Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dělám chyby - 16. kapitola

19.04.2010 (16:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1802×

Neslyším tvé srdce...

Musím vymyslet, jak ho vzpamatovat. Sakra, proč zrovna teď a tady. Musím něco vymyslet!

„Ne, Edwarde, nemám hlad, chce se mi spát. Mohl by jsi prosím odejít z pokoje?“ zkoušela jsem to vyháněcí metodou.

„A kam bych šel?“ zeptal se a přitiskl mi rty na mé. Začínala jsem mít problém dýchat. Jaká možnost je, že fackou proberete upíra? Žádná! Co třeba… Už to mám. Sáhla jsem na stoleček pro skleničku a rozbila ji. Stalo se to, v co jsem doufala. O jeden střep jsem se řízla a vytekla mi kapka krve. Okamžitě mu zčernaly oči, a už byl v koupelně a hledal obvaz.

„Bells, jak sis to udělala?“

„No, to je tak, když tě posedne Victorie a ty mě málem udusíš,“ řekla jsem, jako by nic. On za to nemůže, tak proč být naň naštvaná. Oči se mu stáhly smutkem.

„Promiň, Bells, já jsem ti nechtěl ublížit,“ omlouval se a sedal si k oknu.

„Za tohle se neomlouvej, za to nemůžeš, mám ale docela štěstí, že jsem to na tobě hned poznala. Co si naposledy pamatuješ?“ Byl smutný s hlavou v dlaních a něco si mumlal.

„Jak tě hladím po vlasech, a pak až to, že cítím tvoji krev,“ odpověděl a koukal se do sněhových vloček, které venku padaly.

„No, zeptal ses mě, jestli nemám hlad. Já ti lhala. Mám, přineseš mi něco, prosím?“ Hodila jsem na něj prosebný pohled a on byl pryč. Pane Bože, on se zase obviňuje za něco, co není jeho vina. Už aby byla mrtvá! Za chvíli vešel Edward do pokoje a nesl salát s kuřecím masem. Je to náš poklad. Pomohl mi se pohodlně usadit a tác mi položil na nohy.

„Dobrou chuť,“ popřál mi a šel se převléct.

„Co budeš dělat, Edwarde, že se převlékáš do starých jeansů a mikiny?“ mluvila jsem sice s plnou pusou, ale rozhodně mi rozuměl.

„Esmé se za chvíli vrátí a já půjdu zabít Viktorii,“ odpověděl a obouval si tenisky.

„To už je tolik hodin, že se Esmé vrátí?“

„Ano, je už půl druhé, za pár minut je tu. Slyším její myšlenky,“ odpověděl a dával si mobil do kapsy.

„Edwarde, nikam nepůjdeš, prostě ne! Nebudeš se vystavovat nebezpečí!“ zvýšila jsem na něj hlas.

„Neboj se, nic se mi nestane,“ utěšoval mě.

„Trochu zapomínáš na to, že tě může ovládat,“ křičela jsem na něj. Tohle prostě ne!

„Bells, měla by ses uklidnit, ať si neublížíš,“ řekl a já jsem si uvědomila, koho ohrožuju.

„Uklidním se, až mi řekneš, že nikam nejdeš a nebo počkáš na kluky,“ řekla jsem. Dala jsem mu na výběr a vím, že zvolí druhou variantu.

„Dobře, půjdu s Jasperem a Emmettem, ale jsou zbyteční,“ řekl a bral mi, teď už prázdný, tác.

„Nejsou zbyteční, díky nim, tam můžeš jít!“

„A jak by jsi mi v tom zabránila?“ ptal se a otevíral okno.

„Mám ti to ukázat? Protože jinak asi neuvěříš, že bych to udělala,“ odpověděla jsem naprosto rozhodnutá vstát a zastavit ho vlastní silou.

„Jo, na to se kouknu,“ řekl trošku arogantně, začínal být vzteklý. Odkryla jsem se a chtěla si stoupnout. „Ne, promiň, zůstaň v posteli, ať se vám nic nestane. Prosím,“ prosil a tak jsem se vrátila zpět na původní místo.

„To by jsi udělala, Bello?“

„Jo!“ odsekla jsem.

„Tak, ať tě to už nikdy nenapadne. Neboj se o mne, půjdou se mnou. Opravdu by jsi tohle podstoupila jen kvůli tvoru bez duše?“ 

„Ano a i mnohem víc věcí. Zemřela bych pro tebe,“ odpověděla jsem, a to už mě objímaly silné ledové paže.

„Edwarde, máš nějaký plán, nebo jsi jednal v okamžiku?“ ptala jsem se, když mi četl nějaký román. Ani nevím, o čem je.

„Jednal jsem v okamžiku, a když nad tím tak přemýšlím, nejdřív se poradíme a pak až budeme jednat. Rozhodně ji musíme zlikvidovat brzy. Bojím se o tebe,“ mluvil a koukal se mi do očí. Políbila jsem ho.

„Esmé je doma?“ zeptala jsem se, četl to už pěknou chvíli a předtím mi říkal, že je tu za okamžik.

„Ano, jsou doma i ostatní a dlouho,“ odpověděl a zavíral knihu. „Chceš jít dolů?“

„Ráda bych šla, ale stejně se ponesu, takže?“ Podal mi župan a nesl mě do obývacího pokoje, kde byl Emmett a Jasper. 

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Emmett a Jasper zároveň.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a seděla na gauči v Edwardově objetí. „Jak bylo ve škole a co jste dělali?“

„Neboj se, všechno už umíš,“ odpověděl mi Emmett a smál se.

„To si nejsem jistá, ale stejně už do školy asi nepůjdu,“ řekla jsem a podívala se, na co koukají – Basketball.

„Jaspere, Emmette, mohli by jste mi jí na pár hodin pohlídat? Musím na lov, dneska mě Bells trochu poškádlila a já málem zavrávoral,“ řekl a zvedal se.

„Jo, samozřejmě, jen se divím, že mi důvěřuješ,“ odpověděl Emmett.

„Jestli ti věří Bella, věřím ti i já a navíc za to nemůžeš. I já jsem byl dnes ovládán. Dávejte na sebe vzájemně pozor, proto jste dva, aby jste se ohlídali,“ řekl a byl pryč.

„Bell, co chceš tedy dělat?“ zeptal se Jasper a ztlumil zvuk.

„Strašně ráda bych šla ven, ale to mi Edward nedovolí,“ postěžovala jsem si a spojila ruse na prsou.

„Ale teď tu Ed není, teď jsme tu my - hodní bráškové a budoucí strýčci,“ řekl Emm a já se usmála. Jakmile spatřili můj úsměv, byli oba u mne a hádali se, kdo mě ponese.

„Pane bože, tak si střihněte,“ řekla jsem a vyhrál Jasper. Vzal mě, jako bych byla peří a odnesl mě do pokoje, kde jsem na posteli měla oblečení a seděla tam Alice.

„Ahoj, Alice. Jak se máš?“ ptala jsem se a Jasper mě pokládal na postel.

„Já se mám skvěle a vy pánové, nás tu na chvíli nechte. Za chvíli vás zavolám a tobě pomůžu se obléct,“ řekla a už mi pomáhala. Bylo toho strašně moc. Několik vrstev. Všechno oblečení k sobě pasovalo a bylo v něm teplo. Nakonec ještě sněhule a vaťák.

„Emme, Jazi? Pojďte si pro ní,“ houkla Alice a už tu stáli kluci v tom, v čem byli předtím. 

„Nebude vám zima?“ zažertovala jsem a nesla se v Emmettově náruči.

„Kam půjdeme Bell?“ ptal se a vyšel z domu. Jasper mi nasadil kapucu a šel vedle nás.

„Někam do lesa, to je jedno a povídejte mi něco z dřívějška. Edwardovu minulost už znám. Začni Jazzi,“ pobídla jsem Jaspera a ten se usmál.

„Tak já ti budu vyprávět příběh, když jsem byl prvně ve škole s Cullenovými, chceš?“

„Ne, hlavně tuhle story ne, prosím,“ vyděsil se Emmett a já se začala smát.

„Proč ne?“ ptal se Jazz zklamaně.

„Belle by se mohlo něco stát. Je to trapný a strašně vtipný. Jen to, že mám Bellu v náručí, mi brání v tom, abych se tu neválel smíchy ve sněhu,“ odpověděl Jazzovi Emm a měl problémy zadržet výbuch smíchu.

„Já teda nechápu, co je tak vtipné na tom, že jsem se málem utopil v bazénu, ale dobře, řeknu něco jiného.“ Tohle mě odrovnalo. Vybuchla jsem smíchy a Jasper se mě snažil uklidnit.

„Co prosím?“ zeptala jsem se, když jsem popadla dech.

„No, začal se topit v plaveckém bazénu o tělocviku. Do dneška to nepochopím. Upír a topí se,“ smál se Emmett a sedal si na kámen u řeky. Jasper se urazil a sedl si vedle.

„Jazzi, neber si to tak,“ mluvila jsem na něj. „Ale je to opravdu vtipné.“

„No jo, všem pro smích, ale jsem rád, že jsem tě pobavil,“ řekl Jazz a usmál se.

„A co ty, Emme?“ ptala jsem se a šli jsme zpět do domu. Začala mi být zima a oni to samozřejmě poznali.

„Já? Já moc vtipných příhod nemám na rozdíl od Jaspera,“ smál se Emmett a zrychlil.

„Emmette, neutíkej, stejně tě doženu,“ křikl Jazz a byl vedle nás. Emmettovy oči se změnily. Byly tmavé a vražedné.

„Jazzi, Emmett,“ křikla jsem a už mě držel v náruči Jazz. Seděla jsem ve sněhu a Jasper se snažil Emmetta vrátit k sobě.

„Bells?“ slyšela jsem, jak na mě vyděšeně mluví Edward. „Proč sedíš na zemi?“ Jen jsem ukázala směrem k peroucímu se Emmettovi. 

„Victorie,“ odpověděla jsem a už byla v domě. Z toho běhu se mi zvedl žaludek, ale pak se to uklidnilo a u mne byla Alice a Rose. Za chvíli jsem byla vykoupaná a ležela v posteli, kam za mnou přišel, v absolutně roztrhaném oblečení, Edward.

„Lásko, ty ještě nespíš?“ ptal se jako by nic a převlékal si tričko.

„Ne, čekám na svého prince,“ odpověděla jsem mu a zívla.

„No, tak nevím, jestli jsem ten, na koho čekáš, ale měla by jsi spát. Dnes toho na tebe bylo hodně, odpočiňte si. Zítra je taky den,“ řekl a už jsem byla v jeho objetí.

„To si piš, že jsi to ty! Dobrou noc,“ řekla jsem a zaposlouchala se do svojí ukolébavky, kterou mi broukal do ucha.



Edward:

Takhle to dál nejde. Victorie se může dostat do kohokoliv z rodiny. Může Bells zabít během vteřiny a já tomu nezabráním. Musíme ji zabít! Ležela vedle mne a byla tak zranitelná, tak lidská. Nosí pod srdcem dítě, které miluji už teď. Sladce oddechuje a její srdce pravidelně bije. Nikomu bych nedovolil, aby jí ublížil a dnes jsem to byl málem sám. 

„Miluji tě, Bells,“ zašeptal jsem do tichého pokoje a odešel jsem. Jen co jsem zavřel dveře, stála u mne Alice.

„Nedělej to, Edwarde, nedopadne to dobře. Nedělej to teď, čas... “ řekla, ale mne to nezastavilo.

„Jaspere, Emme? Jdete se mnou?“ hodil jsem do domu slova a procházel dveřmi. “Alice, kdyby se něco stalo, řekni Belle, že jí nekonečně miluju,“ s těmito vyřčenými slovy jsem utíkal ke starému domu, kde přebývala Victorie.

Stáli jsme před domem a já věděl, že nás již zpozorovala. Cítila nás a hlavou jí blikaly myšlenky na smrt. Věděli jsme, co máme dělat, ale ona byla silná. 

Z domu vyšla i se svým druhem, ale ten najednou zmizel. Z myšlenek jsem vyčetl, že běží do domu. Snad ho Alice uvidí. Ony se o sebe dokáží postarat, ale co Bells?

„Co ti po mně je?“ vypálila mi do obličeje a měla pekelný odstup.

„Snažíš se mi zabít snoubenku, budoucí manželku a matku mého dítěte,“ odpověděl jsem jí.

„Blbost, ona je taková nicka, je jen člověk. Tak křehká, zranitelná, bojácná. Stačí jeden pohyb a je mrtvá. Co na ní máš?“ říkala to tak namyšleně, povýšeně. „Jen hloupý, smrtelný červ.“ Ta poslední slova rozhodla o jejím osudu.

„Victorie, přemýšlela jsi někdy nad smrtí?“ zeptal jsem se a držel její hlavu. Emmett s Jasprem jí drželi ruce.

„Ano, pokaždé, když jsem vysávala život z člověka, když na sebe pohlédnu do zrcadla, když jsem ovládala vaši mysl s úmyslem zabít Isabellu, když spálím upíra a pokaždé, když mě svírají ruce vegetariána,“ odpověděla na mojí otázku a já skončil její existenci. Byla nic, žádná osobnost, nikdo! Roztrhali jsme ji a hodili do domu, který jsme zapálili. Vždy mě oheň nemyslitelně lákal, ale dnes jsem se naň ani nepodíval a běžel do domu.

Když jsme vběhli, dům byl rozmlácený. Na nic jsem nemyslel a běžel k sobě do pokoje. Bella byla pryč. Všechny byly pryč. Snažil jsem se zachytit její vůni, ale byla překryta vůní jiných upírů?! Teď je někde a já nevím kde.

„Edwarde?“ ozvalo se ze šatny a já spatřil nejkrásnější oči na světě.

„Bells,“ vydechl jsem a objímal ji. „Moment, jaktože není cítít tvoje vůně, neslyším tvé srdce?“

„Nevím, Edwarde, ale Esmé, Rose a Alice odvlekli nějací úpíři. Byli čtyři – tři muži a žena, no děvče. Měli rudé oči a já slyšela jen, jak křičí,“ plakala a já ji nesl dolů.

„Jane, Alec, Felix a James, řekl bych, odvedli Esmé, Rose a Alice,“ řekl jsem a Jasper volal Carlislovi. Bella mi usnula v náručí, do té doby, než přijel. 

„Ahoj, Carlisle,“ pozdravil jsem a jemu se měnily myšlenky nadpřirozenou rychlostí.

„Kde je Esmé?“ První myšlenka, která ho napadla a vyslovil ji nahlas.

„Nevím, jestli je to, to správné slovo, ale byla i s Alice a Rose unesena,“ odpověděl jsem mu.

„A co tu ještě děláte? Jakože je nesledujete? Proč tu jen stojíte a čekáte?“ Byl v koncích. To je poprvé, co jsem ho za svoji existenci takhle viděl. Byl úplně na ně.

„Carlisle, měli by jsme vymyslet, jak se dostat do Volterry,“ řekl jsem a Carlisle se na mě otočil.

„Ty jsi v pořádku že? Ty máš svojí ženu a jsi šťastný,“ křikl na mě a Bellu probudil.

„Stop, nehádejte se!“ řekla Bella, sice potichu, ale rázně. „Já vám tady k ničemu nebudu, ale můžu vám pomoci. Jsem asi jediná, které zbyl rozum. Teď se seberete, sbalíte si nejpotřebnější věci a odjedete na letiště, všichni čtyři.“

„A co bude s tebou Bells?“ zeptal jsem se jí.

„Já budu v nemocnici, řeknu, že mi není dobře. Nebojte se o mne a jeďte je zachránit,“ mluvila pořád dál a dál. Ostatní už balili a odcházeli.

„Bello, ty sesasi úplně zbláznila, že? Myslíš si, že tě opustím?“ Byla jako pomatená.

„Edwarde, budu vám jen na obtíž. Pomůžu víc, když tam nebudu!“

„Isabello Swanová jedeš s námi a bez diskuze!“ To byla poslední kapka. Sice byla rizikově těhotná a skoro nic nemohla dělat, ale na jiném kontinentě ji nenechám.