Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby 19. kapitola

29.04.2010 (15:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1878×

Svatba

Probudila jsem se v prázdném pokoji a žaluzie byly roztažené. Dneska mě čekal nejkrásnější den a já se na něj těšila. Podle plánu jsem měla vstávat v osm a teď jsem měla ještě pět minut čas. Pak to začne a Alice s Rose se nedají zastavit.

„Bello, tak jdeme na to,“ přiřítili se za chvíli do pokoje obě dvě. Už jsem se těšila na chvíli klidu, ale probuzení, v domě plném upírů, nezůstane bez povšimnutí.

„No jo,“ postěžovala jsem si.

„No tak, nemáme na to celý den. Dneska se vdáváš, copak nemáš radost?“ zeptala se mě Alice.

„Ty víš, že mám. Ale měla bych ještě větší, kdybych si mohla ještě chvíli poležet,“ zaskuhrala jsem. Neuvěřila mi mojí lež.

„Tak šup, šup do sprchy a ne, že tak zase budeš dvě hodiny,“ řekla Rose a v šatně hledala podvazky.

„Já a dvě hodiny? Kdy jsi to vzala, Rose?“ začala jsem se smát a pouštěla vodu ve sprše. Za chvíli už mi na dveře koutu klepala Alice a podávala rušník, do kterého jsem se zabalila. Vlasy jsem si umyla už včera večer, no večer odpoledne, protože jsem byla do postele vyslána už v sedm.

„Jo, už jdu, Alice,“ řekla jsem na její zavolání z pokoje. Vyšla jsem ven zabalená do ručníku a posadila se na židli.

„Zavři oči,“ řekla Alice a byla tak rychlá, že jsem stěží cítila její doteky. Za pár minut, řekla bych, mi dovolila otevřít oči. 

„Ne! Isabello Swanová, na koukání do zrcadla nemáme čas!“ řekla a pomáhala mi se oblékat. Tak třeba podvazky jsem v životě neměla a dělalo mi celkem problém je zapnou, ale proto tu byla Alice a ta mi pomohla.

„Něco modrého,“ řekla a hodila po mně podvazek ze světle modrých krajek. „Hmm a vlastně i starého. Měla jsem ho na svojí první svatbě.“ 

„Děkuju a slibuju, že nepřijde k úhoně,“ odpověděla jsem jí a nandala si ho. Pak přišla na řadu obruč a pak několik spodniček, přes které byla závěrem krásná sukně.

„Alice, že se jim ty šaty povedli,“ řekla jsem a koukla se na sukni.

„To ano, ale mohlo to být kvalitnější,“ řekla a opatrně mě zavazovala do korzetu. „Dobrý, Bell? Můžeš dýchat? Netlačí tě to nikde?“

„Ne je to perfektní,“ odpověděla jsem a párkrát se otočila.

„Alice, chlapi se vrátili,“ volala Rose ze schodů.

„Dobře, pojď jí učesat, já se o ně postarám,“ řekla a odcházela.

„Alice, ještě než odejdeš, myslíš, že existuje v tomhle domě nějaké jídlo, kterým se neumažu? Mám strašný hlad,“ řekla jsem a sedla si na židli. 

„Neboj, Rose už ti něco nese,“ řekla a byla pryč. V tentýž moment u mne stála Rose a podávala mi sušenky a čaj. Zamkla dveře.

„Hlavně to na sebe nevylij, byla by jich škoda,“ řekla a rozčesávala mi vlasy.

„Budu se snažit. Ehm, proč jsi zamykala ty dveře?“

„Edward tě může vidět až při obřadu, jinak to nosí smůlu,“ řekla a já se usmála.

„Malý dovětek, Edward mě stejně uvidí ve vaši mysli,“ řekla jsem a smála se.

„Neuvidí, vůbec na tebe nemyslíme a v hlavě si zpíváme Kanadskou hymnu,“ řekla pobaveně a já se začala smát. „Fajn, ale teď se uklidni, ano. Máme ještě spoustu práce. Ve dvanáct máme povolený start.

„Čím letíme?“ zeptala jsem se.

„Vrtulníkem,“ odpověděla Rose a věnovala se mým vlasům.

„Cože? Vrtulníkem!“ zalapala jsem po dechu, ale nestačila jsem ani mrknout a čaj byl pryč z mých rukou. Dveře byly vyražené a hrníček s čajem byl v Aliciných rukách.

„To by nebylo moc hezké, kdybys měla ty šaty polité čajem,“ káral mě.

„Promiň, ale trochu mě to zaskočilo.“ Alice položila hrníček na stůl a běžela ke dveřím.

„Ne, Emmette. Ty zůstaň dole,“ zasyčela na něho.

„Vždyť jsem se ještě ani nezvednul,“ bránil se Emmett.

Alice spravila dveře a odešla. Rose mi na vlasy nastříkala tolik laky, že kdyby u mne škrtli sirkou, tak okamžitě chytnou. Dala mi do nich závoj a pomohla mi obout si boty.

„Tak a je to, poletíš se mnou, s Emmem a s Alice. Ostatní letí s Carlislem.“

„Od kdy umíte létat?“ zeptala jsem se a stoupla si.

„To už je dlouho, Emmett chvíli pracoval u ministra, pak havarovali a Emmettovi se naštěstí nic nestalo,“ řekla. Dveře se otevřeli a jimi prošla Alice v krásných levandulových šatech. Vlasy spojené sponkou a jemné stíny. Byla krásná.

„Alice,“ vydechla jsem. „Jsi krásná.“

„Jo, jo, jako každý den. To je hold úděl upírů a upírek. Dnes, ale jedna osoba přehluší i mě, Esmé a Rose,“ řekla a usmála se na mě.

„Můžu se podívat do zrcadla?“ zeptala jsem se a Alice se usmála.

„Ano, ale před tím tě ještě upravím, ano? Trošku ti čaj smyl lesk,“ řekla a usmívala se. Vtom přiběhl Emmett a mne oslnil blesk.

„Ano, děkuji ti za krásnou momentku do našeho rodinného alba,“ řekl a smál se. „Jsi překrásná, řekl bych, že krásnější než Rose, ale tak to má asi být.“

„Děkuju,“ řekla jsem a došla do šatny kde bylo obrovské zrcadlo, když jsem do něj pohlédla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

„Ano, Bello, jsi to ty,“ řekla vedle mne Esmé.

„Mami, já jsem se tě lekla, fuj, to mi nedělej. Tobě to taky sluší,“ řekla jsem a otočila se k odchodu. Bylo za pět dvanáct. Esmé na sobě měla lososové šaty ke kolenům a přes ně svetřík. Dnes nebyl slunečný den, ale na půlku března bylo teplo, ale hlavně jí zima nebude. Na chodbě jsme potkali Rose, která měla ve vlasech stejnou sponu jako Alice jen jiné barvy. Její šaty byly zelinkavé a docela jsem se divila, že jí ta barva sluší. Byli stejné jako měla Alice. Rose šla s Emmetem v patách a ten měl smoking s košilí stejné barvy. Všem to slušelo.

„Bell, stůj! Počkej až Edwardova helikoptéra vzlítne,“ řekla Alice a políbila Jaspera. Rose mi přes ramena přehodila kožešinu asi ledního medvěda. Bylo v ní teplo. Za chvíli jsem uslyšela rámus od vrtulníku a scházela schody.

„Bell, počkej, ať neupadneš. To by mě Edward zabil,“ řekl Emmett a chytl mě kolen pasu.

„Děkuju,“ řekla jsem a opatrně vyšla z domu. Rose zmizela v helikoptéře a mě si převzala Alice, která zamykala dům. Emmett si přisedl k Rose a začal startovat. My jsme nasedli dovnitř a pak, během chvilky, jsme se vznášeli nad zemí.

„Jak dlouho poletíme?“ ptala jsem se ve vrtulníku.

„No, v půl druhý tam musíme nejpozději být,“ zasmála se Alice a já věděla, že to stihneme.

„Hele volají nám příbuzní, chtějí s námi mluvit,“ řekl Emmett směrem k nám.

„S kým přesně?“

„S Bellou,“ odpověděl Alice na otázku.

„A kdo to je?“ 

„Pomocný pilot, tudíž Edward,“ odpověděl mi Emm.

„Ach jo, on beze mne nevydrží ani dvanáct hodin,“ řekla jsem a k uchu si dala sluchátko s mikrofonem. 

„Ahoj, Edwarde. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se a Rose se zasmála.

„Jsi v pořádku. Není ti špatně, nebolí tě nic? Cítíš se na to? Můžeme se vrátit a počkat až porodíš,“ mluvil se zoufalstvím v hlase.

„Edwarde, nám je dobře, ale ty by jsi se měl uklidnit. Začínáš trošku zmatkovat, jsem docela zvědavá, jestli zvládneš porod. Dýchej zhluboka a neboj se. Za chvíli se uvidíme, tak ahoj,“ řekla jsem a jen, co jsem vrátila sluchátka, jsem se začala smát.

„Bello, gratuluju, právě jsi Edwardovi zničila sebevědomí,“ smál se Emmett. Začala jsem se smát ještě víc, a když jsem se uklidnila, pohladila jsem si, už celkem znatelné, bříško.

„Co ty prcku, bude táta dobrý manžel a táta. Co myslíš?“ Byla to jen řečnická otázka, ale Alice mi hravě odpověděla.

„Ano, bude všechno, co budeš chtít.“ Její odpověď mě celkem překvapila. Co budeš chtít…

„Alice, já vím, že bude dobrý táta a manžel,“ ujistila jsem jí a pohladila si bříško ještě jednou.

„Haló, věži, tady E 65879 B žádáme o povolení k přistání na souřadnicích…“ dál jsem Emmetta neposlouchala. Znamenalo to, že přistáváme a to bylo hlavní. Alice mě chytla kolem pasu a držela mě pevně. Nemohla jsem se pásat. Za pár minut jsme dosedli na zem a až, když přestali vrtule vrtulníku úplně pracovat, mi bylo dovoleno vystoupit.

Tam na mne čekal Carlisle s úsměvem na tváři a předal mi kytici bílých růží. Slušelo mu to a ku podivu měl s Esmé sladěnou košili. Alice s Rose a Emmettem Odešli napřed a když jsem se rozhlédla, spatřila jsem krásu Niagarských vodopádů.

„Tak co, Bell, připravená?“ zeptal se Carlisle a nabídl mi rámě.

„Ano, ale trému mám, nemysli si. Kdybych zakopla nebo nevím co, nedovol mi prosím spadnou, prosím a kdybych si to v půlce cesty rozmyslela, neber na to ohled, protože Edwarda miluju z celého mého lidského srdce,“ řekla jsem a zavěsila ruku do té jeho.

„Tak jdeme,“ řekl a vykročil.

Šla jsem s Carlislem úzkou pěšinkou a na jejím konci ne mne čekal on a oddávající. Po Edwardově levici stál Jasper a Emmet a po jeho pravici Alice, Rose a Esmé. Alice držela v ruce tácek a Rose fotoaparát. Byla to malá svatba, ale byla honosná tak, jako by byla pro stovku lidí.

Když jsme došli k Edwardovi, Carlisle symbolicky předal moji ruku do té Edwardovi. Esmé se ode mne vzala kytici a oddávající se k nám otočil. Měla jsem závoj přes obličej a přesto se ke mně Edward naklonil a zašeptal: „Jsi nejkrásnější bytost na světě.“ Potom se otočil a stiskl mi ruku.

„Když Bůh mluví o lásce, říká, že znamená chtít to nejlepší pro druhého. Láska není sobecká. Není zaměřená na sebe. Je starostlivá, ohleduplná a trpělivá. Láska se nechce nikoho a ničeho zmocnit, ani něco získat. Láska osvobozuje a dává. Považuje blaho druhého za důležitější než své. Zdá se, že to jde proti naší sobecké přirozenosti. Proto milovat není snadné. Je to jeden z hlavních úkolů života. Novodobá láska je mnohem snazší - potkat někoho, vzplanout, pomilovat se, omrzet se jeden druhému, hledat někoho jiného...

Je to snazší, dokud nebudeme muset platit nemocí, nechtěným těhotenstvím, citovou bolestí, výčitkami svědomí. A to není pro nikoho nic dobrého. Opravdová láska je věrnost, úcta, dávání, nesobeckost. Není to pro žádného z nás snadné, ale jsme-li upřímní, přiznáme si, že je to právě to, co potřebujeme a po čem všichni v hloubi srdce toužíme. 
Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání. Tak ať každý muž bez výjimky miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu,“ začal mluvit oddávající a já si uvědomovala pravdu jeho slov.

„Dnes jsme tu, abychom spojili ve svazek, ze svazků nejkrásnějších a nejtěžších, manželský, Isabellu MArii Swan a Edwarda Anthonyho Masena Cullena, a proto opakujte po mně pane Cullene: Já Edward Antony Masen Cullen,“ mluvil oddávající.

„Já Edward antony Masen Cullen,“ zopakoval to Edward.

„Odevzdávám se tobě Isabello Marie Swanová.“

„Odevzdávám se tobě Isabello Marie Swanová.“

„A přijímám tě za manželku.“

„A přijímám tě za manželku.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost.“

„Že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu.“

„Že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu.“

„Všechno dobré i zlé až do smrti.“

„Všechno dobré i zlé až do smrti.“

„K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

„K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Když zopakoval poslední větu, tak nějak se mi ulevilo, přesto, že jsem věděla, že to chce udělat a nade vše mu věřím. Byla tam kapka nejistoty. V té vysílačce zněl vyděšeně.

„Teď vy slečno Swanová, opakujte po mně: Já Isabella Marie Swanová.“

„Já Isabella Marie Swanová.“ Opakovala jsem a každé slovo vážilo tak tunu.

„Odevzdávám se tobě Edwarde Antony Masene Cullene,“ mluvil oddávající dál bez jakéhokoliv problému.

„Odevzdávám se tobě Edwarde Antony Masene Cullene,“ zopakovala jsem.

„A přijímám tě za manžela.“

„A přijímám tě za manžela.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost.“

„Že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu.“

„Že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu.“

„Všechno dobré i zlé až do smrti.“

„Všechno dobré i zlé až do smrti.“

„K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

„K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen,“ dořekla jsem slovo a Edward se usmál. Zřejmě taky ztratil pochyby.

„Nyní si vyměňte prstýnky na důkaz vaší lásky." Tak jsme udělali. Alice k nám přistrčila tácek s prstýnky a Edwarde vzal jeden, ten menší a dal mi ho na prst za zásnubní. Já jsem udělala to stejné.

„Nyní polibte nevěstu." Ani to nemusel říkat a už odhrnul závoj a líbal mě. Jenom něžně, aby mi neublížil. V tu chvíli jsme přestala vnímat svět kolem sebe. Potom si někdo odkašlal a Edward se neochotně odtáhnul.

„A jdeme slavit," zakřičel Emmett. Jeho křik se tu rozléhal a zazněla i ozvěna. Musela jsem se začít smát. Oddávající se někde odklidil a zůstala jsem tu jenom já a Cullenovi. Teď už k nim patřím taky. Jak krásné je jméno Cullenová. Když jsme odcházeli zbytek rodiny na nás házel rýži.

„A jde se na zvyky," vypískla Alice a mrkla na mě. No jo, jezení dortu, společné ulízení rozbitých střepů, přenesení přes práh... I když to asi Edwardovi nebude dělat problém. Doteď mě nosil pořád, takže mu ta chvilka nic neudělá. Odletěli jsme domů. Teď já a Edward v jedné helikoptéře spolu s Emmám a Rose a Alice s Jasprem v helikoptéře pilotovanou Carlislem a Esmé.

„Otevři pusu," řekla jsem se smíchem Edwardovi, když jsem ho na lžičku nabrala kus dortu a přibližovala jí k jeho ústům. Přes práh mě přenesl a dokonce nechtěl pustit. Rozbité sklo jsme smetli hned. Edward zametal a já jsem držela lopatku. Ani jsme se nemuseli dohadovat, který bude co držet. Prostě jsme sáhli po tom, co nás napadlo jako první a vybrali si to. Asi jsme nějak napojení.

„Bello," zavrtěl hlavou Edward.

„No co? Trénuju na miminko. Takže otevři pusu, letí letadlo," řekla jsem mu a Emmett se opodál rozesmál. To jsem zase měla co říct.

„Tak když trénuješ, tak to jo," řekl Edward a zblajznul celou lžičku. To jsem zvědavá, kam to půjde. Ještě jsem mu dala další dvě lžičky, ale pak jsem ho už nechtěla trápit. Emmett se tam válel smíchy po zemi a nešel zastavit.

„Bello, bývá zvykem posadit nevěstě na klín dítě, aby měla děti, ale pochybuji, že v tvém případě to bude netné,“ řekla Esmé s úsměvem.

„No, v podstatě mi na klíně skoro sedí,“ usmála jsem se a mrkla na Edwarda. Ten mě pohladil po bříšku a usmál se. Ukrojila jsem si kousek dortu, protože mi chutnal a žertem ho nabídla Emmovi.

„Hej, Bello, to je jak naschvál, dneska nemůžu odmítnou, potvoro,“ řekl znechuceně a začal do něj vidličkou klohňat.

„Proč ho nesmíš odmítnout?“ zeptala jsem se, tuhle tradici jsem neznala.

„No, pak budete, společně se mnou, mít smůlu,“ odpověděl a znechuceně vložil dort do úst. Ozvalo se zaklepání na dveře. Esmé se zvedla a šla otevřít, zatímco Edward znechuceně zkřivil nos.

„Kdo je to?“ ptala jsem se Esmé.

„Další hosté, řekla bych, tvoji přátelé, Denalští a Charlie,“ řekla Esmé a vedla je dál do domu.

„Jakobe,“ křikla jsem a šla ho obejmout.

„Ahoj, Belli, tak ty už jsi se v dala a já si tě pamatuju, jak jsi se mnou dělala bábovky na pláži,“ smál se Jake a představil mi kamarády. Denalské mi představil Carlisle a hned jsem poznala Tanyu, které spadl hřebínek. Charlie na mě kukal a nevěřil očím.

„Bello, tak krásná, sluší ti to, vážně. Jsem rád, že nám Alice zavolala,“ řekl a já se otočila na Alice, ta jen pokrčila rameny a Jasper s Emmettem nosili židle.

„Aspoň tu bude větší zábava,“ křikl Emmett. „Vyhlašuji dražbu podvazku! Začíname na pěti dolarech.“

„Hej, ten podvazek je starej, krásnej, modrej a můj. Takže přihoďte!“ křikla Alice.

„Deset dolarů,“ řekl Jasper a Alice se na něj podezíravě podívala.

„Patnáct,“ přihodil Edward a já se usmála.

„Dvacet,“ přidal se Jake. Začínala to být zábava. Bylo něco kolem páté večer a mi byli na sto dvaceti dolarech.

„Tři sta,“ řekl Jake a Emmett, přestože mohl jít dál, nešel.  

„Tři sta poprvé, podruhé a potřetí, prodáno snědému muži bez trička v otrhaných šortkách s jménem Jake,“ ukončila jsem dražbu a věděla, co se bude dít dál. Proto jsem vstala od stolu a přišla k Jakeovi. Povytáhla sukně a on se usmál. Edward zezadu vrčel a já se smála.

„No tak, Jakeu, ať to mám za sebou a dej mi ty tři stovky,“ řekla jsem a smála se.

„Pravá noha,“ odpověděla jsem a to už mi Jake jel horkou rukou od kotníku ke stehnu. Pomalu ho stáhnul dolů a pak ho úplně sundal.

„Mám ho a taky ho vracím a přidávám ty tři stovky,“ řekl a s úsměvem si šel sednout. Alice pustila hudbu a já se usmála. Edward mě odvedl do středu obýváku a začal se mnou tančit. Tančila jsem naposledy v tanečních.


,,Můžu ti ji ukradnout?" Zazubil se Jacob.

,,Můžeš, ale jen na chvíli," řekl Edward. Za ním přišla Alice a začala s ním tancovat.

,,Tak co? Užíváš si to?" Zeptal se mě při tanci Jacob.

,,Jasně. Vždyť je to můj den," zazubila jsem se na něho. Najednou na mě mrknul a než jsem stačila cokoli postřehnout, bral mě do náruče a zdrhal. Za ním běžel Emmett a Jasper zůstal ve dveřích. Asi hlídal. 

,,Únos nevěsty je povinnost. Ať si tě najde. Já běžím jedním směrem, Emmett druhým. Každý si kryjeme myšlenky. Věříš mu?" zeptal se mě šeptem Jacob. No jasně. Emmett ve spojení s Jacobem rovná se vražedná kombinace. To jsem zvědavá, co na mě a Edwarda vymyslí. Začala jsem se smát, ale Jacob mi přikryl rukou ústa. 

,,Nesměj se. Pak to není fér. Edward tě najde podle zvuku," zamračil se, když mi šeptal tuto větu. Šeptal tak potichu, že jsem neměla skoro možnost to slyšet. 

,,Dobře. Ale jak dlouho to bude trvat?" Zeptala jsem se netrpělivě. Nedokážu být dlouho bez něho. 

,,Ty jsi tak nedočkavá. Vždyť jsme pryč jenom 5 minut. Právě má povolení tě začít hledat."

Shrnutí

>>>

blotik

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby 19. kapitola: