Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 18. kapitola

27.04.2010 (09:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1784×

I love You

Jasper:

Chtěl bych znát důvod, důvod jejího rozhodnutí. Radši bych byl s ní než teď sám. To ona mi pomáhá, to ona mě doplňuje, to ona je můj svět, to jen ona dokáže zpříjemnit tenhle život. Bez ní jsem jako duch, který nemůže v klidu bloudit. Duch, co ho žene pomsta a smrt. Bez ní můj svět šedý je a jen pomyšlení na ni, zabíjí mě. Její rozhodnutí mělo určitě důvod, ale jaký byl. Mohli jsme tam zemřít a ona s námi, se mnou. Zní to sobecky, já vím, ale je to pro mne snesitelnější než sto padesát let bez ní. Přijde mi to jako sen, sen co se mi zdá a já nemohu se probudit, nejde to a já musím ho pozorovat dál.

Chtěl bych ji políbit, držet za ruku, objímat, cítit její vůni připomínající rozkvetlou louku, vidět její oči, úsměv. Chtěl bych, aby tu byla se mnou. Co asi teď dělá? Zda se jí stýská. Určitě! Ona je můj život. Zemřel bych pro ni. Zabil bych celou rodinu, jen abych byl s ní. Udělám cokoliv, jen abych ji mohl políbit, jednou jedinkrát a třeba i naposledy. Proč ona? Proč navrhla tuto hloupou dohodu? Proč nenechala nás bojovat, vždyť vize nejsou přesné, mění se podle rozhodnutí. Mohla se rozhodnout v průběhu.

„Alice!!!“ vykřikl jsem u jezera Wonder Lake. Bylo tu tak poklidně, ani nevím, jak jsem se sem dostal.

Je těžké milovat, když milujete tak moc, že nemůžete bez svojí drahé většiny existovat. Ano, Alice je moje většina, ne polovička. Kdybych měl vypovědět, jak moc ji miluji, nestačila by na to všechna slova ve všech slovnících a jazycích světa. Bez ní jsem nic, bez ní jsem hnis. Hnis vytékající z rány malé holčičky, která si odřela koleno.

Shodím ze sebe boty a skočím do ledového jezera. Je polovina ledna a jiní by zmrzli. Prorazím led a potopím se. Slunce prosvítí led, na kterém není ani vločka sněhu. Paprsky prostupují do vody a já se snažím utopit. Pod ledem klesám ke dnu, ale necítím, že by mě opouštěl život, to ne. Cítím se stejně jako na souši. Kyslík nepotřebuji a jak toho lituji. Plavu tedy pod ledem a snažím se myslet na něco jiného než je Alice.

Ach, má sladká Alice. Co asi dělá?... Měl bych se vrátit... Ne! Jejich pocity, ne, prostě ne! Esmé, vždy tak zavalena žalem a lítostí nade mnou. Carlisle, vždy jen pochopení. Rose, nic není přehnané, Alice jí chybí jako každému. Emmett, ten si to jako vždy nepřipouští a chová se jako by bylo všechno v pořádku. Edward, šťastný, že je Bella vpořádku. Bella, ta jediná je proměnlivá. Jen ona má smíšené pocity.

Prorazil jsem led a boty nechal tak, kde jsem je zul a běžel k oceánu. Pořád jsem na ni myslel. Po cestě jsem vytrhával stromy i s kořeny. Rozbíjel kameny, které mi stály v cestě a byl rozhodnut zabít kohokoliv, cokoliv co mi bude stát v cestě.

Jak mám Alice říct, jak moc ji miluji? Moment…

Posbíral jsem kameny a na mýtině v lese z nich vyskládal nápis, který snad uvidí v nějaké vizi. Nápis: I ♥ U, byl velký a srdce vyplněné, dělal jsem to asi dvě minuty. Pořád mě to nijak nepomohlo. Doběhl jsem ke srázu a skočil.


Alice:

Ve svojí existenci jsem ještě takhle moc nepotřebovala Jasperovo objetí, jeho dech na svém krku, jeho rty na mých. Ještě nikdy mi nescházela jeho slova tak, jako mi schází teď. Pořád sedím na stejném místě a snažím se na něj nemyslet. Vždyť ho tím ohrožuji. Stačí jeden Arův dotek a uvidí všechno, na co jsem myslela. Uvidí všechny moje vize, všechno.

Moje mysl se přehoupla do jiného světa, do světa budoucnosti. Nejdřív Jasper, jak se snaží utopit, pak jak pro mne poskládá nápis: miluji tě a pak skočí ze skály. Moc jsem mu ublížila. Promiň, ale musela jsem. Myslela jsem si, že to pochopíš, ale asi jsem se spletla a měla jsem nás nechat zabít a Bellu odsoudit k věčnému žalu bez jakékoliv připomínky nás – Cullenů. Zbyly by jí jen vzpomínky a ty časem zmizí. Časem by opravdu zapomněla. Několikrát by se pokusila zabít, ale ani jednou by se jí to nepovedlo. Zemřela by žalem ve svých dvceti pěti letech. Tohle jsem nemohla dopustit. Jaspere, promiň, ale tohle bylo nejlepší řešení. My máme času nekonečně mnoho. Čekala jsem na tebe dvěstě let, tak teď snad počkáš ty na mne. Miluji tě.

S těmito myšlenkovými pochody jsem se otočila a vešla na chodbu, kde mě hlídal Alec.

„Alecu, nemusíš mě hlídat. Já jsem s Arem uzavřela dohodu a hodlám ji dodržet. Předejdu tak zbytečným problémům.“

„Ale já tě nehlídám, mám pro tebe dojít, Aro si tě žádá. Potřebuje tvoji pomoc,“ odpověděl Alec a byl pryč. Trvalo setinu vteřiny než jsem uviděla, co se bude dít. Jasper! Ne! Vběhla jsem do trůnního sálu, kde Jasper klečel a ruce měl v ocelovém sevření Felixe a Jamese.

„Alice,“ vydechl a zavřel oči.

„Co se stalo?“ otočila jsem se na Ara, který se usmíval.

„Zdravím, Alice, konečně po dvou měsících tě vidím. Jasper porušil pravidla,“ odpověděl Aro. To jsem byla v pokoji takovou dobu?

„Ty víš, že ti nedovolím, abys mu udělal to, co chceš udělat,“ odpověděla jsem mu a klekla si před Jaspera.

„Proč jsi to udělal, stačilo, aby jsi počkal,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři.

„Musel jsem tě vidět, musel jsem vědět, že jsi pořádku. Miluju tě, Alice!“

„Ó, jak dojemné,“ ozval se Aro a já na něj zavrčela.

„Co provedl?“ vypálila jsem otázku.

„Prozradil se lidem – člověku, jmenuje se Clarissa, my ji budeme muset najít a zabít!“ odpověděl a stále měl na tváři pohrdavý výraz. Začala jsem v hlavě spřádat plán, když porušuje sliby on, budu je porušovat i já. Koukla jsem se na Jaspera a poznala, že přemýšlí, jak odsud pryč. Stačilo, když jsem uviděla jeho promyšlený plán s tím, že vyjde. Ústy jsem naznačila slovo: Ano a odmrštila Jamese k protější stěně. Chytila jsem Jaspera za ruku a byla v podzemních chodbách hradu. Venku za městem jsme byli za minutu a běželi na východ směr - Hong Kong.

Čeká nás pár desítek let skrývání a útěku, protože Aro si tohle líbit nenechá, ale moment: „Nechte je být, být v jejich situaci já, zachoval bych se vůči Samantě stejně. Najít je můžeme vždycky, zatím, jsme si vždy vystačili sami, ne? Vystačíme si tak i dál. Necháme její rodinu být. Jsme sice upíři, ale to neznamená, že jsme zrůdy,“ mluvil Aro k bratrům a ti jen kývli. Nikdy nebyli pro, abychom my – jako Cullenovi – byli u nich.

„Jaspere, změna směru. Jedeme domů, nechají nás být!“ řekla jsem a objala mě Jasperova ruka. Dojeli jsme do prvního velkého města, sedli na letadlo a letěli směrem za svojí rodinou.


Bella:

„Edwarde, doktor říkal, že se všechno vrátilo do normálu a to znamená, že mohu chodit do školy, sakra! Jsem ve třináctém týdnu. Mě už to doma nebaví. Navíc, stejně se mnou budeš ve škole pořád, tak co chceš víc. Musím něco dělat a ty mi to nedovoluješ. Od té doby, co Alice zůstala v Itálii se o mě staráš ještě víc. Uklidni se, prosím, jsem těhotná ne nemohoucí,“ křičela jsem na něj. Protože mě nenechá si ani stoupnou. Tuhle debatu vedeme od kontroly každou chvilku a mě už to nebaví. Prcek je v pohodě, už moc nezlobí. Občas mu jenom něco nevoní a nechutná, ale jinak jsme v pořádku. Je mi líto, že tu Alice není. Je moje nejlepší kamarádka, ale přes tohle všechno si svoje těhotenství užívám. Jasper je pryč a nikdo neví, kdy se vrátí.

„Isabello,“ řekl a sklonil hlavu, „omlouvám se, ale po tom, co viděla Alice. Alice!“

„Edwarde, co se děje?“ Edward se náhle usmíval.

„Slyším její myšlenky a Jasperovy taky, vrací se. Budou tady asi za pět minut,“ řekl a do pokoje se přiřítila Esmé.

„Slyšela jsem dobře? Alice se vrací i s Jazzem?“ ptala se, a když Edward kladně kývl, rozzářila se jako diamant na slunci.

„To je skvělé,“ konstatovala jsem. „A nemysli si, že zapomenu na naši debatu a teď když dovolíš, sejdu dolů, abych ji mohla taky přivítat,“ řekla jsem a mrzelo mě, že se zase hádáme. Nechal mě jít samotnou, ale nespouštěl za mne oči.

Za okamžik po tom, co jsem se zády opřela o Edwardovu hruď a on se mi do vlasů omluvil, přijela Alice v objetí s Jasperem a vrhla se mi kolem krku.

„Vy jste v pořádku, díky Bohu, sluší vám to,“ řekla a objala mě. Edward se mi jen do vlasů usmíval a přikyvoval.

„Jsem ráda, že jsi ji přivedl, Jaspere,“ řekla Esmé a objímala je. Ostatní byli pryč – Emm a Rose ve škole a Carlisle v práci.

„Tak, Bell, jak se máš?“ ptala se Alice a já se jen zašklebila.

„No, těhotenství se vrátilo do normálu, je to bojovník. Jinak mě Edward štve svojí přehnanou péčí. Doktor mi řekl, že se můžu vrátit do školy a on mi ani nedovolí si obléknout ponožky,“ odpověděla jsem jí.

„Za to budu asi moct já, Bell. Přehrála jsem mu svojí vizi, kde jsi, ehm, potratila. Nakázala jsem mu, aby se o tebe víc staral a nehnul se od tebe na krok,“ řekla a zastyděla se.

„Fajn, a jak to vidíš teď?“ zaptala jsem se ostře. Nesnáším hormony!

„Dobře, všechno by mělo být v pořádku, a když říkám všechno, tak to tak i myslím. Na pár desítek let máme pokoj,“ řekla a ještě jednou mě objala.

„To je dobře, alespoň půjdu zítra do školy,“ řekla jsem a šla do pokoje. „A mimochodem, Alice, v pokoji v mojí šatně, jsou ty šaty, ale asi je budeme muset nechat přešít, protože se do nich za chvíli nevejdu,“ křikla jsem ze schodů a to už u mne stála Alice.

„Tak, a co kdybychom tu svatbu uspořádali teď? Zítra nebo pozítří?“ zeptala se a nedalo se odmítnout.

>>>
shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 18. kapitola: