pěšky a samotnou.

„Tak si vem auto a já vystoupím, nenechám tě jít v noci samotnou lesem…“ Nechal jsem větu doznít a Bella nezměnila výraz.

„Proč jsi mi neřekl, že jdeš za Tanyou? Měli jste spolu někdy něco? Miloval jsi se s ní? Líbal jsi jí? Hladil jí po tváři? Řekl jsi jí: ‚Miluji tě.‘? Tak odpověz!“ křičela na mě a já neměl slov. Jak si tohle mohla myslet.

„Bello, jak tě tohle napadlo?“ Ptal jsem se a snažil se jí koukat do očí. Ona, ale pohled stále odvracela.

„Edwarde, mluv pravdu, měl jsi ve svojí existenci cokoliv s Tanyou?“ Tohle byla podpásovka.

„Ano, přiznávám, když jsme se viděli poprvé, políbila mě,“ odpověděl jsem a Bella vystoupila a šla po krajnici. „Bells, neblázni a nastup,“ řekl jsem zcela zdrcen, že jsem jí musel říct omyl mojí existence.

„Ne! S tebou nikam nejedu!“

„No tak, Bells, je to devadesát let. Nemohli bychom to smazat?“ Najednou se otočila a na tváři měla mírný kajícně vypadající úsměv.

„Promiň, Edwarde, já nevím, co mě to popadlo. Je mi to jedno, pokud jsme se neznali,“ řekla a nasedla na sedadlo. Tak tohle jsem nepobral!

„Jo, dobrý, hlavní je, že jsi se vrátila do auta a už nehodláš za jízdy vystupovat. Kdybys snad chtěla, tak řekni a já zastavím, ano? Nechci o vás přijít,“ řekl jsem a konečně jsem se koukal do těch jejích čokoládových očí.

„Dobře a teď na to šlápni, ať už jsme doma a já si můžu jít lehnout, prosím. Není mi zrovna hej,“ řekla a já se na ni starostlivě podíval. 

„Co tě bolí?“ Vypálil jsem otázku a chytl jí za ruku.

„Hlava a jsem unavená,“ odpověděla a já se rozjel. Během půl hodiny jsme byli doma a já jí nesl do našeho pokoje.

„Jsme tu, chceš jít do sprchy? Ráno v sedm vstáváme,“ řekl jsem a pomáhal jí se svléknout.

„Jo, jdeš se mnou?“ Tak tohle se nedalo odmítnout. Jak já po ní toužím, jak ona mi to včera ztížila.


Bella:

Ukládal mě do postele a lehal si vedle mne. Byla jsem a jsem nejšťastnější člověk na světě.

„Ještě jednou se omlouvám,“ řekla jsem a políbila ho. Polibky mi opětoval a rukou mi zajel pod kříž. Projela mnou elektrická vlna a přitiskla jsem se na něj. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a užívala si každý jeho dotek. Jednou rukou mě držel pod zády a tiskl si mě na sebe a druhou mi výskal ve vlasech. Poodhrnul mi košilku a já slastně zavzdychala, pak jsem jí neměla vůbec. Hladil a líbal mě na každičkém místečku na těle a nejvíc na bříšku. 

Po každém polibku mnou projela vlna touhy a celá jsem se zachvěla. Líbal mě a hladil mě. Prsty mi jezdil od klíční kosti ke kolenu a zpět, uváděl mě v šílenství. Projela mnou vlna elektriky a v bříšku se mi rozlil pocit motýlků. Krev se mi nahromadila v hlavě a já byla v ráji. Pomaloučku ubíral na intenzitě polibků a doteků a zašeptal:

„Je čas jít spinkat. Miluji tě!“

„Ááh, taky tě miluju,“ řekla jsem a objaly mě silné paže, ve kterých jsem byla v bezpečí a nejvíc možně spokojená a šťastná.

*** 

„…ells, otevři očka. Je tu nový den. Jdeš do školy a máš tady snídani,“ mluvil na mě nejkrásnější hlas. Krásně to vonělo, ba ne. Přesto, že jsem nechtěla otevírat oči, tak jsem musela, protože jsem běžela na záchod a to poslepu jaksi nejde. Edward byl hned u mne a držel mi vlasy. Když jsem se mohla zvednout od mísy, vyčistila jsem si rovnou zuby a Edward říkal, že mi tu snídani vezme s sebou. Jako v první třídě. Smála jsem se v duchu.

Oblékla jsem si nové jeansy a ten svetřík s tílkem ze včerejška. Líbilo se mi, jak obepíná bříško. Edward mě donutil si vzít zimní budnu a když jsem vylezla z baráku, pochopila jsem proč. Znovu napadl sníh a mrzlo. Vrátila jsem se tedy domů a místo keciček si vzala sněhule, které mi koupila Alice. Nastupovala jsem do svého auta, na místo spolujezdce a usmívala se. Edward nastartoval a vyjel. Za már minut jsme byli ve škole.

Edward mě vysadil před vchodem a sám jel zaparkovat dál se slovy, že tu bude hned. Ale i v tom krátkém časovém intervalu si mě stihnul všimnout Mike, kterého jsem možná připravila o možnost mít děti. Jelikož Edward chodil stále se mnou, neměl Mike možnost si to se mnou vyřídit.

„Ahoj, Isabello, takže už jsi zdravá?“ Na jeho otázku, vyřčenou slizkým tónem, jsem jen kývla.

„A copak ti bylo, že jsi dva a půl měsíce nebyla ve škole?“ Začínal být vlezlí.

„Chceš, aby se ti stalo ještě něco? Do tohohle ti totiž nic není!“ Odsekla jsem.

„Nějak jsi přibrala, snad nejsi v tom. To by se Edward ale pochlapil, že tě dostal hned první noc a ještě s jackpotem.“ Smál se a ve mně to vřelo, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Zaprvé, kdo říká, že nemůžu přibrat kvůli nemoci. Za druhé, kdo říká, že dostal on mě…“ Nenechal mě to doříct.

„Takže jsi kurva!“ Křikl na celé parkoviště a všichni se otočili.

„Jo, takže když kluk dostane holku na prvním rande do postele, je to borec, ale když je to naopak, tak je ta holka kurva?“ Zeptala jsem se rozzuřeně. „A i kdyby, tak co ti po mně je. Vůbec o mně nic nevíš, tak nesuď a měl by jsi přestat pít a kouřit. Za prvé jsi na to ještě malý a za druhé ti to kazí mozek.“

„A ty jsi snad velká?“ Kdybys věděl, ach, kdybych ti mohla říct pravdu.

„Rozhodně dospělejší než ty!“

„Vždyť vypadáš tak na šestnáct!“

„A ty na dvanáct a tvoje chování tě nepostrašuje,“ křičela jsem na něj a viděla Edwarda jak zuří. Začalo mě bodat v boku. A jéje, měla bych se uklidnit, ale copak to jde s tímhle volem?

„Tady si někdo hraje na drsnou!“

„Ty ani nevíš, čím jsem si prošla, co všechno mě v životě potkalo, tak laskavě drž hubu nebo ti k tomu pomůžu!“ Křikla jsem, ale to už si ho Edward obrátil čelem k sobě.

„Nikdo a nikdy nebude urážet a pomlouvat moji“ rázně jsem zavrtěla hlavou „přítelkyni, když nic nevíš, tak se do toho nemontuj!“ Slyšela jsem Edwarda slabě zavrčet. 

„Tss, si myslíš jakej si borec. Vsadím se, že ani prát se neumíš!“ Vytahoval se Mike. Tohle neměl říkat. Jen, co to řekl, měl jednu na oku. Auu, to mohlo bolet asi tak jako kamenem. Zasmála jsem se v duchu.

„Bells, řekl bych, že tady máme vyřízeno,“ řekl na hlas a pak šeptem dodal: „Nikdy bych mu nedovolil, aby vám ublížil. Učitelé to o tobě nevědí. Jo a volal Karl, že tě chce prohlédnout.“ Jen jsem se usmála a nechala se od něj ochranitelsky obejmout a vyšla. Mike mi podkopl nohy a nebýt Edwarda, ležela bych na zemi.

„Mikeu, ty jsi takový debil, že to svět neviděl. Víš co? Ještě jednou na mě šáhneš a zabiju tě, protože tohle není normální,“ křičela jsem na něj a silně mě bodlo v boku. Sakra, auu. Edward to poznal a objal mě pevněji. 

„Dobrý, Bells?“ zašeptal slyšitelně jen pro mě. Nepatrně jsem kývla.

„Promiň, já nevěděl, že když spadneš, tak se zhroutí svět.“

„Tvůj možná ne, Mikeu, ale ten náš by se zhroutit mohl,“ řekla jsem a šla do budovy. Mikeovi to asi nedošlo, ale těm, kteří nás slyšeli a měli mozek, ano.

„Edwarde, kolika to došlo?“ Zeptala jsem se s obavami v hlase.

„Bells, můžeš být v klidu, slyšel nás jen jeden vyhulenec a tomu to opravdu nedošlo,“ řekl s klidem a já mu naprosto věřila. Zastavili jsme u skříněk a Edward mě ochranitelsky objal.

„Neboj, všechno bude v pořádku, Mike ti chtěl jen oplatit ten trapas. Nepodařilo se mu. Všichni si o něm myslí, že je to vůl.“

„Děkuju, Edwarde, co máme za hodinu?“

„Dějepis,“ řekl otráveně a bral učebnice. Ruku mi obmotal kolem pasu a vedl mě ke třídě. Holky závistivě koukaly a něco si šuškaly. Do třídy jsme vešli ještě pár minut před zvoněním, sedli jsme si a dali se do povídání. Do třídy se nahrnul i zbytek a následně na to zazvonilo – vstupoval profesor. Pozdravili jsme se a posadili se.

„Ještě stále zkouším z druhé světové války. Takže, ehmmm, třeba vy, slečno Swanová,“ řekl profesor a já se usmála. Věděla jsem toho tolik, Edward mi o tom vyprávěl a jeden čas jsme se i učili.

„Jen vás chci opravit – paní, od soboty už paní,“ řekla jsem slyšitelně jen pro profesora a stoupla si před tabuli.

„Takhle mladá a už se vdává. Musela jste?“ Jeho otázka byla vlezlá, Edward se jen usmál a kývnul pro povzbuzení. Ve stejné třídě byl i Mike. Šeptal směrem ke mně a já se usmála.

„Já vím, že vypadám na šestnáct, ale je mi skoro osmnáct a nemusela jsem, ale chtěla. Důvod to také mělo, ale ten, když dovolíte, je soukromý, takže, dáme se do zkoušení nebo ne?“ Drmolila jsem rychle a na Edwardovi bylo vidět, že ví, že mě nestíhají vnímat. Když žijete už nějaký čas s upíry, tak se naučíte dělat některé věci rychleji, rychleji mluvit, vnímat rychlejší mluvu a hlavně lépe slyšet, slyšela jsem to, co normální lidé ne. No možná je to prckem.

písnička

„Vůbec jsem vám nerozuměl slečno, Swanová, ale zajisté, tak nám povězte, co všechno víte o útoku na Pearl Harbor…“ zeptal se profesor a já mluvila a mluvila. Edward tam byl, věděl podrobnosti, vyprávěl mi o téhle bitvě hodiny a já jen poslouchala a koukala se na jeho rychle se pohybující rty.

Profesor mě zaujatě poslouchal a já se vrátila do vzpomínek. Vzpomínala jsem na souvislosti a problematiku. Jak Carlisle pomáhal v nemocnici a zachránil spoustu lidí. Samozřejmě, že jsem mluvila obecně a všimla si třídy, jak také zaujatě poslouchá. Na Edwardově tváři jsem viděla úsměv a dokonce mě i poslouchal. Od Pearl Harbor jsem se dostala až do Evropy, kde jsem pokračovala přes osvobození, k Hitlerově sebevraždě a podepsání mírové smlouvy.

„Takhle by to mělo vypadat, zkoušení přešlé na výklad, slečno Swanová, vy máte z dějepisu za jedna a vy ostatní se snažte být takto dobří,“ řekl profesor a tím zakončil hodinu, protože zvonilo. Edward mi sbalil věci a chtěli jsme jít na další hodinu, ale profesor mě zastavil.

„Paní Swanová, mohla by jste na okamžik?“ Podívala jsem se na usmívajícího se Edwarda a přešla ke katedře. Posadila jsem se na její roh, protože moje nohy byly unaveny a měla jsem hlad.

„Ano, pane profesore?“ Zeptala jsem se mile a profesor se usmál. 

„Mohu vás poprosit? Teď mám 1B a váš výklad byl velice impozantní, mohla by jste ho přednést i jim? Kde jste se o tom toho tolik dozvěděla?“ Otázky jen chrlil.

„Udělala bych to ráda, ale teď máme přírodní vědy a já jsem tu teď, jak jistě víte, dlouho nebyla. Přečetla jsem si o tom při mojí nemoci spoustu knížek a viděla i nějaký dokument, sice byl s titulky, ale člověk se dlouhou nemoci nudí.“ Odpověděla jsem slušně a chystala se k odchodu.

„To se určitě nějak zařídí. Byla by jste tak hodná, prosím?“ Opravdu o mě měl zájem?Teda o mě, o můj výklad.

„Tak když to půjde, tak to udělám ráda,“ kývla jsem na jeho prosbu a Edward mě objal.

„Ehm, vy jí pomůžete. Můžu se zeptat, je to soukromá otázka, co s vámi bylo?“ Tahle otázka mě zaskočila. Edward mi do ucha zašeptal, ať mu to klidně řeknu, že si to stejnak myslí, a že to nebude roznášet dál.

„No, teď jste mě zaskočil, jsem těhotná a měla jsem s tím problémy, jelikož jsem byla v minulosti znásilněná, ale už je vše v pořádku a miminko roste a sílí. Mohu si ještě do začátku hodiny odskočit?“ Pohlédla jsem na Edwarda a on pochopil, měla jsem hlad a strašný. 

„Ale samozřejmě, Máte teď ještě deset minut, strávila jste debatou se mnou deset minut, tak přijdete později. Jak se jmenuje vaše profesorka na přírodní vědy?“ Byla otázka, když jme už odcházeli ze třídy.

„Paní Janin Klechrová,“ odpověděl Edward a už jsme šli ke skříňkám.U skříněk jsme byli za chvíli a on vyndal mojí snídani, usmála jsem se na něj a zakousla se do toastů. Posadil se, opřen o skříňku a já si sedla na něj. Ne, že by byl o něco teplejší než zem, ale je to jiné, hezčí. Dojedla jsem a ještě si došla na záchod. Edward se jen smál a já se na něj mračila.

„Edwarde, to není vtipné. Víš, že za to nemůžu,“ bručela jsem si pod fousy a vklouzla na záchody, už zvonilo, ale my měli ještě čas. Myla jsem si ruce, když jsem se musela vrátit na záchod, protože toasty asi nebyly dnes po chuti. Když jsem je ze sebe dostala a vyplachovala si ústa, ozvalo se slabé zaklepání na dveře a šepot:

„Belli, jsi pořádku?“ Tázal se milující hlas. Místo odpovědi jsem vyšla ze záchodů a usmála se.

„Ano, jdeme na hodinu?“ Edward se mojí otázce zasmál a objal mě kolem pasu. Když jsme vešli do třídy, třída ztichla. Co se stalo?

„Slečno, sháněl vás zde muž kolem 20 let, prý pro vás má důležitý vzkaz a máte jít sama,“ řekl profesor a já se podívala na Edwarda. Ten mě ještě popostrčil, takže jsem věřila, že vše bude v pořádku. Věci se ale vyvíjeli jinak. Šla jsem chodbou a někdo mě zatáhl na záchodky. Jeho ruka byla ledová - UPÍR - obmotala se mi kolem zápěstí a druhá ruka mi přistála na rtech.

„Neřekneš ani slovo. Asi víš, co jsme, a proto, že to víš, tě máme odvézt. Tady je dopis od Ara, dodržuj jeho pokyny, nebo začneme u Rose a půjdeme postupně až k Edwardovi, jehož mučivou smrt uvidíš, pokud od něj neodejdeš. Zkus udělat jednu chybu a jsou mrtví a ty jim můžeš kopat hromadný hrob. Máš měsíc,“ dokončil monolog, dal mi dopis a byl pryč.

Měsíc, poslední měsíc? Proč mi moje štěstí vydrží vždy jen chvíli. Proč mám dobrovolně ztratit to, co jsem právě navěky získala? Rodinu, Edwarda, dítě, domov? Nevytrpěla jsem si toho už dost na to, abych musela trpět znovu. Nedokážu mu lhát.

„Ale můžeš!“ ozvalo se upřímné já.

„Nemůžu, no spíš nechci,“ odpověděla jsem sama. Věděla jsem, že když mu to řeknu, nebudou mít vůbec šanci na protiútok. Všechny je miluju a nedovolím, aby jen kvůli mně zemřeli!

Otevřela jsem dopis a přečetla si, kdy a kde se s tím chlapíkem sejdu. Opravdu, odedneška to bylo přesně 30 dnů – 21. 4. Byla jsem trošku v šoku a bylo mi špatně. Vrátila jsem se, nejspíš celá zelená do třídy, a když mě Edward viděl… Okamžitě jsem se nesla do nemocnice.

„Bells, co se stalo?“ ptal se mě, když mě pokládal do auta. Měl strach, miloval mě. Jak bych mu mohla ublížit?

„Co to máš za list v ruce? Co se stalo? No tak, Bells, mluv už konečně. Bojím se o tebe!“ Nebyla jsem schopna slova ani pohybu. Než jsem se nadála, držel dopis v ruce.

„21. 4. ve 12,00 na letišti v New Yourku? Co to je? Kdo ti to dal?“ Ptal se, měl moc otázek a ani na jednu jsem nesměla odpovědět.

“Ty na ně ale můžeš odpovědět. Jsi ale tak sobecká?“ V hlavě jsem měla jako v mixéru, jeli jsme do nemocnice a já? Já jsem chtěla upadnout do kómatu. Nechtěla jsem mu ublížit, ale nejsem sobec. Moment, řeším stejný problém jako řešil on – sobeckost. Já nevím, co mám dělat. Potřebovala bych někoho, kdo by mi poradil. Jenže nemám nikoho než rodinu. Milující rodinu, která miluje mě a Edwarda, kterého miluji nad svůj život a čekám s ním dítě. Já nevím, jestli mu neublížím víc odchodem než tím, že by kvůli mně zemřel. Ach, to je strašlivá představa. On je prostě můj střed vesmíru, který když vyhasne, tak zemřu. Pohlédla jsem Edwardovi do očí. Byly smutné, prázdné, milující, zmrzlé a jako by plakaly.

„E–dw–arde,“ řekla jsem se zadrženým dechem. Zastavil a otočil si mě k sobě čelem. 

„Bello, ať tě už nikdy nenapadne, že bys mě opustila kvůli mojí záchraně. Nikdy to nedělej! Chtějí nás vyprovokovat, navíc, ten, kdo ti to dal nebyl od Ara. Byl z Ruska, chtějí rozpoutat válku, chtějí trůn. Takže mě teď poslouchej: Ty jsi můj život, můj svět, moje galaxie, moje planeta. Za měsíc se nic nestane a ty budeš pořád se mnou. Budeš šťastná a Jasper zatím najde toho Erica, co tě takhle děsí. Nikdo a nic nás navěky nedokáže rozdělit. Vzpomínáš? Slíbili jsme si to. Tam u Niagáry na začátku března. Odnosíš prďolu a společně ho vychováme. Ano? Slíbila jsi mi, že mi nikdy nebudeš lhát. Vzpomínáš? Navždy budeme rodina,“ mluvil na mě a já plakala.

„Lásko, neplakej, jen si to uvědom, jsem tu s tebou, navždy!“ Objímal mě a chlácholil.

„A–al–ale, já–já tě nem-ůžu vys–sta-tavit neb–nebe–zpečí,“ snažila jsem se mu vysvětlit mezi vzlyky.

„Lásko, nikdo nám nic neudělá, přísahám,“ říkal a stíral mi slzy, objímajíc moje třesoucí se ramena. Sebrala jsem v sobě všechnu sílu a políbila ho. Rozezvonil se mu telefon, do kterého křičela Alice, že nás napadne Eric, během minuty u mě stál, držel mě kolem krku a zuby těsně na krku.

„Ericu, pusť ji! Ona vám nijak nepomůže, nikdo vám neuvěří, že je to dítě moje!“ mluvil Edward jako vyjednavač. „Ano, vím, co si myslíš. Umím číst myšlenky a taky vím, že jí nechceš ublížit. Je to jen součást plánu, a proto ji pust. Ona není ta pravá, která vám může pomoci. Žijí v Amazonii, ty vám pomohou. Nelíbí se jim styl Volturiů. Prosím, pusť mojí ženu a nech nás odjet.“ Eric stáhl zuby, ale stále mě držel jako svůj oběd. Teď se mi ramena třásla ještě víc. Bála jsem se, brečela jsem a chtěla jsem být v Edwardově náručí tam, kde jsem v bezpečí.

„Er–eri–cu, pr–pro–prosím. Ne-nech mě jí-t–t,“ rozkouskovala jsem jednoduchou větu vzlyky. Jeho stisky povolily, ale stále mě držel jako rukojmí.

„Ty,“ ukázal na Edwarda. „Nic nezkoušej, jinak je mrtvá,“ řekl a zvýšil nátlak na můj hrtan, to vedlo k menšímu přísunu kyslíku.

„Teď určuju podmínky já!“ Zahřměl Eric. Měla jsem málo kyslíku, musela jsem dýchat rychle, začínala jsem mít mžitky před očima a Edward stále mluvil a mluvil. Věděl, že Eric je rychlejší než on. Pokaždé, když se Edward jen o píď pohnul. Eric stiskl víc.

„Bells,“ řekl Edward vyděšeně a já omdlela. Černo, ticho, hlad a tvrdý dopad.

Edward:

Bella omdlela a Eric ji pustil na zem. Myslel jsem, že ho zabiju, ale nemělo to smysl, protože byl pryč, než jsem se stačil vrátit oči od Bellina bezvládného těla. Poklekl jsem k ní a zkontroloval životní funkce – srdíčko jí bilo těžce a pomalu, jakoby měla krev z ropy, těžce se mu pumpovala do žil a dech? katastrofa – hrudník se jí skoro nehýbal, měla stáhnutý hrtan a na ktrku se jí začínala vybarvovat modřina od Ericova stisku.

Dvakrát jsem jí naplnil plíce vzduchem, bylo to, jako by normálně dýchala. Já jsem kyslík nespotřebovával. Hrudník se jí zvedl, ale sama to neudýchala. Položil jsem jí na sedadla v autě a vyjel jsem do nemocnice. Byl to už jen kousek, ale jí šlo v podstatě o život. Zastavil jsem na místě pro sanitky a nijak se s tím nezabýval. Vzal jsem ji do náruče a nesl do ambulance. Byla prázdná – kupodivu. Byl tam Carlisle. Už se ani neptal a rovnou ji začal ošetřovat.

„Edwarde, je na tom špatně, nechám si ji tu. Dostane kyslík a má pár oděrek. Co se stalo?“ ptal se Carlisle a nechával ji odvézt na pokoj.

„Možná bys jí měl dát i něco na uklidnění a nechat ji dlouho spát. Dneska toho na ní bylo moc. Už ji do školy brát nebudu. Nedělá jí to dobře!“ řekl jsem až příkazem a Carlisle pochopil,  že není vhodná chvíle se vyptávat, šel jsem za Bellou, ale čekalo mě nemilé překvapení. Místo Belly spící na posteli jsem jí viděl v náručí Erica, který to měl namířeno k oknu. Nemyslel jsem a strhnul ho k zemi, Bellu jsem jen tak – tak chytil a stihl položit na postel.

„Ericu, nestačí ti, že jsi ji málem zabil? Musíš ničit život pro zálibu? Teď už v tom není poslání, teď je v tom závist. Líbí se ti, ale nemůžeš ji unést a diktovat jí, co má dělat!“ řekl jsem velmi tiše a on uhnul pohledem a odešel. Sundal jsem Bells svetřík, boty a kalhoty. Přikryl jsem ji k ramenům a přišel Carlisle.

„Nesu ty prášky, neměly by jí nijak ublížit. Bude po nich spát až dva dny v kuse. Přijde Karl a prohlédne si ji, no asi stejnak řekne, že není vhodné, aby chodila na tak stresová místa, takže ti ji nechá doma. Nandej jí tu masku a pusť mě k ní. Zavedu jí kapačku, je to snazší, když není při vědomí. Může se stát, že se probudí a pak se hned vrátí do stejného stavu – spánku, takže se nelekni. Srdce už jí bije pravidelněji, ale ten dech se  mi moc nelíbí. Tohle je soukromý pokoj, můžeš tu s ní zůstat, ale stejnak byi zůstal, i kdyby nebyl, takže co,“ říkal Carlisle a já ho pouštěl k Bellině pravé ruce.

Její krev už ani nevnímám. Jak je možné, že jsem slyšel její myšlenky? Na to mám celou noc!

„Carlisle, bude v pořádku?“ Tahle otázka mě dlouho ničila.

„Ano, z mé strany ano. Asi za deset minut dorazí Karl a zkontroluje ji, uvidíme, Edwarde, ale vše nasvědčuje tomu, že utrpěla šok a někdo jí zabránil dýchání,“ odpověděl Carlisle a opustil místnost.

Carlisle, kdybys jen věděl, co se tu děje. No, ale řeknu ti to, až bude v pořádku. Teď se od ní ani nehnu! Doufám, že bude v pořádku a snad i prcek. Tak se těší, až budeme dělat ten pokoj. Ach jo, zase jsem ji málem ztratil. Tohle je šílený, moje srdce je sice kamenné, mrtvé, ledové a nebije, ale teď ho mám v hrdle a asi mi vyskočí. Ten pocit, když tu leží, bojuje, aby mohla žít a já jí mohu pomoci jen jedním způsobem.

°°°

Držím ji za ruku a jemně jí kroužím palcem po dlani. Druhou rukou ji vískám ve vlasech a broukám její nejoblíbenější písničky. Chci, aby věděla, že jsem s ní.

„Jsem tu s tebou, Bells,“ mluvím jen k ní a doufám, že mě slyší. V okamžiku se otevřou dveře a v nich Karl. Veze s sebou ultrazvuk a já mu (ne)ochotně dělám prostor. Odkrývá jí peřinu a vyhrnuje tílko. Vyšetří ji ultrazvukem a mračí se.

„Karle, co se děje? Je něco špatně? Jsou v pořádku?“ Moje otázky byly naléhavé, bál jsem se o ni, o ně. Oni jsou můj svět, moje slunce, kolem kterého se točí planety. Bez nich bych tu nebyl, to oni mi dávají život, energii a tolik, i pro upíry, důležitou lásku. To oni vnášejí světlo do mého života, nitra a světa. Bez nich bych měl svět černobílý, zatímco s nimi je pestrobarevný, ale teď podezřele nabírá šeď.

„Edwarde, myslel jsem si, že to bude v pořádku, ale dnešní nehoda – mimochodem, co se stalo, měl bych to vědět! – to zřejmě zase zhoršila. Opět je zde velké riziko potratu při velké námaze, jak fyzické tak psychické. Opět by měla chodit pouze do koupelny. Pár dní si tu odpočine, na tom jsme se s Carlislem shodli. Měl bys jí zařídit individuální studium a nebo počkat a opakovat ročník znovu. Je tu opravdu velké riziko. Navíc, k tomu všemu, dítě nějakou dobu nemělo přísun kyslíku, ale to by se mělo zlepšit tou maskou,“ odpovídal Karl a já ho vnímal pln soustředěnosti.

„Takže, budou v pořádku?“ „Na upíra trochu pomalé chápání, nemyslíš, Edwarde?“ ptal jsem se sám sebe v hlavě. „Měl by sis dojít na psychiatrii, třeba ti pomůžou. Tohle se dá léčit i u upírů. Mozek se mění stále,“ říkal hlas v mojí hlavě. „Jo, asi ano,“ odpověděl jsem mu. Vrátil jsem se zpět k tomu, co říkal Karl.

„… trvat,“ řekl a já si uvědomil, že jsem ho nevnímal. To si vyslechnu debilní myšlenky, až se ho zeptám, co říkal! Uvnitř jsem si povzdechl, nadechl se a podíval se na Bellu.

„Mohl bys to zopakovat? Já jsem nějak duchem mimo, omlouvám se,“ poprosil jsem ho a on se jen usmál. Ani se ti chlapče nedivím, ležet tam moje manželka, byl bych už v ambulanci s akutním záchvatem hysterie. Jsi ještě docela v klidu na to, že ti tady skoro bojují o život manželka a potomek. Tak tohle jsem si v jeho myšlenkách přečíst nemusel, jak já bych to rád občas vypnul.

„Ano, samozřejmě. Ano, měli by být, pokud se nic nezmění, ale bude to chvíli trvat,“ odpověděl a už se tlačil pryč. „Uvidíme se zítra na vizitě.“

„Ahoj,“ odpověděl jsem a už zase seděl u Belly a pokračoval jsem v předešlé činnosti. Byla tak krásná, spala, snad ji nic nebolí, snad si odpočine, snad jí ten idiot nic vážného neudělal.

„Bells, lásko, všechno bude v pořádku. Doufám, že tě nic nebolí a něco krásného se ti zdá. Miluji tě a omlouvám se, že jsem ho nechal ti ublížit,“ říkal jsem jí a hladil ji po vláskách. Hned, jak Karl odešel, jsem ji pořádně přikryl, aby neprochladla. Bude spát, dlouho, teď nenávidím, že nemohu spát. Jak by mi to zkrátilo čas.

Seděl jsem v křesle u okna. Pozoroval jsem Belliny zavřené oči a snažil se nemyslet na nic, než na její krásný úsměv. Moc se mi to nedařilo. Do hlavy se mi hrnuly vzpomínky na dobu, když jsem ji opustil, aby byla šťastná. Už tolikrát jsem ji viděl na nemocničním lůžku, už tolikrát mi málem zemřela, už tolikrát jsem mohl ztratil její nekonečnou lásku, kterou mi dokazuje každým úderem jejího velkého, odhodlaného a silného srdce.

°°°
Sedím u ní už druhý den a ona dvakrát otevřela oči, jednou řekla moje jméno, dvakrát se rozplakala a třikrát jsem slyšel její myšlenky: „Edwarde, prosím, zůstaň.“ nebo „Ericu, prosím, kvůli prckovi.“ či „Miluju tě, neskutečně moc a kdyby se mi…“. Tu poslední myšlenku jsem neslyšel celou. Jak to, že slyším jenom něco? Kdo to způsobuje? Narušuje snad prcek její štít? Dělá to úmyslně? Za celé ty hodiny jsem k žádnému závěru nedošel a Bella pořád spala, bylo to dobře, ale já jsem chtěl viděl ty její krásné hluboké čokoládové oči, kterými vidím do jejího srdce plného lásky. Carlisle říkal, že by se měla každou minutou probrat, Alice to nevidí, protože to záleží jen na Belle. Celá rodina se o ni bojí, chodí sem, ptají se, volají mi, stále mi chodí SMSky, jako bych věděl něco víc než Alice. Vždyť to ona to uvidí taky, proč se neptají jí?

„Edwarde?“ ozval se krásný hlásek a já se vynořil z myšlenek. Zahleděl jsem se do nejkrásnějších očí na světě. Usmála se a vztáhla ke mně ruku. Chytl jsem ji a jemně hladil. Nic neříkala jen se usmívala.

„Lásko, jak jsi se vyspinkala? Bolí tě něco? Nemáš žízeň? Nepotřebuješ na záchod? Není ti zima? Máš dost pod hlavou? Nemám otevřít okno?“ Vypadly ze mne otázky, jako by se vysypaly z popelnice, jedna za druhou a napadaly mě další a stupidnější.

„Edwarde, je mi dobře, co kdybys mě místo vyptávání políbil? Ona láska vyléčí všechno,“ řekla s klidem v hlase. Jindy by se vyptávala, jestli je miminko v pořádku a teď? Copak to s ní je? Políbil jsem ji zlehka na rty a pohladil ji po vlasech.

„Prcek je v pořádku,“ řekl jsem a ona se zasmála.

„Já vím, poznám to.“ Ona ho cítí?

„Můžu?“ Bella kývla, přiložil jsem ucho k jejímu bříšku a slyšel třepotavý tlukot srdíčka. Škoda, že nemám rentgenové vidění. Povzdechl jsem si.

„Děje se něco, Edwarde?“ Vystrašeně stáhla ruku na bříško, ochranitelsky ho objala a já ucítil lehké kopnutí. Reaguje na Bellin dotek.

„Ne, lásko, nelekej se, jen je krásné slyšet něco tak neskutečného, jako je tlukot toho maličkého srdíčka uvnitř tebe v tom malém tvorečkovi. Ono bude velmi nadané,“ řekl jsem a lehce ji políbil nad pupík.

„Edwarde, kdy mě pustí domů? Mně se tady nechce ležet, je to tu neosobní, bílé a studené. Chci domů, do svojí postele se svojí osobní sestřičkou pečovatelkou, co mě nepustí ani na záchod, prosím. Chci domů,“ mluvila potichu, jako by spíš sama k sobě, ale bylo to určeno mně. Byla to tichá prosba a já ji chtěl splnit.

„Bells, to nezáleží na mně, ale na Carlisleovi s Karlovi. Oni ti to ale nedovolí, chtějí si tě tu nechat ještě alespoň osm dní. Mají o tebe strach,“ odpověděl jsem jí. Zklamal jsem ji.

„Ach jo, to je hrozný, co tu budu dělat?“ ptala se zoufale a měla na čele vrásky. 

„Spát, odpočívat a uzdravovat se. Je to pro vás lepší,“ řekl jsem jí a chtěl ji políbit, ale odvrátila tvář.

„Ty, víš, jak nesnáším nemocnice a nechceš s tím ani nic udělat! Jsi doktor stejně jako Carlisle, vystudoval jsi to, máš stejně vědomosti jako on, víš, co máš dělat, kdyby se něco dělo, tak proč musím ležet tady? V nemocnici, kde nikoho neznám, kde se mnou nebudeš pořád. Vždycky zde skončí návštěvní hodiny a ty budeš muset odejít. Jsem v nemocnici pomalu častěji než ve škole. Nemocnice je pro mě zlo. Člověk se nemůže uzdravit tam, kde se necítí dobře,“ mluvila potichu, ale rozčíleně.

„Belli, hlavně se prosím uklidni,“ řekl jsem jemně.

„Já se nechci uklidňovat, já chci pryč. Nemocnice se mi příčí, když můžu ležet doma!“ Teď už křičela. Tohle se mi nelíbí, ještě chvíli a může se stát něco špatného.

„Bells, prosím. Kvůli prckovi. On za nic nemůže, tak ho netrap. Jemu nedělá dobře, když se rozčiluješ, ubližuje mu to!“ řekl jsem stále stejným tónem, ale ona nic. Bylo mi jedno, co mi Carlisle řekne, vzal jsem zbytek anestetik a dle lékařských zkušeností a vědomostí jsem jí vpravil určitou dávku do kapačky.

„Edwarde, co to děláš?“ ptala se zcela rozčílená.

„To, co je pro tebe v tento moment nejlepší, až se uklidníš a vrátí se ti rozum, tak mi zavolej, mobil máš na stole a nezapomeň, že tě miluju. Je jen na tobě, co uděláš, važ dobře!“ S těmito slovy jsem odcházel z pokoje a zavíral dveře. Možná, že jsem neudělal dobře.


Bella:


Ležela jsem na nemocniční posteli, zcela rozčílená. Proč jsem se vlastně rozčílila? Proč jsem mu ublížila? Proč odešel? Odešel nebo zůstal za dveřmi? Dokáže ode mne odejít? Z nemocnice, kam za mnou může přijít Eric? Opravdu to dokáže? Nechat mě nechráněnou? Můžu si za to sama! Neměla jsem důvod se rozčílit. Má pravdu, kdybych byla kdokoliv jiný s jiným přítelem, nemohla bych domů též. On za to nemůže! Měla bych mu zavolat. Co nejdřív! Co mi to píchnul? Podívala jsem se na stolek a zaostřila – sedativa. No to už mu asi moc nezavolám, když za chvíli usnu! Bez ochoty jsem zavřela oči a ponořila se do bezesného spánku, občas jsem něco zaslechla, ale nic víc. 

Ty zvuky byly buďto pípání přístrojů, nebo vzdálené hlasy. Žádný hlas jsem nerozeznala, ale doufala jsem, že se Edward přišel alespoň zeptat, jak jsme na tom. Netuším, jak dlouho jsem spala, ale probudila jsem se absolutně unavená, tedy pokud to šlo. Zazvonila jsem na personál nemocnice a přišel za mnou Carlisle a usmál se. Pak se jeho výraz ale změnil, byl smutný – lekla jsem se. Srdce mi začalo splašeně být a začalo se mi špatně dýchat. Bodalo mě v podbřišku a já se zděsila ještě víc.

„Isabello, klid, ublížíš vám. Všechno je v pořádku, zhluboka se nadechni a pak pozvolna vydechni. Nádech a výdech, nádech a výdech,“ mluvil Carlisle okamžitě, jak uviděl můj strach v očích. Pomáhalo to, ale nebyla jsem zcela uklidněná.

Chyběl ten element, který to uměl dokonaleji než Jasper – Edward, světlo mého života, osoba, která má srdce naplněné obrovskou láskou, kterou jsem zahrnována. Osoba, která je se mnou v dobrém i ve zlém. Osoba, se kterou chci strávit věčnost a neskonale ji miluji. Osoba, bez níž nemá smysl žít. Bez ní, nemá smysl moje milované dítě donosit. Osoba, pro kterou kdykoliv položím život a někoho zabiju, půjdu do vězení či cokoliv i odejdu z jeho života, ale jen když to bude sám chtít.

Carlisle mi na obličej nandal opět kyslíkovou masku, ale já nechtěla. Musela jsem zavolat Edwardovi, musela jsem ho mít u sebe, musela jsem ho cítit v místnosti, musela jsem slyšet jeho hlas a být zahrnována jeho láskou. Ale co, když už mě nemiluje? Co, když jsem se mu zprotivila svým chováním? Co, když jsem ho od sebe odstřihla a odradila? I přes Carlesleovy zákazy jsem si sundala masku a sáhla po telefonu. Stiskla jedno jediné tlačítko a telefon přiložila k uchu. Ze vnitř se ozývalo jen pípání a po chvíli automat se slovy:

„Číslo, které právě voláte, je nedostupné. Opakujte, prosím, volání později!“

Stekla mi slza a sevřel se mi krk. Začala jsem se dusit a pak? Nevím, co se dělo, jen, že jsem cítila bolest na hrdle.

>>>

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 21.kapitola: