Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 20. kapitola

06.05.2010 (08:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1875×

Jsem nezodpovědná.

Edward:

Perfektní, je moje čtyři hodiny a už mi jí unesou. Jsem upír a všimnu si toho, až když na to Alice pomyslí.

„Kam ji odvedli?“ ptal jsem se nedočkavě. Ano, věděl jsem, že je to zvyk, ale nějak jsem v duchu tajně doufal, že na něj zapomenou. Alice ke mně přišla a zašeptala.

„Jdi za vůní,“ povzbudila mě a já nejdřív pomalu vyběhl z domu, a když jsem zmizel v lese, zvýšil jsem svou rychlost nejméně tisíckrát. Chtěl jsem ji co nejdříve držet v náručí. Letěl jsem za její vůní a cítil ji čím dál víc. Táhla mě za ní touha. Touha dotýkat se jí. Nesnesl jsem pomyšlení, že ji v náručí drží Jacob.

Její vůně se mi začala přibližovat, byl jsem blízko a tak jsem trošku zpomalil. Ovšem z ničeho nic, se mi její vůně začala neuvěřitelně rychle vzdalovat. Emmett? Ano, určitě je to on. Přidal jsem na rychlosti a předběhl tak vyklusávajícího Jacoba. Ani si mě nevšiml.

Emmett byl rychlý. Dneska mnohem rychlejší než já. Po chvíli se mi Bellina vůně skoro ztratila, když v tom, jsem narazil do Emmetta. Ani jsem si nevšiml, že tam stojí. Zavrčel jsem.

„Klid brácho. Musíš si ji najít. Ale pochybuju, že ti to bude dělat problémy. A moc nevyvádějte,“ řekl a vydal se směr Jacob.

Rozeběhl jsem se mnohem rychleji za její vůní a hledal. Musím uznat, že ji Emmett schoval důkladně. Asi po čtvrt hodině nekonečného hledání, jsem konečně došel k cíli. Byla tam malá chatka. Uprostřed lesa, jen tak si tam stála. Nádherně splývala s okolím. Slyšel jsem Bellino vzrušené srdce. Pomalu jsem došel ke dveřím a otevřel je. Pokračoval jsem v chůzi až jsem skončil v místnosti, kde byla ona. Stála u okna a ani se nepohnula. Vypadala jako princezna v těch bilých šatech a ještě s tím závojem. Otočila se na mě a usmála se. Chvíli jsem tam stál a jen ji pozoroval.

„Dobrý den, paní Cullenová,“ pozdravil jsem ji a s radostí si poslechl, jak krásně to zní. Paní Cullenová. Moje paní Cullenová, jen moje.

„Dobrý den, pane Cullene, už jste viděl dnes mého manžela?“ zeptala se mě. Zakroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu a jel pohledem po její siluetě dolů a zase nahoru. Byla tak sexy i s tím těhotenským bříškem.

„Moc mu to sluší,“ řekla a pomalu šla ke mně.

BELLA:

Přišla jsem k němu. Celou dobu se na mě díval majetnicky. Jeho oči říkali: "Tak, a teď jsi jen moje." Ale mně se to líbilo. Patřila jsem k němu a on patřil ke mně. Objal mě a zašeptal mi do vlasů.

„Tobě to sluší mnohem víc.“ A políbil mě do vlasů. Tak moc jsem se s ním chtěla milovat, ale bylo mi jasné, že to nebude možné. Tak aspoň mazlit.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem pro moje uši neslyšitelně. Ale on to určitě slyšel, protože mě víc zmáčkl ve svém náručí.

„Já tebe,“ řekl a vzal mě do náruče. Pomalu se mnou přešel k posteli, která se zde nacházela a stále mi hledíc do očí, položil mě na ní. Lehl si vedle mě na bok a jen se na mě díval. Miluju ho, miluju ho, miluju ho, miluju ho... Opakovala jsem si stále v mysli. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po jeho mramorové tváři.

„Jsi kouzelná,“ řekl a prohlížel si můj obličej. To samé jsem dělala já. Zkoumala jsem jeho rovný nos, jeho bezchybné a chladné rty, jeho okouzlující a čarovné oči, zbarvené do světlounce zlaté barvy. Stáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. Víc se ke mně přitiskl, zajel svou rukou pod má záda a začal mi rozvazovat vázání. Začínal být vášnivý a to se mi líbilo. Nechala jsem ho pokračovat a náramně si to užívala.

Za chvilku jsem měla vršek dole a teď zbývalo sundat jen sukni. Jeho polibky mě pálily na kůži, zmocňoval se mě chtíč, nebyla jsem schopna rozumně myslet. A tak mě ani nenapadlo, že to, co se teď chystáme udělat, je pro miminko velice nebezpečné.

Edward dál dobýval má ústa těmi svými a nepřestával mi při tom sundavat části oblečení. Bylo toho tolik. Když už jsem na sobě měla jen podvazky a podprsenku, začala jsem naopak sundavat oblečení já jemu. Trošku mi pomáhal. A nakonec byl i on jen v trenýrkách. Na chvíli se ode mě odtáhl a chtivě se na mě podíval. Okamžitě se na mě vrhl a začal mě líbat vášnivěji. A pak, se to jedním dotykem celé pokazilo. Přejel rukou přes mé vzedmuté bříško a to ho přivedlo zpátky do reality. Nejdřív zmírnil intenzitu líbání a pak se ode mě odtáhl.

„To nemůžeme,“ řekl. Ach ne!

„Proč?“ ptala jsem se nechápavě a natáhla se pro další polibek.

„Chceš ho zabít?“ vyčetl mi. A měl pravdu. Chovám se jako malá. Vůbec nemyslím na mého miláčka.

„Nechci, ale...“

„Ale co?“ zeptal se trošku naštvaně.

„Opravdu musím být vždycky já ten rozumný?“ Byl vážně naštvaný.

„Tak promiň, že jsem se chtěla vyspat se svým manželem,“ nadávala jsem.

„Bello, ty to vůbec nechápeš. Mohlo by ho to zabít.“ Snažil se mi vysvětlit. Ale já to nechtěla chápat. Já chtěla jeho. Jeho tělo na tom mém. Vstala jsem a přešla do druhé místnosti, sedla si na židli a přemýšlela.

Po chvíli mého přemýšlení a hlavně odplavení touhy mi došlo, že má pravdu, a že jsem se chovala jako dítě a ne jako dvacetiletá vdaná budoucí matka. Seděla jsem v křesle s patami opřenými o sedadlo a ucítila, jak se mi po tváři kutálí osamocený slzy. Cítila jsem se nemožně, trapně, pokrytecky a bídně. Měla jsem pocit, že si nic z toho, co mám, nezasloužím a měla bych to vrátit. Připadala jsem si sama a přitom vedle v pokoji byl Edward. 

Já si Edwarda nezasloužím, nezasloužím si ani toho prcka, co nosím pod srdcem. Jsem jen hloupá naivní a snící holka, která není zodpovědná a to, co právě zažívá je jen sen a ona spí v pokoji v domě svého táty, který je policejní náčelník. Chodí na Forkskou střední, kde nepotkala žádné Cullenovi, protože oni jsou jen sen.

Slz mi teklo po tváři víc a víc a já je nestírala, nechala jsem se, ať si tečou, když chtějí. Bylo mi opravdu mizerně a začala jsem vzlykat. Edward byl u mne během chvilky a už mě objímal a utěšoval, ale já nechtěla utěšit, tohle byla reálná vina. 

„Edwarde, já mohla…“ nenechal mě to dopovědět on ani ten prcek. Tím pláčem jsem se rozrušila a moje rozrušení rozrušilo prcka a on zaprotestoval a já musela jít na záchod, kde jsem ze sebe vyzvracela osobní oběd a dort. 

Seděla jsem tam jen v podprsence, podvazkovém pásu a podvazkách objímajíc mísu a brečela. Edward klečel vedle mě a snažil se mě uklidnit, ale moc mu to nešlo. Cítila jsem, jak mi od konečků prstů na nohách postupuje zima k patě, a pak k lýtku, a pak mi byla zima úplně. Byla jsem unavená.

Jako by mi četl myšlenky, mě vzal do náručí a pomalu nesl do postele, kde uklidil naše rozházené oblečení. Položil mě do postele jako malou holčičku, co jí ukládá tatínek. Vzpomněla jsem si na nějaký film, kdy jde holčičky tatínek do války a naposledy ukládá svoji dceru se slovy o lásce, vzpomínkách a času. Přikryl jí a pohladil po vláskách se slovy: „Když mě budeš potřebovat, koukni se do oblak.“ Holčička s klidem usnula a když se ráno probudila, viděla na stole jen jeho fotku a dopis. Ten tatínek věděl, že jde do války pro smrt, a proto jí ho tam zanechal. Holčička vyběhla z pokoje s tím, že tatínkovi skočí do postele, ale postel byla ustlaná a maminka stála na zápraží a plakala. Objímala si větší bříško a malé pětileté holčičce došlo, že tatínek se už nevrátí.

Přikryl mě až ke krku a políbil na čelo s tím, že odejde, ale v tom jsem mu snadno zabránila. Ta vzpomínka na ten film, který mi z části připomínal mě, mě nakřápla a to, že chtěl odejít, mě rozbilo. Zase se mi začali po tváři kutálet slzy. 

„Zůstaň, Edwarde, zůstaň, prosím. Neodcházej a nenechávej nás tu,“ vyšlo za mně ve vzlykách. Ta představa, že by odešel je tak děsivá, že na ni nechci ani myslet. 

V půli kroku se zastavil, otočil a ležel vedle mne. Objímal a utěšoval. Něžně políbil a začal broukat mojí ukolébavku. Byla jsem opravdu unavená, a tak mi nedělalo problém usnout.

Hledím do Edwardových očí, které jsou plny lásky a smutku. Má na sobě vojenskou uniformu a objímá mě kolen pasu. Mám velké bříško a tečou mi slzy. On je člověk a odchází do války. Jeho zelené oči mi do srdce vrážejí dýky bolesti, že je už nikdy nespatřím. 

Otáčí se a odchází za dveří, u auta se otočí a naposledy se na mě podívá. Uslyším drobounké krůčky, jak za námi pospíchají. Barunka ztuhne, když uvidí tátu usedajícího do černého auta. Pláču, ale jakmile jí uvidím, otočím se a odvádím jí do pokojíčku.

„Maminko, kam jede tatínek a vrátí se,“ říká malá Baruška a stéká jí slza. Teď už nepláču, vím, že se už nevrátí, že dnes to bylo naposledy, co jsem ho viděla.

„Barunko, neboj se, tatínek se určitě vrátí. Co si dáš k snídani?“ ptám se, jako by jel jen nakoupit.

„Maminko, ale tatínek měl na sobě uniformu, tu kterou mají vojáci v televizi. Jede do války?“ Byla malá, bylo jí ani ne pět a už toho tolik znala. Byla tak, ve svém slova smyslu, dospělá. Chápala spoustu věcí, ale tohle je i na mě moc.

„Ne Barunko, nejede do války. Tak vafle nebo vajíčka?“ Ani jsem se nemusela ptát, věděla jsem, že vafle.

Proletěla jsem čase a strhávala 21. března. Měli jsme výročí svatby. On odešel do války, je to dva roky a ještě se nevrátil. Už dva roky čekám, kdy mi na zvonek zazvoní John a v na rukou bude mít položenou vlajku. Barunce bude sedm, už ví rok a půl. Když se to dozvěděla, dospěla. Pomáhá mi s Edwardem Juniorem. Teď mu budou skoro dva roky. Za měsíc a šest dní má narozeniny.

Rozrazily se dveře a jimi proběhla Bára. Do teď byla venku a povídala si s Eliškou. Za malou chvilku na dveře zaklepal John, zhroutila jsem se a začala plakat.

„Ššš, Bells, to byl jen sen,“ uklidňoval mě Edward, protože jsem se s pláčem vzbudila. Políbila jsem ho a všimla si, že na hodinách na chodbě je poledne. Chtěla jsem se posadit, ale Edwardova ruka mi to nedovolila.

„Kampak?“ Zněla jeho krátká otázka.

„Obléct se, a pak bychom mi mohli sehnat něco k jídlu. Mám hrozný hlad,“ řekla jsem a Edwardova ruka povolila. Podal mi svojí košili a já mu byla vděčná, protože do šatů se mi oblékat nechtělo.

„Oblečená jsi a teď to jídlo,“ řekl a zvedl mě do náruče a nesl do pokoje, ve kterém jsem včera plakala. Čekaly tam na mě vafle se šlehačkou a horká čokoláda.

„Ty víš čím manželku potěšit, viď?“ Prohodila jsem a kousla si.

„No, mám představu. Nechceš mi říct, o čem se ti zdálo?“ Zeptal se. Tomu jsem se chtěla vyhnout.

„Řekněme, že kdybys ten sen viděl, taky by jsi brečel,“ odpověděla jsem v hádance a napila se čokolády.

„Takže mi ho neřekneš. No nevadí, třeba někdy jindy. Až to dojíš, tak tě odnesu domů. Kde máme sbalené kufry a jedeme na takové malé líbánky,“ řekl a mě zaskočilo. O tomhle jsem neměla ani ponětí. To je podpásovka.

„Kam?“ Byla krátká stručná otázka.

„Andy v Peru, mám tam chatu. Bude se ti tam líbit. Sluníčko, teplo a hlavně je tam fakt krásně,“ řekl a já se zasmála.

„Tak to se těším, ale stejně mi dovolíš jít tak akorát na záchod,“ smála jsem se a on se zamračil. Na chvíli po tom, se mi zvedl žaludek a já už letěla do koupelny. Ani nevím, jak rychle jsem opět objímala mísu. Edward mi držel vlasy a mračil se jako anděl pomsty.

„Edwarde, asi tě zklamu, nevypadá to, že by se prckovi někam chtělo. Pojedeme jindy,“ řekla jsem a Edward už vytáčel číslo na letiště, kde zrušil let.

„Let je zrušený a já ti představuji Esménin svatební dar,“ řekl a rozpřáhl rukama.

„Moment, Esmé nám dala tuhle chaloupku?“ Ptala jsem se absolutně vyvedená z míry. 

„Ano, je to kousek od domu. Asi tři sta metrů. Vedle stojí naše auta a vede sem dokonce normální silnice,“ mluvil s překvapením v hlase. „Tak tenhle dar mi byl naprosto utajen, netuším, jak to Esmé a ostatní udělali. Je tu dokonce i pokoj, do kterého koupíme konečně tu postýlku. Co ty na to?“ Ptal se a bylo vidět, že jetaky překvapený.

>>>

Shrnutí

KaciKacka

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 20. kapitola: