Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 17. kapitola

23.04.2010 (09:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1784×

Zhasni tmu a svět já chci spatřit jen je!

Edward:

Sedíme v letadle směr Itálie. Bella spí a ostatní jsou nervní. Nevidím se jim. Mají strašný strach o svoje družky. Já o ně mám taky strach, jsou moje rodina, ale největší poklad existence spí vedle mne. Bells měla na čele vrásku asi se jí zdál nějaký špatný sen. Její srdce zase bylo slyšet a pach se také vrátil do normálu. Jak to ta holka děla? Všem v letadle běhali hlavou myšlenky, já se však soustředil jen na Jasprovi, Emmetovi a Carlisleovi.

Pane bože, jestli bude v pořádku, už nikdy se nepodívám na jinou, než je ona! běhalo hlavou Emmettovi a pak spřádal plán, jak nejvíc umučit věznitele.

Tak moc mi chybí její oči, úsměv, vlasy… Jestli jí zkřiví vlas, nebudu mít slitování!... Jak bych jí chtěl políbit ne její rty a vidět ty jiskřičky v očích, když vidí něco, co starčně chce. Ach, jak strašně se o ni bojím… Jasprovi myšlenky byly tak smutné, bylo to tím, že svým darem na sebe bere všechny emoce v letadle.

Ještě nikdy jsem necítil takovou prázdnotu. Nechci ani pomyslet na to, že by se jí něco stalo.Když mi to řekli, propadl jsem se do prázdna a to jsem v letadle plném lidí. Ona mě doplňuje, je mou součástí. Bez ní, nelze existovat. Carlisleovi myšlenky se dlouhou dobu motaly jen kolem Esmé, ale pak se to změnilo. Jestli přijdu, byť jen o kousek mojí rodiny, ať je to Alice, Rose a nedej Bože Esmé, bude to mít u mě Aro schované na dlouhá tisíciletí, protože já se pomstím za kohokoliv z rodiny Cullene. Jsou to moje děti a manželka… Bella se do Voltery nesmí dostat, odhalili by to. Zavezu ji do nemocnice… Neměl jsem na Edwarda vijíždět!... Promiň, Edwarde, bylo to nepřiměřené. Omlouvám se… Ach, Esmé, jak tě milůuji a chci tě držet v náručí…

Já mu postupně utrhám články prstů, pak končetiny, pak tělo a hlavy. Nechám ho srůst a budu to opakovat tak dlouho, dokud se mi neomluví a pak to udělám znovu a na konec ho zavřu do cifřičky 1 x 1 metr se zdmi širokými 5 metrů vyztuženými oloven a ocelí a zaleju ho betonem a nechám ho tam stovky let hladovět, pokud něco udělá mojí Hrozince! Ano, Emmetttovi myšlenky byli z části i zábavné, vždyť on má mysl 16 letého pubertálního kluka, který se otočí za každou sukní a výstřihem, přestože musím říct, že se hodně zlepšil.

Chci někoho zabít a asi tady způsobím humbuk. Přestávám se ovládat. Alice mi v tom strašně pomáhá. Jestli… Ne nebudu na to myslet!... Jestli se jí zkřiví jeden jediný její vlas, nebudu mít žádné meze v agresivním chování… Pokousat, poslat do LA Push za vlkodlaky, roztrhat, spálit, popel nasypat do pytlíku a zakopat na mořském dně… Jasper začínal ztrácet kontrolu, ale seděl vedle Emmetta, takže jsem strach neměl.

Ten poklad vedle mě se probudil a byla mu zima. Hodil jsem přes ni ještě moji deku a ona se zachumlala. Znovu usnula a já si opět přál slyšet její myšlenky a vidět její sny. Co asi dělá ten prcek, za dva dny mu bude pět týdnů, toto utíká. Mám o ni strach, poslechnu Carlisleovi myšlenky a odvezu ji do nemocnice!

„Prosím, zapněte si své bezpečnostní pásy!“ ozvalo se z repráčku a já zapnul nejprve Bells a pak sebe. Přistáli jsme bez problémů a Bellu jsem ještě rozespalou nesl do haly.

„Bells, lásko, jedeme do nemocnice, kde si tě nechají,“ řekl jsem jí a ona souhlasně zavrtěla hlavou.

„Ale budeš mi psát a volat, jak jste na tom!“ řekla nekompromisně a já ji pokládal na zadní sedadlo žlutého Porsche. Tentokrát jsem jel celkem rychle s očima na zrcátku, jestli je Bell v pořádku.

„Bells, jsme tady,“ řekl jsem a už ji nesl do nemocnice. Řím je velké město a s kvalitními nemocnicemi. Já vybral tu nejprestižnější a soukromou. Nechají ji tu bez nějakých velkých diskuzí.

„Dobrý den, já vím, že nejste hotel, ale ona potřebuje být v klidu na pokoji. Má rizikové těhotenství, téměř pátý týden. Nesmí moc chodit a nemá se stresovat,“ mluvil jsem a předem věděl, že to půjde. Můj hlas a úsměv je prostě okouzlující!

„Dobře, pokoj číslo E113, za chvíli tam za vámi dorazím a vyplním kartu. Jste cizinec?“ ptala se milá sestřička asi kolem 40.

„Ano, jsem Angličan žijící v Americe a umím plynule italsky, je to trochu extravagantní, ale umím spoustu jazyků. Mám na ně talent, ale teď když dovolíte, odnesu snoubenku na pokoj,“ řekl jsem a tím ji odpověděl na myšlenky.

„Edwarde, budeš na sebe dávat pozor, že? Nerada bych byla svobodná matka. Nevdaná a tudíž bez majetku!“ mluvila Bella, když jsem jí převlékal do pyžama. „A jsem těhotná ne chromá, pyžamo si obléct můžu!“

„Dokud jsem tu já, tak ne! Budu na sebe dávat pozor a svobodnou matko se nestaneš, to ti tady odpřísáhnu na svoji duši, tedy jestli nějakou mám,“ řekl jsem a políbil ji na čelo. „Telefon máš na stolku a za chvíli sem přijde sestřička a vyplní s tebou kartu. Vízum, občanku, pas a pojištění i s kartičkou máš ve stolečku. Jsou u toho i nějaké peníze, tak kdyby sis chtěla něco koupit, tak popros sestřičku nebo mi zavolej a já sem doběhnu a kupím ti to,“ řekl jsem a odcházel.

„To mi nedáš ani pusu na rozloučenou?“ zeptala se sedíc na posteli.

„Okamžitě si lehni a odpočívej,“ řekl jsem a stál u ní. Políbil jsem ji na rty a odešel z pokoje se slovy: „Miluji tě, brzy se uvidíme.“

Alice:

A mám toho tak akorát dost, celé dny nás Jane týrá a Alec s ní. Stýská se mi. Vidím sice, že to dobře dopadne, teda jak pro koho. Aro mě zase přesvědčoval, ať jdu k nim. Teď tu sedím v temném světle, sama bez rodiny nebo přátel, slyším lidský křik a pláč malých dětí. Živím se krví krys a to jsem tu třetí den. Vidím, že chlapy jsou už na cestě, ale bude jim to ještě chvíli trvat. Musejí vymyslet plán. Nemluvím, mám zavřené oči a snažím se usnout. Pochybuji, že se mi to povede, ale kdyby snad ano, doufám, že se mi bude něco krásného zdát. Chybí mi Jasperovi ruce, rty a oči. Chybějí mi Emmettovi vtípky, Rosalinin úsměv a pochopení, Esmin laskavý a upřímný hlas, Carlislovi rady a otcovská obětí, Edwardova tichá konverzace se mnou a Bella. Bella a ten prcek, co ještě není skoro vidět. Je mu pět týdnů. Jsem tak šťastná, že ji neodvedli. Hodně by mě zajímalo proč… Cítím, jak na mě kape voda a jestli může upír zešílet, mně se to asi brzy stane… kap… kap… kap… člověk sedíc na stejném místě už by si dávno přesedl, ale já to nijak nepotřebovala. Mohla jsem dny jen stát na jedné noze a nijak bych nebyla unavená. Mohla jsem se pokusit prorazit dveře a zdi, ale proč, když za nimi hlídá armáda upírů, kteří vás vrátí zpět a ještě si podepíšete jistý rozsudek… Doufám, že Esmé a Rose jsou v pořádku, a alespoň spolu povídají si. Navzájem se utěšují a povzbuzují.

Seděla jsem v tmavé zatuchlé a chladné cele. Možná čekám na smrt. Kapky vody mi v pravidelném rytmu kapali na čelo, protože jsem měla hlavu zakloněnou a opřenou a plesnivou kamennou mokrou zeď. Na zemi jen pár snítek slámy a zdi určitě dost silné, aby mi dalo pořádnou práci se odtud dostat. Za zdmi je buď propast nebo stráž. To máme zase jednou štěstí!

Vize přicházejí často a často se mění. Lidé v mém okolí mění svoje rozhodnutí stále častěji. Carlisle a Jasper mění strategii. Emmett způsoby, jak zabije. Rose, ta se rozhoduje ned něčím, co bych v tuto chvíli nečekala a to, zda je venku hezky a nebo prší. Vyhovovala by jí ta druhá možnost. Pak také přemýšlí na tím, zda pojedou na dovolenou. Esmé, ta v hlavě rekonstruuje celu. Dělá z ní krásný dětský pokojíček. Až teď jsem si všimla, že jsou každá sama. Edward, ten má svůj plán a uskuteční ho, pokud bude třeba, ale chce se mu co nejvíce vyhnout.

***

No konečně, nějaká pořádná kladná vize: Stojíme u Niagáry, hraje svatební pochod a Edward čeká na Bellu. … Co mě však zarazili, byla ona. Svoje šaty, samozřejmě, ale ona byla jiná. Byla smutná, rozhodně nebyla šťastná. Celou vizi jsem viděla shora. Byla tam Ona, Edward, Esmé a Carlisle, rose a Emmett a Jasper, který Bellu vedl uličkou. >>Moment, kde jsem já?<< Jasprova tvář byla chmurná, smutná, zdrcená , ale nebyla katastrofická. Na rtech hraný úsměv a v očích smutek. >>Sakra, kde jsem?<< Bella dojde uličkou k Edwardovi a jakmile se podívá do vodopádů, její výraz ještě zesmutní. >>Má to být její nejšťastnější den, sakra, kde jsem udělala chyby?<< „Omlouvám se, ale ještě než začneme, chtěla bych něco říci,“ oznámila Bella a všichni jen kývli.

„Dnes zde na tomto místě měla být ještě jedna bytost. Bytost, které vděčím za svoje štěstí, které si nezasloužím. Vděčím jí za Edwarda, zkušenosti. Byla, je a navždy bude mojí nejlepší kamarádkou a sestrou – promiň Rose. To ona zařídila většinu této svatby. To ona tu teď měla stát a podávat nám prstýnky. Měla to být ona, ale bez ní by jsme tu teď nestáli. To ona se tam tehdy obětovala. To ona je… Bella se rozplakala a Edward ji utěšoval. >>Tak moment, zaprvé: Jsem zřejmě mrtvá a za druhé: Ty šaty jsou úplně původní, tj.původní míry, když na ní těhotenství nebylo vidět a za třetí: Co se kurva děje? << „Bells, neplač už! Čas ti pomůže a zapomeneš,ů říkal Edward. „Edwarde, tahle slova jsem už slyšela a promiň, nemůžu, už nemůžu. ZA to, co se Alice stalo, můžu já! Vím, že by mi teď vynadala, ale já to musím udělat. Alice, omlouvám se. Edwarde, promiň, snad to časem pochopíš, ale dnes si tě nevezmu,“ řekla a odběhla. >> Já se z tý holky poseru, takhle mi kazit přípravy. << Edward za ní ani neběžel, jen zvedl telefon a vytočil moje telefonní číslo.

Fajn, takže jsem někde Bůh ví kde a Bella ukončí svatbu. Potratila, teda nejspíš. Ach, jo. Když se kazí, tak se kazí. Asi budu muset vymyslet něco sama, protože tohle nedovolím!

„Alice? Jak jste se rozhodla, má drahá?“ promluvil ne mě Arův hlas. Za okamžik vstoupil. Mlčela jsem a ruce schovala do rukavic. Pochopil.

„Opravdu si to nerozmyslíte? Takto drahý dar mi bude líto ztratit,“ řekl s úšklebkem. Najednou mi hlavou prolétly dvě krátké vize – první byla o Rose, jak ji trhají a pálí a druhá o Esmé, totéž. Musím něco udělat.

„Když svolím, necháte moji rodinu být?“ trochu naivně jsem se zeptala.

„Ale jistě, již nikdy se jich ani nedotknu a jestli, tak mě můžeš zabít,“ řekl a už teď jsem mu nedůvěřovala. Probrala jsem hlavou možnosti a rozhodla se ho zabít hned. … Tak to nevyjde. Budu muset  zvolit...

„Dobře, Aro, budu ve tvojí gardě, ale mám podmínky,“ řekla jsem tvrdě.

„Jak znějí, uvidím, co mohu dělat,“ odpověděl.

„Zaprvé: Necháš moji rodinu být a do mojí rodiny patří i Isabella Swanová. Nebudeš si jich všímat, jako by neexistovali a to po zbytek věčnosti. Zadruhé: Pustíš je okamžitě po podaní ruky se mnou a nebudeš mi číst v mysli. Zatřetí: Budu ti naplno sloužit sto padesát let a pak budu moci odejít s tím, že budu plnit tvé rozkazy, ale pokud se budou týkat Cullenů a jejich přátel, nesplním je! A začtvrté: Když se rozhodnu zemřít, nebudeš mi v tom bránit!“ řekla jsem rozhodnuta udělat cokoliv, aby byli v bezpečí. 

„Jsi náročná Alice, ale budiž. Mám pro tebe slabost,“ řekl s úsměvem a já teď viděla, jak Jasper vbíhá do hradu.

Aro ke mně napřáhl kamennou ruku a já se štítila se jí dotknout. Podepisuji si rozsudek na věčnost. Pomalu jsem zpečetila naši dohodu a do místnosti vběhli Jasper, Emmett, Carlisle a Edward.

„No, to bychom měli. Hned je půstí a tobě ukáži pokoj,“ řekl jakoby se nechumelilo.

„Alice, cos to provedla,“ zaznělo téměř neslyšně od Edwarda. Promiň, musela jsem, poslala jsem mu v myšlenkách a procházela kolem nich. Rychle jsem políbila Jaspra a omluvně se na něj podívala. To už mě ale Aro pražil pohledem. Poslední, které jsem viděla byla Esmé a Jasper, který se za mnou ještě rozešel. Byli zaražení a já smutná. Edwarde, dej pozor na Bellu, v mojí vizi o to přišla, tak opatrně! Poslední myšlenka někomu směrovaná a zavřely se dveře výtahu.

Ach, v nejbližší době je neuvidím, jen v mojí paměti a tam zůstanou navěky. Jak mi budou chybět společné lovy, nákupy, skotačiny ve sněhu, pohledy na nové škole… Jak mi bude těch sto padesát let chybět Jasprův polibek, jeho oči, úsměv. Jak moc mi bude chybět jeho vlna klidu, štěstí nebo lásky. On vždy dokázal mně ukázat, jak moc mě miluje. Miluji ho nadevšechno na světě, a proto jsem tohle udělala. Sto padesát let není zas tak dlouhá doba, ale tady bude nuda. Bez Jaspra, Emmetta a jeho vtípků, Rose a jejích rad pro krásu, Esmé a její maminčino objetí, Carlislea a jeho zodpovědnosti, Edwarda a našich tichých konverzací a bez Belly - mojí nejlepší kamarádky.

Došli jsme na konec chodby, kde se mi naskytl pokoj v dokonale sladěném interiéru. Postel, stůl, šatna, zrcadlo a balkón. Tady bude nuda! Všechno do petrolejové barvy a z masivního dřeva. Pokoj byl krásný, ale na špatném místě, ve špatném městě, ve špatné zemi, na špatném kontinentě, se špatnými lidmi a upíry.

„Nezapomeň, co jsme dohodli. Pokud to nedodržíš, zemřou!“ řekl Aro a zavřel dveře.

Bude se mi po nich tak moc stýskat! Štve mě, že nebudu na Bellině první svatbě a doufám, že nebude poslední! Masére, miluji tě a kdybys tu byl, zmizel by svět.

Můj svět se v pár minutách změnil ve tmu, tak ji prosím zhasněte, ať je můžu vidět! Sedla jsem si k oknu, koukala na zapadající slunce a zase se snažila usnout. Opravdu je to hloupost, ale nějak se zabavit musím. V hrudi se mi začala tvořit díra, podobná, kterou popisovala Bella, když jsme ji opustili a já zjistila, že těch sto padesát let bude nejdelší a nejtěžších v mé existenci.


Edward:

Když jsem viděl její myšlenky. Ty poslední. Ach! Alice je prostě Alice a on ji změní. Poslední myšlenku jsem bral na zřetel. Bral jsem i ostatní, ty na které myslela cestou. Všichni víme, jak nás miluje. 

„Všechno vám řeknu doma,“ řekl jsem a běžel do nemocnice. Byl jsem tam asi za dvacet minut. Byla noc a já se rozhodl Bellu vzbudit a okamžitě s ní odjet.

„Bells, vstávej, jedeme domů,“ šeptal jsem jí u ucha. Probudila se a mžourala. Jen se oblékla do mikiny a už jsem ji nesl. V nemocnici to proběhlo dobře, žádná komplikace, nic. Bella usnula hned, jak jsem ji vzal do rukou. >Miliju jí!<

***

Spí v posteli a ještě se neprobudila. Za to v baráku je živo. Esmé vzlyká a Carlisle ji utěšuje. Jasper šel do lesa vytrhat pár stromů a Emmett s Rose jsou zamčený u sebe v pokoji. Já sedím u postele a sleduji, jak je Belle pravidelně zvedá hrudník.

>>>

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dělám chyby - 17. kapitola: